Třináctého

I když to tentokrát nepadlo na pátek, mladý lišák momentálně hledící do tečky puškohledu by jistě na osud či špatnou konstalaci, brblat
mohl. Od minulé soboty jsem sice nevynechal ani den a naše cesty se tak asi museli časem protnout, ale štěstí je jako vždy alfou a
omegou všeho a hlavně vrtkavé. Při tom ve středu, kdy jsem naposledy rušil noční klid v Čuheláku a obeznal liščí pár, se stala hlavním
předmětem mého zájmu právě tato dvojice. Přesněji tedy jeho mužská část, která se rozměrově trochu vymyká místnímu průměru. Pátek
mi přitom poodhalil novou zkušenost z liščího života. Zatímco jsem se před mrazem zbaběle choulil ukrytý v kazatelně, lišky vytáhly
současně z protější stěny lesa a věnovali se námluvám. Dvacet minut jsem si tak užíval jejich honiček, projevů sympatie i společných
dolování myší. Zajímavé bylo, že zatímco menší liška se držela výhradně okraje, lišák podnikal výpady do pole, hlavně pak před posed, z
kterého jsem střílel ve středu. Značkoval zde oračku a skoro mě to připadalo, že se před ní předvádí. Liška se občas ztratila v lese, kam
se pro ni rychle vracel a dvakrát ji s hlasitým zavřísknutím přivedl zpět. Nakonec se přeci jen vydali mým směrem. Liška samozřejmě
krajem téměř pod větvemi, zatímco lišák si troufl oračkou ve sto metrech od kazatelny. V jednu chvíli na syknutí zastavil, bohužel hodně
zešikma. Krom velikosti mě na něm zaujala také výrazně velká a kontrastující světlá plocha krku a spodku těla. Následně se však v rychlém
klusu stočil ke hnoji zpět za svou vyvolenou a bez zastávky oba zmizeli v krytu Střelnice. Vydržel jsem tam skoro do jedenácti, ale už se
neukázala živá duše.
Včera tedy již před sedmou klopýtám k vysokému posedu ve smrkové stěně. Cestou na zaváté oračce dvakrát přerážím čerstvé liščí
stopy. Tak snad nejdu pozdě, uvažuji, když se po usednutí chuchlám do vaku a s čerstvým větrem v obličeji při -11 utěsňuji všechny
skulinky. Vybraná hvězdná obloha sráží viditelnost a tak to vše dnes zůstává na očích pana Steinera. Ty však už při třetím kolečku radostně
objevují požadovaný cíl. Je tedy menší a sám, a tak předpokládám, že se kmotřička osamostatnila. Od zadní stěny je to nějakých sto
padesát metrů a kmotra má namířeno opačným směrem. Ke slovu tak poprvé přichází nový hudební instrument, který jsem dostal od
Katky Cheníčkové. Ačkoli ho v Hubertusu označují za turbomyšku, ozývá se spíše jako ptáček. Dnes do něj však foukám z druhé strany,
kde dřevěná ozvučnice věrně imituje klasické myší pískání. Liška otáčí a pomalu čáruje podél lesa ke mně. V rohu se na chvíli ztrácí v
jeho útrobách, ale další lákavé popiskování ji přivádí zpět na pole. V sedmdesáti metrech dělá svoji poslední chybu a zastavuje naširoko.
Malinké Sako odvádí svou práci bezchybně a ukládá zrzku v bílé oračce. Rychlým, naštěstí zbytečným přebitím jistím situaci. Na dalšího z
party čekám ještě hodinu a půl, ale mráz mě nakonec donutí odlomit se ze sedátka a jít zkontrolovat úlovek. Tak zase překvapení. Velikost
jsem sice odhadl přesně, ale to, že se jedná o dalšího mladého lišáka, mě tedy opravdu zaráží. Lovu zdar a Diano díky. Zbývá nám spolu
snad čtrnáct bílých dní do konce sezóny, tak prosím ještě vydrž
**********************************************************************************************************************

Zrzavý zahrádkář

Jelikož je nahlášeno za pár dní oteplení a do konce liščí sezóny zbývají dva týdny, čeká mě už jen pár večerních zasednutí, než si ode mě
na sedm měsíců zrzky konečně odpočinou. Pokud to však půjde tak jako včerejší večer, stěžovat si určitě nebudu. Přestože se lišky na
polích stále vyskytuji, chtělo to už změnu prostředí. Kam jinam se vypravit, než do míst, kde to znám nejlépe. Údolí u zahrádek hned za
barákem, místo kde se obden venčíme se psem, udržuji od ledna občasným utroušením granulek, stále aktivní. Poté, co jsem zde
koncem ledna ulovil většího, pravděpodobně teritoriálního lišáka, zde začalo přibývat menších liščích stop. V neděli už jsem se prakticky
nebyl schopen zorientovat, odkud, jakých, a kolik lišek se zde pohybuje. Kuřecí prsa na nedělní oběd bylo potřeba trochu ořezat a odblanit,
a tak zbytky věším v metru a půl na břízu v polovině svahu. V nejhorším se alespoň nadlábnou sýkorky. Z domu to mám asi dvě stě metrů,
a tak už před šestou rozkládám stoličku a trojnožku na oblíbený post pod smrkem u plotu zahrádek, s výhledem přes údolíčko do
protějšího svahu. Vítr do obličeje a zatažená obloha, dva podstatné lovecké atributy. O půl sedmé se údolím do kopce hrabe teréňák,
který v protisvahu zvedá dva zalehlé ušáky. Mám radost, včera jsme jim sem se synem dávali otýpky sena, tak pro ně dnes zkusím udělat
ještě něco navíc. Ve čtvrt na osm se pod břízkou znenadání jako duch objevuje liška. Je dost malá, proto mi asi její příchod unikl. Ve sto
dvaceti metrech křižuje cik-cak louku a ne a ne zastavit. Zdálky slyším blížící se lidské hlasy, Liška zkamení v nejméně vhodné pozici.
Svrbění ukazováčku na spoušti nakonec odolám. Na jistou ránu je fakt malá a moc daleko, tedy 527ma i Sako by to zvládly, se mnou je to
však horší. Liška bere do zaječích, teenageři zastavují nahoře pod lampou a nekonečných deset minut klofají. No nic, prostě klasická
městská čekaná. Hruška trpělivost. Ty kmotry na to musejí být zde zvyklé, zvykneš si i ty. Plně se to potvrzuje v osm, kdy se na vrchu svahu
pod lesem s rozsvícenou maringotkou objevuje podlouhlá větší silueta. Jde ve dvě stě metrech po horizontu k zahrádkovým plotům, kde
se mi ztrácí z dohledu. Moc možností ji tu nezbývá. Buď po cestě nahoru zpět do lesa, nebo dolů vstříc olovu. Dává si další
desetiminutovku, než se ukáže hřbet pod jabloní u cesty. Nízké sezení s horizontem mi však zabraňuje vidět větší část této cesty pode
mnou. Čekám ale, že navětří ozdoby na bříze a dá se do protisvahu. Chyba lávky, liška se mihne za volně stojícím elektroměrem a k rohu
zahrádek a mým stopám ji zbývají necelé tři metry.  Není čas, a tak hlasitě myškuji a při tom posunuji kulovnicí usazenou v trojnožce na liščí
plec. Mladá zrzka naštěstí trpělivě počká na ustálení červené tečky a ostré štěknutí remingtonu. Je to nějakých šedesát metrů a v těch pár
stéblech trávy těsně před tělem, si Sako nachází bezpečnou cestu a převaluje jí do sněhu. Zhasíná v ohni bez odkazování, dnes ani
nepřebíjím. Ještě chvíli sedím, ale v horní maringotce se rozsvítilo a po chvíli je slyšet startování auta. Rychle tedy balím, ať mi ji
nepřejedou, vlastně jeho. Překvapivě jde na pokročilou dobu totiž o pěkně vybarveného mladého lišáka, a to bych odpřisáhl, že když šel
loukou, dvakráte při značkování po fenčím způsobu přičupnul. Diano, opětovné díky za to, že sis na mně tuto zimu takto zasedla a držíš mi
nadále pevnou ruku, Lovu zdar!
**********************************************************************************************************************

