© 2017 by Petr Hruška  ·  E-Mail: 4.hrusky@seznam.cz
Petr Hruška
mé lovecké příběhy
řazeno chronologicky - nejnovější na konci
Břízkovky

Při pátečním přísunu nového sněhu, vyrážím opět po delší době na lišky. Rodinné povinnosti mě
však uvolňují až po šesté hodině, takže příchod k posedu na bříze je již lemován čerstvou liščí
stopou. Následuje pětihodinová zasněžená čekaná, než se konečně na poli objevuje čárující liška.
Bohužel má dost naspěch a během chvilky přesazuje bez zastávky celou plochu. Žádná reakce na
myškovačku, prudce brzdí až u mých stop. Chvilkové zaváhání s vhodným umístěním kříže a ve
stejnou chvíli, kdy odmačkávám napínáček, lišák prudce výskokem otáčí. V doznívající ozvěně
výstřelu vyráží tryskem přes pole zpět. V hustém sněžení se s ním už nestíhám znovu srovnat, dokud
nezmizí v protilehlé lesní stěně. Rychle slézám a na nástřelu nacházím pár kapek barvy. Pobarvená
stopa pokračuje dál, jen s otiskem tří běhů. Následující náročný a úmorný hodinový dosled po
pobarvené stopě stopě v houštinách, má však šťastný konec. Myslím, že pro nás oba. Po
vysvobozující ráně ukazuje čas na mobilu minutu po půlnoci. Pro mě opravdu velké poučení. Celý
propocený a šťastný, posílám pozdrav všem mysliveckým patronům, co dnes za mnou při nápravě
mých chyb stáli. Zároveň jim moc děkuji za ušetřené, následné liščí trápení.
Je sobota a opět zasedám na břízu na kraji pole, kde se mi včera tak neslavně zadařilo. Leží dost
umrzlého sněhu, viditelnost je vynikající. Téměř bych se obešel bez dalekohledu. Před sedmou
hodinou se po pravé straně na okraji biopásu objevuje známý podlouhlý stín. Jasně rozeznávám
sedící lišku, jistící mým směrem. Neklamná známka toho, nesahat na flintu a pokud možno nedýchat.
Měsíc má totiž dnes svíceno naplno. Po chvíli se liška otáčí a mizí zpět ve Střelnici. Pravá chvíle na
výměnu dalekohledu za kulovnici. V plném zvětšení puškohledu se zrzka po chvíli znovu vysunuje z
krytu bodláků a si sedá o deset metrů dále. Zapírám lokty, vydechuji a lehce tlačím spoušť. Hlasitá
rána z remingtonu ji prudce nadzdvihuje a uvádí do pohybu. Malinký projektil je však dnes o mnoho
přesnější a po dvaceti metrech zanechává ležet zhaslou kmotřičku v poli.
Uf - po pátku tedy úleva, i když je to na tuto ráži a střelu nezvyklé značení. Sedím ještě dvě hodiny s
přesvědčením, že jde o lišku. Za místem kde vytáhla, jsou totiž nory. Už však vidím jen svého
oblíbeného zajíce a poslouchám hudební doprovod, monotónně houkajícího výra. V devět tedy
balím, slézám a jdu si prohlédnout mladého poměrně těžkého lišáka, s nízkou komorovou ranou.
Diano, za oba dva dny mé obrovské díky a Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Za trnkovým keřem

Nadcházející slíbená obleva mě třikrát přiměla k intenzívní a krásné víkendové čekané. Po pátečním
zasednutí do stěny lesa se po dvou hodinách vydatného skolení, ozývajícího se snad ze všech stran,
konečně objevila u vzdáleného rákosu liška. Přes otevřené pole se ji i přes vydatnou podporu
myškovačky nechce, a tak se po pětiminutovém sezení nakonec vydává podél rákosu až k trnkám,
lemujícím objezdovou trať. Pokračuje kolem nich do protějšího rohu pole, spolehlivě ode mne
dodržujíc dvěstěmetrový distanc. Jen zašla, z rákosu vytahují dva lončáci a sele. Ti se s naprostou
jistotou na opěrce ležícího remingtonu, dávají do buchtování pole přede mnou. Nakonec přecházejí
do trnkových keřů k trati, odkud se následující půlhodinu ozývá spokojené křoupání.
V sobotu pak za hustého sněžení zasedám už z večera na opačné straně honitby u spádové cesty v
lese. Tu jsem objevil při dopoledním zakrmování doslova zdupanou od lišek. Bohužel se projevila
blízkost města. Po prvních dvou osvětlených běžcích, kteří se objevili kolem šesté hodiny, jsem se v
osm nervově zhroutil v momentu, kdy mně z lesa nadobro vyprovodil snad šedesátiletý běžkař s
čelovkou stoupající kolem mého žebříku. Doma jsem tedy převlékl remington za kulobrok a mokrý
spodky za suchý a v devět už jsem šoulal kolem tratě k přenosnému posedu, který jsem dal kousek
od trnkových keřů. Ihned po zasednutí se vedle mne začalo ozývat již známé křoupání. Po půl hodině
s kulobrokem v rameni se čuníci rozhodli, že mají dost a vydali se přes trať do přilehlých olší. A jak to
tak bývá, zatím co oba lončáci postávali a pózovali, sele kolem nich kroužilo jak satelit. Když se pak
konečně v jednu vzácnou chvíli zastavilo, naprosto zoufale jsem zjistil, že nejsem schopen odjistit.
Pojistka se za neustálého mrznoucího sněhového deště obalila ledem a samozřejmě než jsem ji
vysvobodil pohybem páky závěru, v puškohledu mi už z olší vesele mávala jen tři mizející pírka.
Tak je tu neděle, do třetice všeho dobrého. Za převalující se mlhy zasedám v osm hodin na stejné
místo. V devět se na kraji rákosu ve sto padesáti metrech objevuje liška. Jelikož nemám remington,
zkouším myškovat. Zrzka kupodivu reaguje a vydává se podél rákosu za mnou. Je asi v polovině,
když se z rákosu náhle ozve zaskolení. Do lišky jako když střelí a mizí za zvukem. Za půl hodiny se v
olších za tratí ozývá zapraskání a už tři prasátka jdou, v řadě za sebou, přímo k trnkám. Jako přes
kopírák jdou lončáci klidným krokem se zastávkami, zatímco sele neustále pobíhá kryto stařinou.
Dalších čtyřicet minut se pak kousek ode mne krmí peckami. Dost času na to, rozpohybovat pojistku.
Konečně sele vybíhá z krytu, ale hned otáčí. Při pohybu zpět ho však s třeskem k zemi přibíjí
sedmičkový projektil. S ozvěnou výstřelu slyším už jen šustění rákosu mizejících lončáků a pod
trnkovým keřem poslední údery spárků odkazujícího selete. V měsíčním světle úplňku se náhle otáčí
vítr. Odnáší mlhu a já s obalenou trnkovou větvičku vzdávám poslední poctu. Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

První na posledním sněhu

Přestože včera po celý den padal sníh, do večera se na oračkách stejně neudržel, tak jako já se
nemohl udržet doma. Se snahou využít toto poslední pocukrování vyrážím alespoň na zatravněné
pole, na kterém přeci jen trochu bílo zůstalo. Minulý týden jsem tu dvakrát viděl hned zvečera
vytahovat lišku, od objezdové tratě doprostřed velikého zvlněného pole, kde náruživě myškovala.
Problémem byl nedostatek jakéhokoli krytu, proto jsem se rozhodl lovit ze země za pomoci stoličky,
trojnožky a nového, tentokráte konečně zeleného lístkového ohozu. Sedl jsem si ke stožáru na
mírném kopečku zhruba uprostřed pole. Než jsem se uvelebil, liška byla venku. Samozřejmě si
vybrala kout vzdálený téměř tři sta metrů, kam už myškovačka ani turbomyškovačka i při nejlepší
snaze proti větru nedosáhla. Když liška začala vzdálenost prodlužovat až k rýze vedoucí na sousední
pole, zkusil jsem zaječí vřeštidlo (omluva za PP, ale Dan Thompson PC2 je opravdu jedna z
nejlepších vábniček, která mi pootevřela dveře liščího světa). Po desetivteřinové procítěné sérii
vracím vřeštidlo do kapsy. Při pohledu zpět do puškohledu s hrůzou zjišťuji, že je při
dvanáctinásobném zvětšení zcela vyplněn rychle se blížící liščí siluetou. Takový fofr jsem opravdu
nečekal. Rychle dávám napínáček, odjišťuji a dvakráte ze sebe vydám „he - hej!“ Třesk rány sráží
lišku k zemi dvacet metrů ode mne. Automaticky přebíjím a kontroluji nehybně ležící lišku. Ta však po
chvíli znovu zvedá hlavu, a tak druhou ranou ukončuji dnešní rychlý a úspěšný lov. Děkuji mysliveckým
patronům za přízeň a vzdávám poctu mladšímu velkému a odvážnému lišákovi se značně odřeným
kožichem.
Byl to můj první úspěšný lov ze země za pomoci vřeštidla a potvrzuje, že lišky jsou v tomto období po
kaňkování vyhládlé a velmi vnímavé na zvuk kořisti. Jelikož je lovím jen do konce února a pak až zase
koncem léta, mohu opravdu jen litovat krátké bílé zimy a doufat, že to letos drobná moc neodnese.

************************************************************************************************************************

Stohovka

Jelikož jsme u nás definitivně beze sněhu, zkusil jsem tentokrát štěstí už z večera a to na místě, kam
jsem letos ještě nezavítal. Jde o dvě zoraná pole rozdělená rýhou obrostlou rákosem. Podél této rýhy
je z loňského roku nechaný osmdesátimetrový stoh ze zbytku lněné slámy, místo mé dnešní čekané.
Zasedám uprostřed stohu po páté hodině. Po důkladném zamaskování zkouším na blind zaječí
vřeštidlo, bohužel tentokrát bez odezvy. Následující hodinu mi dělá společnost jen pasoucí se srnčí a
tak po šesté, kdy rostoucí tma zkracuje viditelnost už jen na pár metrů, zkouším naposledy
myškovačku. Už se tak tak zvedám, když posledním pohledem před sebe zaregistruji v deseti
metrech před sebou na tmavém pozadí bílou skvrnu ve výšce třetiny stohu. Samozřejmě mi hned
dochází, s kým mám tu čest. Pomalu se současným odjišťováním zvedám remington do ramene.
Naposledy si v hlavě ověřuji, že je dnes posledního února a nad stohem zazní výstřel. Překvapený
nezvykle velký samec kuny skalní, svým posledním skokem dosahuje okraje rákosu, kde zhasíná.
Lovu zdar!

*************************************************************************************************************************


Přelstěný

První březnový den stojím s upadlou čelistí a koutky zdviženými v bezděčném úsměvu u okna. Hlava
mi šrotuje a skládá večerní plány, zatím co oči marně hledají v sousedově bílé zahrádce včerejší
kolečko sněženek. Nemohu se dočkat večera a překvapuje mne, jak rychle si ospravedlním protažení
letošní liščí sezony a porušení svých zásad. Sněhu je opravdu hodně a tak už brzy z večera zasedám
s vábničkami na krku na první post dnešní čekané, náhodně vybraném místě za zahrádkami na konci
města. Po hodině bez odezvy na vřeštidlo se pomalu zvedám a s využitím bílého přehozu pomalu
šoulám na rozhraní lesa a přilehlých svažitých luk nad řepkovým polem. Společnost mi dělá sedm
zajíců a osmnáct kusů srnčího, než se dostanu ke smrkové oplocence vybíhající z lesa. Z její špičky
vede navlečená řádka čerstvých liščích stop k pásu trnek, lemujícím momentálně prázdné řepkové
pole. V hlavě si ukládám čas, směr větru a rozmístění sloupů vysokého napětí, vracím se k autu a
přejíždím do druhé části honitby na mé oblíbené pole. Vybírám si vysoký posed v lesní stěně, kde
tolik nefučí a nesype a to i přesto, že jsem měl v plánu oblíbenou břízu na protější straně. Vydržím
zde do jedenácti, než mě vyžene chumelenice s větrem ohýbající větve až k zemi a samozřejmě
cestou zpět k autu si jen smutně prohlížím řádku zachumelených liščích stop v biopásu pod břízou.
Druhý březnový den odpoledne stojím s kouřící kávou znovu u okna a při pohledu k sousedům na
rozlámané kolečko sněženek v téměř černé zahradě, mi už tolik do smíchu není. Po šesté hodině se
přesto uvelebuji u patky sloupu elektrického vedení uprostřed řepkového pole bez sněhu, kontroluji
vítr a oblékám zelené lístky. Začíná poprchávat a tak se snažím vše urychlit zaječím vřeštidlem a ono
opravdu funguje. Postupně ke mě dohopkají tři zvědaví zajíci a ze vzdáleného trnkového pásu
vytahuje šest kusů srnčího. Po půlhodině napětí vidím v dalekohledu střečkovitě poskakující a
pobíhající nejslabší srnče s postupným prudkými výpady ostatních kusů, než mezi nimi rozpoznám
slídící lišku. Tu však útoky nikterak nevyvádí z míry a pomalu postupuje na pole před srnčí. Tečka i
liška sedí ukázkově přesně, bohužel v pozadí s hlídajícím srnčím. Nechci riskovat při ploché dráze
lovu ze země a tak beru mezi rty, na krku visící myškovačku.  Následuje to, co se dalo očekávat a co
nemám nikterak v lásce. Na dvanáctku zvětšený puškohled se vyplňuje skoro letící liščí siluetou se
skloněnou hlavou. Nezpomaluje a tak v okamžiku, kdy už vidím zřetelně kolem ní odletující bláto,
křiknu své nápadité a vypilované, hej! Dvacet metrů před sloupem prudce brzdí a překvapeně zvedá
hlavu, když ticho prořízne třesk remingtonu. Liška se láme v ohni s prohnutým hřbetem bez dalšího
odkazování. Vrácenou ozvěnu výstřelu doplňuje ruch vyprazdňujícího se pole. Když k ní pak
přicházím, mám opravdu stažený zadek, ale naštěstí je to mladý tak sedmikilový lišák, tedy s
ukrutným aroma. A tak jak jsem slíbil doma svému pětiletému Kubíkovi i sám sobě, do srnčí říje o mě
lišky už neuslyší a to i kdyby byly závěje po okna.

************************************************************************************************************************


Čtrnáct dní v roce

Tak poměrně krátká, ale naprosto fatální chvíle pro většinu mysliveckých spolků začala i u nás. V
úterý zaseli na polích kukuřici a tak jsme druhý den všechny tyto lokality ošetřili Hukinolem. Večer pro
jistotu přijíždím k trnkám, kde je největší rozhled po okolí a vítr mě zavádí středem pole na malou
otevřenou kazatelnu, téměř na konci u objezdové trati. Po cestě spokojeně zjišťuji, že nikde nevidím
stopu ani rýpnutí a tak se setměním zasedám a intenzívní odér na hraně únosnosti potvrzuje mou
představu klidné a odpočinkové čekané maximálně do půlnoci, abych byl zas ráno v pět třicet v
kolbence čilí jak rybička. Čuníci ten večer však mají úplně jiné plány a tak již před devátou vedu v
puškohledu cca osmdesáti kilový samotný kus. Ten naštěstí pole rychle přesazuje a zastavuje až u
rákosu před navoněným kolíkem a poté rychle mizí v sousedním borku. Výjimka a klika, uklidňuji se.
Před půlnocí se pomalu vracím k autu a jsem už trochu offline, když mě ze zamyšlení vytrhne známé,
fů! Zvedám baterku výš a na šedesát metrů si prohlížím vláček černé pomalu zatahující do stěny lesa
před kazatelnou. Vítr dobrý, rychle se tedy rozhoduji, na pětníku otáčím a vracím zpět. Následující
hodinu je slyšet z lesa lámání. Nakonec vytahují v místě, kde jsme se rozloučili. Při špatné viditelnosti
se s nimi na sto metrů nesrovnávám, a tak když se vydají směrem k mému autu, slézám a se světlem
telefonu jdu pomalu za nimi. Těsně před silnicí je však vyleká pomalu projíždějící auto a mizí v lese.
Současně z druhé strany pole vyráží od silnice druhá parta. Rychle přesazují do světlejšího jílku a já
rozeznávám čtyři stejně velké lončáky. Kontroluji pole za nimi, ale vypadá to, že jsou sami. Vybírám
nejbližšího do kříže, když se náhle všichni prudce otáčí a sledují další projíždějící auto. „Tady je
provoz jak na Václaváku, až projede, střílím“ uklidňuji se, ale auto přibrzďuje a couvá k mému vozu.
To už lončáci samozřejmě nevydrží a mizí ve stařině v rohu. Nervy mám na pochodu, když uvidím na
střeše auta maják. Naštěstí kluci po minutě zjišťují, že pomáhat a chránit ve tři ráno je potřeba někde
úplně jinde a odjíždí. Těch přívlastků co drtím mezi zuby je opravdu hodně, ale žádný co by snesl
tento papír. Zpět mě navrací až nové zalámání a tak rychle popobíhám o padesát metrů blíže k cestě
a zaklekám současně s vytahujícími lončáky. Když se znovu zapíchnou do pole a začínají řádkovat,
vybírám nejbližšího. V okamžiku kdy zvedne hlavu, prořízne noční klid rána ze sedmičky. Prase se na
šedesáti metrech láme v ohni a při odkazování vyrývá svou poslední brázdu. Ostatní kusy probíhají
kupodivu kolem mě a chvatně mizí s rachotem v lese. Po chvilce uklidňuji tep a přicházím k již
zhaslému, padesátikilovému kňourkovi. Ve čtvrt na čtyři ráno ho pak otáčím na pravý bok, do ryje a na
vstřel vkládám úlomek a vzdávám poslední poctu. Děkuji Dianě za projevenou přízeň a přemýšlím o
náhodách, které řídí naše kroky a o tom, co víc podniknout abychom bez újmy přežili následující dva
týdny, než kukuřice vzejde. Tak Lovu zdar a držím palce všem, kdo to máte podobně.

************************************************************************************************************************

Kdo si počká, ten se dočká

Na stejném posedu jako minule s liškou, mi bylo štěstí nakloněno i podruhé. Tentokrát jsem vyrazil na
obeznanou tlupu černé zvěře. Byla složená ze tří bachyň a dvanácti selat a vytahovala z lesa přes
pastviny na přilehlé strniště, oddělené zarostlou cestou. Tentokrát ji však vodící bachyně vyvedla z
lesa o kus dál, jako by něco tušila. Mě tak nezbývalo jen ve dvěstě metrech pozorovat, jak přerývají
staré kravince a hledají nějakou tu hmyzí havěť. Naštěstí si po pár minutách vzpomněli na obilné
strniště a k němu vedoucí bezpečný ochoz, který se jim posledních pár dnů tak osvědčil. Celá tlupa
se dává do pohybu do míst, kde je očekávám. Natažený napínáček, červený bod plně zvětšeného
puškohledu, od města nasvícená pastvina a přesto je člověk bezmocný. Dvě přiměřeně dlouhé
zastávky v pohybu tlupy jsou vždy se stejným scénářem. Slibně rozjetý vláček se v okamžiku
zastavení bachyně vždy scukne do jedné hromady s překrývajícími se těly. Poslední rozběhnutí a
velké kusy už mizí v krytu příkopu následovány selaty. Přesazuji z jednoho na druhé. Nechci na tu
dálku střílet v pohybu a pomalu se loučím s dnešní příležitostí. Dvě nejmenší selata se však přeci jen
trochu opozdila a než dorazí k příkopu, využívám poslední nápad a vydávám ze sebe hlasité, fů!
Poslední sele těsně před příkopem reaguje, prudce brzdí a zvedá hlavu. Rychle vydechuji, kříž
doprostřed plece a se současným třeskem sedmičky se ozývá jasně slyšitelný úhoz kule. Následný
zmatek v tlupě a hromadný úprk zpět do lesa pozoruji už v dalekohledu. Sele ležet nevidím, a tak se
jich marně snažím dopočítat. Při následujícím virtuálním pětiminutovém cigárku rozjímám o dnešním
lovu a pevně doufám ve šťastný konec bez dosledu. Dvacetikilová bachyňka leží ve sto metrech na
hraně příkopu, přesně tam, kde ji jedenáctigramový Vulkán prostřelil komoru. K dnešnímu rychlému
úspěchu pokorně pronáším Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Sklizeno

Tak jsme se konečně dočkali i u nás. Oproti slibovanému ponechání kukuřic na zrno, skončila minulý
týden všechna v bioplýnce, no díky za to a zdravému selskému rozumu a řádném zemědělství zdar!
Vzniklá strniště zlákala krom zvěře i mě. Srnčí je ve většině přebarvené do zimního šatu, jen starší
kusy a srny s velkými srnčaty jsou ještě červené. Škoda jen, že to vytahuje až po setmění. Při odjezdu
z večerní čekané na srnčí, jsem si všiml čerstvě zrytého pruhu posekaného jílku uprostřed
kukuřičného strniště a druhý den přenesl do těchto míst posed. Večer se navzdory předpovědi
zatáhlo a mírné poprchávání přešlo v hustý liják dřív, než jsem dojel k poli. Následující dvě hodiny
jsem se snažil v autě neusnout při poslechu vytrvalého bubnování deště o střechu a nakonec to v
jedenáct vzdal a otočil k domovu. V polovině cesty si to však tam nahoře rozmysleli a utáhly kohoutek
a tak již po dvaceti minutách sedím na místě. Asi po hodině se na vzdálené straně strniště vynořil z
lesa velký podlouhlý stín samotného kusu černé. Pomalu se začal přibližovat, jako by tušil, že to má u
mne s touto velikostí suchu. Kochám se černým rytířem, když za zády zaslechnu lupnutí. Než se
stačím otočit, vytahuje z trnek za mými zády o poznání menší samotný lončák a dává se do sbírání
zbylých šáchů. Pomalu, s dobrým větrem, ale pořád naostro se dostává až na padesát metrů a zvedá
hlavu. Prohlíží si podezřelou novostavbu nepatřičně vyrostlou uprostřed pole a s odfouknutím se
dává na prudký úprk zpět k trnkám. Tam však zapochybuje a ještě naposledy zaráží, aby zkontroloval
tu podivnost. Na poslední životní pouť ho vyprovází projektil od Normy, který mu hodinu po půlnoci
prostřelil obě plece. Mě nezbývá než pronést Lovu zdar a díky Diano za dnešní polibek.

************************************************************************************************************************

Rychlovka

Všude je dnes namoklo z odpoledních přeháněk a tak odjezd do honitby odkládám až téměř na
desátou a volím lehce a hlavně v suchu dosažitelné pastviny pod lesem. Ty jsou permanentně
nasvícené vlakovým překladištěm a před třemi týdny se mi zde zadařila liška a sele. V duchu doufám,
že bachyně vodící sem tlupu vždy před půlnocí, již znovu získala k místu důvěru. Kvůli větru volím
vzdálenější nižší posed v keři a po dvaceti minutách už slyším ve stěně lesa varování puštíka.
Během deseti minut se na pastvině objevují dvě samostatná selata a přerývají ji při okraji, zatím co za
nimi už je slyšet přítomnost zbytku tlupy. I při relativně dobrém osvětlení se mi na vrklajícím posedu
se zapřenými lokty, na těch sto dvacet metrů nedaří udržet spolehlivě kříž na jistou ránu. Po chvíli
selata zatahují do lesa a podávají raport o bezpečnosti pastviny, zřejmě s dobrým hodnocením,
neboť po chvíli vyvádí bachyně z lesa celou tlupu. Stejný scénář pohybu a rytí, ne a ne se hnout od
lesa. Během dalších pěti minut nám dává rozhřešení srnčí, které se krátce rozbeká z druhého směru.
To zkušené bachyni ke štěstí úplně stačí a poklusem odvádí selata zpět do lesa. Mezi zuby drtím
dost neslušná slova o smůle a za zvuku praskání v lese vypouštím s hlasitým cvaknutím napínáček.
Ověřuji si čas na telefonu a naposledy před odchodem kontroluji celou pastvinu. V dálce si všímám
pomalu klusajícího podlouhlého stínu se svítivou špičkou oháňky. Viník dnešního neúspěchu má
namířeno přímo k lesu. Po ne příliš povedeném zamyškování, kontroluji v puškohledu první prudké
zastavení. Liška po chvíli pokračuje nezměněným směrem, ale to už mám přeladěno. Znovu brzdí,
sedá si a upjatě pozoruje mou pozici. Už je řádně načatá. Pravou rukou tedy opatrně přikrývám ústa,
olizuji rty a do posledního zapištění vkládám správnou intonaci a něhu. To už nevydrží a tak rychle
stahuji puškohled před zvětšující se černou siluetou a čekám, až mi ukáže bok.Jsem si bohužel moc
dobře vědom světla z města za zády a tak mě ani moc nepřekvapuje, když třicet metrů před
posedem prudce mění směr a přidává. Táhnu s ní, mířím na hlavu a krátce sykám. Její poslední
zastavení je doprovázeno suchým třeskem brokové rány. Po odeznění oslňujícího záblesku, už jen
vidím poslední záškuby zadních běhů a pomalé poklesnutí prohnuté oháňky zhasínající lišky.V duchu
pronáším Lovu zdar a děkuji Hubertovi i Dianě. Jak daleko je v tu chvíli tlupa černé netuším. Doufám
však, že jsme se neviděli naposledy.