Lišák od hřbitova

Chtěl jsem začít tím, že popis tohoto lovu zkrátím na minimum, neb mi od častého používaní vysychá pero. Dvojsmysl jsem pochopil a
navíc jsem prostě zvyklý vše živé v dosahu ukecat, tak se tomu v kratší verzi bohužel nevyhnete ani dnes.
Začal bych asi tím, že lov ze země jsem si poslední dobou nějak oblíbil. Člověk je víc v ději a setkání jsou tak nějak otevřenější, přímo z
očí do světel. Samozřejmě to krom dobrého větru vyžaduje i dobré maskování a ideálně mít pohyb lišek v dané lokalitě zmapovaný. To
vše splňovalo místo na konci Třebové, nad Parnickým hřbitovem. Je to vyvýšená louka nad pastvinou lemovaná smrkovou houštinou a
zahrádkami. Lišáka jsem zde v minulém týdnu viděl po tři večery za sebou. Měl ale ještě jiné zájmy a se skolením probíhal tryskem volné
prostranství, nebo klusem kolem plotu zahrádek. Loučku před houštinou jsem samozřejmě zasel granulkami a zkoušel ho zastavit
vřeštidlem, skolidlem a jakýmkoliv dalším idlem. Vše marné. Dostal tedy týden na zklidnění a vyhládnutí a včera přišla jeho chvíle. Oteplilo
se na přijatelné tři pod nulou, zatažená obloha krásně rozložila městské světlo a tak v šest již šlapu, oblečený celý v lístečkovém přehozu
cestou od hřbitova. Bývá zde občas docela provoz, ale naštěstí nikoho nepotkávám. Naštěstí, některý věci totiž prostě nevysvětlíš.
Zasedám po větru na kraji houštiny a cpu se co nejvíc pod větve smrčku. Rozkládám trojnožku a po pár minutách si poprvé zkouším
rychlost reakcí, když se na okraji objevuje zajíc. S remingtonem založeným v rameni to jde rychle a s minimem pohybu. Lišku bych stihl,
pokud se mi tedy neobjeví přímo před čumákem. Během hodiny vyskakuje druhý zajda a následuje svého kolegu za horizont. Začíná
padat jakási zmrzlá jinovatka a zrzka nikde. Krátce si stoupám na protažení ztuhlých kostí a až ve čtvrt na deset se konečně dočkávám.
Lišák vytáhne z houštiny v sedmdesáti metrech, ale jen na kousek a zkamení. „Vydrž“ uklidňuji ho v duchu a přikrčuji se za optiku a odjišťuji.
Stíhám si ještě prohlédnout širokou hlavu s dlouhými slechy, než ustálím žhnoucí bod uprostřed plece. Vydechuji a soustředím se na ostrý
zvuk letícího projektilu, doplněný táhlou ozvěnou. Lišák předpisově daunuje a zůstává bez pohybu. Tak přeci. Na počtvrté a se štěstím, ale
mám z něj velkou radost. Právě tou přípravou, která mě baví minimálně stejně tak, jak samotný lov. Na půlku února je lišák ve velmi kvalitní
srsti a silné tělesné kondici. Ten včerejší padl přímo za kopcem, vzdušnou čarou jen tři sta padesát metrů odtud. Řekl bych, že populace
lišek v honitbě je přes veškerou moji snahu dosti alarmující, zvláště když ji srovnám se stavem viděných zajíců. Takže Diano, tentokrát díky
především za ně a Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************

Sváteční lišák

Tahle zima se po všech stránkách opravdu povedla. Od nového roku dva zmrzlý, bílý měsíce prospěli veškeré zvěři. I když je to krutý
výběr, je především spravedlivý. Na množství, kvalitu a prověření genofondu má daleko větší vliv, než všichni myslivci dohromady. Ale
abych neutíkal od tématu. Bílé noci byli samozřejmě vodou na mlýn nám všem, co máme v oblibě zimní lov lišek. V dnešní
přetechnizované době jsou sice možnosti jak proniknout černo černou tmou celoročně, ale to rozhodně není a doufám, že ani nikdy
nebude mým šálkem kávy.
Ještě před víkendem to se sněhem vypadalo nadějně a s teplotami kolem nuly se na polích jakž takž držel. Ve čtvrtek tedy naposledy
zkouším údolí u zahrádek za barákem, ale ukázali se jen zajíci. Velmi teplá sobota mě pak zavádí zpět na pole do Čuheláku, kde se po
sedmé hodině ukazuje kmotra. Měla však hodně naspěch a nepřibrzdila ani před lesem. Po další hodině to navíc řádně dohnojuji
vřeštidlem. Začal jsem vábit na blind a liška vyběhla za stěny, pár metrů ode mne. Jeden pohled vzhůru na vřískajícího ušáka zavěšeného
v koruně smrku ji bohatě stačil. S kulovnicí jsem nestihl ani pohnout. Během nedělního dopoledne stíhám kout pole před posedem
pocukrovat posledními granulkami. Je na nich vyobrazený jorkšír, tak doufám, že se zrzka neurazí. Upršený večer však musím nelibě
vynechat a modlím se, aby alespoň kousek pole zůstal bílý.
Pondělí však hraje vše do karet a tak v šest večer přijíždím k poli. Je pod mrakem, dva nad nulou, třetina plochy bílá a hlavně bez mlhy. Z
kolegů nikde nikdo, jen ta Diana nahoře si poťukává na hodinky. Nechci ji nechat čekat, a tak nechávám vak v autě a jdu na lehko jen s
podsedákem. Hned po zasednutí, z lesa spouští tu svoji puštík a další hodinu se pravidelně připomíná. Zřejmě mu začínají námluvy, které
liškám již skončili. Nevidím dnes sice žádné zajíce, ale spíš je to tím, že dvě třetiny pole s oračkou jsou už úplně černé. Po půl osmé se z
okraje lesa konečně odloupne tmavý podlouhlý stín. Slídí po okraji ve dvě stě metrech a já ho po sobotě už nechci plašit vábničkami. Je
naštěstí dostatečně hladový, a tak se po pachu pomalu blíží zhltnout jorkšíra. Steinera točím na šestnáct, vyostřuji paralaxu a zapírám obě
předloktí. Jde stále na ostro a každý třetí krok se pod ním změklá oračka propadá, takže při tom musí vyvažovat a mávat oháňkou. Vypadá
komicky. Kdybych cestou k posedu nemával rukama stejně, řekl bych, že se cestou stavil někde na zkvašeném ovoci a má pěkně pod
kůží. Doklopýtá až na osmdesát metrů, konečně zastavuje, ochutnává první sousta a ukazuje mi při tom bok. Nevím, zda chybějící sníh už
nestíhá tolik tlumit zvuky, ale rána je to dnes jak z osmičky. Přebíjím, ale kmotra leží natažená na sněhu v plné délce. Opravdu neskutečné
pole a kýbl štěstí tam z vrchu chrstnutý na moji hlavu. Sedím a zkouším si postupně přehrát všechny ty zdejší zážitky. Jde to ale dost
ztuha, a tak se soustředím jen na ten dnešní. Balím, slézám a pomalu přicházím k mladému a hezky vybarvenému lišákovi s nízkou
komorovou ranou. Možná tak nízkou, že bych ji pasoval víc na štěstí, než um. O to víc znovu vděčně upírám oči k nebi a děkuji nejen za
tohoto dnešního lišáka naděleného k svátku, ale i za všechny letošní. Tuhle zimu už sedět určitě nepůjdu a tuto hezkou tečku za sezónou,
si už nebudu ničím kazit. Vám kamarádi v zeleném, kteří to ještě budete zkoušet, přeji upřímné Lovu zdar!
Jen prosím zůstávejme při tom Myslivci. V březnu už bude chodit většina lišek obtěžkána novým potomstvem. Pokud tedy bez úhony
přežila tuto dlouhou zimu, zaslouží si náš obdiv a především už klid.
**********************************************************************************************************************

Půlnoční úplňkové

Tak znovu po roce stojím u zasetého kukuřičného pole a nemůžu tedy říct, že by se mi po tom nějak moc stýskalo. Pondělní Hukinolovou
brigádu za mě vzala žena a ani nemám to srdce ji říct, kolik po dvou dnech přibylo nově nakypřených řádků. Zítra zkusíme nasadit
Bártíkova rysa v krabičce, ale dnes bude muset postačit staré dobré Plumbum. Jde o momentálně jediné popcornové pole, bohužel však
v místech s velkým pohybem lidí. Jediná možnost výchovného zásahu je tak z aleje lemující přilehlou silnici směrem k lesu za rybníkem.
Zde také první hodinku opřený o jívu marně zevluji a oproti zprávám o včerejších třiceti viděných kusech hned zvečera, pasu jen dva zajdy.
Ty mi krásně osvětluje dokonale kulatý zářící kotouč nad hlavou. Po delší době je vybráno a viditelnost zkombinovaná s přísvitem
přilehlého vlakového překladiště je natolik parádní, že nakonec rozeznávám o dvě pole dál tlupu černé, právě sestupující z lesa do traviny.
Vím, kam mají namířeno, a tak jim jdu polem naproti s tím, že se u stožáru uprostřed sejdeme. Tráva je téměř po kolena, kalhoty z ní jak
tampón vytahují všechnu vláhu a nohy každým krokem těžknou. Když jsem téměř na místě, ozývají se za mnou na silnici výkřiky a hlasitý
zvuk repráku, doprovázený mihotáním baterky. Ve Steineru vidím, jak větší kusy tlupy zvedají rýje a následně kvapem vše mizí v lese.
Sakra! Zpět se mi už nechce a tak docházím až k rýze dělící pastvinu od lesa a soukám se na posed na třešni, abych trochu proschnul.
Vůně kukuřice je asi velký pokušení, a tak po hodině je tlupa znovu venku. Snažím se v ní zorientovat Vpravo tři velké kusy v hodně
vysokém porostu, pod které nevidím, vlevo dva větší a dva menší kusy. Jako poslední z lesa vytahuje vodící bachna, pod kterou ve vyjeté
cestě napočítám devět markazínů. Hlasitě se pasou na trávě a pomalu postupují směr kukuřice. Jdou tedy na můj vkus až moc pomalu, a
tak až po dalších čtyřiceti minutách konečně jeden z menších lončáků zastavuje naširoko ve vyjeté koleji směrem od lesa a zvedá hlavou.
Červenou tečku Meostáru ustaluji na pleci a poloplášťové Sako se vydává na svoji poslední osmdesátimetrovou pouť. Poměrně tichý zvuk
výstřelu, ale jasně slyšitelný úhoz kule, směruje zbytek tlupy zpátky do lesa. Zasažený kus v trávě nevidím, tak přepočítávám odbíhající
kusy. Je jich o jednoho méně, a tak podle vyšších stromů na horizontu vytyčuji směr nástřelu a než to zapomenu slézám a cestou beru
úlomky. Dnes dokonce i bez virtuálního cíga. Čtyřicetikilová lončačka leží tam, kde ji kule dostihla. Po červené práci se vracím zpět polem
pro auto. V rohu u silnice však na kukuřici hoduje dalších šest převelikých kusů a další se objevují na kraji houštiny před autem. Opírám se
o strom a v puškohledu přebírám. Všechny kusy v dosahu jsou však viditelně otahané a drobotina mezi nimi lítá od jednoho k druhému.
Jsou dost hlasití a všichni dospělí jak přes kopírák. Najednou ucítím chlad v zátylku a než natočím hlavu a zvednu větrník, ozývá se
hluboké odfouknutí a rachot, jak když zazvoní ve škole přestávka. Vlastně nevím, jak to děcka v těch náhubkách mají dnes, ale za nás to
tak probíhalo. Vzhledem k pokročilé hodině a tomu co mě ještě čeká, jsem za toto řešení vlastně rád. Posledním problémem se pak stává
dosažení vozu. Ten stojí mezi dvěma hangáry a prasata pobíhají všude kolem. V baterce kontroluji dvě největší bachyně stojící hned za
autem. Temně vrčí, neboť selata kolem mých noh jsou na druhé straně cesty a jdou jak můry za světlem. Nejprve k nim klidně promlouvám,
ale s pohybem bachyní rychle přidávám na intenzitě hlasu. Nevím přesně, ale myslím, že dojde i na nějaká ta vypípana slova a hysterický
křik. Nakonec se přeci jen nějak domlouváme a já vyrážím vstříc dalšímu, tentokráte bílému nočnímu dobrodružství. Tak Diano, díky za tu
dnešní přízeň, i když dobře víš, že čuníky zrovna moc nemusím. Když si pak ve dvě ráno posunuju budík, přemýšlím, kolik že ještě
starostí nás čeká, než se na poli konečně ukážou první vytoužené lístky. Lovu zdar.
********************************************************************************************************************

Bájný jednorožec

Tak já už fakt nevím. Když jdu na srnce s remingtonem, celý večer pasu loňské kňourky. Dnes jsem vyrazil s pořádnou ráží na černou a
vezu domů devítikilového srnce. Ale popravdě, moc nechybělo a vyšlo to tak, jak jsem si přál a plánoval.
Pátek je pro mne vždy takovým mysliveckým etalonem. Alespoň v tom smyslu, že můžu vyrazit kdykoliv, kamkoliv a na cokoliv. Dva dny
volna můžou vyřešit problémy s obeznáváním a přemisťováním posedů, s dosledy den poté či případným zpracováním zvěřiny a nakonec
i s napsáním loveckých příběhů, když o tom teď přemýšlím. Zakaboněné nebe sice nevěstí lovecký ideál, přesto si beru krátkou
samopalovou 527mu a vyrážím do hloubi lesa. Mraky spolehlivě vyhnali všechny předvíkendové cyklisty a běžce, na což jsem tak trochu
spoléhal, a tak o půl sedmé se již rozkládám na nevysokém posedu, přikurtovanému k jedli. Čuníci se tu už téměř měsíc drží zvečera v
přilehlé smrkové houštině, odkud prochází přes bukové očko do paseky. Je klid, ale po půl hodině se nepříznivě mění vítr a přináší sebou
nepříjemný déšť. Hustě zavětvená jedlička funguje jak deštník a tak čekám až doprší a zvěř začne vytahovat z kapajících houštin. Bohužel
nepřestává a prší vytrvale až do půl deváté, tak slézám, že ještě cestou k autu juknu do pasek na srnčí. Na cestě při obcházení houštiny u
které jsem tvrdnul, však narážím na prasata. Nejbližší kus je asi pět metrů od cesty a mele se smrčkem a probírá ostružiní. Opatrně
sundávám krytky a mířím mu na vystrčenou záď. Je nazrzlý, tak předpokládám jednoho ze zdejších čtyř kluků, ale znaky nejsou řádně
patrné. Nakonec mé váhání nevydrží, odfukuje a mizí pod smrky. Jdu po větru kus dál, kde do houštiny ústí stará, zarostlá přibližovací
linka. Na mokrém podrostu se pohybuji úplně bezhlučně a za ohybem narážím na dalšího nazrzle černého adepta. Je o chlup menší než
ten předchozí a tak se vykláním za smrček a snažím se mu tečkou najet na plec. V posledním okamžiku před odmáčknutím však dělá
záchranný rychlý krok a mizí z dohledu. Uprostřed cesty se točí vítr a všechny kusy nervózně chrochtají a vrčí. Tady jsou doma a tak z
houštiny pomalu vycouvávám, asi už fakt stárnu. Na cestě nasazuji puškohledové krytky a bezmyšlenkovitě se blížím k vynořujícímu se
autu. Po vystoupení z vysokého lesa mě od něj dělí jen pruh elektrovodu. Náhle strnu. Za olšovým keřem uprostřed stojí červený kus
srnčího, otočený ke mně zády. Jsme od sebe sotva patnáct metrů, a tak rovnou pomalu sundávám z ramene kulovnici. Zas ty proklaté
krytky. Ten pohyb navíc srnčí samozřejmě registruje a zvedá prudce hlavu. Začíná souboj nervů. Nehybně s flintou v rameni sleduji velmi
drobného, ale již plně přebarveného ročního srnce. Co mě však rozbuší srdce, je jeden asi sedmicentimetrový parůžek v lýčí, na jeho
hlavě. Druhá strana je zdobena jen pučnicí. Trochu mě mate bílá skvrna nad větrníkem, v našich poměrech spíše výsada dvouletých a
srnců. V každém případě, pokud mi dá šanci, střílím. Souboj nervů se však protahuje na téměř deset minut. Levé předloktí mi už vibruje
tak, že tečka na srnci opisuje nepravidelné oblouky od plecka ke kýtě. Nakonec se v dáli rozezní bekání jiného srnce, což ročka přiměje k
třem rychlým krokům. Odkrývá za keřem komoru, a i když je mírně našikmo, na pohyb svého ukazováčku už nemám žádný vliv. Sako
smýkne srncem do trávy a smrkové stěny elektrovodu mi do uší několikráte vrací ozvěnu výstřelu. V nadcházejícím soumraku poklekám a
vzdávám srnci poslední pocty. Samozřejmě nezapomínám poděkovat Dianě, než přejdu do červené, dnes však i mírně zelené práce.
Průměr olova 7,62 totiž na výstřelu škrtl o bránici. Lovu zdar!
********************************************************************************************************************