************************************************************************************************************************

Začarovaný

I když se vám to tvrzení bude zdát přehnané, u tohoto lišáka to beze zbytku platilo, však posuďte
sami. Poprvé jsem ho potkal v září. Při čekání na srnčí mi vyšel z kukuřice do pruhu jílku. Ve vyjeté
koleji se pak v reakci na myškovačku otočil předpisově na široko a vyčkával. Střílel jsem v klidu z
posedu a opěrky na cíl vzdálený cca osmdesát metrů. Lišák po výstřelu nadskočil a se zdviženou
oháňkou běžel kolejí pryč. Poté znovu zastavil, jistil a pomalu se zívnutím zatáhl do kukuřice. I když
jsem ho po celou dobu sledoval v puškohledu, další ránu už jsem neriskoval. Druhý den samozřejmě
následovala zkouška na terč. V ose a jeden centimetr pod středem, nu což, je to tedy rukama. Stane
se, je to furt ta lepší varianta.
Druhé naše setkání se odehrálo po měsíci. Čekal jsem na srnu s nepřebarvenými srnčaty, a jelikož si
už zvykla kontrolovat posed na rýze, byl jsem schován na zemi ve vysokých kopřivách. Před
setměním z rákosu vychází velká liška a staví se na široko při čekání na myš. Střílím z trojnožky na
sto dvacet metrů. Byl jsem si jistý, nicméně liška po výstřelu otáčí a se zdviženou oháňkou zabíhá do
rákosu. Druhý den místo kontroluji se psem. V terči pak vystřelenou desítkou zírám do dáli a marně
přemýšlím, kde že je ten zakopaný pes. Zpětně si sice uvědomuji, že při této ráně byli nejspíš v
cestě listy kopřiv, které při velkém přiblížení nebyli vidět, ale je to jen malá náplast mému
sebevědomí. Při hlášení rány hospodáři navíc s překvapením zjišťuji, že dva dny přede mnou se i
jemu podařilo v těchto místech dvakrát úspěšně minout stejně velkou a podobně zbarvenou lišku.
Shodujeme se tudíž, že s tímto lišákem na rozdíl od nás není něco v pořádku.
Dnes jsem se zdržel při kontrole a doplňování krmelců a na poslední chvíli tak skočil na motorku a
vyrazil k tomuto zatím nezoranému poli. Přenosný posed u rákosu, kam jsem měl namířeno, byl však
se špatným větrem a tak jdu oklikou z druhé strany k vysokému posedu na rýze. Pole jsou úplně
prázdná a v okamžiku kdy usedám, se již začíná pomalu šeřit. Sundávám z kulovnice řemen, a jelikož
je dost chladno, natahuji rukavice a věším batoh. Při otočení a pohledu pod sebe se mi na okamžik
zastavuje srdce. Dvacet metrů pode mnou pruhem posekaného jílku pomalu kluše veliká krásně
vybarvená liška. V tu chvíli si člověk uvědomí, kolik zbytečností mu stojí v cestě. Stahuji pravou
rukavici, sundávám krytky, dávám napínáček a po odjištění už vedu lišku v kříži., Při strmém úhlu mě
však od ní dělí vrcholky křoví lemujícího rýhu. Naštěstí se rozhoduje pro otevřenou plochu. Zastavuji
ji tichým syknutí a nad večerním polem zazní výstřel. Nevěřícně sleduji poslední pohyby odkazující
kmotry, kterou dnes opustilo štěstí, poskytující ji tak dlouhou tajemnou auru. Slézám za úplné tmy a
dlouho stojím a rozjímám nad podzimním, krásně vybarveným lišákem. Diano Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Úplňkové

Původně jsem se zařekl, že dnes nepůjdu, ale i přes zatažený žaluzky se ta supernova nakonec
prodrala k nám do obýváku a mě do hlavy. Před osmou z pánve vyndávám poslední várku křapáčů,
jdu si sbalit teplý svršky a ženě nenápadně oznamuji, že se dnes trochu mění plány. Kupodivu se
nezlobí a naopak mě povzbuzuje. Když je takový úplněk prý jednou za padesát let, jak jsem ji
nezapomněl zdůraznit. Kolem deváté přijíždím před nasvícené kukuřičné strniště, a jelikož jsou na
něm už rozesety jednotlivé kusy srnčího, opatrně usedám na vysokou čtyřnožku hned u silnice. Po
půlhodině padá rána, z lesa na druhé straně. V duchu říkám „Lovu zdar“ a hned začínám litovat, že mi
na opěrce leží kulobrok a ne remington. V tomto světle přeci prasata nepolezou na otevřenou plochu,
ale budou sbírat v krytu lesa. To však po následující půlhodině bere za své. Na vzdáleném konci pole
se vynořuje první černý stín, spořádaně následovaný devíti menšími a postupně se dávají do
probírání strniště. Selata putují daleko do pole, bachyně však co dva kroky jistí a zvedá ryj do výšky. I
s dobrým větrem však nádhernou podívanou po chvíli ukončuje a s fouknutím odvádí celou tlupu zpět
do lesa. „Máš holka recht“, říkám si a přemýšlím, jak zítra zasednu doprostřed pole na malou
kazatelnu u stožáru. Čekám ještě chvíli, a jelikož se tlupa již neobjevuje, slézám a zkusmo svítím na
všechny posedy. Překvapivě bez odpovědi. Nó, takže změna plánu. Obloukem obcházím pole s
hlasitým doprovodem naštvaného srnčího a s vrzáním usedám na kazatelnu. Díru odkud svítí měsíc,
zadělávám dekturou a zalézám do vaku. Před jedenáctou se mi podaří zafunět dalekohled zrovna ve
chvíli, kdy se v lese ozve lámání. Vytahující tlupu tak pozoruji už jen přes puškohled. Mají velmi
naspěch a celý vláček v mžiku mizí z výhledu. Ve stísněných prostorách přehazuji flintu do bočního
otvoru, což se samozřejmě neobejde bez řádných ťukanců. Kupodivu to však pomáhá a celou tlupu
zastavuje uprostřed pole, bohužel zdrclou dohromady. Patovou situaci naštěstí rychle řeší netrpělivé
sele, popocházející dopředu. Ustaluji rozsvícený bod těsně za plece, vydechuji a po ohnivém
záblesku a sudovém zvuku od stěn kazatelny, pozoruji nastalý zmatek. Tlupa se obrací zpět k lesu,
zatím co já v napůl odmlženém dalekohledu sleduji vybrané sele, prchající opačným směrem. Marně
však čekám na první klopýtnutí či pád. Nezpomaluje a zabíhá do rákosu. „No nazdar!“ Poslední
prudké zalámání a zlověstné ticho přerušované z druhé strany, dozvuky mizející tlupy. Po virtuálním
cigárku balím věci a s baterkou jdu na nástřel. Rozstříknuté krůpějky barvy na velké ploše odpovědi
nedávají. Celou stopní dráhu dosledu jich však přibývá a před rákosem už jde o souvislou čáru.
Čtyřiadvacetikilovou bachyňku s oboustranným průstřelem plic vytahuji po pár metrech z rákosu.
Poklekám u ní a vzdávám myslivecké pocty. Znovu děkuji Dianě, protože dobře vím, že nic netrvá
věčně.

************************************************************************************************************************

Na potřetí

Příběh tohoto lovu se začal psát přesně před týdnem, kdy jsem již brzy z večera zasedl na svůj
oblíbený posed v lokalitě zvané Čuhelův kout. Jde zhruba o trojúhelníkové pole lemované za dvou
stran lesem, sousedící s keřovitou podrostlou pastvinou. Překvapením pro mne bylo, že je pole
zorané, i když zde byl letošní len podsetý kmínem na příští rok. K zasednutí mě nakonec zlákal pruh
biopásu, který pole lemuje. Po půl hodině se objevují dva ušáci a s chutí se pouštějí do pastvy.
Během chvilky však oba nervózně prohopkají kolem posedu a mizí ve stařině. Zprvu si tmavého stínu
na kraji keřů ani nevšimnu a až v okamžiku, kdy prudce přebíhá biopás do pole, poznávám s kým
mám tu čest. Rychlá výměna optiky, Ale liška je rychlejší a zastavuje u mých stop. Jeví se mi malá a
na tu dálku si netroufám na jistou ránu. Reakce na stopy na sebe nenechá dlouho čekat a rychle se
ztrácí přes tmavou část pole v protější stěně lesa. Pomalu se uklidňuji a rozhoduji zůstat sedět
alespoň další dvě hodiny. Po deseti minutách se však liška znovu objevuje na oračce. Třistametrovou
vzdálenost zkracuji myškovačkou. Liška si však zkušeně přichází pro vítr a dnešní hru na kočku a myš
definitivně končí. „No nic však se nevidíme naposled, ale pěkný večer to byl“, utišuji se cestou
domů.Zpět na místo se dostávám až v sobotu. Doma oznamuji, že jsem do sedmi zpět i s liškou, za
hlasitého nadšení dětí a lehkého úsměvu své ženy. K posedu jdu prostředkem pole. Umrzlý biopás
hlasitě křupe, dnes bych ji mohl dříve slyšet než vidět. Šestá hodina však minula a nic. Ani zajíc, jen z
dáli se monotónní houkání výra a z přilehlé silnice pravidelné drncání kamiónů.V sedm se na okraji
keřů úplně neslyšně objevuje kmotra a já pomalu zvedám kulovnici do ramene. Napínáček, pojistka a
v puškohledu už vidím její strnulou siluetu natočenou k silnici.Vydechuji a v tom okamžiku obraz v
puškohledu zbělá, zalitý prudkým světlem. Nevěřícně sleduj jak jeden z míjejících se kamiónů při
manévru stáčí kabinu a osvětluje pole. Celé to trvá jen pár sekund, ale pole zůstává pro tento večer již
prázdné.
Při včerejším příjezdu zjišťuji, že je něco špatně. Viditelnost výborná, vítr však fouká opačným
směrem. Obcházím proto pole po druhé straně a vybírám vysoký stařičký posed v protější stěně.
Dole radši vybíjím, a i když je vrzání špruslí naléhavé, nakonec bezpečně usedám na skloněnou
sedačku. Balím se do pytle a pod kolena roluji podsedák, abych neujížděl. Následující tři a půl hodiny
neustále prohlížím protější kout, ale nic. Je krásný večer a nechce se mi domů. Ranní kolbenka mě
však před desátou nakonec přesvědčuje, začít balit. Ještě před tím naposledy ladím na pusu myší
písknutí. Nakonec až při rozepínání pytle, zaslechnu ze stěny za sebou, dvakráte hlasitější lupnutí.
Asi srnčí, přesto opatrně a velmi pomalu zakládám do ramene kulovnici. Předlouhých pár sekund
ticha ukončuje pravidelné tiché stakato našlapování pode mnou. Vím o koho jde. Ten zvuk znám a
nejde si ho splést. Opatrně se nakláním dopředu a modlím, ať to opěrka nevzdá. V okamžiku, kdy se
na jediném černém fleku pode mnou objeví liščí silueta, promluví remington a zábleskem jí při k
zemi. Mám radost, mám velikou radost, i když to není ta liška, na kterou jsem dnes čekal, ale mladý
téměř osmikilový lišák.

************************************************************************************************************************

Když se štěstí unaví

Sedne i na vola. V případě lovu této lišky to platí o mnoho víc, než napsat: Zaslouženě vychozená.
Ale že s ní bylo trápení. Viděl jsem ji mockrát, pravidelně dodržovala místo kde přesazovala pole,
akorát neustále posunovala čas, kdy vytáhne. V neděli jsem ji dokonce zamyškováním zastavil a
následně výstřelem zase popohnal. Úplně hluchá si však dobře zapamatovala posed, z kterého nic
dobrého nekouká.  A tak v úterý, když znovu vyběhla z lesa, po dvaceti metrech zarazila. S upřeným
pohledem zkontrolovala obrys posedu a okamžitě vyrazila zpět. Nic mi nebylo platné dokonalé černo
bílé maskování. Povzbudivé zůstalo jen to, že i přes všechny pokusy zatím dodržuje své spády. Ve
čtvrtek jsem pak bezúspěšně zkusil štěstí ještě na druhé straně honitby v lese. Včera už trochu
frustrován jsem se rozhodl na to jít jinak. Asi sedmdesát metrů od míst kde vycházela z lesa, byla u
cesty zachumelená skládka dřeva. V její polovině pak příhodně vyčuhoval slabší šestimetrový kmen.
Rozložil jsem si sedačku a trojnožku přímo za hranou skládky tak, aby mě vyčuhující kmen kryl a
zároveň poskytnul opěru pro zbraň. Následovalo samozřejmě důkladné zamaskování do pasu bílou a
vrch černou, neboť za skládkou při nízkém horizontu byli tmavé stromy. Byla sedmá hodina a za zády
dost čilí ruch projíždějících kamiónů, co chvíli osvětlujících můj palpost. Kolem osmé registruji pohyb
na kraji lesa, ale v puškohledu se objevuje jen první ušák. Po hodině ho následuje jeho kolega.
Poprchává a až do půl dvanácté je všude klid, občas narušený notováním výra. Pak se náhle jako
duch na okraji lesa objevuje známá podlouhlá silueta. Jelikož se vůbec neboří, rychle popobíhá třicet
metrů do pole, kde zaráží s pohledem upřeným k obávanému posedu. V plně zvětšeném puškohledu
na ní rozeznávám každičký chlup, ale vím, že na kochání není čas a šance kdy zastavila, bude jen
jedna. Tiché štěknutí remigtonu spolknou zachumelené klády. Liška prudce vyráží do pole, po třech
skocích však zůstává zabořená v závěji. Vydechuji, přebíjím, kontroluji poslední údery oháňky a
pomalu se začínám klepat. Z protějšího borku se na rozloučenou ozývá zaskolení. Dojímá mě to,
nicméně natáčím trojnožku tím směrem a znovu zakládám kulovnici do otlačeného ramene. Člověk by
mněl vědět kdy má dost, přesto to vydržím ještě půlhodinu. Pak už ale opírám flintu o klády a balím
svršky. V okamžiku zvednutí ze sedačky, zkamením v pohybu. Od rýhy vyráží větší tmavý flek.
Opatrně sahám po zbrani a v puškohledu rozeznávám větší kus černé. Přibíhá k ležícímu lišákovi a
sklání hlavu. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vzrušení ze setkání s černým rytířem je
převáženo zděšením, co bude následovat. Samozřejmě nejhorší scénář představuje lončáka,
mizejícího s mojí liškou. Celkem zbytečně mu držím červený bod na slechu, připraven alespoň
zařvat, jak je to nespravedlivý! Naštěstí se řád světa vrací do normálu a čuník spořádaně zvedá pírko
a hřbet a s rachotem mizí v lese. Na dalšího diváka už dnes rozhodně čekat nehodlám, a tak vyrážím
vzdát poctu poraženému, z tohoto trpělivého a dlouhou dobu vyrovnaného poměřování sil.

************************************************************************************************************************

Čarovné pondělí

Po sobotní pětihodinové čekané, během níž jsem neviděl ani chlup, mi dalo včera velikou práci se
vůbec přemluvit, abych vyrazil. Nakonec mě onen spolehlivý šestý smysl nacpal z večera do auta a
mrtvá ručička palivoměru rozhodla, že dnešní čekaná bude blízko domovu. Vybírám oblast zahrádek
hned za městem a díky hlubokým promrzlým kolejím, odstavuji auto hned u hlavní silnice. Za
hlasitého křupání doprovázeného štěkáním psa z jedné ze zahrádek, se dostávám pod svah za
posledními chatkami. Ten oddělen cestou, navazuje na rozlehlé pole klesající k městu. Usedám do
příkopu pod cestu, zády opřen o vysokou jívu. Před sebou mám výhled na pás trnek vybíhající z lesa,
místo na kterém jsem letos při obnovách několikrát obeznal liščí spád. Z příkopu mi kouká jen vrchní
část těla a tak podkládám stoličku, abych dostal hlaveň na hranu cesty. Jiný příhodný kryt v těchto
místech prostě není. V takto našponované poloze to dnes na dlouhé čekání nevypadá. Po chvíli se
konečně psisko nade mnou unaví a tak vytahuji vřeštidlo. Nastalé půlhodinové ticho je náhle
přerušeno nezařaditelným zvukem, po kterém se mi zježí všechny chlupy na těle. Jde o rychlou sérii
ječivých zvuků, dušených jakýmsi chrčením. Takový odkazující zajíc říznutý kunou, sovou, či
kánětem. Zprvu mě napadá nějaký kolega v zeleném neúspěšně ladící vřeštidlo, ale zvuk se z levé
strany rychle blíží. Natáčím se a malinko povytahuji. Skrz větve zahlédnu přes cestu přebíhající lišku,
rychle se zmenšující v protisvahu. Nestíhám jí v puškohledu a tak spouštím hlasitý ptačí trylek z
vábničky, kterou mám celou dobu v puse. Současně s tím však liška vydává svůj pronikavý křik,
přehlušující ten můj. Je už skoro u trnek a tak naposledy prudce foukám do vábničky. Zaráží se a já
konečně ustaluji tečku puškohledu na plecích. Výstřel ji v osmdesáti metrech ukládá pod trnky a já
konečně vydechuji a přebíjím. Žádné odkazování. Příjemný pocit úlevy je však náhle přerušen
zaskolením v lese nade mnou. Typické dvojštěky hledajícího lišáka se chvílemi přibližují po hřebeni,
pak však začínají slábnout. Vytahuji tedy vřeštidlo a vydávám kratší intenzivní sérii. Ani ne po minutě
zpozoruji nepatrný pohyb za chatkou vpravo. Pomalu sjíždím louku pod ní. Až při pohybu zpět si
všimnu pod jabloní sedící nehybné bílé siluety. Kříž umisťuji uprostřed hrudi a lehce tlačím spoušť. V
záblesku se lišák kácí a pomalu popojíždí po zmrzlém svahu. Přebíjím poslední patronu a s
nastupujícím třesem lovecké horečky si v hlavě pomalu vychutnávám právě prožité okamžiky. V
duchu děkuji všem mysliveckým patronům, kteří při mně dnes stáli. Později přicházím nejprve k
mladému lišákovi, u kterého jsem si vcelku jistý. Překvapení mě však čeká u první zrzky, která se tak
zvláštně ozývala. Jde o menší, pěkně zbarvenou lišku, pevně zakousnutou do zbytku zajíce, s kterým
se nehodlala rozloučit ani v poslední chvíli. Usedám tedy vedle těchto krásných šelem na louku,
zasněně pozoruji ukousnutý žlutý měsíc nad městem a s velkou pokorou dnes provolávám Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Líná zrzka

Jelikož jsme plánovaný rodinný výlet na Sněžku přeložili až na pátek, využil jsem volného večera a po
delší době jsem vyrazil na čuníky. Z borku do kukuřice přesazují přes jílkové strniště, kde v
ponechaných řádcích slámy ryjí a prohání myši. Tentokráte se však trochu motal vítr a tak je i po dvou
a půl hodinách v borku zatím ticho, přerušované jen projíždějícími vlaky. Náhle se mi za zády ozve
typické ťapavé šustění. Otáčím se, přes rameno pomalu vysunuji kulobrok a očima propátrávám pole.
Měsíc se už schoval a viditelnost je dost na hraně, přesto zpozoruji tmavý stín pomalu se sunoucí
světlým řádkem. V okamžiku zastavení, ho již mám v kříži. Stále však s určitostí nevím, o jaké zvíře
jde. Tmavá kruhová skvrna s bílým flekem pod bradou se nepohne po dobu následujících tří minut.
Už mi začíná v nepřirozené poloze tuhnout krk. Vyměňuji tedy opatrně puškohled za dalekohled a
dumám, že jestli jde o lišku, leží stočená uprostřed pole do klubíčka s oháňkou kolem těla? Mezi tím
se v nedaleké obci spouští ohňostroj. Ani na to však zvíře nijak nereaguje a dál v klidu leží. Po
dalších pěti minutách se pomalu začínám klonit k názoru, že jde spíš o zajíce a má záda a krk už
úpěnlivě žadoní o přesednutí. Náhle se v dalekohledu tmavý flek najednou zvětší a bílý kvítek se
přesouvá tam, kam patří. Liška se protahuje, oklepává a pomalu přechází napříč řádky k nedaleké
stěně lesa. Následuje rychlá výměna optik, hlavně nezavadit o opěrku. Silueta zrychluje a střídavě se
ztrácí a vynořuje v tmavých a světlých pruzích pole. V posledním světlém proužku ji cucnutím
konečně zastavuji a broky opouští plastovou nábojnici mini magnumky. Ve třiceti metrech odvádí
svou práci spolehlivě a liška leží v ohni bez dalšího odkazování. Po chvíli se mi konečně daří vylovit z
batohu svítilnu. Krom dohasínajícího odrazu světel mladého lišáka, na mně jak lucerničky svítí ze
stejného řádku, dva vděčné páry zaječích bakadel.

************************************************************************************************************************

Pátek třináctého

Jelikož nejsem pověrčivý a zítra začíná víkend, volba dnešního večera je jasná. Na včerejší schůzi
jsme se navíc dozvěděli, že kukuřičná pole u nás letos neskončí dle původního předpokladu v
bioplýnce, ale zůstanou na zrno. Bohužel jsme široko daleko jediní s takto prostřeným stolem a tak
čuníci nelení a pilně se připravují na nadcházející zimu. Kukuřice jsme dnes vyvoněli novým
kokošanelem, tak si vybírám představené pole s jílkem za kolejemi. Rodinné povinnosti mě uvolňují
až po sedmé hodině. Špatný vítr navíc nutí jít tři čtvrtě kilometru z opačné strany a zasednout na
stožár v nejvzdálenějším koutě pole. Světla je dnes opravdu velmi málo, v porovnání s posledními
dvěma večery, kdy jsem hlídal pole za městem. Už po hodině mám roupy a lituji dnešního výběru.
Nakonec mě na místě udržuje jen ujitá vzdálenost. Před devátou se situace rychle mění. Po krátkém
varování puštíka již slyším praskání a občasné kviknutí z lesa přede mnou. Připravuji do ruky
kulobrok. Lámáni je už skoro u kraje borku, Steiner však zatím nic neodhalil a lomoz rázem utichá.
Ticho před bouří trvá nekonečně dlouho, nakonec se tlupa dá do pohybu krytá hustými okrajovými
větvemi. Velká bachyně ji zkušeně vyvádí do pole pod větrem a stále jistí. V jílku po kolena vidím jakž
takž bachyni a čtyři lončáky. Ze selat míhajících se pod nimi, však stěží hřbety. I když to nemám rád,
nakonec kvůli jistotě přeci jen lovím z kapsy baterku. Rozsvěcuji nad sebe a pomalu sjíždím dolů na
pole. Vodící bachyně je už skoro na větru a tak moc času nezbývá. Se světlem zrychluje i zbytek celé
tlupy a pomalu mi mizí ze zorného úhlu. Z lesa je narychlo doplňují další dva lončáci a obloukem
klusají za nimi. Vybírám si ve světle prvního tmavšího a posílám za ním své hej. Prudce se zasekává
na ostro. Rychle tedy přejíždím na druhého, který stojí předpisově naširoko.Světlo baterky přejíždí
po zježených štětinách hřbetu a zastavuje na lopatce. Tichou nocí třeskne rána s ozvěnou nesoucí se
polem. Všechny kusy mizí v lese, jen bachyně se těsně před ním zastavuje a temně odfukuje.
Nakonec i ona zabíhá a já kuželem světla a dalekohledem propátrávám pole. „Nikde nic.“ Pomalu si
přehrávám předešlé okamžiky a ujišťuji se, že jako první do lesa zaběhl samotný lončák a až po chvíli
zbytek tlupy. „Ten druhý musí tedy ležet!“ Obvyklou čtvrt hodinu nedočkavě zkracuji na pět minut a už
se soukám dolů. Oddechnu si teprve po sto metrech, když nacházím ležet skrytou v řádku
padesátikilovou lončačku. Na chvíli u ní poklekám s dubovým úlomkem a děkuji mysliveckým
patronům, že tak jako já nelpí na pověrách. Pomíjivé okamžiky štěstí pomalu vyprchávají a já si
naplno začínám uvědomovat délku trasy, která mě dnes s úlovkem čeká. Tak tedy Lovu zdar, noční
poutníci s popruhy na zádech.

************************************************************************************************************************

Vykoupení

Sanitární odlov, tak měl znít původní popisek k tomuto lovu. Nakonec jsem se však rozhodl podělit se
s vámi o podrobnosti tohoto příběhu, který je pro mne velkým poučením a hlavně zadostiučiněním.
Stále u nás stojí kukuřice a tak jsou čuníci dost aktivní. Lovecká příležitost a hlavně potřeba uhlídat
zbylé klasy mě před týdnem nasměrovali k přenesenému posedu u trati, kudy tlupa do kukuřice z lesa
přecházela. Než jsem se však dostal k poli, překvapili mne na lesní cestě prasata, tentokráte
přicházející z druhé strany. Jelikož jsem se dostal přímo mezi ně, rozsvítil jsem baterku, sundal
kulobrok, ve světle vybral nejmenší kus natočený bokem a zmáčkl spoušť. Sele zakvičelo, spadlo a
odkazovalo na místě. Zbytek tlupy se dal všemi směry na ústup. „Paráda, dnes to tedy bylo rychlý“,
říkám si při lovení nového náboje z kapsy. Po zavření hlavní zvednu baterku a v němém úžasu s
otevřenou pusou sleduji, jak se zhaslé sele najednou prudce zvedá a rozbíhá do houští. Druhá
hozená rána jen dělá třísky z hromady klestu za cestou. Na nástřelu se třemi kapkami barvy
přemýšlím, co se nepovedlo a pokračuji v tom i po další hodině marné snahy o najití zhaslého kusu či
alespoň další barvy. Druhý den ráno následuje deštivá dvouhodinovka se psem, při které se nám daří
zvednout v houštině stokilového kňoura, takže jsem nakonec rád, že psa po pěti minutách připínám
zdravého a v celku na řemen. Odpoledne zkouším nastřelení a při tom zjišťuji, že je uvolněný ostřící
člen okuláru puškohledu. Jelikož jde o starší provedení s křížem v první rovině, pohybuje se i on.
Posílám tedy optiku na opravu a přehazuji si puškohled z druhé zbraně a znovu nastřeluji. O tomto
úplňkovém víkendu se při hlídání kukuřic znovu potkávám s oním velkým kňourem a dvakráte
nestíhám tlupu při opouštění kukuřic. V pondělí se změnou větru měním stanoviště a zasedám na
starý posed na vrbě, zakončující rýhu před kukuřicí. Je vybráno a prudce se ochlazuje. Ještě dříve
než klesající mlha úplně zalije okolí, vytahuje z kukuřičného lánu menší samotné prasátko. Už v
dalekohledu si všímám, že postupuje pomalu a se zvláštní mechanikou pohybu. Je stále na ostro a
při přesazování rýhy dlouze vybírá nejschůdnější místo. Poté však na louce překvapivě prudce
zrychluje a začíná se vzdalovat. Na mé hlasité „hej“ zareaguje a na okamžik přibrzdí. Zásah Vulkánu je
dobře slyšitelný a nechává sele v ohni. Tentokrát přebíjím co nejrychleji, ale odkazování trvá jen velmi
krátce a divočák zhasíná. Po půl hodině se s ním přibíhá rozloučit z borku velký kňour, který u něho
jen na chvíli přibrzdí, než zmizí v kukuřici. Na nástřelu pak s hrůzou zjišťuji, že dvacetikilovému seleti
chybí pod kloubem zadní běh a téměř celé pírko. S hořkým pocitem na patře posílám poděkování
Dianě, že mě dovolila napravit, co jsem tak neslavně začal a při vkládání posledního úlomku
přemýšlím, co všechno si za ten týden asi vytrpělo.

************************************************************************************************************************

Nadvakrát a se štěstím

Tak nevím, jestli se moderní zemědělství místo počasí neřídí výsledky voleb, nic méně oproti
slibovanému ponechání kukuřic na zrno z minulého týdne, se v pátek přiřítili kombajny a řádně se
zakously. Nechali stát jen dvě pole, která prý určitě vydrží ještě měsíc. V pátek kolem sedmé tedy
přijíždím k nejvzdálenějšímu strništi. Cestou potkávám odjíždějícího kolegu, který hlídal dosekávání,
ale už to vzdal. Jeho rozhodnutí pochopím hned, jak vylezu z auta. Na strništi svítícím bělobou je
přes povalující se mlhu vidět sotva na pár metrů. Po chvíli přešlapování mě občasný závan větru
rozhánějící mlhu, nakonec nasměruje podél pole na stařičký zarostlý posed ve stěně olší. Na další
hodinu se však rozlévá husté mléko. Když už to pomalu vzdávám a začínám balit, od kolejí zavane
čerstvý vítr. Dalekohledem pomalu projíždím odvanutá místa, když tu se mi v rohu na chvíli zjeví
kulatá černá silueta, která se však s vynechávajícím větrem zase ztrácí v nové porci mléka. Připravuji
si kulobrok a k mému překvapení se po dalším závanu větru prase objevuje v šedesáti metrech
přímo před posedem. Je však stále v poklusu k místu, odkud jsem přišel. Krytky, bod, napínáček,
pojistka a hlasité dvojité syknutí zastavují lončáka naširoko. Třesk sedmičky je doplněn zvláštním
praskavým zvukem. Nepřebíjím a v dalekohledu pozoruji, jak prase mizí rovně přes pole ke kolejím.
Nezpomaluje ani nepadá, dokud ho nepohltí mlha, pomalu se vkrádající i do mých myšlenek.
Následná hodina a půl snahy o marné najití alespoň kapky barvy, doplněná sobotní hodinovkou se
psem, mi žádné odpovědi nedává.
Znovu na místo se dostávám až v neděli, poté, co jsem si kontrolním nástřelem ověřil, že vyměnit
budou potřeba ruce. Je vybráno. Výborná viditelnost mi po dosednutí na posed ukazuje ve směru
střelby pravděpodobné viníky pátečního neúspěchu, přesahující vršky mladých javorů bez listí. Takto
uklidněn rozjímám až do doby, kdy se dá do pohybu srnčí v půlce pole. Za ním vytahuje od kolejí
známá černá silueta. Chvíli stojí na kraji, jako by se nemohl rozhodnout, pak si to ale namíří mezi
mnou a autem k lesu. Kluše pomalu a daleko, tak ho jen kontroluji puškohledem. Při přesazování
mých stop nezrychluje a mizí v houštině. Občasné křupnutí se pomalu krajem přibližuje. Po pár
napjatých minutách se objevuje na kraji houštiny krytý větvemi, dlouze jistí a poté prudce vyráží přes
mé stopy na strniště, kde přechází do klusu. Koutkem oka naposledy kontroluji clonící větve a s
tečkou na plecích ho v šedesáti metrech písknutím zastavuji. Výstřelu je tentokráte doplněn tím
správným zvukem úhozu kule a lončák se obrací a prudce odskakuje zpět do lesa. Hned na kraji je
však slyšet náraz do kmene a posléze několikráte silné odkazování úderů spárků. Po deseti minutách
hrobového ticha tedy slézám a na nástřelu objevuji oboustranně silně pobarvenou stopní dráhu.
Jelikož jsem si dost jistý, již po cestě lámu úlomky a po deseti metrech nacházím v podrostu kopřiv
zhaslého padesátikilového černého rytíře s nepopsatelným aroma a kyrysem škáry obalené blátem.
Trochu v nejistotě mě nechává zapouzdřená rána na vnitřní straně kýty. Poděkování dnes patří Dianě
a v neposlední řadě také mé drahé a trpělivé Soně za následnou pomoc při transportu.