Hora a šest Mohamedů

Musím ale začít slovem „Konečně“. A tím nemyslím včerejší lov, jako spíš první nadzemní pohled nových kukuřičných lístků na nedaleký
Semanín. Určitě tomu pomohl i deštík předchozího dne, který však zároveň včerejší lov i notně zkomplikoval. Samotné ochlazení by vhod
přišlo, ale jindy světlounké pole příhodné klasických optik, dostalo novou tmavou patinu. Navíc vlhkost a prudký pokles teplot vyčarovaly
všemi lovci tolik oblíbenou mlhu.
Letos se nám množství polí se zasetou kukuřicí, po létech dovolávání, konečně snížilo. Setí však přišlo oproti normálu o měsíc později a
většina tlup černé již doplněná o nové potomstvo se dle předpokladu soustředila na menší ploše. Lokality začali sondovat hned první
večer po setí, ale zprvu je odrazovala kombinace čerstvého Hukošanelu a akusticko světelných plašičů pana Bártíka. Po pár přivykacích
dnech, však prolomili ostych a začali i pod našim bezúspěšným dohledem lokality pravidelně navštěvovat. V úterý jsem až do dvou ráno
postupně vyplašil tři tlupy, k tolik potřebnému výstřelu jsem se však nedostal. Středu jsem popustil čerstvějším kolegům, kteří však také
neuspěli. Včera tedy zasedám nejprve na přilehlém poli s trávou, odkud v úterý vytáhla velká tlupa už se setměním, ale pro tentokrát pasu
„jen“ pět kusů srnčího a čtyři ušáky. V deset se nad travinou zvedá mlha a tak se přesouvám na zaseté pole u smeťáku. Jelikož je
nepříznivý vítr, vynechávám pohodlí posedů a zasedám na hnůj hned vedle cesty. Je to spíše takový loňský kompost prorostlý travou, a i
když kalhoty sají jak houba, přeci jen to od spodu alespoň trochu topí. Nevýhodou stoupajícího tepla je ihned zamlžená optika, a tak za
pomocí košile a krytek vše uvádím do použitelného stavu s tím, že hold budou případní adepti muset s výstřelem chvíli počkat. Až do půl
dvanácté je klid, pak však v Steineru na konci pole rozeznávám šest vytahujících černých koulí. Tři větší a tři menší, potěr žádný. Míjejí
sloup s platičem, který jim za zády spouští rysí vřískot se zaječím vřeštěním a blikajícími diodami. Ty lutry však ani nezvedanou ryje a
klidně dál řádkují. To už ve mě pění krev a jelikož taky nabírají špatný azimut, slézám a jdu jim vynadat. Navlhlé pole sice výborně tlumí
kroky, ale už po padesáti metrech nemůžu utáhnout nohy obalené blátem. Menší kusy jsou asi sedmdesát metrů ode mě, rozkládám tedy
trojnožku a vybírám nejbližšího. Viditelnost je fakt na prd, tedy za hranou a tak z kapsy vytahuji baterku. Rozsvěcím plný výkon nad hlavu a
pomalu sjíždím na vyvoleného šťastlivce. Ten však stojí na ostro. Přejíždím tedy na kolegu, když se ozve hluboké odfouknutí a vše dává
do pohybu. Sakra! Tlupa však popobíhá jen sto metrů a dál se věnuje nekalostem. Zhasínám a jdu za nimi. Tentokrát mě pouští na
šedesát metrů a zrovna příhodně přijíždí nákladní vlak. Čekám, až nás mine a s koncovými světly znovu najíždím kuželem baterky do tlupy.
Jeden z menších lončáku stojí pěkně s odkrytou komorou a tak rychle kontroluji obrys pozadí kvůli orientaci, vydechuji a nechávám
konečně promluvit samopalovou 527. Neslyším sice náraz kule, ale v světle baterky vidím, jak lončák nejprve poklesne a pak přechází do
prudkého běhu
a strhává sebou celou tlupu. Čekám, že ztěžkne a upadne ještě na poli, ale rána je víc vzadu na plicích a tak s tlupou zatahuje do olšoví.
Chvíli přemýšlím jak dál, nicméně na tomto podkladu se ani čtyřma poháněnýma koly nechytnu, a tak vyrážím vstříc osudu. Před travinou
nacházím pobarvený kopřivový ochoz a tak ještě oklepávám nánosy, abych neuklouzl, kdyby bylo třeba zrychlit. Naštěstí pětatřicetikilová
lončačka leží zhaslá ještě před potokem. Vzdávám ji myslivecké pocty, kulovnici opírám o strom a svlékám přebytečné mokré svršky. Po
celou dobu zrychleného vyvrhování, kolem mě zbytek tlupy obšlapuje. Těsně před dokončením zahazuji kudlu a znovu beru kulovnici,
neboť dva menší lončáci rozhrnují kopřivy těsně za mými zády. Těch slov co schytali je asi nakonec na ně až moc a s odfukováním
konečně vyklízí plochu. Vytahuji tedy kus z bordelu na pole, pořizuji rychle dokumentační foto a vracím se přes celé pole pro vůz a
vaničku. Na kraji hnoje, kde jsem dnes strávil většinu času, nasvěcuji další dva kusy černé. Popobíhají ke kolejím a já si všímám střapců.
Bližšího už mám v optice, když se za ním objevuje blížící se motorák. Zajišťuji, ale prasata už na nic nečekají a tak za nimi alespoň hlasitě
tleskám. Po cestě s lornou zpět, mi zkolabuje baterka a jelikož mám telefon v autě, nakládám a transportuji čuníka ve světle displeje
foťáku. Cesta zpět se protahuje, neboť i plastová lorna s náběhovou hranou je po chvíli obalená mokrou hlínou a z původního půl kilometru
se stává očistec. Když pak o půl třetí věsím kus do chlaďáku, přemýšlím, že ještě tak pohlídat tento víkend a snad už dají kukuřici pokoj.
Pravdou ale je, že takto navlhlé pole se dnes jen hemžilo rousnicemi a čert tedy ví, kdy to všechno skončí. Tak ještě abych nezapomněl,
Diano díky a Lovu zdar vám všem, kdo to máte podobně.  
********************************************************************************************************************
         
Bratři

Po loňské neúspěšné srnčí sezóně, která pro mě poprvé po třiceti letech skončila bez úlovku, si letos u Diany na nedostatek přízně
stěžovat rozhodně nemohu. V případě tohoto dobrého srnce se dokonce domluvila s mou milou Soňou, která ho začátkem týdne našla
a obeznala. Díky stáří a svým zkušenostem byl však srnec tak trochu loveckým oříškem. Zkusili jsme to i ve dvou, vábením ze země, ale
bezúspěšně. Vypadalo to, že se z místa vytratil a lněný holky mu přestali vonět. Mezi tím tedy propátráváme jinou část honitby o dvě pole
dále, kde se nám v jeden večer daří postupně napískat hodně podobně, dobrého srnce. Dalo by se říci, že jde o bratry se stejným tvarem
paroží, jen ta chybějící výsada je na druhé straně. Dianě se však ještě moc nechtělo a srnce nám těsně před výstřelem zradili projíždějící
cyklisté. Uplakané počasí posledních dnů se s pátkem konečně trochu vylepšilo, a tak po krátké domluvě si srnce dělíme a zatím co žena
vyráží na posed na hrázi k pšenici, já mířím ke kazatelně na okraji lnu v Čuhelově koutě. Na poslední šprusli zjišťuji, že už je částečně
obsazená. Po rychlém seznámení a poměření velikostí se domlouváme, že z nás pro dnešek budou parťáci, a tak zatímco se soukám
k pravému okýnku, šedý plch se vydává hlídat prostor za trámkem pod stropem. Do půl hoďky znovu spouští déšť a oba kvitujeme tu
malou stříšku nad hlavou, zatím co Soňa na otevřeném posedu jistě zvolna vlhne. Mrholení evidentně srnčímu nevadí. Vpravo vytahuje
mladá srna a v protější stěně starší nízký šesterák. Pase se ve lnu asi ve 300 metrech, a tak ho zkouším hlasitě připísknout. Jistí mým
směrem, ale jinak nereaguje. Zato vpravo před hnojem zalupe lupina a do lnu vyráží obeznaný adept. Rychle se rozhlídne po zrzavém
hřbetu a zkušenosti ho vedou zpět do krytu. Stíhám ho jen obeznat, ale na rychlou výměnu optiky mi čas nedává. Po osmé hodině se ve
stejných místech na hraně pole objevuje srna a z krytu vylákává i svého (mého) vytouženého. Buší mi srdce, když zakládám remington do
ramene. Je to však dobrých sto metrů, a tak se snažím zklidnit dech a pevně zapřít obě předloktí. V okamžiku, kdy srnec zvedne hlavu a
lněné paličky sklouznou z jeho lopatky, třeskne Čuhelákem výstřel. Srnec značí prudkým vzepětím a skokem mizí. Ještě naposledy z
hnědého moře vypluje jeho červené tělo s bílou hlavou, udělá dva kroky zpět, zavrávorá a bezvládně sklouzne k zemi. Vydechuji a zatím co
se mnou začíná třást lovecká horečka, děkuji tam nahoru Dianě a přes pole Soně, do hlavy si ukládám okamžiky tohoto úspěšného lovu a
přemítám nad srnčími osudy. Lovu zdar
*******************************************************************************************************************

Říjnový lišák

Podzimní sychravé počasí se včera konečně na chvíli umoudřilo. Dokonce vykouklo sluníčko a po hotových pracovních úkolech mi
tentokrát odpadla i domácí odpolední pedagogická hodinka, a tak po delší době opět vyrážím omrknout pole.  Balím rychle železo a
oblékám teplejší svršky a dřív než se omladina rozpomene s nějakým zapomenutým úkolem, ženu naši malou Súzu směr les.
Vybírám si okraj velkého pole, sousedícího s vlakovým překladištěm Metranzu. Zůstala zde ve dvou pruzích stát silážní kukuřice. Přestože
je již skoro suchá, stojí v řadě kaluží a zřejmě se do ní kombajny dostanou nejdříve až se zámrazem. To samozřejmě vyhovuje srnčímu.
Je sice už vesměs všechno v šedých zimních overalech, ale v těchto místech se zdržuje velké množství srn se srnčaty, na jejichž
zdravotní stav se chci zaměřit. V kukuřice je bohužel vidět i dost míst od návštěv černé, a tak na opěrku starého posedu ve stěně lesa
dnes pokládám kraťoučkou 527mu s včelkami ze samopalu. Po půl hodince vytahuje první srnče, vzápětí následováno svým
sourozencem. Bláznivě obě lítají po jetelovém biopásu jak se střečkem v zadku, dokud se v okraji kukuřice neobjeví srna, které je pronto
dává do latě. Postupně v různých vzdálenostech vytáhne celkem 11 kusů srnčího. Krom jednoho letošního srnečka, všechno zvěř holá,
řádně přebarvená a ani velikostně si nikdo neriskne vybočit z řady. Ve čtvrt na sedm, když už se začíná šeřit, se mi za zády rozdrnká kos.
Přidávají se k němu postupně i všichni ostatní drobnopěvci v dosahu. Dnes opravdu nemají naladěno a jen výstražně v celé stěně lesa
hlásí nějakého nechtěného souseda. Zvuky se ozývají současně z více míst, tak předpokládám krahujce pátrajícího po večerním sendviči.
O půl sedmé však všechno utichá a srnčí na tmavém jeteli už není pomalu vidět. Rozmrzele balím kameru do batohu a před slezením
ještě naposledy Stainerem projedu okraj kukuřice pro případ nedočkavého čuníka. Nic. Zadělávám tedy krytky a zvedám se, když za
sebou zaslechnu tiché, nepatrné, ale pravidelné šustící stakato. Stojím nehybně a mračím se na nástroj ležící na opěrce mimo můj dosah.
Pod sebou, ani ne dva metry od žebříku skrz větve vidím, jak se z trávy vysunuje dlouhý zrzavý kožíšek. Je dost velký, ale zřejmě mladý a
bez zkušeností. Na mých stopách sice zarazí, ale zrychlí jen nepatrně a vybíhá přímo přede mě. Nespouštím ho z očí, automaticky co
nejrychleji potichu sedám a pod opěrkou zakládám kulovnici do ramene. Trvá mi to přesně 20 liščích metrů, než se ozve mezi rty tiché
cucnutí. Kmotra zastaví předpisově naširoko s hlavou otočenou vzhůru, rána však třeskne dřív, než pochopí svou chybu. Předimenzovaná
Hornáda s ní smýkne do jetele, kde zůstává v ohni. Jen pár posledními záškubů oháňkou, jako rozloučení s rodným revírem.
Radost z úspěšného zásahu je rychle vystřídána rozpačitým smutkem nad osudem mladé lišky. Asi už stárnu. Nějak nepomáhá ani
rozumové zdůvodnění, že posledních pár čekaných vídávám lišky dost často, a to i když u nás ještě spousty polí stojí. Zaberu tedy v
myšlenkách ještě víc a až jarní vzpomínka na tři páry křepelek z těchto míst, mě dovolí vysoukat se ze stařičkého posedu, pokleknout u
mladého lišáka a poděkovat Dianě za dnešní Lovu zdar.
*********************************************************************************************************************