************************************************************************************************************************

Jdu na bizony

Tak jsem poslední tři dny doma začal hlásit své noční čekané. Začalo to přitom velmi náhodně.
Minulý týden jsem obeznal samotného lončáka, který dost pravidelně přecházel přes pole
posekaného jílku do kukuřice. Ten den mě nakonec také přišel až pod posed, ale jelikož jsem v borku
za sebou slyšel tlupu, rozhodl jsem se nestřílet, i když jsem se jich nakonec nedočkal. Při zpáteční
cestě domů mi pak přes cestu přeběhla liška a bylo to jen o fous, že mě nevysadila z motorky. Šlo o
okraj města a tak jsem zastavil za prvním barákem, nakrmil kulobrok tři a půlky broky a šel ji vynadat.
Na pšeničném strništi nasvíceném od VČE bylo vidět jak ve dne, ale kmotra nikde. Jen v dáli
jedenáct černých pomalu se pasoucích fleků, připomínajících na žlutém strništi ony bizony.
Indiánským způsobem krytý zarostlou rýhou, se mě k nim nakonec podařilo dostat až na dostřel.
Výhoda osvětleného pole hned za městem je bohužel vykoupena obklopením hustou zástavbou
chatek a nízkým horizontem, prakticky bez možností bezpečné střelby ze země. Po dalších dvou
hodinách tedy místo opatrně opouštím a to i přes to, že se k zmíněné tlupě připojila další tříčlenná
parta lončáků.
Následující den vyrážím na jedenáctou a využívám stožáru uprostřed pole. Tlupa vytahuje ještě dřív,
než stačím usednout na podestu. Bohužel si vybírají plot u elektrizace a pomalu se podél něho
přemisťují k silnici, kde mám odstavené auto. Další hodinu bagrují pole přímo pod lampami u cesty.
Mezi tím se z přilehlé cihelny vynořují tři větší kusy a po chvíli jištění rychle přebíhají pole. V krátkém
zastavení mezi stožáry pak vidím v puškohledu, přejíždějícím po nejmenším lončákovi, kromě
střapce, také svítící okénko nejbližší chatky na horizontu. Zastavení trvá jen mžik a tříčlenné
pendolíno mizí v dáli. Současně s ním se však dává do pohybu i tlupa od silnice a bez zastavení
následují lončáky.
No nic do třetice všeho dobrého pomyslím si, když včera po desáté usedám na místo. Po hodině
pomalu vyklízí pole srnčí a na vzdáleném konci se vynořuje mých jedenáct bizonů. Následující dvě
hodiny se pasou mimo dostřel. Už to začínám vzdávat, když tu najednou od plotu s rachotem vyráží
po pole druhá desetičlenná tlupa. Jsou dost nervózní a neustále se drží pohromadě, nicméně se
nakonec přesunují do míst, kde se dá bezpečně střílet. Navíc se jedno zvědavé sele otáčí a
odděluje. Jsem dobře zapřený, světla tolik, že ani nerozsvěcím bod. Vydechuji, ustaluji kříž těsně za
plecí a lehce přitahuji napínáček. Slabý déšť polyká zvuk výstřelu a po oranžovém zášlehu plamene
se ve sto dvaceti metrech sele láme v ohni a zůstává ležet. Obě dvě tlupy spěšně opouštějí pole,
každá do jiného kouta. Hodinu po půlnoci poklekám před dvacetikilovým kňourkem a vzdávám mu
poctu. Rozjímám nad právě prožitým lovem, děkuji mysliveckým patronům za přízeň a pronáším Lovu
zdar!

************************************************************************************************************************

Adrenalin

Po propršeném víkendu jsem se včera konečně zase dostal ven. Odpoledne, mezi zájmovými
kroužky mých dětí jsem stačil dovést ke kukuřici nový přenosný posed. Do večera se však k mé
nelibosti změnil vítr, tak si nakonec vybírám druhou stranu pole. Jde o poslední stojící kukuřičný lán,
ve kterém minulý týden zemědělci prosekali pásy. Cestou ještě stírám z předního skla posledních
pár přeháňkových kapek. O půl deváté se s prknem pod paží prodírám kukuřicí ke stožáru uprostřed
pole, kolem kterého se táhne prosekaný pás. Že to nebyl úplně dobrý nápad, zjišťuji padesát metrů
od stožáru. Zpod nohou mi startuje větší kus černé zvěře, komentující svůj ústup výhružným
klektáním. Chvíli nehnutě stojím a urputně zadržuji svěrač. S nasáváním kňouřího odéru docházím k
rozhodnutí, že zpět jdu rozhodně po posekaném. Dovršení zklamání mě pak čeká po usednutí.
Oproti za světla naplánované výhodné strategické poloze zjišťuji, že nad horizontem kukuřice svítí
vlakové překladiště. Na posekaném pruhu je tak z výšky totálně černo, ostře kontrastující s bílou
protilehlou stěnou kukuřice. Po hodině čekání se navíc začíná vítr točit všemi směry. Slézám s tím,
že zkusím štěstí na podmítnutém strništi za městem. Pomalu se s baterkou vracím k autu po kraji
posekaného pruhu, když přes šustění kukuřice ve větru zaslechnu i pár prasknutí zlomených klasů.
Zhasínám a couvám do stěny. Praskot se přibližuje přesně na moji úroveň a já v pokleku sleduji první
velký kus vybíhající na průsek. Nezpomaluje a míří přímo ke mně. V puškohledu ho kontroluji až do
posledních pár metrů, kdy na moje syknutí konečně brzdí a s fouknutím prudce prchá. Také odfukuji,
těch nových spodků dnes bude určitě třeba. Znovu však tajím dech. S lomozem vybíhá z kukuřice
další, o poznání menší kus. Deset metrů ode mne zastavuje, zvedá, ryj a jistí. Stojí dost zešikma a
tak posunuji kříž před plece. Třesk výstřelu polyká kukuřice. Prase se zlomí v ohni a zadními běhy
naposledy rozhrabuje strniště. V rámci možností rychle měním patronu, ze země zvedám baterku a
se srdcem poskakujícím v krku, kontroluji jeho poslední pohyby. Moji pozornost náhle upoutá nový
zapraskání v kukuřici. Kužel světla mi ukazuje vybíhat nejmenšího, třetího do party. Sele s úlekem
zastavuje, já si však už nehodlám kazit dnešní zážitek. Vyprovázím ho pohledem a „bác“ dělám jen na
pusu. Dnes nemusím čekat obvyklou kuřáckou čtvrthodinu a tak pomalu přistupuji k šedesátikilovému
černému rytíři, který dnes svůj poslední boj prohrál. Jako poslední hryz dostává vršek kukuřice, jež
měl tak rád a která se mu nakonec stala osudnou. Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Zimní sele

Celý týden jsem se s touto tlupou setkával, ale vodící bachyně a Diana ještě nebyli připraveny.
Během sedmi dní se toto strniště stalo posledním útočištěm, zatím co ostatní pole po zámrzu
traktory s pluhy proměnili v nevlídnou měsíční krajinu. Poprvé mě sem nalákal snad metrákový sekáč,
který vždy z večera vytahoval spolu s dvaceti kusy srnčího. Zajímavé bylo, že srnčí tuto kouli mezi
sebe přijalo a vyhrabávali kukuřici nerušeně pár metrů od sebe. Z dálky vždy vypadají jako spořádaná
tlupa. Z večera tu byl sám a občas se k němu připojil osmdesátikilový kolega a bez rivality brali žír
spolu. Čtyři bachyňky se sedmi selaty je vždy na chvíli doplnili, ale ty se na rozdíl od kňourků chovali
velmi obezřetně. Vždy v uctivé vzdálenosti a při jakékoliv zámince pole kvapem opouštěli. A tak jsem
jejich zdvižená mizející pírka pozoroval při projíždějícím vlaku, beknutí srnčího, zatroubení auta a
dokonce i při prudkém vykouknutí měsíčku zpoza mraků. Problémem tohoto strniště je navíc
poměrně velká plocha bez možnosti jakéhokoliv krytu. Včera dopoledne jsem strniště obešel, abych
zjistil, kde od tratě vytáhly poslední noc. Podle větru vybírám příhodné místo, přibaluji liščí bílý ohoz a
před šestou už sedím u patky stožáru, alespoň z části obklopen trsem bodláků. Maskování funguje
výtečně a občas musím dokonce promlouvat na srnčí pasoucí se pár metrů ode mě, aby si nepřišlo
na vítr. Po půl hodině je venku Čenda. Tak jsem pojmenoval sekáče, který mě už tolik večerů dělá
společnost. Drží si dostatečný distanc a nerušeně a hlasitě chřoupe klásky další hodinu. Náhle se po
travině sousedního pole dává do pohybu srnčí. Mizí přes strniště v trati, sledováni vláčkem jedenácti
kusů černé. Natáčím trojnožku a napjatě čekám, s čím se vedoucí bachyňka vytasí tentokrát.
Kupodivu jdou dnes pomalu a na chvíli zalézají do zarostlé rýhy. Nedočkavá selata to však dlouho
nevydrží. Vybíhají na strniště, následovány zbytkem tlupy a sbírají za pochodu asi šedesát metrů ode
mne. V puškohledu postupně kontroluji pohyb všech kusů. Všechny vypadají v pořádku, a tak se
zaměřuji na nejmenší sele, zdržující se na konci. Trvá to asi tři minuty, než se natočí naširoko a
zastaví. Zvuk výstřelu je poměrně tichý, bez slyšitelného náraz kule. Tlupa je evidentně zaskočena a
tak obíhá sloup z druhé strany a v osmdesáti metrech znovu zastavuje. Mám přebito a jelikož sele
leží, prohlížím ostatní kusy. Jsou však semknutý po hromadě, navíc zrychlený pohyb srdce se mi až
moc promítá do rukou. Pokládám tedy kulobrok na kolena a dalekohledem pozoruji, jak překvapivě
pomalu mizí doprostřed strniště. Po virtuálním cigárku nakonec poklekám u hřbetu možná až moc
malého, sedmnáctikilového kňourka. Vzdávám mu myslivecké pocty, přemítám nad uplynulým
týdnem a děkuji Dianě za přízeň.

************************************************************************************************************************

Nové kukátko

Po nedělní čekané jsem se už nemohl dočkat večera. Obeznal jsem na svém oblíbeném liščím poli
dva lišáky, kteří nereagovali na vábení a jednu menší stopu vytištěnou už po šesté hodině kolem
posídku, který jsem si tam převezl. Navíc mi přišla zapózovat pěti členná tlupa černé. Trochu
rozmlsán si tedy balím do auta krom remingtona i kulobrok. Sněhu připadlo, ale bohužel než dojedu k
posledním barákům, viditelnost se rapidně zkracuje. Při příjezdu k poli už jen vidím na pár metrů.
Čtvrt hodiny čekám, zdali to vítr nerozfouká, ale nakonec to přeci jen s brbláním otáčím a jedu dom.
Objíždím to oklikou, tak nějak se dnes nechci vzdát bez boje. Po dvou kilometrech za městem se
objevuje údolí bez mlhy. Odstavuji tedy auto, navlékám se do bílého a pomalu postupuji kolem
ohradníku k posedu na vybíhající rýze s výhledem do údolí na přilehlé pastviny. Cestou mi salutují tři
ušáci. Než usednu, obeznávám ještě na protější louce pod lesem desetičlennou tlupu černé. Dobrý
začátek a tak po půl hodině zkouším postupně myškovačku i vřeštidlo. Dva zajíci přibíhají přímo pod
posed a nedobrovolně mi tak dělají dokonalé mojo. Další dvě hodiny se však nic neděje, jen divočáci
střídavě přerývají louky a mizí v lese. Když po třetí zatáhnou ve stejné lesní stěně, měním taktiku,
slézám a přesouvám se blíže k lesu a svoji hamižnost pociťuji na ramenech řádnou vahou dvou
zbraní. Cesta je lemována překvapivým množstvím liščích stopních drah. Nakonec se tedy zavrtávám
k patce stožáru pod lesem, s remingtonem v rameni a kulobrok opírám o stožár. Postupně z lesa
vytahuje osm zajíců a dobrá polovina si hraje na Rokyho Balbou a stará se mi další hodinu o
rozptýlení. Jsem natočen po větru s výhledem na vyjetou cestu nad mezí, lemovanou jívami.
Zkouším myškovačku, neboť kvůli blízkosti krytu bez možnosti rychlého pohybu, si vřeštit netroufám.
Po pěti minutách se na konci cesty asi ve dvě stě metrech objevuje podlouhlá silueta. Nový Steiner
mi při šestnáctinásobném zvětšení a zkorigování paralaxy detailně ukazuje lišku, která se v klusu
zaráží a začíná myškovat. Pravděpodobně našla celé hnízdo, neboť je zaměstnaná na nekonečně
dlouhou dobu. Vím, že je teď zbytečné vábit a tak když se konečně po deseti minutách dá do pohybu,
lehkým připísknutím ji dvakrát vracím z louky do kolejí cesty. Na poslední myší písknutí se v šedesáti
metrech naostro naposledy zastavuje a zvedá hlavu. Bod posazuji doprostřed bílé hrudi a nočním
tichem se štěkne remington. Náraz kule smýkne liškou do sněhu, kde naposledy zatřepe oháňkou.
Zvědavě jí přibíhá zkontrolovat zaječí osazenstvo. Přebíjím a čekám další půl hodinu, neboť cestou
při značení minimálně dvakrát přičupla. Postupně přibývá mlhy a tak nakonec k svému překvapení
vzdávám pocty mladému, vykrmenému lišákovi. Vychutnávám a zapisuji si na ten svůj holý disk pod
kloboukem dnešní zážitek a vzpomínku na tento lov.

************************************************************************************************************************

Nové sedátko

Po nedělním obeznání jsem věděl, že na tuto lišku je třeba vyrazit hned po setmění. Kopírovala kraj
pole hned vedle silnice, a tak jsem přenesl do těchto míst posed a opřel ho do keře, dvacet metrů za
vjezdový mostek. Trochu jsem dnes tušil rychlovku, ale i tak mě zaskočilo, když se mi hned při
vylézání z auta, do uší zařízlo: „Vav, vav, vauu“. Sahám po dalekohledu a rychle propátrávám pole.
Lišák se ozve ještě dvakrát na kraji laťáku, ven se mu zatím nechce. Rychle tedy dooblékám bílé a
vracím se po silnici zpět, prošlapanou cestičku mezi břízami přímo ke keři. Sezení ve výšce
půldruhého metru nad zemí se tentokrát osvědčilo. Obrysem nad keř nevyčnívám v bílé kamufláži,
dokonale splývám s okolím. Následující čtvrt hodinu s kulovnicí v rameni hlídám levý kraj pole, který
je mírně do oblouku a viditelný jen z části. Konečně se za mostkem objevuje tmavá silueta a míří si to
rovnou ke mně. „Ták je dobře“, chválím ji v duchu, odjišťuji a pomalu se krčím k puškohledu. Liška v
rychlém poklusu však náhle mění směr do pole. Velmi opatrně se jí snažím dohnat flintou, ale ona si
mého pohybu všímá a prudce ve třiceti metrech zaráží. Zastavuji dech i tep, dojíždím jí za plece a
přitahuji napínáček. Současně vidím jak se s otočenou hlavou nahrbuje k odskoku. Se zvukem
výstřelu ji nepatrná kulička Saka sráží ve vzduchu a přetáčí do sněhu. „Uf tak to bylo o fous“, říkám si
současně se zasunutím nového náboje do komory. Když se mi znovu rozběhne srdce, s úlevou už
jen kontroluji nehybnou ležící kmotru. Okamžitě ji z pod keřů přibíhá zkontrolovat zajíc, obrázek, který
poslední dobou pozoruji dost často. Na místě vydržím ještě následující tři hodiny, než se v protějším
koutě mezi srnčím objeví další liška. Přijde mi o poznání menší, se zvláštní pohybem těsně
kopírujícím terén. Vlastně to vypadá, jako by někdo po poli tahal liščí kožešinu. Chvíli se motá u lesa
a pak ji srnčí zahání přes celé pole. U Střelnice to však otáčí a krajem přesazuje zpět do míst, odkud
vyšla. Jsem jí tak zaujat, že si ani nevzpomenu na vábničku. „Nu což, není všem dnům konec, určitě
se tu ještě potkáme.“ Mezi tím začíná znovu sněžit a tak za silnicí z nejbližšího smrku beru úlomky na
připomínku dnešního lovu a nad velkým lišákem pronáším Lovu zdar!
Někdy se prostě sejde čas, příprava i Dianina přízeň na jednom místě a to mám rád. Při lovech lišek
si jinak nemůžete být ničím jistí. Spolehlivě nabídnou spousty hodin marného čekání, ale i pár
improvizačních chvilek, které vykouzlí úsměv na tváři i po letech. 

************************************************************************************************************************

Vánoční kapr

V pátek jsem opět po delší době zasedl do Čuheláku. Lišku jsem tu měl obeznánu, měsíček krásně
osvětloval ojíněné pole a v kapse nová vábnička od Nordiku, co víc si ke štěstí přát. Dvě hodiny mě
dělá společnost dvanáct kusů srnčího, když se ve stěně přede mnou ozve tiché zaskolení. Lišák
vytahuje ve sto padesáti metrech podél lesa a má namířeno k silnici. Po chvilce váhání však mizí v
laťáku a znovu se objevuje až po pěti minutách na druhém vzdáleném konci pole. Poměrně rychle
přesazuje do poloviny a začíná se vzdalovat. Zkouším tedy třikráte tiše zavrčet do vábničky. Zvuk se
krásně nese a lišák okamžitě reaguje. Mezi námi v tu chvíli však stojí osm kusů srnčího. Pobíhá od
jednoho k druhému, čímž mezi nimi způsobuje paniku a uvádí je do pohybu. Na chvíli ho v nastalém
zmatku ztrácím. On si bohužel vybírá kusy po mé pravé ruce a zabíhá za nimi do krytu kolem posedu
na bříze a mizí z dohledu. Po necelé minutě začne znovu skolit a jeho hlas se vzdaluje za zády přes
silnici. Příští hodinku už je ticho, jen rohem pole přebíhá tlupa černé. V deset tedy balím, a i když je
jen -5°C, na otevřeném posedu mi už začíná zalézat za nehty. Cestu si ještě prodlužuji a před posed
na bříze pokládám zbytky z ovařené hlavy ze štědrovečerního kapra. S dobrým pocitem, že je vše
připraveno, se už nemůžu dočkat zítřka.
V sobotu však přichází změna počasí a z večera začíná padat tolik očekávaný sníh. Navíc se otočil
vítr a tak v dost husté vodorovné chumelenici po sedmé hodině opatrně usedám na stařičký posed
na bříze. Než se uvelebím a sundám řemen, z protější stěny vytahuje samotný větší kus černé a
pomalu postupuje ke mně. Dvakrát sice odbíhá zpět po sadách předsilvestrovských petard v
nedaleké obci, ale nakonec přeci jen dojde až k zachumeleným zbytkům ryb. Tam se prudce otáčí a
s hlasitým odfouknutím kluše zpět k lesu. Jsem rád, nejsou rozhodně určeny jemu. V duchu mu však
zlořečím do nevděčníků. „Co víc by sis přál? Letošní polívka i štědrovečerní ryba se mé ženě
obzvláště vyvedli!“ Vím, ryba uprostřed pole není zrovna originální. I tak by to ale prasata s
inteligencí, nemuseli zas tolik přehánět. Po hodině přestává sypat a v lese padá kulová rána. Přesto
se objevuje srnčí a pět zajíců. Ve čtvrt na deset konečně v dalekohledu zpozoruji očekávanou
podlouhlou siluetu. Postupně bez zájmu míjí všechny panáčkující ušáky. Jelikož se přibližuje s
dobrým větrem, nechávám dnes vábničky v kapsách. S prstem na napínáčku sleduji v puškohledu, jak
neomylně slídí za pachem rybiny. Nakonec zastavuje u vývrhu a začíná z něho odhrabávat sníh.
Neustále při tom mění polohu těla. Na bílém sněhu ani nezapínám bod a jen lehce ostřím paralaxu. V
okamžiku, kdy z lesa houkne výr, zvedne hlavu a scénu přeruší rána z remingtonu. Zvuk je tentokráte
dost silný, mrkám a na chvíli ji ztrácím z dohledu. Rychle přebíjím, ale ležet ji na místě nevidím a tak
propátrávám pole. Ani dalekohled mi krom překvapeného srnčího a zajíců, moc odpovědí nedává.
Po dalších deseti minutách nepřicházím na nic, proč by neměla ležet a tak balím věci a jdu
zkontrolovat nástřel. Na holém bílém poli však trochu míjím směr i vzdálenost a až při druhém
rozšířeném kolečku nacházím stopu divočáka, vedoucí k újedi. Cestou se k ní připojuje čára malých
stop, zakončená u vyhrabané díry sprškou tmavé barvy s ležící liškou. I když je hodně malá a
rozhodně ne ta, na kterou jsem dnes vyrazil, mám z ní velkou radost.
Na tváři mi vytane úsměv při vzpomínce, jak jsme se synem před týdnem pána u kádě před
Kauflandem přemlouvali, ať znovu zaloví a Kuba mu povídá: „Potřebujeme většího, co kdyby přišel
někdo další na večeři.“

************************************************************************************************************************

Novoroční

Nevím, jestli to máte podobně, ale když se mně nechce extra ven, rozhoduje minutovka před
barákem. A to byl i včerejší případ. Znechucen, jak to volno rychle uteklo a že jako jediný z rodiny
musím na zítra nařizovat budíka, postávám přede dveřmi a hledám důvod, proč dnes ne. Je jen mírný
větřík a měsíc téměř v úplňku. Najednou koukám, že mám na krku dalekohled, na rameni kulobrok a
do zavírajících dveří volám: „Lovu zdar, za chvíli jsem doma i s prasátkem.“ Jedu k zatravněnému
poli, kde se mi před silvestrem zadařilo s liškou a kde jsem čuníky po každé viděl. Z posekaného
podzimního jivetu zde zůstala ležet spousta slámy. Množství rozhrabaných děr jasně naznačovalo, že
tu po nocích nebývá nuda. Vítr fouká špatně, tak volím nízkou čtyřnožku v nejvzdálenějším rohu, ke
které jdu středem pole. Světla je fakt příliš a už po dosednutí váhám, jestli se jim v tom vůbec bude
chtít ven. Ve stěně za mnou párkrát zaskolí lišák, kterému po chvíli přizvukuje výr. Když jsem vyjížděl,
byli dva nad nulou, ale po hodině už je znát, že měsíc má dnes řádnou sílu. Ukřupnul travinu tak, že i
vytahující srnčí je ve sto metrech dřív slyšet, než vidět. Nový zvuk v laťáku za mnou je však hlasitější.
Přibližuje se po mé pravé, mrtvé straně a tak se opatrně vytáčím a připravuji. První se z lesa vychází
šedesátikilový lončák. Stojí deset metrů ode mne a tak ani nedýchám. Hledám omladinu, neboť
šustění ve stěně naznačuje přítomnost celé tlupy. Pomalu začíná rýt ve stínu krajových smrků a dál
se mu zaplaťpánbůh nechce. K mým stopám to má jen pár metrů. Zpod větví se k němu přidává
druhý světlejší a téměř o polovinu menší kus. Po dlouhé době mám na puškohledu trojku. Stojí
hodně šikmo. V okamžiku, kdy prudce zvedne hlavu a zježí hřbet, posazuji bod před plece a tlačím
do napínáčku. Rána ze sedmičky se podél stěny lesa silně nese a hned je střídána hlasitým řičením,
při kterém tuhne v žilách krev. Vulkán přibil předek selete k zemi, zatímco zadními prudce hrabe.
Přebíjení notně komplikuje hluboký hrozící hlas vodícího kusu za mými zády. Konečně vkládám nový
náboj a rykot selete utichá. Bachyně však neustále výhružně funí a nechce se hnout. Dnes jsem tedy
opravdu rád, že nelovím ze země. Po pěti minutách je už zbytek tlupy pryč. V lese za mnou stále
přešlapuje a jistí velký kus, udržující mě na místě ještě hodinku. Nakonec si dodávám odvahy a
slézám. S připravenou zbraní v ruce odděluji z nejbližšího smrku úlomky, děkuji Dianě za novoroční
přízeň a vzdávám pocty třicetikilové bachyňce. Odtahuji kus na druhou stranu pole, v dohledu posedu
na bříze a po celou dobu vyvrhování mi k tomu znovu notuje lišák.
Jak jsem slíbil, doma jsem brzy a jdu dát dobrou noc dětem v postýlce. Můj syn opět nezklame. S
úzkostným výrazem ve tváři mi sděluje, že mě lituje, když teď musím každý den jezdit do lesa, střílet a
vozit prasátka.

************************************************************************************************************************

Obeznaný

Konečně u nás po předlouhých osmnácti dnech zase začalo znovu chumelit. Bylo to dlouhé čekání,
ale rozhodně stálo za to. V úterý už po páté hodině celý nedočkavý křupu krajem oblíbeného liščího
pole, větrem nasměrován na posed na bříze. Svit baterky nikterak nevzrušil jedenáct kusů srnčího,
pasoucího se v protějším rohu a i povrzávající špruslata to nevzdala a moji přítomnost ustála. Po
hodině se pět přitisklých zajíců začíná zvedat a hopkat doprostřed pole. Neklamná známka chopit se
optiky. Po chvíli se na pravém okraji objevuje menší podlouhlá silueta. Sedá si ve sto padesáti
metrech směrem ode mě. Je krytá bočními větvemi břízy a já v puškohledu dumám, zda přeci jen
nejde o velkou lesačku. Nakonec začíná čárovat po kraji směrem k protější stěně lesa. Vytahuji tedy
myškovačku, na kterou poměrně dobře reaguje. Otáčí se a vydává ve svých stopách zpět. „Jsi dobrej
“, chlácholím se. Dnes to bude rychlý, ještě dvacet metrů a je zpod větví venku. Náhle se však
prudce zaráží s hlavou otočenou do pole. Než se vzpamatuju, třemi skoky mizí v krytině. Při
prohlížení černé koule stojící v boční stěně, syčím mezi zuby. Dobře metrákový sekáč se nejdříve
vydává k tlupě srnčího, kterou se mu daří úspěšně rozehnat, ale po zjištění svého omylu šněruje zpět
do míst, kde zmizela zrzka. Další dvě hodiny je klid a z letargie mě vytrhne až hlasité zaskolení v
protějším laťáku. Lišák se ozve ještě dvakrát. Ven se mu nechce a začíná se vzdalovat. Zkouším
tedy nového Nordika Fox Heat a lišák konečně vytahuje ven. Je dost daleko a pole přesazuje
poměrně rychle napříč. Vedu ho v puškohledu. Nereaguje však ani na cucnutí a zastavuje až u keře,
nad mými stopami. Je to jen chvilka, na výstřel dost, ale kvůli vzdálenosti ne na bezpečný výstřel.
Sundávám tedy prst z napínáčku, lišák mizí a po chvíli ho už slyším skolit v houštině za silnicí. Dávám
si ještě půl hodiny a před odchodem přenáším malý posed z rohu pole k silnici do keře.
Včerejší čekaná však dostává nečekané ohrožení v podobě prasklé brzdové hadice naší Mařenky.
Výměna se protahuje až do tmy a následné odvzdušnění za pomoci své ženy, dokončuji již v dost
extrémní chumelenici. Nakonec se počasí přeci jen umoudřuje a po šesté hodině už zasedám v keři.
Pomalu přestává sypat, ale zvedá se silný vítr. Po třech a půl hodinách a třech kusech srnčího
uvažuji, že je dnes to na zrzky není. Zvěř v tomhle ven evidentně nechce a něco asi bude na
pořekadle: „Když loví vítr, myslivec má být doma.“ Navíc jsem promrzlý na kost a začíná mě bolet v
pravém uchu. Pomalu zvažuji ústup, když si všimnu v protější stěně černého stínu. Lišák chvíli
postává na místě, jako by si dodával odvahy a dával mi čas na přípravu. S povděkem tedy přijímám.
Opatrně sundávám krytky, seřizuji puškohled a natahuji napínáček. V tom větru by žádnou vábničku
stejně neslyšel, takže volba směru kterým se vydá, je jen na něm. Naštěstí kopíruje včerejšek a míří
přes pole ke keři. „Tak teď už to snad nic nepokazí“, říkám si. V tom však uslyším přibližující se auto
za zády, osvětlující část pole i s lišákem. Ten zastavuje a zvedá hlavu. Podle toho, jak je
našponovaný tuším, že počítá poslední sekundy, než to otočí. Stojí zešikma naostro a tak posouvám
kříž před plece na okraj hrudi, vydechuji a mačkám. Na úder kuličky Saka reaguje poklesnutím,
otočkou a prudkým úprkem. Po třiceti metrech však padá, přetáčí oháňku a zhasíná právě v
okamžiku, kdy zmizí světla auta a pole ztmavne. Teprve teď mě řádně rozklepe zima kombinovaná s
loveckou horečkou. Při balení věcí si proto ještě dávám pár rychlých dřepů a vydávám se k úlovku.
Lišák s odřenými pesíky na zádech, širokou lebkou a extrémně dlouhými špičáky. Při vzdávání poct
se znovu utvrzuji, že obeznání je polovina úspěchu. Za tu druhou zbývá poděkovat Dianě, tak Lovu
zdar!