Pátek třináctého

Nejsem v podstatě nijak moc pověrčivý typ a té cifry jsem si vlastně všiml až při sepisování včerejšího lovu. Ten proběhl tak trochu
nedopatřením, než že by byl nějak plánovaný. Po týdnu jsem jel vyměnit baterie a SD kartu ve fotopasti. Tu mám bohužel umístěnu v
odlehlé části honitby a cesta k ní je momentálně z jedné strany pod vodou a z druhé rozryta kombajny a traktory. Nasedám tedy na
dvoukolovou Sůzu a přes rameno pro jistotu házím kulovnici, pro případ nějakého zapomenutého srnčího zrzka. Výměna baterek a místa
pro selfie se nějak protahuje a tak se vracím už za šera. Uprostřed největší zatopené kaluže motorka zakucká a zdechá. Než startér
natáhne novou šťávu z rezervy a já vyleju botu, naštvaně měním plány. Když už jsem se doploužil až sem a záda mám otlačené od plného
zásobníku, zkusím po delší době zase jednou zasednout. Přejíždím tedy železniční mostek a vydávám se ke smeťáku. Na tuto skutečnost
mě okamžitě upozorní i přes zcela utěsněnou helmu, řádná facka do nosu. To že fouká od skládky je sice fajn vzhledem k umístění
posedu, ale odér je jen těsně na hraně snesitelnosti. Zasedám v rohu kukuřičného strniště na novou čtyřnožku a do půl hodiny už nejsem
sto rozeznat srnčí vytahující z protější stěny lesa. Po šesté hodině přijíždí polem auto, míjí můj povoz a zastavuje u tratě před skládkou.
Čekám, že se objeví nějaký kolega v zeleném, ale k mému překvapení vystupuje jakýsi mladík a nasazuje batoh. Chvíli datluje mobil, poté
mizí přes koleje v lese. Taky dobře, pokud tedy pojedu domu dřív já, než on. Zřejmě je však v těchto končinách dostatečně silný signál, a
tak si po čtvrt hodině razí cestu polem zablácená oktávka s dalším dlouhovlasým teenagerem, mířícím do stejných míst. V rozjímání nad
jejich večerním osudem a se zvukem natřikrát zavíraných nedoléhajících dveří, se z olšoví po pravé straně posedu ozve nečekaně tiché
odfouknutí.  Otáčím se a se zrychleným tepem zakládám do ramene kratičkou 527. Zvuk na chvíli utichá, poté se však ozývá znovu,
doplněný kviknutím druhého kusu s následnou drobnou šarvátkou. Čuníci už rachotí v kopřivách přímo za posedem a já stahuji zvětšení,
aby se mi prudké pohyby srdce nepřenášely na rozsvícenou červenou tečku. Ještě mi nadělí poslední time out na uklidnění a první
modelka už vyráží na molo. Na těch deset metrů mám divočáka plný puškohled a musím flintu sklonit, abych objektivně posoudil velikost.
To se už však v jeho stopách objevuje druhý, o poznání menší kus. Je však opatrnější a zůstává zaseklý na okraji biopásu, lemujícího
strniště. Světlá a krátká hlava, kraťoučké pírko, rozhodnuto. Držím tečku na plecích, odjišťuji, když větší kus pravděpodobně už na mých
stopách, varovně odfukuje. Osmi gramová Hornáda je už ale na cestě k cíli, doprovázená suchým třeskem a tupým žuchnutím. Kus se
láme v ohni a padá na záda, kde odkazuje. Přebíjím a rozhlížím se po druhém rytíři, kterého jsem vůbec neslyšel mizet. Pole je však
prázdné a poslední údery spárků pomalu zanikají v hluku přijíždějícího vlaku. Po jeho projetí slézám a patnácti kroky přistupuji k pětatřiceti
kilovému kňourkovi, dle chrupu ještě seleti. Dalších osmdesát kroků mě ještě čeká kolem opadaných olší k nejbližšímu dubovému úlomku,
než konečně mohu pokleknout a vzdát všechny myslivecké pocty.  Za zvuku dalšího železného oře mířícího na Brno, se pak rozloučím s
mladým černým rytířem, který aniž by cokoli věděl o lidské pověrčivosti, dnes doplatil na svoji nezkušenost. Tak díky Diano a Lovu zdar a
příště prosím alespoň naznač. Vezmu si radši čtyři kola s S-kem na přídi.
*********************************************************************************************************************

Veterán

Tak konečně! A tím tak úplně nemyslím včerejší úlovek, ale to nekonečné čekání na první sníh. Včera po obědě se to zlomilo a padající
bílé zlato začínalo zůstávat ležet i na nezamrzlém terénu. Zrku jsem měl sice obeznanou už před svátky a teď o úplňku mi i chvíli
zapózovala, ale na černé oračce s minimem bílých znaků jsem nechtěl na nějakých 120 m riskovat. Pravdou je, že zas tak malý cíl to
rozhodně nebyl. Vždyť taky postupně zhtala krom zbytků štědrovečerního kapra i značnou část svátečních zásob granulí našeho psa. Cid
toto samozřejmě nelibě nesl a moc s námi nemluvil. Zvláště pak, když jsem ho brával sebou a „zasévání“ pole viděl na svoje vlastní
vykulené oči. Však si to taky dnes v noci, po příchodu domů řádně uvědomil a vynahradil. Jindy se u ulovených lišek chová spíše
zdrženlivě až gondolenčně, dnes však bláznivě kolem lišáka ve sněhu skákal a přišlo mi, že se snad i pod fousy usmívá.
Ale abych nepředbíhal. Hoďme si tedy na rameno remington a vraťme se před šestou hodinu do mého oblíbeného Čuhelova koutu,
prvního pole pod velkou soustavou lesa. Je bohužel, až na malý proužek lemujícího biopásu, celé zorané. Podobně dopadla na tuhle zimu
téměř všechna místní pole a to včetně travin. Já si popravdě takto smutnou zimní krajinu u nás snad ani nepamatuji. Za hustého sněžení si
to mířím přímo k rohu Střelnice na kazatelnu. Ta má jen tři stěny a z toho dvě s průhledy, a tak se po zasednutí chumlám do vaku a vytáčím
vpravo do rohu pole ke hnoji.  Vzdálenost je dle mapy téměř 150 m, dost času na přípravu, tedy pokud lišák zvolí stejnou cestu jak minule.
Po půlhodině čekání mi v zorném úhlu do biopásu vyskakuje první ušák a řádně zvedá tep. Na bílé ploše vypadá vše o dost větší, musím
si zvyknout. Nespornou výhodou je ale případná úspora času, neboť ani na 100 m nepotřebujete k prvotní identifikaci dalekohled. A v
případě lišek vynořících se poblíž, toto tvoří většinou rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Ze zadumání mě vytrhuje další zajíc, pro
tentokráte jistící levou stranu biopásu. S úsměvem jim kynu a na dálku uzavíráme tichou dohodu. Pohlídám vám zadky, pokud budete
řádně ve střehu. Dost často nám totiž spolupráce v těchto místech úspěšně vycházela a i díky jejich upozorněním je toto mé nejlepší
zrzavé pole. V osm přestává sněžit a třetí, snad poslední průjezd pluhu po přilehlé silnici zvedá v protější stěně tři kusy srnčího. Ty
doklopýtají přes změklou bílou oračku postupně až k mému autu a jelikož se ani nezdržují biopásem, mám takové tušení, že si jen přišli po
silničářích zkontrolovat kvalitu prosolení. Ve čtvrt na devět to už začínají flákat i zajíci. Přesouvají se vlevo, kde se nad bílou krtičinou
pouští do boxerského přesvědčování, kdo z nich dvou bude vládcem tohoto půlkilometrového proužku trávy. Kochám se a v Steineru
sázím na toho menšího, ale aktivnějšího. Zábavu nám všek jak blesk najednou ukončuje hlasité trojité zaskolení v lese za hnojem.
Kulovnička vylétne do okýnka a srdce do krku. Nové zaskolení mi však přijde dál a špatným směrem. Trochu se vykláním z okna a z Fox
headky za lišákem posílám tiché fenčí zakňourání. Zabírá to a než vrátím Nordika do kapsy, už vidím vytouženou siluetu na kraji hnoje.
Dvakrát ho obkrouží, zastavuje a hlasitě skolí. V šestnáctce zvětšení i na těch 150 m jasně vidím, že jde o velkou lišku, ale se slabší
oháňkou. Rozsvěcím bod, lišák se však vydává pryč do protějšího kouta. Znovu vytahuji vábničku a v okamžiku kdy zaskolí, tiše vrčím pod
sebe. Lišák zastaví, ale naštěstí fouká zprava, a tak se zaměřuje spíš na siluetu obou zajíců. Doostřuji paralaxu, snad abych si prohlédl, o
čem uvažuje. Asi je to dáno tou blížící se správnou dobou, že po chvilce v něm převládne pud rozmnožovací nad tím sebezáchovným.
Pomalu se blíží oračkou a po cestě se překvapivě začíná věnovat zbylým granulkám. Je zajímavé, že při jejich vyhrabávání také intenzivně
skolí do země. Zní to jak ze strašné dálky, i když jasně vidím, jak při tom pootevírá mordu. Opakuje to asi třikrát, než se přiblíží na 80m.
Držím mu tečku na plecích a jen čekám, až se přestane cukat, dohrabe a zvedne hlavu. Zvuk a záblesk vycházejí současně a jako obvykle
nečekaně, zase jsem si cvrkl. Naštěstí 3,5 g kulička při výstřelu nikterak nemění polohu puškohledu a po malém mrknutí mohu s výdechem
a uklidněním sledovat, jak lišák klesá do oračky. Jen prohnutá, postupně se natahující oháňka prozrazuje, že se naposledy loučí s rodným
revírem a zhasíná.
Sedím, pomalu uklidňuji rozbušené srdce, sleduji zasněžené vrcholky stromů a rozjímám, kolik takových podobných chvil jsem zde už
prožil. Lov lišek na sněhu má pro mě prostě neodolatelné kouzlo, i když už to samozřejmě není to samé, jako když jsem před třiceti lety
sedával pod bílým prostěradlem se starou ruskou dvojkou s perličkovou muškou a se zatajeným dechem počítal každý metr. Vydržím
ještě hodinku, než se vydávám vzdát poctu velkému (po zvážení 7,9 kg) a hlavně starému pardálovi. Dle těch řezáků a špičáků pamatuje
snad ještě opravdu dobu, kdy jsem brouzdal zasněžené pole jen s brokovnicí. Lovu zdar a velké díky tam nahoru, Diano.
*********************************************************************************************************************