************************************************************************************************************************

Obnova

Lov této lišky vlastně započal již předevčírem. Vyrazil jsem za sněžení do části honitby, která slouží
jako komora zaječí zvěře. V bílém přehozu zasedám k patce stožáru a následující tři hodiny s
občasným profouknutím vábniček, pasu „pouze“ osm ušáků. Sníh a silný vítr mě nakonec zvedají a s
využitím čerstvé obnovy pomalu šoulám, tři kiláky pod lesem, od města k vesnici. Chci se přesvědčit,
jak to tady se zrzkami skutečně vypadá. Jednu čerstvou stopu nacházím hned za zahrádkami. Druhá
je tři sta metrů od místa, kde jsem seděl. „Stop akorát“, říkám si, když zamířím přes poslední pole k
autu. To tvoří bubínek s volným půlkilometrovým rozhledem na všechny strany. V nejvyšším bodě se
tyčí stožár VN a pod ním narážím na křižovatku liščích stopní drah. Schází se zde tři čerstvé, různě
velké stopy a pole je rozváleno a rozhrabáno jak od divočáků. O zítřejším místu čekané je tedy
rozhodnuto.
Sobotní odpolední obchůzka krmelců se protahuje až do tmy a tak na místo přijíždím až v sedm.
Počáteční mírný vítr postupně přechází do prudkého, nárazového. Na takto otevřeném a vyvýšeném
palpostě mi při dvou stupních pod nulou, začíná zima brzy zalézat pod kůži. I když mi kouká jen nos a
oči vím, že do plánované půlnoci to dnes rozhodně nedotáhnu. O půl desáté v lese nade mnou padá
kulová rána. Po chvíli ji doprovází kužel světla, propátrávající les. Po další čtvrthodině už s
drkotajícími zuby smutně a závistivě přihlížím, jak zadní koncová světla teréňáku opouští les. Pomalu
ale vytrvale, se mi při každém mrknutí vybaví hrnek horkého čaje s rumem. Na místě mě udržuje jen
rozválené pole plné stop pode mnou. Jako strop si stanovuji maximálně další půlhodinu. Přestože
kontroluji otevřený prostor s obrovským výhledem, najednou s úlekem registruji lišku ve sto metrech
po pravé ruce. Pohybuje se poměrně rychle a přibrzdí až při podlézání ohradníku. Lovecká horečka
spolu se zimou po stažení rukavice, mi třesou tělem tak, že kříž lítá po celé lišce. Ta už je už skoro
na větru a tak se zapírám o zvednuté koleno a hlasitě sykám. Ve sto dvaceti metrech na to reaguje
prudkým zaseknutím a otočením hlavy. Nestojí zrovna ideálně. V okamžiku výstřelu už vím, že to není
dobrý. Liška značí podlomením a točí se na místě. Rychle přebíjím, ona je však rychlejší. Vlnivým
pohybem nabírá z kopce rychlost. Znovu pálím a marně se jí snažím navléct do druhého Saka.
Těžce, s několika pády dobíhá až do smrkového náletu na rýze a zatahuje do stařiny. Rychle
opouštím stožár a s těžko prezentovatelnýmy výrazy mířím k autu. Po dvaceti minutách jsem zpět s
překvapeným Cidem a brokovou jednuškou. Jdeme na nástřel, abych mladého psa navedl na
pobarvenou stopu a u náletu ho vypouštím. Mizí po potoku a já ve světle baterky po chvíli zahlédnu v
ostružiní dvě svítící tečky. V okamžiku, kdy pes obíhá ostružiní, střílím za zvedající se liškou. Pes se
vrhá doprostřed houští, já na volné prostranství. Přebíjím a s velkou úlevou pozoruji jak se Cid
prodírá ven s liškou v mordě a jde se pochlubit. Nadšení je však okamžitě vystřídáno zařváním „fuj,
pusť!“ Pes je naštěstí mou reakcí natolik zaskočen, že ji opravdu pouští a překvapeně kouká co
blbnu. Rychle ho uvazuji, nasazuji chirurgické rukavice a zvedám zhaslou lišku s holou polovinou
oháňky, napadenou prašivinou.
Tento příběh moc k chlubení zrovna není. Ale kdo z vás můžete házet kamenem? Pro mě je to navíc
velká zkušenost a ponaučením pro příště. Půlhodinové trápení lišky mě samozřejmě hodně mrzí.
Přesto si troufám dnes poděkovat Dianě že se mnou byla až do konce. Provolávám Lovu zdar! a
pevně věřím, že z tohoto dobrodružství nezůstane nějaký trvalý suvenýr i tomu našemu hnědému
kudrnatému chlupáčovi.

************************************************************************************************************************

Tma pod svícnem

Ne že bych už byl takový kmet, ale paměť mi přeci jen občas zdařile vynechá. V pondělí v trezoru
zjišťuji, že sobotní dva výstřely Saka byli posledními náboji z poslední krabičky. Špatný výrobce,
špatná ráže, zaznělo od všech tří dobře zásobených obchodů se zbraněmi v mém dosahu a tak
nezbývalo než objednat a čekat. Čtrnáct dnů na přelomu ledna a února se zatím držící sněhovou
pokrývkou? Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to je rouhání. Hned po setmění tedy oprašuji kulobrok, a
jelikož není doma vůz, stoupám pěšky za barákem k lesu. Asi kilometr ve stráni nad cestou se
nachází malá přírodní nora. Jde o kamenný čtyřmetrový kopeček s jedním vsukem, navršený v řidším
laťáku. Přes léto je téměř nepoužívaná. O víkendu jsem však při zpáteční cestě z přikrmování,
pozoroval v jejím okolí značné množství liščích stop. Vítr vybírá levou stranu a já stopám vysoko nad
noru. Balím se do bílého a velmi opatrně scházím a usedám na ležící kmen, dvacet metrů od vsuku
nory. Odkládám dalekohled, opírám se bokem o strom a čistím pod nohama. Jsem přesvědčený, že
je někdo doma a tak držím kulobrok v rameni s loktem opřeným o kolena. Po hodině už velmi lituji v
autě zapomenutou trojnožku a přestávám cítit předloktí. Začínám si ulevovat a dávám zbraň z
ramene. Pode mnou krátce zabeká srnčí, což upoutá moji pozornost. Při pohledu zpět se mi zaráží
tep. Na hraně kopečku sedí liška a kouká dolů. Velmi opatrně zvedám flintu a krčím se k puškohledu.
Než však dotáhnu na tělo, otřepávající se liška seskakuje za hranu a krytá stromy mizí dolů. Hlídám
ještě půl hodiny a potichu zkouším vábničku, ale bez odezvy. Nakonec už nemůžu s bolavým
předloktím vydržet a dnešní čekání končím. Na cestě domů si pak ještě ověřuji, že liška přišla k noře
odspodu jen na kontrolu a čárováním odešla nezrazena. Co naplat, u nor to já prostě neumím.
Včera jsem při venčení psa vzal sebou zachlazenou bažantí slípku a trénovali jsme na louce za
barákem aporty. Louka je svažitá, ostatně jako všechno u nás a porostlá pár keři trnek, břízek a třemi
smrčky. Pod ní vede cesta v pozadí se sadem lemovaným zahrádkami. Při aportech si všímám na
spodku louky množství vyčárovaných přímek. Večer proto přicházím k louce z druhé strany a usedám
pod nejhustší smrček. Krom sedačky jsem dnes naštěstí nezapomněl také na trojnožku. Po dvou
hodinách zaslechnu zvláštní štěknutí z cesty pod zahrádkami. V protisvahu mezi jabloněmi zahlédnu
zrzku, jak postupuje směrem ode mě. Natáčím trojnožku a z kapsy vytahuji vřeštidlo. Zvuk směřuji
pod sebe a tlumím ho rukou. Lišku nevidím, jen slyším zrychlující se šustění tlapek. Zahlédnu ji, jak
sprintem obíhá břízku. Ukazuje mi bok a tak krátce syknu. Stojí ve dvaceti metrech naostro. Tečku
držím mezi slechy, svírám pevně předpažbí a tlačím do ramene. Tři a půlky broky s třeskem opouští
svůj plastový úkryt s tygrem. Liška otáčí a dlouhými skoky mizí z kopce dolů do křoví u cesty. „Sakra,
nikdy nestřílej po lišce brokem naostro“, nadávám si. Moje chyba. Ale v tomto případě asi nebylo
moc na vybranou. Přebíjím tedy menší broky, balím věci a jdu zkontrolovat nástřel. Je tam barva a
pokračuje i ve stopách. „To by mohlo být dobré“, uklidňuji se. Pobarvená stopa nakonec mizí pod
smrčkem v ostružiní. Obcházím to kolem a do nosu mě praští liščí odér. Stopy dál nevedou a tak
shazuji bagáž a prodírám se ostružiním. Po nadzvednutí zasněžených smrkových větví, nacházím
zhaslého lišáka. Po předešlé zkušenosti hned nasazuji gumové rukavice a vynáším ho na volné
prostranství. Ze smrku, který ho přikryl, odlamuji větévky. Klekám si vedle něho, děkuji Dianě a
pronáším Lovu zdar! V dohledu střechy našeho domu si prohlížím lišákův odřený kožich i
opotřebovaný chrup. Přemýšlím o jeho vytrvalosti a přehrávám si dnešní vydařený lov se vším, co mu
předcházelo.

************************************************************************************************************************

Dvojitá čekaná

Zase se nám po delší době objevila v honitbě bílá peřina a tak jsem si včera na pravidelnou měsíční
schůzi spolku, přibalil též kulovnici a vábničky. Vášnivá debata se naštěstí neprotahuje a tak v sedm
už zasedám za vesnicí na kopečku u stožáru, který se tyčí uprostřed polí. Původně jsem měl sice v
plánu jiné místo, kde jsem lišku v poslední době viděl, ale vítr byl jiného názoru. Je pod mrakem a
krásně vidět. Už po půl hodině se v lese nad pastvinou ozývá skolení. Dobrý začátek, říkám si při
vytahování vřeštidla, než ticho prořízne úzkostlivý nářek. Všech osm zajíců v dohledu nervózně
panáčkuje a ti nejbližší přibíhají kamaráda resuscitovat. Ani ne po deseti minutách se na rýze po
pravé straně objevuje liška. Je menší a na těch sto padesát metrů, i když zastavuje na široko, si
prostě na jistou ránu netroufám. Zkouším myškovat ale nic. Měním za turbomyškovačku. Liška mi ale
věnuje jen znuděný pohled a pomalu pokračuje po rýze kolem potoka. Zkouším tedy krátce druhé
vřeštidlo, které ji sice na chvíli obrací, ale pak zatahuje do stařiny. Po pár minutách se znovu objevuje
na louce. I na tu dálku vidím, že něco většího drží v mordě a pospíchá s tím směrem k silnici. V lese
nad pastvinou znovu zaskolí lišák a tak věnuji pozornost druhé straně. Krom ušáků je však všude klid.
Otáčím se a rozsvěcuji mobil, abych zkontroloval čas, kdy liška prošla. Jakmile display zhasne,
zastavuje se mi tep. Ani ne patnáct metrů za sebou uvidím lišku, která se vrátila od silnice a
nevěřícně očichává mou stopu. Jediný co mi dovolí je opatrně šáhnout na flintu a poté rychle mizí
dlouhými skoky přes pole k vesnici. Vyprovázím ji peprnými výrazy, patřícím spíše mně a místo
opouštím. Cestou k autu ještě vybírám v keřích u silnice příhodný palpost na zítra. Jelikož je teprve
půl desáté rozhoduji se zkusit druhé místo čekání, objevené při včerejším venčení psa. Mám to de
facto za barákem. Jde o otevřené údolí u zahrádek, zakončené malým smrkový borkem. Auto
nechávám u hřbitova a pod dohledem tří ušáků, pomalu stoupám loukou k zahrádkám. V bílém
přehozu usedám u plotu k nízkému zachumelenému smrčku a trojnožku natáčím do údolí. Ještě jsem
zde neseděl, ale množství liščích stop, které jsme tu se psem odpoledne objevili, vypadá dost
slibně. Po deseti minutách zkouším nejprve myškovačku pro případnou chatovou kunu. Než však
zvuk dozní, vybíhá z borku naproti liška. Naštěstí neběží přímo, ale stáčí se napříč. Na chvilku se
ztrácí za terénní vlnou, pak však na písknutí v osmdesáti metrech předpisově zapózuje. Malá kulička
Saka jí sráží do sněhu, kde naposledy zatřepe oháňkou a údolím ji vyprovází ozvěna výstřelu. Někdy
se vyplatí nelpět na starém a zkusit něco nového. Lov lišek na sněhu je pro mne tím nejlepším
dobrodružstvím. I přes všechnu přípravu totiž hraje největší roli vždy štěstí.

************************************************************************************************************************

Únor bílý, zrzky sílí

V pátek jsem si v práci vyškemral dovolenou a celé dopoledne se bavil chozením po polích a
hledáním liščích spádů. Vytipoval jsem tři s tím, že večer se rozhodnu podle větru. Nakonec vyhrál
můj oblíbený Čuhelův kout, nevelké první pole pod rozsáhlým lesním komplexem, lemované silnicí,
bývalou vojenskou střelnicí a ze dvou stran smrkovým lesem. V sedm zasedám do keře u silnice na
nízký přenosný posed. Pasoucí se srnčí ani zajíci mě vůbec neregistrují. Po hodině začne atmosféru
dotvářet temné houkání výra. K němu jako by se nechtěl nechat zahanbit, se z protější stěny lesa
přidává lišák. Skolí fest, ale ven se mu nechce.  Další hodina a v rohu Střelnice se rozprskne všech
pět ušáků do pěti světových stran a na kraji stojí liška. Pomalu si razí cestu mezi panáčkujícími zajíci
a uprostřed pole se věnuje myším. Zkouším myškovačku i ptáčka, je to však daleko a vítr jde ke mně.
Než vylovím vřeštidlo, liška se otáčí a běží zpět ke střelnici. Nechápavě ji pozoruji a až těsně u kraje
si všimnu druhé, právě vytahující tmavé siluety. Zrzky se očichávají a společně se vrací do pole. To
už je moc i na zajíce a tak vyklízejí plac. Větší z lišek se odděluje a míří mezi tlupu srnčího. Krajní
kus reaguje. Dělá na lišku prudký výpad a ta otáčí a tryskem mizí v rohu. Hledám druhou, ale ta už
také stihla přeběhnout celé pole a zatahuje do protější stěny. Jsem celým divadlem tak fascinován,
že si nakonec na vřeštidlo ani nevzpomenu. V jedenáct to balím a cestou domů přemýšlím, jak s
tímto zážitkem zítra naložit.
V sobotu přijíždím k poli už v šest a krajem střelnice přecházím ke starému posedu na bříze, který je
o dost blíž včerejšímu divadlu. Sundávám z flinty řemen a přivazuji s ním viklající se opěrku. Dnes je
ticho, výr zaspal a srnčí se také ještě neobjevilo. Zajíců dnes s velkým potěšením napočítávám
devět. Po osmé se konečně v protější stěně objevuje kmotra a míří do pole. Cestou několikrát
zkouší ulovit myš. Nakonec si ve dvě stě metrech sedá. Zamyškuji, liška se zvedá, dlouze protahuje,
ale míří ode mě pryč. Tlačím silněji do vábničky, ale ona se jen ohlídne a odchází. Zrazená není,
neboť po cestě vysokým výskokem konečně chytá myš, pak ale zmizí ve stěně. Začínám trochu
litovat, že jsem ji pustil. Je krásný večer s dobrou viditelností a včerejší zkušenost mě nabádá
vydržet. O půl desáté se znovu rozhopkají zajíci a na poli se objevuje další zrzka. Rychle čáruje
rohem pole a zabíhá do Střelnice k norám, odkud po chvíli třikrát zaskolí. Další půlhodinu s napětím
hlídám, zda se vrátí. V deset pak na Zádoleckém hřebenu padá kulová rána a z protějšího rohu
překvapivě vybíhá do pole osmdesátikilový lončák. Pomalu, s občasným rýpnutím se blíží ke
Střelnici. Když je padesát metrů od ní, vybíhá proti němu liška. Oba se prudce zaráží a v dalekohledu
vidím, jak čuník zvedá pírko a ježí hřbet. Patová situace trvá jen chvilku a moudrý lišák čáruje podél
kraje pryč. „Sakra“, drtím mezi zuby a v poslední naději vytahuji vřeštidlo. Kmotra je už skoro u lesa,
když ticho prořízne úzkostlivý zaječí nářek. Vylekaný lončák zvedá ryj ze země a tryskem peláší přes
celé pole pryč. Co nejrychleji zvedám k očím dalekohled. Mezi panáčkujícími ušáky vidím letět zrzavý
projektil se sklopenými slechy. Rychle stahuji puškohled a snažím se ho zastavit syknutím. Lišák je
však tak zabraný, že nebrzdí a až hlasitě vykřiknutí ho v dvaceti metrech se zvednutou hlavou zaráží.
Ve stejném okamžiku s křížem uprostřed bílé náprsenky vydechuji a stlačím spoušť. Šlehnutí
remingtonu smýkne kmotrou do sněhu, kde naposledy párkrát hrábne zadními běhy a zhasíná.
Přebíjím a chatrná opěrka spolu se mnou, se začíná zběsile třást. Ve čtvrt na jedenáct slézám a
skláním se s úlomky nad urostlým mladým lišákem. Dianina přízeň je něco, co nikde nekoupíte.
Přichází a odchází, jak se jí zachce. Zaplaťpánbůh za tyto prchavé okamžiky štěstí. Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Vlečka s pernatou

Nedávno si mi kamarád postěžoval, že se mu nedaří sejít se liškou v jeden čas na stejném místě.
Radil jsem mu ať vyzkouší natáhnout dlouhou vlečku se šproty v síťce. Ta myšlenka se mi nakonec
uhnízdila v hlavě na tolik, že už jsem ji ven nedostal. Navštívil jsem proto Lidl, abych zjistil, že nejenže
nemají šproty ve slevě, ale že je nemají vůbec. No a s uzenou makrelou za osmdesát, taženou po
poli bych si tedy připadal jako blbec. Včera odpoledne mě při shánění vodítka osvítila myšlenka.
Vzpomněl jsem si na uleželou bažantí slípku zapomenutou nad boudou, s kterou jsme cvičili aporty.
Notně voní a tak ji balím do igelitu, prolévám lososovým olejem který dáváme psům na srst a do
baťohu přihazuji klubko. Všude leží centimetr nového sněhu. Stoupám údolím za zahrádkami a při
pozorné prohlídce v prašanu vidím liščí stopy, ke kterým se pod lesem přidávají další. Při zpáteční
cestě mířím nahoru k lesu, přivazuji slípku na provaz a táhnu jí za sebou dolů. Na louce udělám
několik zalomení, jak se na správnou vlečku sluší a dole ji uvazuji v metru na hložinku u cesty. V
protějším svahu sadu si u plotu upravuji večerní palpost. Nedá mi, abych neupozornil všechny, kdo si
takovou vlečku chtějí zkusit. Za žádných okolností si sebou neberte psa! Ten náš se mohl zbláznit,
když ho na špagátu po zmrzlém sněhu z kopce pronásledovala podivná smradlavá hromádka peří, s
kterou si to nesměl vyřídit. Polovinu cesty tak procouval a druhou jsem ho vlekl s hlavou otočenou
dozadu. Korunu tomu nasadili lidi venčící háravou fenu, což by z hlediska případného lišáka nebylo
vůbec na škodu, nicméně Cid byl jiného názoru. Začíná silně chumelit a než dorazíme domů, jsme
bílí jak sněhuláci. Sype další dvě hodiny a moc se mi v tom zpátky ven nechce. Leží nové tři
centimetry a nevím, zda pod tím ta vlečka bude vůbec cítit. Nakonec v sedm přestává. Vyrážím tedy
po cestě k zahrádkám, kde je už natištěná veliká čerstvá stopa lišky. „Ach jo“, nadávám na lenost, i
když tato by si mi určitě přišla prohlédnout ze zad. Třeba ji však chytnu při návratu. Původně jsem jít
chtěl sedět v tmavém, ale napadlo tolik sněhu, že plot a keře za mnou jsou bílé, tak se do bílého
balím i já. Chvíli ještě sněží, nakonec se však vybírá a noční klid už jen ruší nedaleká rolba, leštící za
kopcem městskou sjezdovku. Dlouho se nic neděje. Ve tři čtvrtě na deset v dalekohledu oblevuji
lišku, vytahující na pole pod lesem. Chvíli se drží ve směru vlečky, pak mi však mizí v boční houštině.
Není velká a tak s vřeštidlem váhám. Nakonec neodolám a přeci jen ho zkouším. Jediným efektem
jsou však štěkající psi v nedalekých domcích. Teprve po čtvrthodině si na hraně všimnu lišky, pomalu
postupující loukou. Jde velmi opatrně a ne přímo, i když určitě moc dobře ví, odkud zvuk přišel.
Nakonec slézá na cestu, na kterou já přes horizont nevidím. Na nekonečně dlouhou chvíli se tam
zasekává. Nakonec přeci jen vybíhá do sadu. Je stále v pohybu a tak ji musím tichým cucnutím
přibrzdit. Stojí naostro a velmi blízko. Zásah na spodek plecí jí zvedá do vzduchu a po dvou skocích
ukládá do sněhu pod starou jabloní. Konečně vydechuji, přebíjím a v duchu posílám pozdrav Dianě.
Balím věci, ze smrku za zády ulamuji dvě snítky a po dvaceti metrech přicházím k menší lišce s velmi
světlou srstí. Dnes ji opustilo štěstí. Místo zajíce ji nasytilo tři a půl gramové olůvko zalité v tombaku.
Lovu zdar všem, kdo vyrážíte do posledních bílých čtrnácti dnů.

************************************************************************************************************************

Zakončení sezóny

Během minulých čtrnácti dní a několika velmi promrzlých čekání v různých částech honitby, se mi
štěstí dost vyhýbalo. Lišku jsem sice párkrát viděl, ale na dálku a zpravidla hluchou. V jednom
případě mě přiběhla omrknout na pár kroků, ale ze zad. Byl jsem rozhodnutý, že naposledy zkusím
štěstí o víkendu a flintu do srnců pověsím definitivně na hřebík. Včera jsem však při venčení psa
znovu zavítal do údolí zahrádek za barákem, kde se mi zadařilo naposledy s vlečkou. I z velmi
promrzlého sněhu bylo patrno, že stop od lišek v dolní části notně přibylo. Slunce vykonalo své a
přivrácený svah je téměř bez sněhu. Protější stráň a spodek údolí kolem cesty však září bělobou. V
sedm hodin tedy zasedám k chatě na vrcholu sadu, krytý stínem tří smrků. Rozkládám stoličku s
trojnožku a poučen z víkendu zalézám do sedacího vaku. Měsíc svítí naplno a protáhlé stíny pomalu
proměňují okolí. Po půl hodině na vrchu zahrádek vrzne branka a sílící křupavé kroky mi do zorného
úhlu přivádí zapomenutého zahrádkáře. Na cestě pode mnou zastavuje. Je čtrnáct stupňů pod nulou,
tak se nevenčí, jen zapaluje cigaretu a mizí dole ve městě. Do půl desáté je klid a jen občas zavrní
nedaleká rolba. Začíná mi zalézat za nehty a tak vytahuju vřeštidlo. Do nočního ticha vypouštím
srdceryvný nářek. Reakce je okamžitá. Z přilehlé zahrádky pode mnou slyším cinknutí pletiva a
šustění tlapek. Stahuji puškohled a sleduji rychle se přibližující siluetu na tmavém pozadí sadu.
Vydechnu, až když se zastaví pod jabloní a začne panáčkovat. Záchranář postupně prohopká celou
louku, než definitivně zmizí dole na cestě. Štípavá zima mi znovu rozklepe celé tělo. Po deseti
minutách zaslechnu v místech, kde zmizel zajíc, nové, rychlejší, blížící se ťapání. Na louce se
objevuje liška. Při natáčení trojnožky se mi daří škrtnout o zmrzlou hroudu. V puškohledu vidím, jak
zrzka prudce brzdí a upřeně sleduje mou pozici. Ve stínu měsíčního svitu s krytými zády, mě určitě
nemůže vidět a tak beru do pusy myškovačku a zkouším ji pobídnout. Dvakrát popoběhne s hlavou
natočenou ke mně, ale celou cestu nás dělí pletivo plotu dolní zahrádky. Na konci plotu pak prudce
zabírá a mizí do louky. Sahám po hlasitějším ptačím trylku a v půlce ji znovu zastavuji. Tentokrát pro
změnu stojí krytá jabloní. Znovu vyluzuji pár trylků a liška si a začíná štěkat. Není to klasické skolení,
ale jednoslabičný hlas. Opakuje ho do zblbnutí, snad třicetkrát. Neustále se ji snažím vábničkou
zvednout, ona však sedí jak přibitá a s každým štěknutím zaklání a trhá hlavou. Nevím, co si myslí.
Každopádně když přejdu do strakapoudího drnčení, zvedá se a kluše ve svých stopách zpět.
Poslední zoufalé vyprsknutí ji zastavuje naširoko těsně před krytem. Výdech, rána a poloplášťový
projektil řeže vzduch těsně nad drátěným plotem. Svou práci odvádí bezchybně a liška zůstává v
ohni. Ihned se dostavuje drkotání zubů v kombinaci lovecké horečky a zimy a jen s velkými obtížemi
nakonec balím všechny svršky. Po sto metrech se skláním nad mladou liškou a rozjímám nad
úspěšnou uplynulou loveckou sezónou.  Lovu a Myslivosti zdar!

************************************************************************************************************************

Zaseto

S čuníky se teď na jaře potkávám docela často. I když ta setkání nepostrádají adrenalin, jsou
většinou radostná. Člověk je kvituje a přeje těm drobkům v pyžamu hodně zdaru do života a lov mu
ani nepřijde na mysl. Nicméně o svých činech nerozhodujeme úplně sami, a tak minulý týden
zemědělci hospodařící na pronajatých polích naší honitby, zaseli kukuřici. Bohužel do stejných míst,
kde byla vloni na podzim zaorána. Samozřejmě nás o tom jako obvykle zapomněli informovat, na
rozdíl od prasat, která začala největší z polí navštěvovat. Naštěstí se zatím věnují loňským klasům a
ryjí více napříč než po řádkách. Po nedělním zjištění stavu, zasedám večer na rýze odkud je
očekávám. Do půlnoci je však klid. Až cestou k autu uprostřed pole spatřuji sedm větších kusů, dvě
bachyně s neurčitým počtem markazínů. Pole tvoří podlouhlý bubínek hned za vesnicí. Z mé pozice
se bezpečně lovit nedá a tak se je snažím s baterkou obejít. Na tu sic nereagují, ale nakonec mě
zrazuje vítr a tlupa hodinu po půlnoci mizí v lese a já uháním do postele.
Pondělní čarodějnice s hudbou a petardami vynechávám a na pole zasedám až včera po setmění.
Vybírám si patku stožáru VN uprostřed pole, s výhledem na všechny strany. Měsíc se oproti neděli
ztrácí v mracích a tak bych si bez nového Nighthuntra moc nepokoukal. Raní kolbenka nepočká a tak
si stanovuji půlnoc jako strop. A samozřejmě. Pár minut před půlnocí začíná v borku lámat černá.
Sedm větších kusů se selaty vytahuje na sousední pole za kolejemi, kde dvacet minut přerývají
travinu. Poté se rychle přesunují na vzdálenější konec kukuřice za vesnici. Než se rozmyslím, zda jim
jít naproti, otáčí se vítr. I na těch dvě stě metrů slyším, jak vodící bachyně odfukuje a odvádí tlupu dál
do řepky. „No nic, obejdu a zapachuji pole a rychle domů“, říkám si při balení proviantu. Poslední
pohled na druhou stranu mě však donucuje přehodnotit strategii a se spánkem ještě krapet počkat.
Na opačné straně pole hodují tři stejně velicí divočáci. Dělí nás dva betonové stožáry vysokého
napětí s patkami zarostlými bezy. Srovnávám se tedy do přímky a pomalu s mobilem svítícím pod
nohy zkracuji vzdálenost. Než se dostanu k bližšímu sloupu, všichni tři pomalu odklusávají pod násep
kolejiště. Mrzí mě to o to víc, že poslední z nich jde pomalu, houpavým těžkým pohybem po třech.
Vítr mám stále dobrý.  Zhasínám mobil a zaklekám pod bezem s tím, že ještě chvíli počkám jak se
situace vyvine. Vyplácí se. Po pěti minutách postupně všechna tři znovu vytahují z kolejí do pole.
Čekám na posledního, který si dává načas, než pomalu dohopká na světlé pozadí. Přední běh buď
nemá vůbec, nebo ho drží zvednutý u těla. Zvětšuji přiblížení puškohledu, abych zároveň udržel
světelnost. Červená tečka je už na lopatce, když s hrůzou zarážím ukazováček. Zpod prasete se
vynořují čtyři malinkatí markazíni a motají se mu pod běhy. Odkláním zbraň, nahazuji tep a rychle
kontroluji zbylé dva čuníky. Pod nimi je čisto, u bližšího dokonce patrný střapec. Zaměřuji se tedy
výhradně na něj. Pomalu prodlužuje vzdálenost, než se konečně správně natočí a začne dolovat
loňský klas. Rozsvícený bod posouvám doprostřed plece a čekám, až zvedne hlavu. Rudý zážeh
plamene doprovází jasně slyšitelný náraz kule. Prase kvikne, zůstává v ohni a na místě odkazuje.
Zbylí dva divočáci mizí delší stranou pole. Překvapuje mě rychlost hendikepované bachyně, na které
to při běhu není vůbec znát. Dokonce předhání i druhý kus. Selata už na tu dálku nevidím. Přebíjím, z
bezu odlamuji tři snítky a pomalu jdu vzdát poslední poctu padesátikilovému černému rytíři. Než
dokončím všechnu červenou práci je půl třetí ráno a tak posouvám budík na šestou a ještě než v
posteli zaberu, dumám o štěstí co nás řídí a zdali vše co děláme je, či není správné.