Tma pod svícnem

Letošní liščí sezóna je pro mne v mnohém zvláštní. Na jednu stranu parádní sněhové podmínky na obeznávání a pro nás, co se stále
spoléháme na své oči, i výborná noční viditelnost, na stranu druhou se liškám u nás na otevřené plochy letos opravdu moc nechce.
Kaňkování je v plném proudu a poslední týden slyším skolení pokaždé, když zasednu. Popravdě ale, už aby bylo po něm. Je sice fajn že
se kmotry objevují nenadále a prakticky kdekoliv, ale mě v tom prostě schází systém a nemožnost tolik oblíbeného plánování s využitím
vábniček s hlasy kořisti. Ta správná doba nastane, předpokládám tak do dvou týdnů, tedy pokud nám k tomu vydrží ten tolik potřebný sníh.
Vrátím se však nejprve k neděli, kdy jsem dostal výborný tip od Soni. Šli s Kubou a psem zakrmit a při zpáteční cestě Mokrým dolem našli
část cesty úplně „zdupanou“ od lišek. Bral jsem to sice s rezervou, za což se ji musím zpětně omluvit, ale jelikož se v houštině nad touto
cestou nachází stará umělá nora, k večeru jsem přeci jen zasedl pod smrček v ohybu cesty. Před devátou se celým mokrým dolem
rozezní hlasité opakující „vau, vau, vauuu“ Zdá se jako by se zvuk postupně odvracel a tak už značně zkřivenej vytahuji z kapsy Fox headku
a tiše za ním krátce vrčím. Během chvilky se na konci cesty objevuje černá tečka, postupně nabývající velikost a dostávájící tvar. Jde stále
na ostro a zhruba v osmdesáti metrech se mírně vytáčí vpravo a zastavuje. Pozoruje houštinou ve svahu, noru na jejím vrcholu dnes
zřejmě ještě neprolezl. Cesta uprostřed houštin při zataženém nebi, poskytuje jen nepatrně světla a lišák stojící hodně šikmo minimum
vitální zóny. V poslední sekundě než zmizí pod stromy, dorazí signál z pod ušanky k ukazováku a lesním tichem štěkne remington. Zrzka
mizí v příkopu, a jakmile mi dozní v uších, je naprosté ticho. „Dobrý Hruška“ plácám se v duchu po ramenou a přebíjím. Připínám řemen,
balím svršky a protahuji ztuhlé tělo, když se v kopci za mými zády náhle ozve vzteklé „Haur“. Štěkání opakuje zrazený a naštvaný lišák do
zblbnutí. Po třech minutách se konečně uklidní a už s klasickým skolením se vydává přes silnici hledat partnerku. No potěš, na nástřelu jen
stopy úleku a kuželem baterky nasvícené místo výstřelu překrývají jinak neviditelné tenké olšové větvičky. Cestou dom naštvaně nadávám
na smůlu, na tu blbou .222ku, která by taky nemusela být taková citlivka a samozřejmě hlavně na sebe.
Jelikož je většina polí u nás bez sněhu, tak beru v pondělí odpoledne při venčení psa do kapsy taky pár granulí a vyrážím za barák. Je tam
takové stinné údolí s protisvahem, lemované zahrádkami. Cid šlape vzorně, neustále kontrolujíc mou kapsu do doby, než mu jeho
oblíbenou motivaci roztrousím po celé louce. Jsou na ni totiž jasně patrné starší i novější čárovací podpisy nočních návštěvníků. Měl jsem
zde už několikrát v předchozích letech poměrně štěstí a tak v šest zasedám pod smrček u plotu, s výhledem na stoupající protilehlou
louku, řídce posetou břízkami. I přes to se po půl hodině jak duch zjevuje prostřed liška a začíná počítat Cidovi granule. Je to přes 150
metrů a jelikož je na vrcholu louky často obývaná maringotka, vyčkávám. Po pěti minutách už je liška v břízkách, když se z dálky začínají
blížit lidské hlasy. Liška si sedá a z krytu pozoruje, jak na lesní cestu nad údolím přichází čelovkáři se dvěma psi. Míří ke studánce a jsou
natolik hluční, že to kmotra nevydrží a čáruje pryč. Po dvou hodinách se zjevuje znovu na louce ale výše až pod lesem. Pro změnu se
kousek za mými zády rozsvěcí chatka a po cestě se pomalu začne hrnout rozjařená rodinná párty. Rychle tedy balím a cestou pomalu, ale
již optimisticky plánuji zítřek.
Druhý den se pes už ani nediví stejné cestě ani granulím mizejícím z mé kapsy o něco níže pod břízkami. V šest znova rozkládám stoličku
a trojnožku pod smrček a trochu s obavami poslouchám nedaleko bobující omladinu. Dnes je tu snad ještě větší provoz. Čelovkáře v
protějším lese střídá rolba z nedalekého Pekláku. V sedm se pak pode mnou hrabe do kopce teréňák, vezoucího majitele horní
maringotky. Objevují se také dva ušáci, kteří loukou krouží v začínajícím honcování. Až v devět se konečně ozývá z houštiny po levé
straně zaskolení a po chvíli už vidím i jeho majitele. Objevuje se však na spodku, nedaleko mých stop. Naštěstí jde na jisto a míří hranou
svahu k břízkám. Dalších pár minut si oba rovnáme pozice a ve čtvrt na deset se s táhlou ozvěnou přes údolí vydává na svoji sto metrovou
pouť 3,5 gramová kulička. Náraz liška značí klesnutím do sněhu bez dalšího odkazování a já se konečně nadechuji. Výstřel zároveň roztrhl
sněhovou peřinu a v nejbližším stavení se rozštěkal pes. Balím tedy proviant a přicházím k mladému, vykrmenému lišákovi s už značně
odřeným kožichem. Vypadá to, že po sobě, i přes svůj krátký život, nějaký nový jinde stihl zanechat. Cestou domů mě doprovází jeho
šílené aroma a docela se už teď škodolibě těším, až ho předám kamarádovu Notovi na cvičení. Tak tedy s ujištěním, že pod svícnem bývá
opravdu nejtemněji, děkuji Dianě za přízeň a přeji Lovu zdar všem, kdo to máte podobně.
*********************************************************************************************************************