************************************************************************************************************************

Fenek

Depka posledního prázdninového dne, na mě na rozdíl do mých dětí dolehla plnou silou. Zbývá tedy
to jediné spolehlivé, jít to vysedět. Po třech týdnech úrazu ramene jsem se také konečně odvážil s
kulobrokem. Minulý týden skončila většina kukuřice pod kusadly kombajnů a tak mé rozhodnutí padá
na zvlněné pole za vesnicí, zvané Hrby. Malý přenosný posed na bezu pod stožárem, tam na mne už
nedočkavě čekal od jarního setí. Zatažená večerní obloha hrozící deštěm, výborně odráží světlo
nedalekého vlakového překladiště. Ještě před setměním se mi přišel ukázat starý nepravidelný
šesterák se svým letošním tvrdě vybojovaným harémem, čtyřmi srny se třemi srnčaty. Ve čtvrt na
devět pak od kolejí v protilehlém koutě, vytahuje na strniště liška. Opatrně tedy měním optiku. I když
jsem dnes vyrazil původně na čuníky, vzhledem k její velikosti a pokročilé době olizuji rty a večerem
se ozývá první série myšího vypísknutí. I přes silný předbouřkový vítr vanoucí od ní, se liška ve sto
metrech otáčí a upjatě pozoruje bez. Znovu tady myškuji, ale tišeji a pod sebe. To už nevydrží a
stvoly kukuřice čáruje mým směrem. Na poslední zamyškování liška ve třiceti metrech zkamení.
Rychlý otazník nad zvláštní siluetou její hlavy, vymaže krátké suché prásknutí dvanáctkové hlavně. Tři
a půl milimetrové broky opouštějí hlaveň, zvedají lišku do výšky a vyprovázejí ji na posledních třech
životních skocích. Při přebíjení vidím, jak naposledy přetáčí oháňku a zhasíná. Po chvíli již smekám
klobouk nad letošním lišákem a děkuji Dianě za dnešní rychlý lov. Zároveň se ve světle baterky
podivuji na jeho nepoměrně velkými a dlouhými slechy, připomínajících onoho fenka. Sloužily mu
jistě během krátkého života výborně ku prospěchu. Dnes se však karta obrátila a nezkušenost mládí
se mu stala osudnou. Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Třídenní rychlovka

S přibývajícím měsícem a posledním teplým večerem jsem se v pátek vypravil na jílkové strniště za
železniční tratí. Obeznání již za světla prozradilo, že je pole od myší děravé jak cedník a celoplošně
poryté od divočáků. Zasedám tedy u patky stožáru uprostřed pole a s ubývajícím světlem kontroluji
pasoucí se srnčí. Třetina srn a téměř všechny srnčata už jsou v zimním a v ideální velikosti. Z
pozorování mě vytrhne varování puštíka v borku, následované blížícím se lupáním a kvikáním. Tlupa
pomalu míjí můj palpost krytá okrajem lesa a vytahuje ve sto dvaceti metrech na strniště. Překvapivě
se objevuje „pouze“ čtrnáct samotných selat ve dvou velikostech. Ty nerušeně ryjí a pomalu
postupují doprostřed pole. Snažím se s nimi přes puškohled srovnat. V ose však mám právě
vycházející nízký měsíc, beroucí kontrast. Všechna selata jsou navíc v neustálém pohybu. Jak
elektrické myšky jezdící od díry k díře, tvoří velmi nejisté cíle. Odkládám tedy zbraň, kochám se a
zároveň snažím určit, které že to sele této zvláštní partě šéfuje. Po pěti minutách zalupe v borku
podruhé a na pole vyráží pět lončáků. Rychle se přidávají k selatům a odvádí je do ohybu tratě. Zde
chvilku hodují pod malou jablůňkou, než zmizí přes trať.
V sobotu tedy vyrážím mnohem dřív a cestou přivážím nízký posed. Umisťuji ho za koleje pod jabloň.
Přišla však rapidní změna počasí a krom toho, že mi mrznou ruce, se také dost nepředvídatelně točí
vítr. Nakonec se ve stanovenou dobu znovu ozývá puštík, následovaný lámáním po mé pravé ruce.
Ven se však tentokráte nikomu moc nechce, tak jen poslouchám hlasitý pohyb tlupy na jednom místě
pod duby, podbarvený vzdáleným zvukem končícího Českotřebovského vinobraní. Z rozjímání mě
vytrhne zprava dost hlasitý rachot kamení železničního náspu. Natáčím se a připravuji kulobrok. Z
traviny se vynořuje veliká stříbrná silueta tak osmdesátikilového kňoura. V puškohledu detailně vidím
každičkou štětinu i chybějící zbraně. Stojí nehybně, z ryje mu stoupá pára a pozoruje kvikající laťák.
Skoro nedýchám. Nakonec tlupa přeci jen vybíhá do pole. Kňour však otáčí a s rachotem mizí přes
koleje. To samozřejmě bachyně se zvednutými hlavami registrují, řadí tlupu do vláčku a pole rohem
opouští. Zase se otáčí vítr a tak mi na zpáteční cestu k autu, Činaski výsměšně z města přejí pohodu,
klídek a tabáček.
Včera se celý den střídá déšť s ještě větším deštěm, doprovázený silným větrem. Prostě ideální
podmínky na to, zůstat večer s lahvinkou u televize. Nicméně to jdu o půl osmé ještě rychle před
barák zkontrolovat. A co nevidím, protrhanými cáry mraků vykukuje měsíc a silný vítr jde jedním
směrem. „Dobrá, půjdu, ale varuji vás“, kynu tam nahoru. Během pěti minut už sedím v autě a očima
oživuji mrtvou ručičku palivoměru. Rychlá zastávka u pumpy a o půl deváté už slézám k železničnímu
náspu. Namočený travnatý břeh si však vybírá svou daň, podráží mi nohy a já dosedám na flintu. Za
hlasitého klení profukuji hlavně a vyklepávám trávu z optiky. Přelézám koleje a zdolávám všechna tři
špruslata do vrcholu posedu. Jakmile dosednu a otočím se, uvidím padesát metrů vlevo od jabloně,
dvacet černých kopečků. Krytka, napínáček, pojistka, zvětšení na čtyřku a vybírám nejmenší sele.
Periferně zahlédnu, jak vodící bachyně zvedá hlavu a tlupa se řadí do vláčku. Do zvednutí návěstí jim
chybí poslední sekundy. Ustaluji tečku na pleci menšího ze dvojice opozdilců, který má hlavu stále
zabořenou ve strništi a mačkám spoušť. Vítr polyká zvuk výstřelu jedenáctigramového Vulkánu. Náraz
sráží sele do strniště a tam po chvíli odkazování, za zvuků prchající tlupy zhasíná. Po vyklizení pole
slézám a z jablůňky odlamuji snítky s posledními listy. Osmnáctikilové bachyňce pak vkládám
poslední hryz a na pravou stranu klobouku zasunuji úlomek, na památku úspěšného zakončení tohoto
třídenního příběhu.

************************************************************************************************************************

Říjnový lišák

Tak jsem si konečně vyšetřil trochu času a hned po práci vyrazil na holou. Zavítal jsem tentokrát do
míst, kde jsem letos zatím nebyl. Ještě za slunečního svitu vytáhla z olšin na pole nepřebarvená srna
s poměrně malým a taktéž nepřebarveným srnčetem. Doprovod jim dělal pěkným roční srnec, již v
zimním šatu. Bohužel se drží ve špici pole, kde je vidím jen skrz větve a s projíždějícím vlakem
zatahují zpět. Rychle tedy slézám. Při přesouvání do bližšího krytu bříz, vybíhá na pole onen roček.
Stojíme kousek od sebe, tak mi řádně vynadá a samozřejmě tím zrazuje i oba kusy holé. Do setmění
moc času nezbývá. Narychlo měním plány a přesouvám se přes koleje na malou otevřenou kazatelnu
na protějším strništi. Jelikož se nachází uprostřed, jsem nucen cestou pozdravit další čtyři kusy
srnčího. Ty jsou však v dobré kondici a tak na mé nápadné chování již z dálky reagují a bez bekání
mizí v rákosí. Do tmy chybí sotva půlhodina, když se na okraji rákosu objevuje známá bílá náprsenka.
S touto kmotrou jsem si totiž již dal rande před třemi týdny. Podařilo se mi ji ze tři sta metrů vřeštěním
přivábit a na třicet pak v běhu úspěšně minout. Dnes si však dávám záležet. Je hodně opatrná a
přesouvá se velmi rychle. Při jednom krátkém zastavení naširoko, však dělá chybu. Zapírám se
oběma lokty. S šestnáctinásobným zvětšením, doostřenou paralaxou a tečku na plecích, opouští tři a
půl gramové Sako hlaveň kulovnice. Ve sto dvaceti metrech zůstává liška v ohni.  Rychle přebíjím, ale
žádné odkazování. Pomalu zklidňuji tep, rozjímám nad dnešním neplánovaným lovem a vychutnávám
nadcházející soumrak.
Za tmy ukládám na pravý bok pěkně přebarveného mladého lišáka a vzdávám mu poslední poctu.
Pronáším Lovu zdar a k Dianě s díky za dnešní přízeň, posílám přání aby mé oko, ruka a hlava byli
příště pozornější hned napoprvé.

************************************************************************************************************************

První sněženka

Bylo to poměrně dlouhé a smutné čekání, pro mne však nakonec se šťastným koncem. Každý máme
daný svůj osud, který se usilovně, leč většinou marně snažíme nějak korigovat. Ten můj měl před
měsícem podobu auta s řidičkou, snažící se za každou cenu přetnout hlavní silnici. Zaražení mé
motorky do jejích dveří znamenalo, že jsem si následující měsíc vychutnal pod sedativy, s ortézou,
berlemi a hlavně bez lesa. Nesnesitelným se to stalo zvláště pak, když se provokativně přidali letošní
první sněhové přeháňky. Včera, už bylo sněhu tolik, že se udržel i na polích. Tak jsem to nakonec
nevydržel a vyrazil na toliko očekávanou, zrzavo bílou čekanou. Jedu sice na blint s tím, že to mé
ohnuté koleno do dvou hodin vzdá, ale naplno kmitající stěrače mě ujišťují o dobré rozhodnutí. „Mám
přeci uloveno dost kmotřiček při chumelení, kdy jsou hodně v pohybu a moc nezvedají hlavu“ říkám
si, když zastavuji u svého oblíbeného pole. Je sice, jako většina polností u nás zorané, vítr jde navíc
špatným směrem k plánovanému sezení na bříze. V protější stěně však vidím, že se kolegové minulý
měsíc činili. Stojí zde vysoký, na můj vkus sic trochu vystrčený, nový posed. Přívaly vloček jsou
natolik silné, že se nakonec pomalu belhám přes oračku, právě k této nabídnuté šanci. Cestou
narážím na čerstvé liščí čárování, mířící podél lesa k posedu. Dobré poučení pro příště. Následující
hodinu a půl je krom jednoho ušáka všude klid. I srnčí dnes radši přečkává nečas v krytu houštin, i
když sněžení již téměř ustalo. Z rozjímání nad bílou noční krajinou a cukajícím kolenem mě náhle
vytrhne podlouhlý stín plující po oračce vlevo. Je vidět natolik, že ani nesahám po dalekohledu a
pomalu se přikrčuji k připravené pět set dvacet sedmičce. Liška je stále v pohybu, tak zkouším
cucnout na pusu. Zastavuje směrem ode mě a otáčí hlavu. „Malý cíl - nejistý zásah, vydrž“, říkám si a
otáčím Steinera na plné zvětšení. Teď zrzka kluše ideálně naširoko a tak znovu zkouším písknout
přes rty. Nervozita a zmrzlá pusa dělají své. Liška reaguje kratičkým zastavením a zvednutím hlavy.
Než však dotáhnu komoru, prudce vyráží ode mne. Dnes už toho zřejmě slyšela dost. Rychle sahám
do kapsy pro vábničku, přesedám a zapírám oba lokty. Mladá liška udělá svoji životní chybu a ve sto
metrech naširoko, naposledy uslyší zaječí zavřeštění. Nevím, jestli současně registruje i zvuk
výstřelu, ale průstřel plecí ji ukládá do sněhové peřiny a nechává naposledy narovnat prohnutou
oháňku. Odkládám kulovnici a očima přejíždím černé vrcholky smrků, ostře kontrastujícími s bílým
polem. Zde, jak čestná stráž, napjatě panáčkují tři zajíci, přilákaní zvukem ohroženého kamaráda.
Děkuji Dianě za dnešní polibek a jistou ruku a tentokráte hlavně Štěstěně, že byla před měsícem v
pravý čas na správném místě.

************************************************************************************************************************

Trpělivost růže přináší

Včera se konala naše pravidelná měsíční myslivecká sešlost. Jelikož to mám na chatu poměrně
daleko, balím si do auta remington a sedací pytel. Schůze se protahuje, navíc ještě odvážím
kamaráda. Oproti původnímu plánu, zasednout na obeznanou, brzo chodící lišku v Zádolkách, tak
volím jinou část revíru. Táhne mě tam tak trochu povinnost. Jde totiž o komoru zaječí zvěře a letos
jsem se zde zrzkám zatím moc nevěnoval. S ohledem na své koleno volím nedaleký posed na bříze,
zakončující stromořadí vybíhající do pole. Jde o dno údolí, tvořeného pastvinou, loukou a polem, s
velmi dobrým přehledem. Křupavou cestou kvituji, že mi ji postupně umetají čtyři zajíci. Na protějším
poli zvedám tlupu srnčího, která svoje vyrušení nezapomíná patřičně okomentovat. Je šest pod
nulou, a i když sedím zabalený ve vaku, zkouším čekání po hodině urychlit vřeštidlem. Údolím se
zvuk krásně nese. Rozhled na všechny strany je sice fajn, ne však když se ho snažíte mít pod
střeleckou kontrolou. Stahuji tedy puškohled na nejmenší zvětšení a natáčím se na neoblíbenou
pravou stranu. Odtud očekávám zástupy příchozích, kryté vodotečí. Další půl hodinu je však klid, jen
všichni čtyři ušáci postupně hledají svého druha pod posedem a za zády znovu vytahuje srnčí. Náhle
mě však upoutá rychlý, pravidelný zvuk. Otáčím hlavu a blížící se lišku na ostro zpozoruji, až když
podlézá ohradník. Za ním dělá dlouhé tři skoky, zvedá oháňku a zkamení s pohledem upřeným na
posed. Dobře vím o otevřeného horizontu za mnou a tak přikrčení provádím co nejpomaleji.
Odtikávají mi poslední sekundy. Už sjíždím křížem na hruď, když její trpělivost vezme za své a
prudce vyráží do krytu. Stačím s ní táhnout, ale nezastavuje a korunu tomu nasazuji svým, hej!
Zrazená liška reaguje přeřazením vyšší rychlosti a posledním co z ní uvidím, je zamávání oháňky z
trnek. Sedím jak opařený, než přejdu do tichého titulování lišky a sebe. Vydržím ještě čtvrt hodiny, ale
rozmrzelost neustupuje. Nasazuji řemen a pomalu rozepínám pytel. S drkotáním zubů beru
dalekohled a naposled před odchodem počítám zajíce. Chci se jim v duchu za dnešek omluvit.
Rozklepaný obraz se však prudce zastavuje na tmavé siluetě vysunující se z trnek nad pastvinou.
Znovu zapínám pytel a beru do pusy myškovačku. Liška se však předpisově stáčí dolů a kopíruje
ohradník. Na osmdesáti metrech tiše naposledy písknu. Remington přeruší noční ticho a smýkne
liškou do sněhu. Mám velikou radost a adrenalin mi rozdrkotá zuby nahlas. Dokončuji balení a po
chvíli smekám beranici nad patřičně voňavým, podle obroušených zubů hodně starým lišákem. Pro
mě zase poučení. Celou dobu co jsem ho sledoval, minimálně dvakráte značkoval přičupnutím a ne
zvednutím běhu.

************************************************************************************************************************

Prašivka

Třetí sněhová čekaná se opět vydařila. Tentokráte řádně připravená, tak jak to mám rád. Po sobotní
naháňce u kamarádů mé koleno hodně protestovalo, přesto jsem mu v neděli dopoledne dopřál
pomalou obchůzku tři polí. Namísto obvyklé hodiny se to protáhlo do oběda. K mému překvapení
jsem v deset dokonce narazil na ohromnou lišku, nerušeně klusající prostředkem pole. Nejvíc stop
bylo nakonec před vysokou čtyřnožkou u silnice. Když jsem večer po příjezdu k poli zjistil, že je vítr
stále příznivý, bylo o místě dnešního čekání rozhodnuto. Po půlhodině projíždí kolem kamarád ze
spolku a míří ke krmelišti do lesa za mými zády. Před šestou se pak objevuje první kmotra, přesně v
místě, kde ji čekám. Zastavuje ve sto metrech na mostku na zarostlé rýze, dělící obě pole. Celou
dobu, co ji sleduji v puškohledu, však stojí za nízkou košatou olší a po chvíli váhání se otáčí a mizí.
Ani moje nejvymazlenější pištění ji nedokáže vrátit zpět. „Chtělo to dopoledne pár granulí do pole u
mostku“, vyčítám si až do osmé, kdy se v protější stěně lesa zjevuje další zrzka. Postupuje oračkou a
nerušeně loví myši. Zatím nevábím. Čekám, jaký si vybere směr. Uprostřed pole si sedá a otáčí
směrem k lesu. Odtud po chvilce vybíhá další, o něco větší liška. Rychle se přibližují a po krátké
honičce to obě zalamují zpět do lesa. To už je má trpělivost u konce a po projetí auta za mými zády
za nimi vysílám pronikavý zaječí nářek. Obě se postupně objevují znovu na poli, jen o dalších
padesát metrů dál. Zatím co jedna usedá u myší díry, druhá kluše přes celé pole k rýze. Zkouším
znovu vřeštidlo, ale bez jakékoli reakce. „Jasně odstřelový hluchý kusy“, říkám si. U kolejí pak
zahlédnu velikou tmavou siluetu sekáče, přesazujícího pole do rákosu. Dalších dvacet minut hlídám
rýhu vedoucí k posedu, zatím co druhá liška v bezpečné vzdálenosti zkouší lovit myši. Připomínám
se jí pravidelně myškováním. Jelikož se ji se skutečnými hlodavci moc nedaří, tak pomalu začíná mít
zájem i o ty imaginární. Po posledním zapištění už jde ve sto metrech přímo k posedu. Čekám, jak
sedne nebo ukáže bok a zastaví. Po tak dlouhé době soustředění jsem úplně ztuhlý a tak v okamžiku,
kdy za mými zády práskne ohlušující rána, mám co dělat, aby mi kulovnice nevyskočila z ruky. Rychle
se znovu krčím a hledám lišku v puškohledu. Ta na chvíli zkamení, než však ustálím tečku, prudce
vyráží směrem k rýze. Táhnu s ní a marně se snažím na zmrzlou pusu vyloudit nějaký zvuk. Ten se
nakonec ozve, až když opouští oračku a od krytu ji dělí posledních pár metrů. Naštěstí se zasekne
naširoko a upřeně hledí na posed. Přes nezvykle krátkou oháňku dojíždím plece. Liška prudce otáčí
hlavu. Automatickou reakci ukazováčku, však už není nikdo schopen zastavit. Rána na zadní komoru ji
zvedá do výšky. Překvapivě otáčí dlouhými skoky do pole. Po padesáti metrech zpomaluje a padá na
bok. Přebíjím, ale liška jen dvakrát hrábne zadními běhy a zůstává nehybně ležet. Dávám si ještě
čtvrthodinku a čekám na případný telefonát od kolegy. Vypadá to, že byl úspěšný a mé pomoci není
třeba. Balím tak věci a po chvíli stojím nad zhaslým mladým lišákem s prašivou polovinou oháňky.
Není to dobrá zpráva, ale jsem nakonec rád, že se mi ho podařilo ulovit před kaňkováním. Zatím se
letos u nás tento parazit nevyskytl. Druhé moje dnešní zjištění je, že zališkováno máme bohužel
dobře, ale bohudík, ne každá ještě zná zaječí nářek.

************************************************************************************************************************

Za hrst granulí

Je nahlášeno oteplení a déšť a tak mi ani nedalo moc přemlouvání, vyrazit na ještě bílé pole za
obeznanou zrzkou. Po nedělní zkušenosti kdy do pole jen nakoukla krytá olšemi, jsem se to rozhodl
trochu posychrovat. Dopoledne jsem odebral našemu psu k jeho značné nelibosti pár hrstí granulí a
pocukroval s nimi kraj oračky před mostkem vodoteče. Zasedám brzy zvečera. O šesté, kdy se
posledně zjevila, vytáhl do pole pouze kus srnčího. Ten ho celé přešel a ztratil se na rýze. Po další
čtvrthodině začal znenadání a poměrně dlouho bekat. Myslel jsem, že narazil na čuníky, ale chyba
lávky. Mezi olšemi se jako přízrak objevuje pravý důvod jeho vyrušení. Liška stejně jako v neděli,
poměrně dlouho váhá.  Nakonec ji však neodolatelná vůně granulek přesvědčuje. Zvláštním pomalým
pohybem vystupuje ze stínu olší a začíná sbírat voňavé kulaté poklady. Je naostro a tak čekám, kdy
se zastaví v pohybu. Blížící se zvuk přijíždějícího auta rychle mění situaci. Liška se otáčí a zvedá
hlavu, připravena šlápnout do pedálu. V okamžiku kdy auto nasvítí pole, vydechuji a pohnu
ukazovákem. Velkou výhodou ráže 222. Remington je, že hned vidíte výsledek bez zpětného rázu či
nutnosti odlícení. I já teď s uspokojením pozoruji, jak malé rychlé Sako prochází liškou a ta zůstává
nehybně ležet v závěji. Je poměrně teplo, asi to trefili a sníh dlouho nevydrží. Slézám tedy až po další
hodině, kdy se zvedá nepříjemně vítr. Ze smrku na rýze odlamuji dvě snítky. Jednu za klobouk,
druhou na vstřel velkému, parádně zbarvenému lišákovi. Dobrá kondice je u něho zvláštní hlavně
proto, že má neohebný zadní levý běh, téměř bez svalu. I když to dnes byl jeden ze snadnějších lovů,
nezapomínám poděkovat Dianě, za její zatím neutuchající a vytrvalou přízeň.

************************************************************************************************************************

Pajda

Tak včera všechno jinak. Místo oteplení a deště se u nás večer zatažená obloha roztrhla a sněhová
peřina sype a sype. Už jsem nechtěl do Vánoc vyrazit, spíš si orazit. Takovéto počasí si o to ale
prostě řeklo. Z domu vyjíždím později, s úmyslem zasednout na další obeznanou lišku, která mě
posledně vyškolila na posedu na bříze. Vynahradil jsem si to poté starým lišákem, dorazivším
nedlouho po ní. Jde ale o místo s největším výskytem zaječí zvěře u nás a tak mi nedává spát. Je
jasné, že onen vysoký posed je pro tento lov ztracen, ale přeci jen. Znám čas a místo odkud minule
přišla. Vzhledem k tomu jak ostatní lišky zatím dodržují ochozy a stávaniště, jsem na to zkusil jít jinak.
Měním taktiku a poprvé po úrazu zasedám na zem. Vybírám si místo pod nízkými smrčky, které
zakončují špici traviny. Výhodné místo s dobrým výhledem do stráně louky odkud jsem ji čekal, navíc
s tmavým krytem za zády. Beru si stoličku, trojnožku a zelený lístečkový přehoz. Napáskuji poslední tři
náboje z krabičky a před sedmou za velmi hustého sněžení usedám pod smrčky. Ideální počasí na
lišky, říkám si první dvě hodiny. Pak sněžení na deset minut přestává a já napjatě poslouchám blížící
se kroky na sněhu ze zad. Po chvíli přichází shozený srnec následovaný srnou a popásají se s
dobrým větrem necelých pět metrů ode mne. Obávám se vynadání, zachumelená kamufláž však
funguje bezvadně. Nakonec potichu odbíhají, až když si přivoní k ulámaným stvolům kopřiv, které
jsem si upravil pod ohradníkem. Znovu se rozsype a už mi to počasí zas tak ideální nepřipadá. Zima
mi zalézá za nehty a pomalu začínám uvažovat o odchodu. I přes husté sněžení je viditelnost výborná
a ani nepotřebuji dalekohled, když na horizontu pod stožárem zahlédnu tmavou siluetu. Opatrně
zvedám krytku puškohledu, odjišťuji a lišku vedu po horizontu. Jde pomalu a já si všímám, že výrazně
napadá na přední běh. Zkouším na pusu opatrně myškovat, ale liška pokračuje dál jen s otočenou
hlavou ke mně do údolí. Nakonec přeci jen pomalu klesá pod horizont a začíná zrychlovat. To už jsme
já i trojnožka maximálně vytočený a krom šílené křeče v pravém stehně se v puškohledu objevují
první smrkové větve. Vydechuji a v mezeře mezi větvemi s křížem na liščích plecích mačkám spoušť.
Noční ticho prořízne vyštěknutí remingtonu. V puškohledu vidím přes třepotající se jehličí, jak liška
značí zásah poklesnutím zadku. Rychle se však zvedá a rozbíhá z kopce. Přebíjím, stoupám si a v
běhu za ní posílám druhé Sako. Dělá kotrmelec a zůstává ležet. Do komory vjíždí poslední patrona, a
jelikož znovu zvedá hlavu, posledním výstřelem na krk ukončuji její trápení. Ze smrku za zády lámu
dvě snítky, oklepávám sníh, balím si věci a pomalu přicházím k hodně vyhublému lišákovi. Jsem za
něho Diano rád, ale myslím, že by si určitě zasloužil nějaký důstojnější konec. Tak Lovu zdar! I když
tentokrát se ta obvyklá radost nějak nedostavuje. A to ani, když mi cestu domů mezi přilehlými poli
salutuje jedenáct zajíců.

************************************************************************************************************************

Za vesnicí a ještě dál

Tak za světla na lišky jsem vyrazil poprvé. Donutily mě k tomu okolnosti a včasný budíček jedné
obecní lišky. Začalo to vlastně na Štěpána, na naší jediné vycházce loňského roku. Měl jsem
pozvaného kamaráda. Ten hned po první leči, kdy viděl jak je trnkový pás s pastvinou hned za vesnicí
rozšlapaný od lišek, povídá: „Proč vlastně naháníš zrzky po lesích, když si stačí sednout k plotu za
vesnici“. Nějak se mi to rozleželo v hlavě a před koncem roku usedám u cesty za kravínem pod
jabloň. Je bez sněhu, jen vzdálené vlakové překladiště osvětluje polovinu pastviny pode mnou. Hned
po páté hodině zkouším vřeštidlem vytáhnout lišku z protilehlých trnek. Po půl hodině, kdy už opadá
soustředění, se ze stínu vynořuje liška a peláší přes pastvinu. Nestíhám ji, a když zamyškuji, prudce
to otáčí a mizí v objektu kravína. Nevadí, mám místo a čas. Trpělivě tak čekám až do druhého ledna
na nový poprašek. V pět odstavuji auto u kravína, ale liška už je v polovině pastviny a míří do trnek.
Sedím pak ještě hodinu, ukrutný fukéř mě však nakonec vyhání domů.
Včera měním taktiku a přijíždím už v čtyři z druhé strany. Je deset čísel nového sněhu a -3°C, s
mírným a příznivým větrem. Sedací vak nechávám v autě a strojím se do bílého maskování a beru
jen stoličku a trojnožku. Dole v údolí je pastvina rozdělena vybíhající zarostlou vodotečí, do jejíž
špice mám namířeno. O půl páté mě však zrzka nachytává na švestkách, kdy přichází ze zad od
kravína a ne z trnek, kam jsem natočen. Kluše přes celou pastvinu pod silnicí, udržujíc si bezpečný
distanc. Zkouším myškovat, ale zaráží se až u ohradníku, kde na kůlek se zvednutým během píše
svůj podpis a zároveň mi jasně naznačuje, co si o celé situaci myslí. Jakmile zatáhne do trnek,
zkouším krátce zavřeštět. Vítr mám dobrý a odmítám uvěřit, že mě v tom bílém přehozu poznala. Po
dvaceti minutách zpozoruji pohyb po pastvině vpravo. Zrzka kopíruje okraj trnek, a když dosáhne
nejbližší špice, zastavuji ji písknutím. Zvuk výstřelu polyká údolí a nezkušený mladý lišák zůstává s
prostřeleným srdíčkem nehybně ležet v ohni. Dovolím si ho označit, za ne úplně náhodného, než se
rozklepu mrazem, adrenalinem a štěstím.
Tady bych své vyprávění normálně skončil a dal vám pokoj. Jelikož však sedíme s lišákem v autě, je
teprve šest a venku nádherně, rozhoduji se využít dočasné sněhové pokrývky a vyrážím jen tak na
blint, dál na odlehlé pole za město. Vítr vybírá vysoký posed na konci vodoteče, rozdělující dvě pole.
Jdu po prostředku toho druhého, aby pás vodoteče zůstal nedotčen. Cestou narážím na podivnou
čerstvou stopní dráhu. Otisk liščí, ale v hustém dvouřadu, tak jak chodí selata. Uvažuji o psíkovi, když
zalézám do pytle a usedám nad zurčícím potůčkem. Dlouho je klid a po dvou hodinách se zatahuje a
začíná sypat. O půl deváté vytahuje naproti lončák a ryje biopás. Od silnice se ozve srnčí a čuník mizí
v lese. Sněžení ustává a na levé straně druhého pole zpozoruji lišku. Má namířeno k vodoteči, tak se
natáčím, ale zatím nevábím. Po deseti minutách opouští kryt a pomalu kluše k mým stopám.
Zkouším myškovat, abych upravil její trasu. Ona sama však po cestě několikrát plavnými skoky
předvádí, že o hladu dnes rozhodně nebude. Od mých stop ji dělí pouhých padesát metrů. I když, je
to o něco dál než k té dnešní první, opírám oba lokty, rukavicí podkládám předpažbí a vypínám
červený bod. V okamžiku, kdy si liška sedá, prořízne noční ticho výstřel z remingtonu. Kulička si
bezchybně razí cestu sněhovými vločkami a nachází cíl. Liška leží, ale zdá se mi, že ze závěje trčí
zvednuté oba slechy. Přebíjím tedy, kříž posazuji na záda mezi lopatky a naposledy dnes ruším klid.
Jako bych tím zároveň roztrhl oblohu, začíná se sypat nová sněhová nadílka. Balím věci a po sto
padesáti krocích přicházím k mladému hodně těžkému lišákovi. Těch tři sta metrů k autu se dnes
řádně pronese. Diano tak za dnešek veliké Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Na hrázi

Lov lišek je i přes sebelepší přípravu, vždy otázkou především velkého štěstí. Dobré vybavení,
zkušenosti ani trpělivost, vám ještě úspěch nezaručí, o čemž jsem se přesvědčil na páteční Dianin
svátek. Množství sněhu je nad limit našeho stařičkého Fiatu a tak volím zahrádky za barákem,
dosažitelné pěšky. Sedám v bílém na zem pod jabloň na konci sadu. Husté sněžení, výhled do údolí,
záda krytá ploty zahrádek a množství čerstvých liščích stop, otištěných v protilehlých houštinách mi
dodává naději. Je to také jedno z mála míst, kde se dá použít vřeštidlo na slepo. Vydržím tam téměř
čtyři hodiny, zrzky však mají trpělivosti více a zřejmě i jiné plány.
Včera se však mění počasí a přichází oteplení. Dopoledne s dětmi v hlubokém sněhu pracně
doplňujeme krmelce, a jelikož jsou už silnice zprovozněny, vyrážím před pátou zkusit štěstí k polím.
Neustále mi totiž v hlavě vrtá zvláštní stopní dráha, kterou jsem našel při minulém lovu. Víc než na
stopu psíka, to přeci jen vypadá na hendikepovanou lišku. Minule byla už před sedmou hodinou
vytištěna od rýhy přes pole k rybníčku. A tak v pět už kráčím krajem pole, na vysoký posed na hrázi.
Cestou na řepce zvedám šest kusů srnčího, kteří v klidu a naštěstí bez řečí, pole opouští. Po hodině
se zatahuje a začíná mrholit. Za srnčím přehrabujícím zmulčovanou část vodoteče se objevuje
podlouhlá tmavá silueta. Nevím, odkud se přesně vynořila, ale míří k rýze a po chvíli se ztrácí v
rákosovém krytu. Hlasitě myškuji, abych ji navedl správným směrem. Po pár minutách vytahuje z
rákosu a za mého neustálého povzbuzování, postupuje ke mně. Po cestě zastavuje u stožáru, kde se
zvednutým během podepisuje a určuje tak svoji genderovou příslušnost. Poslední zamyškování a
lišák se pomalu, jakoby těžkým krokem dává znovu do pohybu. Zastavuje naostro v osmdesáti
metrech, až když jeho pozornost upoutá auto projíždějící po nedaleké silnici. Ve stejný okamžik mu
do hrudi narazí tři a půl gramový projektil a nechá ho bez hnutí ležet ve sněhu. Uf, rozklepu se. Tak
Lovu zdar a opožděně vše nejlepší k svátku Diano. S rostoucím mrholením uvažuji co dál, nakonec
přeci jen vítězí déšť nad trpělivostí a já balím věci. Na hrázi odlamuji dvě snítky a jdu k úlovku. Ve
světle baterky se však zastavuji třicet metrů od velikého starého lišáka. Nejen kvůli pohledu na jeho od
prašiviny holou polovinu těla, ale především kvůli řádce stop, jak navlečených korálků za ním. To
rozhodně není liška, na kterou jsem dnes čekal. Rychle se tedy otáčím a stejnými stopami vracím k
posedu. Pytel nechávám dole a s nadějí znovu usedám. Po hodině přestává mrholit a v dálce na
druhém poli se opravdu objevuje druhá liška. Několikrát zachází a znovu se objevuje na stejném
místě pole, kde zkouší lovit myši. Před osmou, když se znovu ztrácí v lese, vyndávám vřeštidlo a
vypouštím za ní úzkostný zaječí nářek. I když ho musí moc dobře slyšet, jde o typický druh lišky,
kterou buď velikost, hendikep či zkušenost nabádá, nikam nepospíchat. Teprve po dalších dvaceti
minutách se objevuje na druhé straně pole a velmi pomalu se přibližuje k rýze. Prakticky následuje
stopy předchozího lišáka, jen u stožáru přičupne aby přeznačkovala cizí pach. Je dost rychlá, a když
uvidí ležícího druha, mění směr, přidává a míří k lesu. Rychle ji pobízím myškováním a ona se
skutečně chytá a před lesem stáčí zpět do pole. Na šedesáti metrech dělá poslední chybu, zaváhá a
na chvilku zastavuje. Remington dnes promlouvá naposledy a mladou lišku zanechává ležet kousek
od jejího kolegy.
Trpělivost, ale především neskutečné štěstí nakonec rozhodují o dnešním večeru. Mě nezbývá než
znovu pokorně pronést, Lovu zdar! Na původce zvláštních stop, které mě sem dnes zavedli, si budu
muset ještě chvíli počkat.

************************************************************************************************************************

Lišky od hřbitova

Na počtvrté a de fakto za barákem. Jde totiž o příměstskou lokalitu v opačné části honitby, než jsem
zatím lovil. Pod svícnem bývá největší tma a nebýt sněhové kalamity, která utnula mé pravidelné
výjezdy do vzdálených částí honitby, ani bych o nich nevěděl. Začalo to minulou středu, kdy jsem
pouze došel k zahrádkám nad nedalekým hřbitovem. Zasedl jsem v bílém s trojnožkou u plotu jedné
z nich. Výhled na louku v údolí pod sebou a asi sto metrů vzdálený smrkový remíz. Dobrý vítr a krytá
záda, po půl hodině tedy zkouším vřeštidlo. Další hodinu je však klid, tak pomalu přemýšlím o
odchodu a sumíruji další případná místa dosažitelná pěšky. Náhle se jako blesk za smrčiny vyřítí
liška, na poli dělá kolečko a mizí zpět v krytu. Marně dumám co ji zradilo, když odklápím krytky a
natahuji napínáček. Trvá to asi minutu, znovu se vynořuje pod smrky a doslova letí po horizontu, těsně
následovaná druhou kmotrou. Nestíhám je, tak si alespoň stoupám, abych viděl kam tak letí, ale mizí
mi za vrcholem pole. Dělám tedy s trojnožkou pár kroků na stráň k hřbitovu, když spatřím hlavu
vracející se lišky. Pouštím dalekohled a pokládám kulovnici do vidličky. Liška prudce zaráží. Než se s
ní však srovnám, rozhoduje, že bílá kupa u plotu je nejvýš podezřelá a pádí zpět do remízu. Vedu ji v
puškohledu, ránu v běhu však nechci riskovat. Oklepávám sníh, balím věci a s těžkou hlavou mířím
domů. Na konci plotu ještě naposled zkontroluji louku pod sebou. K mému úžasu tam sedí liška a
doluje myš. Opírám kulovnici o kůlek a na sto metrů ji posazuji kříž na plece. Bohužel, krom zrzky
vidím v pozadí též obydlenou část města. Bez rány nakonec sleduji, jak pomalu zatáhne do smrkové
stěny nad cestou.
Ve čtvrtek už je sjízdně, máme však přípravu mysliveckého plesu. K zahrádkám tedy přijíždím dost
pozdě. Sedám si tentokrát v tmavém pod smrky, hned nad cestu. Smrčina je však upadlá dost pod
loukou a tak mám zkrácený výhled. Liška se skutečně po hodině objevuje na nízkém horizontu.
Všímám si ji až na padesáti metrech, jak rychle kluše ke krytu. Táhnu s ní, myškuji, ona mne však bez
zastavení míjí a mizí ve stěně. Naštěstí o mě s dobrým větrem vůbec neví, ale krom dvou ušáků je
ten večer již klid.
V neděli měním taktiku, ale ne místo. Dopoledne přivážím malý skládací posed a louku před smrky
lehce cukruji granulkami. Zasedám brzo, za hustého mokrého sněžení. Po hodině ze zahrádek
přihopká kuna a luxuje na louce granule. Je dost velká, rozhodně větší než svrbění mého pravého
ukazováku a tak ji dnes s jistotou pouštím. Čemu však při lovu lišek říkat tutovka, marně a
bezvýsledně přemítám téměř do půlnoci.
Pondělí, mění se počasí a po krátké chumelenici se vybírá a prudce ochlazuje. Pomalu stoupám od
hřbitova po cestě, hustě překřížené několika liščími stopami. „Co se to tu zas děje, proč alespoň
jednou nedodrží stanovený harmonogram?“, marně přemýšlím a s hlasitým křupání dosedám na
posed. Měsíc za zády sice zhoršuje viditelnost, ostrý stín zato dobře pohlcuje nohy posedu i mé,
trčící ze stěny. Po čtvrt hodině zpozoruji pohyb pod smrky vlevo. Na sedmdesáti metrech pomalu
vyjde do louky liška. Zastavuje na osvětlené ploše, s hlavou natočenou ke mě. Ustaluji bod na plecích
a na nic nečekám. Mrazivý vzduch a stěna smrků zesilují zvuk výstřelu tak, že přivírám oko a na chvíli
ztratím přehled. Liška ale předpisově daunuje a  leží na místě. Přebíjím, schovávám prázdnou
patronu a pomalu, dnes jaksi zpožděně mi začíná divoce tlouct srdce. Píši ženě SMS: „Podařilo se,
ale není to ta pravá a tak se ještě zdržím.“ Pobaví mě její odpověď, že ránu slyšeli, ale že už s dětmi
usínají, tak ať se trochu ztiším. Po dvaceti minutách se objevuje první zajda a probíhá kousek od
ležící lišky. Druhý se pak vyřítí z opačné strany kolem plotu a peláší na zařazený nejvyšší stupeň.
Zpozorním. Vítr ode mne ani od lišky nemá. Po chvíli už ho následuje klusající Bystrouška. „Tak
přeci, ty budeš ta pravá.“ Problém je, že má dost naspěch a míří přímo ležící kolegyni. V plném
zvětšení ztrácím přehled, jak daleko od ní je. V okamžiku kdy přibrzdí a zvedá hlavu, trochu zbrkle
mačkám spoušť. Trefuji přesně okamžik jejího pohybu. Přikrčená, mizí dlouhými skoky pod smrky.
„Tak tohle si za klobouk určitě nedám“, říkám si, slézám a pomalu postupuji po čerstvých stopách
houštinou. Žádná barva a dole už čáruje po korytě potoka. Cestou zpět nacházím mostek pod cestou,
odkud má vytaženo ta první. Při návratu na louku beru úlomky a konečně přicházím k mladé,
vykrmené lišce. Koukám na hvězdy a měsíc, přemýšlím, co vše dnešnímu lovu předcházelo a co
příště udělat, aby to bylo ještě o fous lepší.

************************************************************************************************************************

Kuní repete

Tentokrát jsem se měl vyhnout popisu tohoto neslavného lovu, ale znáte mě, jazyk za zuby udržím
jedině ve spaní, nebo v lese. Ať je tedy toto vyprávění případným poučením pro ostatní.
Oproti úterý se utišil vítr a konečně přestalo pršet. Nějaký ten sníh se taky ještě udržel a tak doma
přijímají s úsměvem mé obvyklé hlášení: „Dnes jdu naposledy, než to sleze.“ Dalo mi dost práce
přenést posed na místo předchozího lovu nad hřbitovem, při čemž se mi dokonce podařilo
zapadnout  autem a tak ho chci naposledy využít, než ho přemístím. Navíc zde mám u jedné lišky
malý dluh a tak zvečera zasedám do stěny smrčiny nad cestu. Vybírá se a na louce je klid. Jen dole
ve městě se ozývá zoufalé volání jakési čivavy, které zabouchli dveře před nosem. Po půlhodině, kdy
její neúnavná fistulka začíná vyčerpáním slábnout, konečně někdo otvírá a pouští ji dovnitř. Po dvou
hodinách čekání se na konci smrčiny ze stínu vynořuje malá podlouhlá silueta a hopká k plotu
zahrádek. Deset minut pobíhá na louce a snaží se najít a vydolovat zapadlé granulky z minulého
týdne. Je o dost menší, než ta z pondělka. Lišku však čekám až za hodinu a tak lehce myškuji. Kuna
zabírá a pomalu hopká ve stínu podél smrkové stěny, mým směrem. Upravuji optiku a snažím se s
malým a velmi nervózním cílem srovnat. Jde však o téměř nadlidský úkol. Co bych dal dnes za
brokovnici. Když zastaví, jde vždy jen o vteřinu a tak ji na padesáti metrech posledním myším
pisknutím jen přibržďuji a na nahrbenou kunu se zvednutou hlavou v rychlosti odpaluji. Ta po výstřelu
vyskakuje a zůstává nehybně ležet. V okamžiku přebíjení se však zvedá a v divokém tanci snaží
zatáhnout do krytu. Znovu rychle pálím, ale míjím. Do komory tedy zasunuji třetí Sako a v okamžiku,
kdy se přikrčí k dalšímu skoku, konečně ukončuji její trápení. „No nazdar“, bušící srdce a studený
pot, tak takhle rozhodně už nikdy. Přebíjím poslední náboj a přemýšlím, že pokud se ta liška objeví,
budu muset být rozhodně přesnější. Po další půl hodině zpozoruji pohyb za plotem zahrádek, kde se
zvedá svah s ovocnými stromky. Jde o další kunu, dobře tak o třetinu větší. Pod stromy zřejmě
nachází zapadlé ovoce a na deset minut se tam zasekává. Přemýšlím jak dál. Čas, kdy posledně
liška dorazila, se kvapem blíží. V duchu doufám, že se kuňák ztratí někde v zahrádkách a nepoleze
do louky. Jako by mě slyšel, na just přeskakuje plot a už hledá zbylé granulky po své kolegyni. Drží se
dlouho kolem plotu, když si za ním všimnu větší tmavé siluety. Jde o lišku, na kterou čekám. Ta si
však po přiblížení k rohu zahrádek sedá u plotu a sleduje kunu, která o ní evidentně neví. Na těch dvě
stě metrů na ní úplně vidím, jak váhá. Přeci jen to nejsou ani dva dny, kdy ji v těchto místech s
ohlušujícím třeskem kolem hlavy prosvištěl projektil. I přes mé povzbuzování u ní nakonec zvítězí
opatrnost a tak to otáčí a mizí kolem plotu, pryč z osudného místa. Kuna se mezi tím přiblížila a
zpozorovala podivný ležící černý flek. Opatrně a zvědavě přiskakuje po větru blíž. Pohybuje se
pomalu, a když ve třiceti metrech kousek od zhaslé kuny zapanáčkuje, rozhoduji se hlavně kvůli její
velikosti, to dnes ještě jednou zkusit. S tečkou uprostřed náprsenky tlačím do napínáčku. „Cvak!“
Ozve se jen dutý zvuk uvolněné spouště. Kuna po dvou rychlých skocích dělá surikatu a zkamení.
Sakra, hlava, neodjistit před výstřelem se mi tedy už dlouho nepovedlo. Pomalu sunu palec k
pojistce, ale asi moc pomalu. Kuna se rozbíhá a nabírá rychlost po louce dolů ke hřbitovu. Tak tam
další čtvrthodinu konsternovaně sedím a peskuji se, když u plotu zahrádek objevuje na sněhu další
tmavá čára. Nejdřív se zaraduji, že se vrátila liška, ale na tu je to přeci jen moc malý. Vidím v
puškohledu další kuní kopii a s podezřením, že je tam někdo pouští z pytle, dávám napínáček a
několikrát zkusmo odjišťuji. Kuna prakticky pohybem kopíruje tu první a po chvíli v blízkosti své
kolegyně s křížem na hrudi zapanáčkuje. Poslední Sako konečně opouští hlaveň a sráží skalačku do
sněhu. S prázdným zásobníkem a obavami pozoruji, zda neuvidím nějaký pohyb. Naštěstí zůstává
ležet zhaslá v ohni, uf!
Tímto chci tedy pronést Lovu zdar a poděkovat Dianě, že nade mnou stále drží svoji laskavou ruku, i
když mé ruce tak jisté nejsou. Sobě pak slibuji, že na kuny s kulovnicí už nejdu!

***********************************************************************************************************************

Hlásky liščí lásky

V neděli po obnově jsem si obešel oblíbená liščí pole a podíval se i tam, kde jsem letos ještě
neseděl. Výsledek byl všude dost podobný. Minimálně po dvou stopách různé velikosti a délky kroku,
jen jedno pole bez lišek. Na místě zvaném „U tří dubů“, se však objevila stopa, vybočující velikostí z
místního průměru. To samozřejmě vzbudilo a upoutalo moji pozornost.
Nadcházející týden však byl tento kout, při vyšší a mokré sněhové pokrývce, osobákem nedostupný.
Přidávají se rodinné povinnosti a tak se sem dostávám až v sobotu. Jelikož je kaňkování v plném
proudu, vyjíždím již před šestou. Vybraný posed se nachází u objezdové trati na staré vrbě,
zakončující vodoteč mezi dvěma rozlehlými poli. Posed je vysoký, vrba opadaná a nejsou zde
krytá záda. Nemám to rád a také se mi zde s liškami nikdy moc nedařilo. Je hodně přimrzlo a tak jdu s
hlasitým křupáním prostředkem druhého polem po větru, aby okolí rýhy s potůčkem zůstalo netknuté.
Již po deseti minutách přihopká první ušák. Po chvíli ho následuje jeho šest kamarádů. Všichni si
dávají spicha na nezoraném pruhu trávy přímo před posedem. Jejich boxerské souboje udržují mou
pozornost po následující dvouhodinovku. Zároveň vím, že na případnou zrzku by mě určitě
nezapomněli včas upozornit. Popravdě, s měsícem za zády, Steinerem na krku a viditelností XXXL,
bych ji přehlédl snad jedině ve spánku. Najednou se však ušáci překvapivě jako po výstřelu,
rozprchnou na všechny strany. Ve stoje na zadních upjatě pozorují rýhu pode mnou. Netrvá dlouho a
na travině se objevuje jakási přerostlá kuna s olysalou oháňkou a začíná očichávat zaječí lože.
Nakonec přihopsá až k žebříku a já si s pusou dokořán prohlížím pod nohama pravého
nefalšovaného Chaloupkovic Vydrýska. Ten se po očichání mých stop snaží ponořit zpět do potůčku,
o málo širšího jak on. Místy je zamrzlý a tak se střídavě brodí a hopsá po ledu směrem k vesnici.
Zajíci ho zřejmě viděli také poprvé v životě a tak jim notnou chvíli trvá, než se znovu vrátí na pozice.
Po další hodině se konečně naproti pod elektrovodem ozývá toužebně očekávané zaskolení. Je
takové duté, neurčité a tak mu nejprve odpovídám na vábničku jako fena a až po pár minutách
zkouším psa. Bohužel skolení se vzdaluje a utichá. Nevrle ukládám vábničku na dno kapsy vaku. V
klidu uplynula další hodina a i zajíci to s drkotáním zubů zabalili. Přidávám se a pomalu smiřuji s tím,
že tentokráte můj tip nebyl správný a toto místo zůstane zapovězeno. Ticho však náhle prořízne liščí
trojštěk. Zvuk jde ze stejného místa, kde se ztratil před hodinou a jelikož se začíná blížit, tělo mi
zalévá napětí a adrenalin. Rychle lovím zapadlého Nordika. Jelikož už není pochyb, že přede mnou
skolí lišák, ozývám se mu tichým liščím vrněním. Po chvíli už ho vidím. Ve dvě stě metrech kopíruje
les a vesele si u toho notuje. Znovu se mu připomínám a on se stáčí a pomalu postupuje mým
směrem. Nakonec zastaví ideálně naširoko, bohužel krytý větvemi sklánějícími se vrby. Remington je
na toto hodně háklivý a tak čekám, až vyjde z jejich stínu. Dává se do pohybu, ale odvrací se a nabírá
rychlost. Krátce zamyškuji a lišák zaráží s hlavou upřenou vzhůru. Poslední čeho si před zmáčknutím
spouště všímám, je jeho podivně krátká a zužující se oháňka. Otevřený prostor a mrazivý vzduch
notně násobí decibely výstřelu. Střela lišákovi podráží běhy a zanechává ho v ohni. Lovu zdar! Diano,
pronáším s naplno drkotajícími zuby. S širokým úsměvem pak na displeji telefonu čtu 22:47, -9°C. Už
nemám sílu na další čekání. Vyhrabávám se z vaku, balím svršky a po sedmdesáti metrech vzdávám
hold velikému starému lišákovi, který má spodek zadních běhů i konec oháňky napaden prašivinou. I
tak to byl pro mě moc hezký  a úspěšný večer, korunovaný cestou domů, napočítanými třiceti zajíci na
přilehlých polích. Tak přátelé v zeleném, Lovu a Myslivosti zdar!

************************************************************************************************************************

Zaječí nářky

Letošní zima je pro všechny lovce lišek doslova učiněný ráj. Alespoň u nás leží sníh souvisle už
hodně dlouho. Pokud to vydrží i následující týden, kdy po kaňkování do konce února přichází to
nejlepší období, nebude to mít jedinou chybičku. Samozřejmě bude jako obvykle, potřebná i notná
dávka Dianiny pomoci, alespoň tak jako včera.
Po pátečním ne moc šťastném večeru, kdy jsem si dal celou osmihodinovou směnu a po třech
propásnutých liškách to korunoval úspěšně minutou prašivkou, jsem se vrátil do míst zaječí komory,
kde se mi dvakrát zadařilo před koncem roku. V duchu předpokládám, že tam moc lišek nezůstalo.
Jelikož se teď ozývají téměř všude, malou naději si přeci jen uchovávám. Bohužel je sedm pod nulou
a vybráno, takže viditelnost i přes sněhovou pokrývku nic-moc. Zde v dosahu města a vlakového
překladiště je přeci jen vidět o poznání lépe. V půl sedmé tedy s vrzáním dosedám na vysoký posed
na bříze v údolí, na konci vodoteče. Posed je na ráně bez krytých zad, ale vítr rozhoduje, že jde o
lepší variantu, než ten původně vybraný pod lesem. Další hodinu je všude klid ani zajícům se zatím
moc ven nechce. Náhle však po pravé straně zaregistruji pohyb. Podlouhlá silueta vybíhá do pole, na
šedesáti metrech zaráží s pohledem upřeným mým směrem. Nedýchám. Následujících pár vteřin
bude zlomových, hlavně se nepohnout. Nakonec se dává do pohybu, a i když zrychluje, vypadá to, že
zrazená není. Opatrně tedy přesouvám kulovnici, a odjišťuji. Liška rychle mizí šikmo ode mne a ani na
cucnutí nereaguje. Po minulém neúspěchu se neodvažuji střílet v pohybu a promeškávám tak
nejlepší možnost. Nakonec podlézá ohradník. Rychle lovím vábničku s hlasem feny, že se ji zkusím
připomenout. Než však stačím fouknout, vidím jak se po cestě snaží zpod sněhu vydolovat myš.
Tohle rozhodně není hledající liška. Měním vábničky a čekám, až se mi ztratí za horizontem. Krátce
pod sebe vydávám šest rychlejších zavřísknutí a už ji vidím, jak tryskem pádí z kopce, přímo na
mě.Stahuji puškohled a vydechuji. V okamžiku, kdy na padesáti metrech naostro zabrzdí a zvedne
hlavu k posedu, ustaluji bod uprostřed náprsenky. Remington je dnes překvapivě tichý a liška jen
poklesne do sněhu. Přebíjím. Žádný pohyb však nevidím a tak pomalu nechávám loveckou horečku,
řádně protřepat mé zmrzlé tělo. Nakonec sedím ještě hodinu s dilema, zda jde o tichého
odkaňkovaného lišáka, nebo odvážnou lišku. Před devátou přeci jen odlamuji ze smrku na rýze dvě
snítky a přistupuji k  staršímu pěkně zbarvenému lišákovi. Pokládám ho na pravý bok a všímám si
krom silného aroma i chybějícího dolního špičáku a tmavě rudé stružky barvy uprostřed bílé hrudi.
Lovu zdar přeji vám všem, kdo jste víc do zrzava než černa.