Úplňkový


Je to tak trochu zavádějící název, když se včera večer marně pokouším v té husté chumelenici odhadnout, kde přesně jsem před barákem
zaparkoval a kterou že z těch bílých koulí mám ometat. Ale zkušenosti a něco tam uvnitř mi dnes velí nasedat a určitě zkusit štěstí u polí.
Je to sice hustý, mokrý, lepivý, ale lišky na toto dobře slyší a rádi, jakoby schovány, cestují po otevřených plochách a hlavně při tom moc
nezvedají hlavy. Jediný problém dnes vidím vydržet na otevřeném posídku, který mám vymyšlený. A to ani nemluvím o obtížích v této
slotě, s udržením průhlednosti optiky. Možná že už jsem starej a taky dost línej, přemítám, když automaticky mířím krajním biopásem
Čuheláku pod střechu jediné místní kazatelny. Po cestě narážím na úplně čerstvé stopní dráhy minimálně dvou lišek a tak skřípu zuby
"Proč se kruci jednou nevypravíš včas?". O půl sedmé tedy dopínám vak, který i pod střechou začíná rychle z návětrné strany bělat.
Viditelnost je ale i přes husté sněžení výborná. Jen okolní stěny lesa jsou světlé a jakoby v mlze. Z kochání mě po deseti minutách vytrhuje
tmavý stín náhle se vynořící z keřů po pravé straně. Není to ani šedesát metrů a tak musím notně krotit pohyby. Než tak vyjede hlaveň z
kazatelny, liška se stihne na krtičinci vyždímat a přesně se sklopením pojistky zmizí zpět pod keři. No nic, vítr dobrý, zrazená není,
staženými rty myškuji. Ten padající sníh ale pohlcuje veškerý zvuk a tak jen v uších slyším zvyšující se tlukot srdce, přesná scéna z
„Gravitace“. Vydržím tak deset minut, když se zrzka vynoří znovu, ale ve dvě stě metrech a na opačné straně. Musela obejít kazatelnu
zezadu Střelnicí, zřejmě i zkontrolovala kopeček s norami a teď trochu nerozhodně postává na mých příchozích stopách. Nový sníh však
asi už trochu stačil srazit pach, a tak nakonec nerušeně pokračuje napříč polem do protější stěny. Po cestě oračkou zkouší párkrát hrabat
zapadlé myší díry a popožene v muldě se krčícího zajíce. Určitě lidskou přítomnost tuší a jakýkoli zvuk z vábničky by jen zbytečně upřesnil
mou polohu a tak se pouze kochám. Sníh houstne a žádné skolení se dnes nikde neozývá. V osm hodin se před zadní stěnou lesa
objevuje další liška. Je o dost menší, ale zřejmě i o to hladovější. Prohledává oračku křížem krážem a pomalu se blíží. Asi v devadesáti
metrech zaráží naširoko a upřeně pozoruje projíždějící náklaďák. Dost času na ustálení tečky na plecích. Je to fakt malý cíl, tak ještě
zvětšuji Steinera na šestnáctkový doraz a ostřím paralaxu. Remington je v tom dnešním tichu překvapivě hlučný, ale nepřekvapivě účinný.
Liška padá do oračky a než zhasne, přetáčí oháňku před tělo. Přebíjím a chvíli ještě jistím nehybnou siluetu, než mi usazující se sníh na
skle objektivu začne obraz mlžit. Jsem přesvědčený, že jde o lišku, a tak vydržím sedět až do půl desátý, ale už bezvýsledně. Vysvětlení
se pak nabízí, když za sněhu zvedám mladého lišáka, tak o třetinu menšího než byl ten úterní. Odnáším ho k dosahu nejbližších
smrkových úlomků a tam mu vzdávám poslední poctu. Zároveň děkuji nahoru Dianě, že to se mnou ještě nevzdala a rovnou si u ni již
rezervuji zítřek. Tak Lovu zdar.
*********************************************************************************************************************

Do třetice

Tak pátek nakonec vypouštím, abych se alespoň jednou vyspal. V sobotu od rána toho ale začínám okamžitě litovat. Přišlo oteplení a prší.
Naštěstí je to jak na houpačce a po obědě už zase vylézá sluníčko a ochlazuje se. Pod nohama už to křupe, zatímco se psem obcházím a
doplňuji krmelce. Doma se dnes po čtvrteční zkušenosti loučím hodně brzo a vybírám si oblíbený Čuhelův kout a v něm své
nejoblíbenější místo, posed na bříze. Cestu k němu si razím soustavou keřů od silnice, aby krajní biopás zůstal beze stop. Nic ale dnes
nejde podle plánu. Doma na okně ležící mobil, takže glimču budu odhadovat dle lišejníků, při zapínání sedacího vaku se mi rozjede zip až
k nohám a seklý jezdec se ne a ne hnout a nakonec mi z posedu padá pravá rukavice. Odevzdaně přikládám k očím dalekohled a
projíždím bílé pole. V rohu za autem vytahují dva kusy srnčího, naproti před čtyřnožkou parkuje ušák a od nejvzdálenější stěny lesa se
právě oddělil tmavý bod. Zadržuji dech a čekám, než mi ukáže bok. „Tak jo, jsi to ty“. Je půl šestý, ještě není ani řádná tma a liška už
brouzdá oračkou sem a tam. Hledá něco k snědku. V polovině pole však i při dobrém větru otáčí a pomalu se vrací zpět. Není velká,
přesto to nevydržím a vytahuji vřeštidlo. PC 5 je sice naladěna na takto malé predátory, ale tomuto to evidentně nikdo neřekl. Zastavuje
sice a naslouchá mému úpěnlivému snažení, pak však bez většího zájmu pokračuje do krytu lesa. Je vybráno, -6 a pravačka a rozepnutý
vak se už po hodině hlásí o své. Zvažuji, že se přece jen vysoukám a slezu si alespoň pro rukavici, když se po pravé straně v rohu za
kazatelnou objeví vytoužený podlouhlý stín. Nejsem si úplně jistý, zda jde o stejnou lišku, jelikož však čáruje napříč celým polem k silnici s
bezpečným dvě stě metrovým distancem od posedu, myslím, že už jsme dnes měli spolu tu čest. U silnice se v reakci na pomalu
projíždějící auto, celkem nepochopitelně, pro mě však šťastně otáčí a míří zpět před posed. Občas při tom hrabe myší úkryty a o
kaňkování nejeví vůbec žádný zájem. Typická ženská, tedy fena, pomyslím si. Nevím, zda má se silničním provozem tak špatné
zkušenosti, ale další projíždějící auto jako by ji přímo nakoplo a na zmrzlém povrchu uvedlo do rychlého klusu. Stahuji zvětšení a dvakrát
hlasitě sykám, zrzka se zasekává se zvednutou hlavou. Dojíždím tečkou k plecím, vydechuji a tlačím do napínáčku. V puškohledu vidím,
jak klesne do sněhu a pod posedem hučící potok najednou na dvě vteřiny úplně ztichne, než mi v uších odezní ozvěna odpáleného
projektilu. Přebíjím, ale zásah byl přesný a kmotra se ani nestihla rozloučit s rodnou hroudou. Diano, děkuji ti za něj i za ni a Lovu zdar.
Zesilující cvakavý zvuk čelisti, směs odeznívajícího adrenalinu a zimy, mě už tu dnes déle neudrží. Proto rychle balím, slézám a
odpočítávám osmdesát kroků, překvapivě zase k lišákovi. Je menší a ostré řezáky a hroty špičáků prozrazují, že ještě nestihl oslavit ani
jedny narozeniny. Spolu s obeznáním místa a času, asi hlavní důvod dnešního úspěchu.
*********************************************************************************************************************