************************************************************************************************************************

Lišky, kam se podíváš

Znáte to. Jsou dny, kdy v lese prosedíte celou věčnost a nejen že nemáte štěstí na lov, ale třeba ani
nic nevidíte. Pak ale přijde den, kdy naopak nevíte kam šlápnout, abyste do něčeho nevrazili. To byla
přesně má pátečně sobotní čekaná.
Ve čtvrtek po obnově jsem si na běžkách projel všechna oblíbená pole, abych si udělal přehled o
zbylé liščí populaci. K mému překvapení však stop, oproti začátku zimy ještě přibylo. Vytipoval jsem
tedy pár nejfrekventovanějších míst a včera večer si konečně udělal čas. Při dopolední návštěvě
krmelců, se jako dobré místo ukázala, i řádně zdupaná hřebenová cesta v lese. Před šestou tak
zasedám na jejím konci pod smrček a doufám, že se neobjeví nějaký opozdilý běžkař. S dobrým
větrem se po hodině místo běžkaře, objevují ve stopě dva čuníci. Jdou pomalu, a přes puškohled je
šacuji na čtyřicetikilové lončáky. 222. Remington naštěstí nepřipouští žádné divočákování a tak po
chvíli mizí v houštině. Před devátou zkouším ještě vřeštidlo. Tuším, že by bylo velkou náhodou, aby
na něj v lese přišla liška přímo po cestě. Po dvaceti minutách mě v tom utvrzuje rychlé ťapání ve
smrčině za mými zády, které si jde neomylně pro vítr.
Před desátou přejíždím na druhý konec honitby. Vybírám lokalitu zvanou Čuhelův kout, první pole
pod velkým komplexem lesa. Zasedám na vysoký posed ve stěně a i když to nedělám moc často,
zkouším taktiku s větrem ze zad do pole před sebe. K posedu jdu prostředkem pole. Je trochu
mlžno, přesto ve světle baterky jasně rozpoznávám velikou skalačku, hopsající stejným směrem po
kraji laťáku. Je zajímavé, že jí nevadí světlo ani křupající sníh pod mýma nohama a vyprovází mě až k
žebříku. Tam zapanáčkuje. Zaklekám tedy a na šedesát metrů si ji přes puškohled prohlížím. Připadá
mi, jako by věděla, že dnes nestojí ve frontě. Mám tu totiž obeznanou prašivou lišku a tak kuna
nakonec nevzrušeně mizí v lese a já v koruně žebříku. Než se sundám řemen a uvelebím se, slyším
po levé straně za sebou rychlé šustění tlapek. Domnívám se, že se vrací na kontrolu kuna.
Pravidelnost kroků mě nakonec nutí připravit se a odjistit. Kousek od posedu vytahuje na pole liška.
Snažím se nedýchat a pohnu se, až když vybíhá do pole. V dvaceti metrech ji tichým písknutím
zastavuji a výstřelem přibíjí do sněhu. „Uf, tak to bylo rychlý“, uvažuji při přebíjení. Po prohlídce její
kompletní kabátku vím, že musím sedět dál. Netrvá čtvrthodinu a v protější straně pole se objevuje
další zrzka. Jde šikmo, na myškování nereaguje a ve sto padesáti metrech naráží na mé stopy.
Prudce otáčí a mizí zpět do krytu. Další půlhodina. V místech kde zatáhla, se začíná ozývat skolení
hledajícího lišáka. Ten se po chvíli také ukazuje na poli. S neustálým skolením se přibližuje a já za
zády v houštině slyším další zvěř. Rovnám se s ním, ale on pádí a neslyší ani myškování, ani ostré,
„hej!“ Nakonec propásnu šanci, kdy zarazí u mých stop, protože ve stejnou chvíli kontroluji pod
posedem vyrážejícího zajíce. Lišák běží pryč, zblblý ušák ho však prudce následuje. Ve sto metrech
se oba zaráží a přemýšlí, kdo má vlastně babu. Tuto šanci už nepouštím a nočním tichem dnes
podruhé promlouvá remington a lišák zůstává v ohni. Zajda dobíhá až k němu a fakt to na tu dálku
vypadá, že se usmívá. Znovu si prohlížím lišákovo osrstěné tělo. No nic, čekám tedy dál. Ve dvě nad
ránem se mi ještě ukazuje velký sekáč, přesazující celé pole. Jelikož se vybralo viditelnost klesla.
Mráz se zvětšil a průzory mezi víčky zmenšily, a tak slézám, beru úlomky a jdu k úlovkům. Před
posedem leží mladý lišák s odřenými pesíky a o sto metrů dál, podle zubů starý lišák se zhojeným
zraněním boku. Dávám jim myslivecké pocty a děkuji Dianě za dnešní přízeň.
Cestou domů se na poli za vesnicí potkávám další velkou lišku. Nebýt to komora zajíců, kde jsem jich
posledně napočítal přes třicet, vyprdl bych se na ni. Takto však u překladiště otáčím auto a jedu zpět
k vesnici. Tam ho u prvních baráků odstavuji a jdu po větru cestou nad druhým polem zhruba
doprostřed. Zde však chybí příhodný kryt a tak popocházím do pole ke stožáru. Zkouším nové
vřeštidlo a ono opravdu funguje. Nejbližší čtyři zajíci běží zachraňovat až ke mně a zbytek nervózně
panáčkuje. Liška však ani po čtvrthodině nikde. Když už to pomalu vzdávám, otočím se a po silnici
vidím klusat lišku. Je k mým stopám, ale krytá ostružiním. Stahuji tedy puškohled a myškuji. Liška
prudce vyráží ke mně. Ve třiceti metrech sykám a ona zvedá hlavu. Sako ji nárazem do hrudi podráží
běhy a nechává v ohni. „Jak mě mohla nevidět a ignorovat“, nechápavě dumám nad velikou a k
pokročilé dobu nádherně vybarvenou liškou. Než ji donesu k autu a udělám fotky, vyprovází mě nové
hlasité skolení za vesnicí. Diano, jsem moc šťastný a vděčný, velké Lovu zdar, ale budou čtyři ráno,
mám poslední náboj, tak pro dnešek už radši dost.

************************************************************************************************************************

Poslední

Byl jsem přesvědčený, že mám letos štěstí vybráno do dna a na zrzky už nepůjdu. Co nakonec
změnilo můj názor, nebyla jen nová vábnička, ale hlavně to, že na další lov lišek si budu muset zase tři
čtvrtě roku počkat. Tak naposledy využívám sněhu a jdu zkontrolovat zbylou liščí populaci. Je pátek a
já mířím na velké pole za vlakovým překladištěm, kde jsem letos zatím neseděl. Po příjezdu však
zjišťuji, že je beze sněhu a tak pokračuji dál k Zádolkám. Nakonec se jako jedno z mála bílých,
ukazuje můj oblíbený Čuhelák, první pole pod velkým komplexem lesa. Je to velmi zajímavé místo,
přirozený liščí magnet, které se na první pohled od ostatních ničím neliší. Jelikož je ale mé
dosavadní skóre odsud více jak třicet kmotřiček, něco na něm asi bude.
Vzhledem k větru zasedám na posed na bříze. Jdu k němu kus od okraje, pro případnou návštěvu ze
zad. Na sedačce se uvelebuji těsně po šesté. Po necelé hodině opravdu zaslechnu za zády rychlé
stakato kroků. Odjišťuji a natáčím se vpravo. Po chvíli dvacet metrů od posedu vyráží do pole menší
liška. Táhnu s ní, sykám, ale ona nezpomaluje, dokud nenarazí na mé stopy. Tam bez zastavení
výskokem otáčí a maže zpět do krytu. Po celou dobu jí vedu v kříži. Nechci ale střílet dokud je v
pohybu, a tak se nakonec rozcházíme stejně rychle, jak jsme se potkali. Netrvá ani čtvrthodinu a na
druhém konci od silnice se objevuje druhá kmotra. Je o poznání větší a po zmrzlých zbytcích sněhu
běží velmi rychle doprostřed pole. Už mám v puse vřeštidlo a seřizuji puškohled, když se po silnici
pomalu blíží auto. Zpomaluje a zabočuje na pole. Při nasvícení vidím, jak liška rychle obrací a mizí v
houštině. Tereňák vjíždí před keře a stojí. Vystupuje z něho kolega v zeleném. Svítím na něj, abych
upozornil na svou polohu a příchozí SMS mě sděluje, že jde sedět do protilehlé stěny. Nejdříve
brblám, ale nakonec to kvituji a balím s tím, že na zítřek už  na ně něco lepšího vymyslím. Sobota je
jako obvykle o pravidelném doplnění krmelců. Než však u chaty naberu oves, odvážím do keřů k
cestě malý přenosný posed. K velkému údivu mého psa, v dosahu lehce trousím jeho večerní příděl
granulí. „Někdy jsem fakt rád, že zvířata nemluví.“ Večer k poli přijíždím už před šestou hodinou.
Beru na sebe zelené lístečky a zasedám v keři, metr a půl nad zemí. Měsíc svítí naplno a už po
hodině se vlivem prudkého ochlazení začíná po poli převalovat mlha. Jsem natočen k posedu na
bříze, ve směru včerejší liščí návštěvy. Míjí však stanovená doba, osmá i devátá, ale všude klid.
Chystám se pomalu k odchodu, neboť jsem to dnes pojal jako rychlovku bez vaku. Představa, že
jsem na sněhu asi opravdu naposledy, mě nakonec na místě ještě chvíli udržuje. A vyplácí se. Po
půlhodině se vpravo ve sto metrech objevuje tmavá čára, která rychle přebíhá celé pole, zatím co já
se marně snažím odmlžit puškohled. Stoupající opar udělal bohužel své a liška mezi tím mizí v
protilehlé stěně. Konečně vylovuji mikrovlákno, společně s novou vábničkou. Hned jak se v
puškohledu rozsvítí, zazní polem vřískot mladého zajíce. Tišší, ale o to úzkostlivější. Beru
dalekohled, nevím, jak daleko do lesa liška zašla a kde se případně znovu objeví. Nakonec po
předlouhých pěti minutách vytahuje ze stěny lesa přímo proti posedu a po umrzlém sněhu se kvapem
blíží. Mám v puse stále vábničku a tak na šedesáti metrech do ní naposledy lehce foukám. Zvuk je
bez krytí hlasitý a lišku zastavuje naostro. Červený bod kříže uprostřed bílé hrudi, se s hlasitým
výstřelem proměňuje ve stružku vytékající barvy, na sněhu pod zhaslou zrzkou. Celý obraz se pomalu
začíná třást v reakci na mé bušící srdce. Koukám na hvězdy nad sebou a posílám tam nahoru Lovu
zdar a velké díky, za tento předpokládám poslední bonus letošní sezóny.

************************************************************************************************************************

Štěstí

Nakonzervoval a uložil jsem zbraně, stáhl kožešiny a vnitřně se rozloučil s mou nejlepší zimou.
Shodou okolností jsem však včera projížděl honitbou využívaje slunného dne, abych odvezl do
opravy enduro. Po cestě zastavuji s otevřenou pusou u Čuheláku. Jediné pole s posledním sněhu, v
podobě pruhu lemujícího les. Tak to by mě při panujících teplotách opravdu nenapadlo. O půl sedmé
zastavuji u pole a křupu podél lesní stěny k čtyřnožce na její konci. Vidět je pouze na tom
třicetimetrovém pruhu a na malém plácku v protějším rohu. Po půlhodině zkouším vřeštidlo. Poslední
čekaná, nemám co zkazit. Než však vrátím vábničku do kapsy, už slyším zleva rychlé ťapkání.
Natáčím flintu, tmavý stín v běhu míjí rychle posed a zastavuje u mých stop. S oddechnutím v
puškohledu poznávám dlouhá slecha zajdy, mizejícího v černé oračce. "Být to liška, nestihl bych jí."
Jediná možnost úspěchu dnes tkví v tom, že se nejprve ukáže na malém bílém místě v protějším
rohu, přijde zleva světlým pruhem a zastaví před posedem. Šance jedna ku stu, co tu vlastně dělám?
Uplyne dalších dvacet minut a na plácku v protilehlém rohu registruji hroudu, která tam zatím nebyla.
V dalekohledu opravdu vidím sedící lišku a začínám mít zvláštní šimrání za uchem. Znovu sahám do
kapsy pro vřeštidlo a proti větru posílám kratší hlasitý nářek. Zrzka se zvedá a pomalu směrem ke
mě, ztrácí v černé oračce. „Tak, dnes to bude chytání stínů“, konstatuji když stahuji puškohled na
čtyřku. Za okamžik se opravdu vlevo na bílém pruhu objevuje klusající kmotřička. Dle instrukcí míří
přímo před posed, kde na moje „sss“, zastavuje naširoko. Všímám si ještě krátké široké hlavy, než
se ozve má poslední rána této sezóny. Třicet metrů od posedu leží v ohni mladý lišák. Je to až
neskutečné, kde se ty feriny tady furt berou. Myslím však, že takový Čuhelák má v honitbě každý,
stačí ho jen najít.
Diano věřím, že toho máš se mnou už taky dost a konečně si oba zasloužíme trochu odpočinku. Díky
za přízeň a nejen za dnešek.

************************************************************************************************************************

Stále více kukuřice

Tak je to tu po roce zase zpět. Každoroční kukuřičné martýrium začalo minulý pátek a samozřejmě
oproti loňsku se rozšířilo o dalších pár polí. Instalace pachových a zvukových ohradníků zabrala dva
dny a jejich účinnost vydržela dvě noci, než jsme přešli na staré dobré olovo. Je zajímavé pozorovat
jak tlupy, které se zprvu objevovaly až po půlnoci, změnily denní zálehy a vyráží už za světla. To byl i
včerejší případ. Poslední tři dny jsem působil většinou jako statista, kdy jsme hlídky zdvojovali a
následně pak pomáhal kolegům s transporty. Včera mě rodinné povinnosti uvolnili poměrně pozdě a
tak jsem to jel víceméně jen omrknout, aby nezůstalo některé z polí bez dozoru. U posledního
dvoupole u kolejí nevidím žádný vůz a tak zajíždím oklikou ke hrázi a mám namířeno na vysoký posed
na konci vodoteče. Ta rozděluje obě kukuřičná pole a její kryt čuníci rádi využívají. Před devátou
pomalu přicházím k žebříku a obhlížím ostatní posedy, když si pod ním všimnu dvou divočáků, jak
přerývají zasetý jílek. Zaklekám, současně s napínáčkem však spouští za mými zády naštvané srnčí.
Než se stihnu zorientovat, čuníci zatahují pod olše do rákosu. Usedám tedy na posed. Pod
elektrovodem obeznávám teréňák a na prostřední kazatelně se domlouvám baterkou s kolegou.
Srnčí s nadávkami vydrží ještě čtvrt hodiny, lupání z rákosu mě však udržuje v pohotovosti. Přesto, že
se dost točí vítr, po hodině prasata vytahují na stejném místě, kde zašli. Je vybráno a viditelnost nic
moc. Steiner přesto dobře ukazuje tři stejně velké kusy, které se rychle přesouvají před žebřík. Jedno
se zdá přeci jen menší či světlejší a tak si ho beru do kříže. Ve stejnou chvíli však divočák nejvíce
vpředu odfukuje a všichni se dávají do pohybu. Stoupám si a táhnu s vybraným kusem. Ten však
zabíhá k vodě pod žebřík. Sikám a na velmi blízko střílím. Moc dobře si uvědomuji, že stojím
zkroucený a kulobrok nemám řádně v rameni, přesto mě prudká facka puškohledu překvapeně
posadí. Všechna tři prasata zabíhají do krytu a já se s mžitky před očima držím za nos a ruce mi
začínají vlhnout a lepkat. Po deseti minutách zmizeli mžitky a na nástřelu a ve stopě nacházím většinu
jater. Silně pobarvená stopa ovšem vede houštinou přes dvě kaliště a v nejhustším křoví slyším ještě
pohyb. Jelikož si vůbec nejsem jist velikostí, opatrně vycouvávám a volám kolegovi s prosbou o
asistenci. Po čtvrt hodině tedy nebojácně vyrážíme po stopě rovnoměrně pobarvené ode mne i od
selete s tím, že přeci jen na počtu záleží. Po padesáti metrech od místa kam jsem dorazil já,
nacházíme ležet ani ne dvacetikilovou bachyňku, nad níž se oba neudržíme a současně vyprskneme
smíchy. Potěšilo mě, že po hodně dlouhé době mohu od někoho přijmout úlomky a Lovu zdar. Sele,
kterému Norma Vulkán v ráži 7x65R na zadní komoře částečně provedla vývrh, už vytahuji sám.
Loučím se tedy s kolegou a dokončuji všechnu červenou práci. Naposledy značkuji pole a uháním k
domovu. Doufejme, že se vlhké počasí ještě chvíli udrží a kukuřice v příštím týdnu konečně vyhodí
první lístky. Diano, děkuji ti za tento polibek se šťastným koncem a ano vím a chvíli si teď budu při
pohledu do zrcadla připomínat, flintu do ramene!

***********************************************************************************************************************

Paličkář

To pravé do začátku, nebo spíše zanedbání podzimního odlovu srnčat? Pro mě spíše rest toho
druhého. Každopádně to jako obvykle začalo dost nečekaně. Původně vybraného srnce, jsem na
žádost své ženy, která chtěla být u toho, dnes pustil a jel jsem do honitby na blind. Hned za městem
mě uchvacuje odrostlá pampelišková louka. Usedám tedy na vysoký posed na bříze na konci rýhy,
oddělující louku od řepkového pole. Lituji toho však už po půl hodině, kdy se druhým koncem řepky
několikrát prožene škodovka bez výfuku plná romských rallye závodníků. Balím se tedy a cestou ještě
potkávám vystrašenou přebarvenou srnu bez potomka. Je už dost pozdě a tak sedám na motorku a
přejíždím do míst zaručeně bez lidí a mířím na posed na hranici dvou polí, obilí a zasetého jílku.
Cestou si však všímám na vzdáleném poli od tratě vytahujícího nepřebarveného kusu. I na dvě stě
metrů rozeznávám střapec a malé paličky v lýčí. Stojím na otevřeném prostranství a tak se krčím a
pomalu plížím do pásu nízkých olší, dělící obě pole. Těch padesát metrů plížení kopřivami mě
nakonec přivádí až ke krajním větvím, kde opírám kulovnici a čekám, zda se srneček rozhodne pro
zkrácení vzdálenosti. Trvá to téměř tři čtvrtě hodiny, ale nakonec vyslyší mé přání a přesazuje pole
jílku směrem k rýze, kde čekám. Zrychluje, a tak ho nakonec musím na osmdesáti metrech výkřikem
zastavit. Výstřel remingtonu vůbec neznačí a zůstává stát na místě. Teprve po chvíli se zvrátí nazad a
klesne. Po pár pohybech spárků zůstává zhaslý v ohni. Nová zkušenost se Sakem a čistým
průstřelem středu plic. Zcela nepřebarvený osmikilový srneček, kterému doma z nosní dutiny a
svíráku vytahuji neuvěřitelných 34 larev střečků různého stádia. Diano k této téměř sanitárce velké
díky a Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

V tandemu

Tohoto srnce jsem měl obeznaného již před odstřelem. Dnes mě na jeho lovu doprovodila má drahá
Soňa a věřím, že si to užila stejně tak jako já. Šli jsme vcelku na jistotu, i když víte, co tohle rčení při
lovu srnců znamená. Srnec napadal na zadní běh a tak se pohyboval na dosti omezeném prostoru.
Při příchodu jsme si ho zvedli zalehlého v louce. Pomalu zatáhl do přilehlé smrčiny, zřejmě zvyklý na
podobné vyrušování od běžců a pejskařů. Zasedli jsme tedy s trojnožkou na zem za malý hlohový keř
v protějším svahu. Dobrý vítr, jen po půl hodině přicházejí nad houštinu se srncem dvě dámy s
berňákem na volno. Stoupám si tedy a oni psa přivazují a na chvíli zasedají v louce naproti nám. Po
chvíli však zjišťují, že to není nejlepší nápad a že se nemáme k odchodu, dostávají rozum a vrací se
stejnou cestou zpět. Pro nás dobře, alespoň víme, že srnec neopustí houštinu druhou stranou. Po
další čtvrt hodině sebou trhneme, když nás ze zad překvapí reflexní běžkyně, která posléze
obloukem zkopíruje celou louku. Začínám být trochu nervózní, ale srnec je na toto zřejmě opravdu
dostatečně navyklý. Po deseti minutách je z pod smrků venku a po krátkém jištění se pomalým
krokem vydává do louky. Ve sto metrech zastavuje ideálně na široko a zvedá hlavu. V osm dvacet se
údolím rozlehne štěknutí remingtonu, srnec značí zásah na plíce a těžce odbíhá do svahu. Po třiceti
metrech se v krytu ostružiní naposledy láme a loučí s rodným údolím. Po chvíli už přicházíme k
zhaslému srnci, který celou stopu s průstřelem vrchu plic, nepustil ani kapku barvy až do místa kde
zhasnul. Nová zkušenost s 3,56 gramovým polo plášťovým Sakem v ráži 222. Rem. Zadní běh je
opravdu zlomený v kloubu a přerostlé spárky odpovídají loňské nehodě. Má zde však dobrého
mladého nástupce a za předběžně sedm prožitých let, se určitě nemusí stydět, zanechal zde
úspěšné potomstvo s dobrými geny. Diano a Soňo, díky vám oběma a Lovu zdar!

************************************************************************************************************************

Nechtěný rytíř

Poslední týden byl pro mne dost hektický. Vyfasoval jsem totiž v našem mysliveckém spolku novou
funkci. Oproti ujištění, že půjde jen o občasné lehké papírování, beru celý týden telefony a odepisuji
na rozhořčené emaily. Na konci města je totiž osamělé panelové sídliště s přilehlými bývalými
kasárnami, ke kterému vede z České Třebové jediná příjezdová komunikace s chodníkem. Ten je
bohužel lemován mladými, přesto už plně plodícími duby. Za nimi se pak nachází rozlehlé řepkové
pole zakončené zahrádkářskou kolonií. Ideálně prostřený stůl pro divočáky, kteří také začali této
nabídky hojně využívat. Noční rytí pod duby i přes poměrně velký počet chodců neustávalo, a tak se
chodník zahrnutý hlínou a telefonické stížnosti začali množit. Zpočátku volali vystrašené paní vracející
se z noční, pro které museli jezdit autem manželé, pak však přibyl městský odbor životního prostředí
a místostarosta. Lokalitu bezúspěšně krom nás hlídala i městská policie, ale to místo prostě
neumožňuje bezpečný lov i přes to, že jsme domluvili vysekání příkopů až k řepce. Včera odpoledne
nám navrch zemědělci ohlásili zítřejší sekání rozlehlých ploch luk a tak se navečer scházíme se psy a
do půl deváté procházíme co největší plochu. Po příjezdu domů a rychlé sprše beru flintu a prkýnko,
když už jsem to těm úředníkům slíbil s tím, že to dnes zkusím uprostřed řepky a bezpečně z výšky.
Asi hodinu po usednutí zpozoruji v kolejáku pohyb. Lokalita je dostatečně nasvícena městem a tak
obeznávám samotný kus se hřbetem ve výšce řepky. Krmí se už nalitými lusky a postupně dochází
na nižší kolečko padesát metrů ode mě. Je však neustále natočený zadkem a moc mu nevidím
znaky. Podle podlouhlé hlavy a šířky boků spíš tipuji bachyni, jen mi k ní nějak chybí ta selata. Čekám
další čtvrthodinu, zda se otočí, či ukáže spodek. Náhle se však otáčí vítr a divočák zvedá ryj, píkro, i
hřeben. Mám ho preventivně v kříži, když natočí hlavu a já si všimnu svítících zbraní. Odjišťuji, prase
se však dává do pohybu a mizí v řepce. Sleduji vlnící se čáru, která končí vysunutou hlavou ve vyjeté
koleji. Zvětšuji přiblížení, vydechuji a posazuji bod pod slecho. Jde o tak velkou hlavu, že si to nezadá
se srnčí komorou. Navíc mám z minulého týdne ze střelnice seřízeno a tak lehce tlačím napínáček.
Výstřel v městském ruchu poměrně rychle zaniká a tak mohu slyšet krátké odkazování z nástřelu. I
když ho nevidím, uf. Samozřejmě mi ihned začne docházet, co mě čeká a už pomalu začínám litovat,
že jsem se nechal dotlačit proti svým zásadám. Nikdy jsem totiž nestřílel dospělý kus černé, natož
pak v červnu a na hlavu. Po virtuálním cigárku slézám a s naplno rozsvícenou baterkou, kulí a
brenekem a staženou řití pomalu postupuji kolejí. Po šedesáti metrech nacházím metrákového rytíře
v ohni, přesně na místě, kde ho dostihla Norma Vulkán ráže 7x65R. Poklekám, dávám poslední pocty
a při pohledu na jeho zbraně děkuji Dianě, že mi ho položila tam, kde je. Zkouším s ním pohnout, ale
jediné co jsem rozvlnil je pírko. Telefonem tedy budím nadšeného hospodáře, který mi následující
hodinu a půl pomáhá s transportem z půlky pole a nakonec, jelikož se nám nevejde do mrazáku, i se
stažením a porcováním. Po jedné hodině ranní tedy konečně mířím k domovu. Pepo ještě jednou
velké díky a Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************


Úplňková

Tak se nám zase srpen proměnil v boj o přežití. Namísto vychutnávání si končící srnčí říje, trávíme
až přespříliš času hlídáním kukuřic, s kterými stejně nakonec někdo někde zatopí. Všechno ostatní je
u nás už sklizené. Mezi čuníky se to samozřejmě rychle rozkřiklo. Ve velkém nakoupený a roznesený
Hukinol funguje spíše jako vábnička a tak jsme přešli na jediné osvědčené, olověný repelent.
Kolegům se s ním v týdnu docela dařilo a tak jsem si na pátek vyfasoval dovču a pokusil se také
zatočit kolem štěstí. Ve čtvrtek těsně před odjezdem se však doma zjevuje nečekaná návštěva,
protahující se až do noci. V jedenáct tedy konečně nakládám do auta výbavu a po telefonu zjišťuji,
zda zůstalo něco nehlídané. Kukuřice jsou obsazeny a tak s ohledem na pokročilou hodinu vybírám
řepkové strniště hned za městem. Kulatý měsíc nahlížející zpoza mraků se marně snaží přebít světlo
města, které má však v těchto místech notně navrch. Auto odstavuji za posledními domy a hned v
dalekohledu rozeznávám přibližně třicet černých teček všech velikostí. Pole je v mírném svahu
rozděleno rýhou, bohužel ze dvou stran obklopeno městskou zástavbou. Třetí stranu doplňuje
vzdálená chatová oblast a možnosti výstřelu se tak zde počítají na prstech jedné ruky. S trojnožkou
tedy pomalu postupuji na dolní konec rýhy, kde se však po tři sta metrech srážím s vodícím kusem. I
když mám světlo za zády, metráková bachyně s hlasitým odfouknutím uvádí tlupu k ústupu a po cestě
sebou strhává vše ostatní. Překvapivě však pole nevyklízí, jen se přesouvají dál na holé, kde chybí
jakýkoli kryt. Vracím se tedy zpět k cestě a při pozorování tlupy pasoucí se na zeleném podrostu
řepky, marně přemýšlím, jak na ně. Další hodinu se pomalu přesouvám od paneláků doprostřed pole
za tlupou. Hlídám si největší kus, který mě nakonec pouští až na šedesát metrů. Poté však zvedá ryj a
jde kolejákem přímo ke mně. Smíšené pocity mě nutí přesunout červený bod ze selat, za kterými se
v dálce stejně rýsují siluety zahradních chatek, na zvětšující se obrys bachyně. Na osvětlené ploše na
ni rozeznávám každičkou zježenou štětinu a instinktivně hledám bezpečí za třemi tenkými tyčkami
opěrky a pro jistotu cvaknu napínáček a odjišťuji. Bachyně zastavuje deset metrů ode mě a s vysoko
zvednutým ryjem temně chruje. To jsou přesně ty adrenalinové chvíle, co odlišují lov divočáků od
ostatní spárkaté. Naštěstí jí rupnou nervy dříve než mě a s dlouhým odfouknutím dává celou tlupu na
ústup. Úlevu střídá zklamání a tak ze sebe v naštvanosti za odbíhajícími kusy řadícími se do vláčku,
vydávám několikráte hlasité hrdelní zachrochtání. K mému překvapení všechny kusy zkamení, jen
selata dobíhají do zákrytu bachyní. Přejíždím křížem a hledám nějaký samotný kus na boku, jediné
místo kam by šlo vystřelit. Úplně na kraji stojí menší světlý lončák. Kontroluji místo pod ním a za ním
a v okamžiku, kdy mu dojedu okraj plecí, ohýbám ukazováček. Zvuk výstřelu na chvíli přeruší
začínající bubnování deště. V puškohledu vidím přes nastalý zmatek a probíhající těla, prudký pohyb
běhů mířících k nebi. Oddechuji a přebíjím, zatímco tlupa opouští rozlehlé strniště a odkazující kus
se loučí s rodnou honitbou a zhasíná. Nečekám dlouho a před jednou hodinou ranní přicházím po
šedesáti metrech k pětačtyřiceti kilové lončačce. Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************

Popcorn

Včera konečně dopadlo to hlídání kukuřic, tak jak bylo naplánováno. K poli přijíždím po osmé hodině
večerní a domlouvám se přes SMS s kolegou sedícím na protější rýze. Mířím na druhý konec pole
před rákos, odkud čuníci zvečera pravidelně vytahují. Mezi rákosem a kukuřicí je posekaný pruh
světlého jílku a tak jsem zde umístil do bezu menší přenosný posed. V devět opravdu v rákosí lupne
a potom křupne a objeví se Rákosníček, totiž první velký rytíř. Přestože je jílek dost porytý, prase
rychle přebíhá a mizí v kukuřici. Celá situace se po chvíli opakuje s dalšími dvěma většími kusy
následovanými šesti selaty. V té rychlosti na osmdesát metrů se s nimi nestíhám srovnat a po chvíli
se začínají z kukuřice ozývat ty nepříjemné kombajnové zvuky. Objasňuji situaci kolegovi s tím, že se
přesunu na posekaný jílkový pruh uprostřed kukuřičného pole, kam jak předpokládám, mají čuníci
namířeno. Po cestě beru nízký přenosný posídek a stavím ho do poloviny pole. Již se vyhoupl měsíc
a tak si vybírám stinnou stranu okraje. Nebudu se moc z bezpečnostních důvodů rozepisovat o tom
co se děje následující hodinu a půl s šáchy a čemuž s kolegou bezmocně nasloucháme. Nakonec
před jedenáctou přeci jen vybíhá v sedmdesáti metrech ze stěny přede mnou středně velký lončák.
Vedu ho v puškohledu a periferně sleduji, zda ho nenásledují selata. Až před protější stěnou kukuřice
zpozoruji střapec a rychle tak ustaluji tečku na plecích lončáka dosahujícího prvních stvolů. Umístění
zásahu v časové tísni není ideální. Prase tak se zvukem výstřelu mizí v zelené džungli. Je ticho, úplný
ticho což nevěstí nic dobrého. Po minutě však k mému údivu zbytek tlupy padesát metrů za mnou
načíná nové popcornové kolo. Po půl hodině utichají i oni a tak slézám a marně prohledávám všechny
kapsy vesty, ve snaze najít baterku. Ta je samozřejmě po včerejším lovu na nabíječce v kuchyni.
Rozsvěcím tedy světlo na mobilu a jdu na místo nástřelu. Po chvíli volá kolega a po vysvětlení
situace mi přichází s baterkou na pomoc. Nikde žádná barva a tak zacházíme do kukuřice a snažíme
se v rozšiřujících kruzích narazit na nějakou povzbudivou stopu. Pomalu přemýšlím, že se otočím pro
psa a velkou baterku, když na mě Mirek volá, ať si vezmu provaz a jdu za ním. Ten jsem samozřejmě
taky zapomněl a tak padesáti kilového zhaslého lončáka kňourka, který uběhl sedmdesát metrů s
velmi šikmým průstřelem bez jediné kapky barvy, vytahuji na vypůjčeném. Děkuji, loučím se s kolegou
a vracím mu věci. Zatím co on pokračuje k druhému poli, já s opatrností dojíždím po strništi autem k
lončákovi a ve světle lamp dodělávám všechnu červenou práci. Druhý den na brigádě se dozvídám,
že i on byl nad ránem úspěšný a ulovil šedesáti kilového kňourka. Tak Lovu zdar vám všem, pro které
je snaha o udržení apetitu černých rytířů na uzdě, přímo existenční.
**********************************************************************************************************************

Kukuřice podruhé

Včera jsem to jel spíše jen obhlídnout, jestli někdo hlídá kukuřice. Ve čtvrt na devět přijíždím k polím
na Zádolce a nikde žádné auto. Jelikož se rychle šeří a jde o dosti ohroženou lokalitu, kvapem
vyrážím do zadní části k rákosu, odkud v minulých dnech černá brzo zvečera přebíhala do kukuřice.
Cestou nasvěcuji všechny posedy, ale fakt tu jsem dnes sám. Už po zasednutí se v rákosu ozývá
lámání. Podle zvuku jde ale o samostatný kus, který ošlapuje na kraji a ven se mu nechce. Mezi tím
se otočí blbě vítr a zvuky utichají. Dávám mu ještě hodinu, ale od silnice se ozývá puštík a po chvíli
mohutně troubí projíždějící náklaďák. Balím si tedy věci a proti větru se s baterkou přesunuji
prostředním posekaným pruhem jílku, blíže k silnici. Po cestě nabírám malý přenosný posed a
modlím se, ať mi takto obvěšenému nevběhnou do cesty. Než se stihnu přemístit, na konci pole už
vidím v dalekohledu bachyni se šesti selaty, jak mizí v kukuřičných klasech. Hlídám asi dvě hodiny,
jestli přeci jen nedostanou chuť na žížalomyší sousto a nepůjdou zkusit strniště. Vypadá to ale podle
zvuků, že jim dnes kukuřice stačí. Navíc do stejného lánu se chystá vstoupit z druhé strany nová tlupa,
což dostatečně s předstihem avizují lámáním v lese. Znovu tedy rozsvěcím baterku a obcházím po
větru špici pole a zasedám na nový vysoký posed, který jsme zde o víkendu instalovali. Začíná
drobně pršet a zvuky se ztrácí. Další hodina pryč a vypadá to, že v tomto dílu je klid. Nové dlouhé
zatroubení projíždějícího osobáku mě vrací do reality. Po chvíli se bohužel začíná ozývat lámání z
druhého pole. To tvoří nevelký trojúhelník oddělený ode mne zarostlou rýhou a přímo navazující na
silnici. Je půl druhé ráno, déšť pomalu utichá a já se dnes naposled s baterkou přesouvám za
původci nepříjemných zvuků. Cestou pro jistotu značkuji právě opouštěný lán a vymýšlím jak na ně. U
silnice je čtyřnožka, ale tam dnes nemám kvůli větru šanci. Volím tedy rychlejší a adrenalinovější
způsob. Svítím si jen pod nohy a opatrně překonávám zarostlou rýhu a vstupuji přímo do kukuřice.
Cestou pro jistotu měním broky za Brenek a vyšlapanými cestičkami se pomalu dostávám až na
dvacet metrů od hýbajících se klasů. Uprostřed jsou zde dvě nevelká kolečka nevzrostlé plodiny.
Vidím už i na prázdnou čtyřnožku a tak zhasínám baterku neb měsíc ukázal svojí světlou tvář, když tu
náhle dojde u nejbližších kusů k drsné potyčce. Rozbíhají se na všechny strany a zvuky utichají. Asi
deset metrů ode mne stojí na holém bližším kolečku veliký snad metrákový kus a dalších deset metrů
za ním je zhruba poloviční lončák. Vím, že mi z této téměř ideální situace odtikávají poslední vteřiny a
tak rychle přesouvám červený bod na plec lončáka. Ta je však k mé smůle krytá překříženými klasy a
tak jsem zásah nucen posunout trochu zpět. Zvuk Normy v ráži 7x65R uprostřed porostu je poměrně
tichý, přesto neslyším náraz kule, jen ztrhnuté peklo kolem sebe. Dva kusy mizející těsně kolem mě
mi málem podráží nohy a než stačím rozsvítit baterku, vše mizí v krytu zarostlé rýhy. Tam zvuky
utichají a já rychle přebíjím, neboť výhružný zvuk velkého kusu se s přešlapováním otáčí mým
směrem. Žádné zvuky odkazování však nepřichází a tak radši zhasínám, ať neví o mé pozici.
Zajímavé jak potichu dokáže cca šest velkých kusů opustit takovou neprostupnou džungli. Vydržím
asi deset minut, než se mi vrátí sevření svěrače do normálu a vyrážím zkontrolovat nástřel. Tmavší
játrová kaše se zbytky kukuřice, tak o moc horší to už asi být nemohlo. Otěry jsou sice dost vysoko a
dají se dobře sledovat, ale radši tomu ještě dávám pět minut fóra. Stopa vede do neprůchodné
směsi kopřiv a olší a jív. Nebudu vás dál napínat, čtyřiceti kilovou lončačku se světlými spárky
nacházím asi po šedesáti metrech zhaslou. Ne moc dobrý zásah hrany bránice, ale Vulkán je na toto
dobrá střela a kus zhasl velmi rychle. Vývrh a transport s tohoto Bohem zapomenutého místa a
pověšení do chlaďáku a hnedle půl čtvrté. Budík do práce posouvám na šestou, snad mě
nevykopnou. Zlatý zimní zrzky, tak Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************

Podzimní sele

Tak na tento úplněk u nás černá nebude vzpomínat v dobrém. Kukuřičná strniště a blížící se zima
zlákala snad všechny tlupy v okolí k pravidelným nočním nájezdům, ale těch šest jasných nocí kolem
úplňku se jich deset už zpět do lesa nevrátilo. Já osobně jsem odolával pokušení a věnoval se spíše
průběru srnčího a když jsem přeci jen v sobotu zkusil večer přijet k poli na škodnou, nebylo prakticky
kam sednout a cestu dom mi ještě ozvučili dvě kulové rány. Tak pánové Lovu a ty Hruško vydrž, on
ten zájem nakonec opadne. Po víkendu jsem se pak od kolegy dozvěděl, že střílel na plechového
psíka, který nejen že na ránu nereagoval, ale v klidu se dál věnoval luxování strniště. Je to u nás nová
zvěř a teprve před měsícem byli uloveny první dva kusy. Naštěstí máme prozřetelně sehnanou
výjimku pro všechny majitele LL a tak jsem včera vyrazil, něco se o tomto přistěhovalci přiučit. Za
hlasitého doprovodu nespokojeného srnčího jdu proti větru okrajem tratě a zasedám uprostřed pole
na starý dub. Po dopoledním dešti je strniště tmavé, ale už po deváté hodině ho nasvěcuje měsíc na
nízké orbitě. O půl hodiny později ze tři sta metrů vzdáleného elektrovodu vytahuje na pole menší stín
neurčitých tvarů a opravdu jak kolega popisoval, připomíná vzezřením a pohybem přerostlého ježka a
oháňku nese pod sebou. Pomalu přesazuje celé pole až k trati a přes mé stopy do ní zatahuje.
Následující hodinu hlídám biopás kolem ní, kde se však krom čtyř kusů srnčího nic jiného neobjevuje.
V deset slézám a pomalu střádám plány, kam si přenesu na zítřek posídek vzhledem k větru, svitu
měsíce a možnosti výstřelu. Obcházím dub a než zapnu baterku, naposledy kontroluji pole. K mému
úžasu se jeho prostředkem valí další tmavý přerostlý ježek. Takto na zemi se svým stínem tvořím
dost nápadný prvek a tak rychle otáčím a vylézám zpět do koruny dubu. Mezi tím ho však ztrácím z
dohledu. Náhle za sebou v trati zaslechnu zalámání. „Vy taky víte kdy se zjevit“ hudruju a marně
projíždím celé pole. Mezitím mi už za zády vytahují první kusy. Definitivně měním ježky za čuníky,
stoupám si v rozdvojené koruně a na sedmdesát metrů prohlížím sestavu tlupy. Mám dobrý vítr a
dost času, pokud nepůjdou přímo pod dub. Jelikož tu však letos není jediný žalud, věnují se správně
zbytkům kukuřičných klasů. Těch však nezůstalo moc a tak je všech cirka patnáct kusů v neustálém
pohybu. Rozhoduji se pro lov a marně zkouším najít nějaké samostatné sele v klidu. Rychle se
přesouvají do pole mezi mě a měsíc, což mé snaze také zrovna nepřidává. Přestávám rejdit křížem z
kusu na kus, jedno si definitivně vybírám a čekám, až se natočí a poodejdou jeho sourozenci. Ve čtvrt
na jedenáct ve vzdálené ozvěně projíždějícího vlaku houkne polem sedmička a Vulkán srazí sele v
ohni. Přebíjím a kontroluji jeho poslední pohyby, zatímco periferně sleduji zbytek tlupy. Ta evidentně
neví, co se přesně stalo a ve sto metrech zastavuje zdrclá dohromady. Obě bachyně míří ryji jak
satelity k nebi a selata namačkaná k jejich bokům je napjatě pozorují. Neví, odkud rána přišla a tak
otáčí a celá tlupa běží kolem mě zpět do míst, odkud vytáhla. Když míjejí zhaslé sele bachyně na
chvíli zpomalí a temně odfoukne. Dost silný zážitek a rozpačitost, asi už jsem starej a nějak měknu.
Když posléze poklekám nad 25. kilovým kňourkem, trvá mi nezvykle dlouho, než čepicí s úlomkem
zakryji zpět své náměstíčko. Tak Diano díky a Lovu zdar vám všem, kdo trávíte čas po nocích pod
hvězdami.
*********************************************************************************************************************
Zrzka

Tak jsem byl včera tak natěšen, že mám vše nachystáno a řádně políčeno, až jsem nakonec vlastně
trochu zklamán. Při převozu posídku jsem s hrůzou pozoroval džona s dýrem a pluhem, jak mění
prostřený kukuřičný stůl v měsíční krajinu a pomalu se s ukrajováním polí blíží k mnou vyhlídlému
místu. Naštěstí ho zastavil soumrak a senáže v jiných končinách, jak mi na mé naléhání sdělil s tím,
že dává zvěři i nám ještě týden k dobru. Také včerejší vývrh ze selete měl posloužit jako konečná
stopka šedému banditovi s maskou. Jenže na co se lze vždy bezpečně spolehnout je to, že čím víc
jste si něčím jistí, tím pravděpodobnost že to nedopadne, proměníte na jistotu. Zasedám tedy se
setměním, ani srnčí ještě nevytáhlo. Po hodině si všimnu tmavého fleku u vývrhu a s bušícím srdcem
pomalu zvedám dalekohled. Je však ještě tma jak v pytli a až po chvíli na tmavém fleku rozeznávám
delší oháňku. Chtěl jsem s liškami začít až v listopadu, ale zlákán představou zrzavo-šedého večera a
s vědomím, že na protějším poli mám obeznané další dvě kmotry, mě přeci jen nutí založit remington
do ramene. Navíc je poměrně brzy, tak se pokusím nepohrdnout touto Dianinou přízní. To co ukázali
dvě Steinerovy oči, však v jednom oku stejného výrobce nejsem schopen bezpečně rozeznat. Liška
pomalu začíná prodlužovat vzdálenost a až na sto metrech se dostává ze strniště na světlejší
proužek traviny. Zde bezpečně posazuji kříž za její lopatku a hlasitým „hej“ ji na okamžik zastavuji.
222. tiše štěkne a liška zmizí, jako by jí spolkla zem. Jsou jen dvě možnosti. Buď zadaunovala a leží,
nebo se po liškovsku vytratila a zkopírovala při tom terén. Přebíjím a trochu s obavami si uvědomuji,
že při střelbě třígramovou kuličkou z výšky jednoho a půl metru na tuto dálku, by mohly kukuřičné
stvoly být podstatným důvodem. Po půlhodině konečně vylézá měsíc a srnčí. Marně však čekám do
čtvrt na dvanáct na další příchozí. Nakonec na vzdáleném poli padá kolegova rána a po ní sele, a tak
se vydávám hledat to své štěstí. Mladý nevelký lišák na pokročilou dobu v dost špatné srsti, leží
ztuhlý tam kde má, s krůpějemi barvy za lopatkou. Diano díky a Lovu zdar a snad si ještě dáme vědět
v té věci, o kterou jsem tě tak prosil..
**********************************************************************************************************************
„00“

Tentokrát by se pan Lavička trefil. Ano, jednalo se o mouku dvounulku a tento příběh je bohužel
pramálo myslivecký, spíše jen lovecký. Vlastně jen zoufalý pokus o poslední záchrannou brzdu.
Abych vás však uvedl do děje je potřeba zmínit, že město Česká Třebová je totiž takové unikum.
Svým občanům aniž by o to jakkoli stáli, nutkavě přetváří veškeré krásné přírodní okolní lokality na
sportoviště. Krom běžkařských a běžeckých tratí, máme v necelých pětiset metrech nad mořem také
městskou lyžařskou sjezdovku, doplněnou lesními sjezdovými cyklotrasami. A nyní v době, kdy jsem
byl nucen koupit si čtyřkolku, protože cesty okrajových částí města včetně té k mému domu
připomínají tankodrom, město začalo s novou výstavbu patnácti kilometrů singletrackových tratí.
Tratě se klikatí v podstatě veškerými houštinami velkého lesního komplexu „Jelenice“, kde
samozřejmě žádní jeleni nikdy nežili, ale pod kterým bydlím a kde mám zásobník a krmelec. Od září
v tomto zásobníku přikrmuji ječmenem srnčí zvěř a k mé radosti fotopast už po týdnu zaznamenává
pravidelné noční návštěvy deseti kusů i přesto, že se jedná o takto rušenou lokalitu. Již v říjnu, kdy
bagry vstoupily do nejhustších porostů, se však zde začala objevovat tlupa černé. Ojedinělé zastávky
se změnili v pravidelné nájezdy. Nejdříve jsem zvedl koryto, čímž jsem selata naučil obstojně
panáčkovat. Poté jsem před koryto předsadil latě jeslí. Tlupu však občas doprovází kňourek a ten
spolu s bachyní rychle zjistil, že zbraně nejsou jen na vzájemné umravňování. Vyměňoval, přitloukal
a šrouboval jsem tedy znovu a znovu ohryzané latěl, zatímco čuníci se bavili jejich každodenním
rozebíráním.
Dlouho se mi do toho nechtělo, ale když se poslední týden na fotopasti krom černé nic jiného
neobjevilo a zásoba v sudech se ztenčila, přistoupil jsem na radikálnější řešení. Zásobník má
plochou střechu zhruba ve čtyřech metrech. Včera večer tedy přivazuji na zahrádku žebřík a po cestě
v Lídlu přikupuji pytlík hladké mouky. Jelikož používám výhradně klasickou optiku a místo je uprostřed
vysokého hustého lesa, pomoučuji plácek za zásobníkem a navrch posypávám zrním. Vylézám na
střechu a než ulehnu na batoh, vytahuji žebřík. Vím, jak jsou škodolibý, shodili by ho jako první.
V sedm přichází opatrně z boku srnčí a očichává moji přístupovou cestu. Z druhé strany se už ozývá
zalámání a šustění. Modlím se jen, aby na mých stopách srnčí nezanadávalo. Tlupa je velmi rychlá
a už brzdí na druhé straně krytá pod střechou. Utichají a bachyně vydává zvláštní hluboké zamručení,
po kterém se srnčí dává bez hlesu na úprk. Selata to nevydrží a vbíhají na moučné minové pole.
Jsou na kupě a místo začíná rychle tmavnout. Ani na těch deset metrů si nemůžu kloudně vybrat
samostatný kus. Navíc mezi ně vbíhá lončák a rozestřelí je. Bachyně ho však vyprovází do míst, kam
odběhlo srnčí. Přebíhají mé stopy a oba utichají, právě mi tím odtikávají poslední vteřiny. Temné
odfouknutí a selata se dávají do pohybu. Jedno však zůstává zapomenuté zabořené v zemi před
bílými obrysy pomoučených kmenů. Současně s druhým odfouknutím sele zvedá hlavu a sedmičkový
Vulkán ho nárazem na nízký předek plece sráží k zemi. Krátce zakvičí a odkazuje na místě, zatímco
pode mnou šustí rychlý pohyb odbíhající tlupy. Posledních pár hrábnutí spárky a sele zhasíná. Ležím
na střeše, dívám se do korun, pronáším Lovu zdar a děkuji Dianě. Zároveň však přemýšlím, jestli
jsem před těmi třiceti lety, i když bez jakýchkoliv znalostí či zkušeností, nebýval přeci jen lepším
myslivcem.
********************************************************************************************************************** 
Na pastvách zelených .....

Při cestě domů ze sobotní spolkové brigády objíždím louky a pastviny, abych si udělal přehled, jak
jsou připomínky zemědělců oprávněné. Hned za vesnicí nacházím notně přeryté údolí. „Tak pověst
nelhala, jsou tam a čekají“ a zřejmě večer vyjedou z hory jako černí Blaničtí rytíři. Celý dolík tedy
procházím až nahoru k pastvinám, kde sice momentálně krávy nejsou, ale jejich pozůstatky jsou
obráceny k nepoznání. Hledám až k lesu místo odkud vytahují, ale při přelézání ohradníku bolestivě
zjišťuji, že i když je zde dobrý přehled a bohaté večerní osvětlení od dráhy, místo mé večerní čekané
to rozhodně nebude. Spokojuji se tedy s posedem na bříze v údolí, před kterým je v louce kaliště a
kde večer po osmé hodině zasedám. O půl desáté se z pásů trnek pod lesem vynořuje bachyně,
následována devíti selaty a dvěma lončáky. Čtvrt hodiny ryjí na osvětleném place ale v uctivé
vzdálenosti. Pak však i při dobrém větru bachyně tlupu odvádí za horizont k vesnici. V neděli tedy
přijíždím až v devět a usedám v pásu trnek, tak abych měl ochoz po větru a v dobrém dostřelu.
Sedím jen na baťohu s trojnožkou, v naději rychlé a úspěšné čekané. Vítr je sice dobrý, ale celý den
zesilující a teď večer už musím mít čepici hodně naraženou, aby mi neodkryl náměstíčko. Míjí půl
desátá i jedenáctá a tak poměrně vychladlý, začínám balit a vracím se s baterkou stínem údolí k autu.
Jdu prostředkem louky a skoro až u silnice zaslechnu tiché chrochtnutí. Zhasínám, couvám k
ohradníku, zaklekám a rozkládám trojnožku. Trvá téměř pět minut, než se na osvětleném horizontu
objeví první hřbet. Louka je zde ohradníkem oddělena od řepkového pole. Hřbetů postupně
napočítávám devatenáct. Proti osvětlenému horizontu jsou krásně k rozpoznání všechny věkové
kategorie. Vzdálenost není velká, ale tvrdošíjně se drží horizontu, a tak nezbývá než čekat. Po pěti
minutách dochází mezi většími kusy k hlasité šarvátce a jedna z bachyní se rozbíhá do údolí přímo
na mě. Přidává se k ní šest selat. Naštěstí v padesáti metrech znovu boří ryje do země a tak mám
dost času. Zároveň se jak na objednávku dnes poprvé protrhávají mraky a údolí nasvítí měsíc.
Vybírám jedno ze selat a v okamžiku, kdy se otočí směrem k silnici a pevně zaryje, mu posazuji bod
za plec, vydechuji a údolím třeskne sedmička. Všechny kusy k mému překvapení běží do svahu a až
těsně pod horizontem jeden prudce mění směr, láme se a začíná odkazovat. Přebíjím, ale sele již
leží bez hnutí a z mizející tlupy slyším už jen stakato tlukotu spárků o asfalt. Pětadvacetikilový kňourek
leží téměř 70m od nástřelu i přes to, že komorový vstřel Vulkánu vyšel středem plece. Tak Diano,
mnohokrát děkuji za dnešní zážitek a Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************
Zrzavý šerpa

Minulý týden se konečně ukázal jako řádný zimní. Sněhulák před domem nakonec sice poklekl, ale
iglú na zahradě zatím drží a to i přes nápor značek našeho psa. V neděli jsem tedy po všech
psychických a technických peripetií předchozích dnů, vyrazil s Kubíkem na kontrolu oblíbených
zrzavých polí. Soňa navíc přivezla z honu párek bažantů na polívku a tak nás na obhlídku krom psa u
boku, doprovodil v baťohu i párek stažených bažantů. Travina v Čuheláku krom spousty myších děr
však moc liščích stezek neukázala, na rozdíl od sousedního pole s oračkou po kukuřici. Zde to
opravdu připomíná liščí Římské orgie, kterým občas soudcuje i černá. Díky točícímu se větru tedy
postupně zbavujeme všechny okolní posedy přimrzlého sněhu a bažanty nakonec vysazujeme v
dosahu vysoké čtyrnožky u silnice, což se samozřejmě neobejde bez hlasitých protestů Cida. Večer
tedy zasedám v sedm na místě a hned se za mými zády spustí liščí skolení. Je po větru, přesto se z
jednoho místa naštvaně ozývá snad patnáct minut. Současně se v protějším rohu pole na oračce
objevuje malá liška, která proplouvá načechranou hlínou po divočácích. Evidentně je hladová a
kaňkování ji moc nebere, i když se ten frajer za mnou snaží sebevíc. Kvůli němu navíc nemohu využít
vábniček, a tak se jen kochám. Lišky postupně utichají a vyklízí pole a začíná přibývat srnčí a ušáci. V
jedenáct se na poli ve stopách lišky objevuje větší dlouhý skolící stín a tak zkouším Foxheadku.
Vzdaluje se však a tak nasazuji vřeštidlo. Na to konečně reaguje a rozbíhá se správným směrem.
Současně však za mými zády za silnicí začínají hlasitě praskat větve. Liška brzdí naostro ve sto
padesáti metrech a poslouchá lomoz a škrtání spárků o asfalt. Při plném zvětšení ji sice držím tečku
na hrudi, ale na tu dálku se mi do toho nechce. Periferně vidím po levé straně tři velké fleky vytahující
na oračku, což je na zrzku už moc a pomalu odčárovává z bojiště pryč. Lončáci zatím zachytávají
bažantí odér a neomylně mění směr. U kupky dělají valnou hromadu a trochu se u toho dohadují.
Rozsoudí je až projíždějící auto, které je dává do pohybu přes celé pole a na místě po nich místo
opeřence zůstává jen černý zrytý flek. Ani dnes nenadávám na smůlu. Po dlouhé době totiž čekaná
dle mého gusta, jen dnes zrzky měli více štěstí. Když však znáš místo a čas, půl cesty máš za sebou.
Zpět na místo se znovu dostávám až v úterý. Fouká jinak, tak měním posed u silnice za nízkou
čtyrnožku v protější stěně trnek. Na protějším poli za rýhou se pase dvanáct kusů srnčího, které na
mě naštěstí nereagují. Po půl hodině se ozve praskot za rybníkem a mezi srnčí vytahuje samotný
korpulentní kus černé. Kluše až k tlupě srnčího, kterou po zjištění svého omylu alespoň vyprovází z
nejlepších míst a chvíli po nich přerývá řepku. Vracím se bystrým Steinerovým okem zpět na oračku
a k svému překvapení zjišťuji, že jedna z vyoraných děr má slecha a hýbe se. Na těch sto metrů však
nejsem schopen říct, o jakou šelmu jde, ani kde se tam tak náhle vzala. Velikostí se to blíží kuně, ale
trojúhelníková slecha mi dávají důvod k opatrné výměně optiky. Z díry ji kouká jen hlava a hřbet a
něco tam cupuje. Říkám si vydrž, když náhle vyskočí z díry a ukáže oháňku. Stojí však zády ke mně a
napjatě sleduje roh k silnici, a jelikož je fakt malinká, trpělivě čekám, až mi nastaví bok. Má však jiné
úmysly a dává se do bezhlavého úprku na druhou stranu. Nestíhám s ní při velkém zvětšení táhnout a
tak měním polohu a hlasitě sykám. Vůbec nereaguje a dobíhá až k protější rýze, kde se ztrácí. Vítr
mám dobrý a tak dalekohledem projíždím celé pole. Od silnice si to štráduje další o poznání větší
liška s jakousi velkou hlavou. Moc se tím nezabývám, jelikož má dost naspěch a tak se natáčím, zatím
co liška postupně doráží k díře, kde před chvílí ukrývala její kolegyně. Nepřibrzďuje ani tam a všímám
si, že ta její hlava je nejen veliká, ale i řádně rozcuchaná. Kluše souběžně s posedem a tak hlasitě
sykám. Konečně prudce zaráží, současně se štěknutím 222. Remingtonu, které je dnes překvapivě
tiché. Kulička ukoulená před lety kdesi na severu v Lapui, dnes ve sto metrech převaluje lišku do
sněhu a nechává ji ležet bez pohybu. Po deseti minutách ještě zkouším vytáhnout PC pětkou
kunolišku z protějšího borku. Trvá to sice další hodinu, ale nakonec z protější rýhy vybíhá na oračku
další podlouhlá silueta. Je tedy o poznání větší a míří přímo k ležící kolegyni. Doráží téměř až k ní a
prudce zasekává. Nemám na vybranou, a i když nestojí ideálně vydechuji a zkouším to dnes podruhé.
Liška odskakuje a zůstává překvapeně stát. Ne však tak překvapeně jako já a tak závod v mém tichém
přebíjení a jejích bystrých reakcí jednoznačně vyhrává. Sleduji ji přes celé pole. Cestou ještě
několikrát zastavuje a vyčítavě otáčí hlavu, vypadá však úspěšně minutá a řádně naštvaná. Balím věci
a slézám a při vybíjení si teprve všimnu, že mám v zásobníku náboj Saka a v kapse dvě prázdné
nábojnice Lapua a Sako. Ta hlava ach jo. Další překvapení mě pak čeká u střeleného mladého ale
poměrně velkého lišáka. Vedle jeho hlavy leží zbytek kohouta, kterého si nesl od posedu u silnice.
Diano děkuji. Slibuji, pokud nade mnou i nadále podržíš ochrannou ruku, že se vyhnu dalším
experimentům, nastřelím trvale na Saka a příště se snad polepším. Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************