Únorová sněženka

Dobře vím, že tahle malá a mladá liška v souhrnu vydá za víc, jak pět předchozích lišáků, tedy minimálně z pohledu těch posledních dvou
zajíců okupujících Čuhelák. I tak je pro mne trochu zklamáním. Ale abych ve vyprávění nepředbíhal, vraťme se nejprve zpět do
prosluněného nedělního odpoledne.
Udělal jsem si čas a obeznal obvyklá místa liščích pobytů. Zmrzlá sněhová pokrývka mi samozřejmě nemohla povědět nic přesného z
posledních dvou dnů, ale obměk minulého týdne pravidelné návštěvníky přeci jen trochu poodhalil. Jako proprietu jsem sebou vzal
oblíbený pytlík s granulkami a na pár nadějných místech udělal hrstičkové zastávky. Nevynechal jsem ani Čuhelák, přesto že jsem zde o
den dříve úřadoval. Furt mi totiž v hlavě vrtalo, že se zde v sobotu v krátkém čase ukázala stejná liška dvakrát, ale pokaždé s dost odlišným
chováním. Vybrané nebe dělá své a tak doma při -8 balím ještě o svršek víc a vyjíždím už v pět. Je tak jiskřivý mrazivý vzduch, že to sráží
viditelnost na minimum. Volím tedy radši než sezení na zemi, vysoký posed v zadní části, jak jinak než Čuhelova koutu. Ukřupané pole dělá
příšerný rámus, což nezapomíná okomentovat srnčí až z hlouby lesa. Teplota a viditelnost klesá každou minutou, krčím a chuchlám se
tedy ve vaku co nejhlouběji odkázán pouze na dalekohled. I ten však vydrží vždy jen jedno letmé přelétnutí pole do zamlžení. O půl sedmé
doplňuje krčící se ušáky dlouhá nízká silueta, vynořící se u hnoje v protějším rohu. Pohybuje se velmi rychle správným směrem, a tak
matnoucí dalekohled střídá puškohled na remingtonu. Lišku však nemohu najít a tak ještě jednou střídám optiku. To už se však poměrně
velká zrzka přiblížila v osmdesáti metrech k okraji lesa, kde jak předpokládám, zpomalí u předložených granulek. Ty však nerušeně i při
dobrém větru přebíhá a mizí v krytu. Po chvíli se v lese za mými zády ozve dvakráte po sobě tiché zaskolení. Sakra stačilo jen syknout,
hučí mi hlavou, zatímco zajišťuji pojistku a uklidňuji tep. Okamžitě se mi pod kůži zakusuje zima a tak čtvrthodince místo opouštím. I když to
dnes nevyšlo, mám vlastně splněno. Zkušenosti mi říkají, znát místo a čas je polovinou úspěchu. Při škrabání auta pak nevěřícně sleduji
na displeji svítících -15°C, ten obraz mi vydrží až domů, než ho spolehlivě odplaví první nalitá plachetnice.
V pondělí mám prozřetelně nahlášenu dovolenou. Mráz přes den povolil a tak o půl šesté znovu usedám na stejném místě. Viditelnost je i
přes vybranou oblohu o poznání lepší a přivítání s oběma zajíci dnes dávám na sto metrů i pouhýma očima. K poli za silnicí po chvíli
doráží kolega v zeleném a šance se zdvojnásobují, tak Lovu zdar. Včera jsem po dlouhé době slyšel houkat sovu, dnes je však krom
potůčku hučícího pod posedem úplné ticho. Takové to ticho před bouří. A ta taky o půl osmé nakonec přichází. Bouře v podobě tichého
škrabavého stakata kroků blížících se po levé straně. Na zmrzlém sněhu je to tak strašně typický zvuk pro zrzavý kožíšek, že už mám
napínáček a pomalu sklápím pojistku. Liška vynořící se ze stínu lesa asi v šedesáti metrech, ale zůstává stát krytá převislými větvemi.
Hlavně teď vydržet bez hnutí. Její bystré smysly a přemrzlé dřevo posedu jsou teď tím, co rozhodne o následujících okamžicích. Kmotra
se dává do pohybu zády ke mně a vymrzlou rýhou po kolech traktoru kopíruje stěnu lesa. Opatrně ji doháním tečkou a na zmrzlé rty tiše a
trochu neobratně myškuji. Liška se při snaze ohlédnout za záda musí pootočit a předními běhy vystupuje z koleje a ukazuje mi tak celý
bok. Tři a půl gramové Sako to má dnes sedmdesát metrů, než zamete liškou zpět do koleje. Rychlé přebití je však pro osud nehybného
cíle dnes už nepodstatné. Vydechuji a snažím se zklidnit srdce i dech. Přejíždím ještě dalekohledem zběžně pole a všímám si, že zajíci
popoběhli doprostřed a jeden z nich, určitě zaječka, zvědavě a vděčně panáčkuje. Krátce ji proto zamávám a obracím dalekohled na nebe
plné hvězd. Někde tam nahoře se doufám usmívá i Diana, tak tedy díky. Po chvíli mi volá kolega, zda neopotřebuji helfnout s čuníkem.
Vysvětluji mu situaci a s díky odmítám. Je to ale dobrý kamarád, který mi na podzim parádním dosledem se svým psem a následným
dostřelem zachránil postřeleného sekáče, a tak mě ani nepřekvapuje, že mě čeká u auta s úsměvem a napřaženou pravicí. Podruhé dnes
pronáším Lovu zdar, a jelikož jsme se dlouho neviděli, kafráme o životě, zvěři a myslivosti dobře další půlhodinu. I když nás mráz nakonec
rozpustí domů, je to pro mně příjemná a vítaná změna.
*********************************************************************************************************************

Bylo nás pět

Předchozí tři dny jsem proseděl kousek za barákem. Okolí zahrádek nad hřbitovem se mi už v minulých letech párkrát osvědčilo. Lišky v
těchto místech chodili většinou brzo a ani moc neřešili případný lidský pach. Obeznal jsem zde od neděle lišáka, který vždy po šesté
hodině spustí v přilehlé houštině skolení a pak rychle kolem plotu zahrádek přesazoval otevřený prostor. Pocukroval jsem tedy v pondělí
tuto trasu granulkami s tím, že pokud lišák zpomalí, domluvím mu. Vsedě, s trojnožkou na okraji houštiny mi další dva dny bez přibrzdění
stejně proběhl a na těch sto metrů si já na pohybující se cíl prostě netroufnu. Rozhodl jsem se ho nechat na pokoji, dokud mu neklesne
foxosteron a přestane hubnout do plavek.
Ve středu tedy měním plány i místo a vyrážím „na jistotu“ na pole do Čuheláku. Kvůli směru větru vybírám vysoký posed ve smrkové
stěně, ale po dosednutí okamžitě vím, že to dnes nebude žádná hitparáda. -10°C by se ve vaku dalo vcelku v pohodě ustát, ale poměrně
dost silný vítr s ostrým, skoro vodorovným chumelením zasypávajícím obličej, vysává z člověka veškeré teplo, ať už je zabalený v
čemkoliv. Přemýšlím, proč by vůbec v tomto nečase měla nějaká zvěř do pole vytáhnout, když se po půl hodině objevuje v půlce oračky
zajíc. Přikrčuje se na bílé ploše a trpělivě snáší únorové rozmary. Hned se mi vybaví příspěvek, který jsem včera ulovil na sociálních
sítích. Šlo o varování záchranné stanice, ohledně prvních dvou „zachráněných“ letošních mladých zajíčků, nějakými pejskaři. Kdo proboha
nadělil ušákům párek mláďat do největších holomrazů bez jakéhokoliv krytu, když jejich úhlavní regulátoři, přivedou na svět klidně osm
zrzavých kožíšků v bezpečném krytu podzemní nory a nastupujícím teple jara? Po další mrazivé půlhodině mě z rozjímání vytrhne až v
dalekohledu se zhmotňující velký podlouhlý stín na druhé straně pole. Sedá si kousek před kazatelnu a já se peskuju, za dnešní výběr
místa. K mému překvapení se v rohu u hnoje po chvíli zjeví druhý podlouhlý bandita. Odkládám tedy kulovnici na opěrku a na tu dálku se
kochám pro mě velmi vzácným okamžikem. Lišky se k sobě pomalu přibližují a po kontaktu dávají do krátké honičky. Nakonec ta menší
zalehá v biopásu, zatímco druhá se nad ní dvoří. Přestože mám ušanku naraženou až do čela s beránkem přes uši, zaslechnu po pravé
straně kousek od posedu rytmické ťapání. Zaskočí mi v krku a pomalu s bušícím srdcem se natahuji po kulovnici. Třetí zrzka se objevuje
asi pětadvacet metrů od posedu a míří do pole přímo k mým příchozím stopám. Upřednostňuji rychlost před opatrností. Obě krytky,
napínáček, pojistka a přilícuji. Liška však mezitím dosáhla mých stop, prudce zaráží a zvedá hlavu. Trochu zbrkle ve stejný okamžik
vyštěkne remington. Zásah jde na spodek těla a přední běh. Liška vřískne a dává se do prudkého pohybu podél lesa. Rychle přebíjím, než
se s ní však znovu srovnám, stihne urazit dalších osmdesát metrů, aby se na chvíli otočila za zraněním. Druhý výstřel jde naštěstí přesně
doprostřed hrudi a ukončuje její trápení. Leží bez hnutí, a já se snažím v dalekohledu zaznamenat reakci ostatních účastníků. Pole je již ale
prázdné. Uf, tedy dnes víc štěstí než rozumu. O pět minut později poklekám u zhaslé mladé, ale poměrně velké kmotřičky, omlouvám se jí
a děkuji nahoru Dianě za to dnešní vyžehlení. Lovu zdar a lepší mušku vám všem, kdo v tomto nečase regulujete nadpočetné a chráníte ty
v menšině. Jestliže se počasí nezhorší, nebo já nelehnu a k tomu se schyluje spíš, zkusím dnes z kazatelny nadběhnout těm dvěma.
**********************************************************************************************************************
Petr Hruška
mé lovecké příběhy
řazeno chronologicky - nejnovější na konci


Břízkovky

Při pátečním přísunu nového sněhu, vyrážím opět po delší době na lišky. Rodinné povinnosti mě však uvolňují až po šesté hodině, takže
příchod k posedu na bříze je již lemován čerstvou liščí stopou. Následuje pětihodinová zasněžená čekaná, než se konečně na poli
objevuje čárující liška. Bohužel má dost naspěch a během chvilky přesazuje bez zastávky celou plochu. Žádná reakce na myškovačku,
prudce brzdí až u mých stop. Chvilkové zaváhání s vhodným umístěním kříže a ve stejnou chvíli, kdy odmačkávám napínáček, lišák
prudce výskokem otáčí. V doznívající ozvěně výstřelu vyráží tryskem přes pole zpět. V hustém sněžení se s ním už nestíhám znovu
srovnat, dokud nezmizí v protilehlé lesní stěně. Rychle slézám a na nástřelu nacházím pár kapek barvy. Pobarvená stopa pokračuje dál,
jen s otiskem tří běhů. Následující náročný a úmorný hodinový dosled po pobarvené stopě stopě v houštinách, má však šťastný konec.
Myslím, že pro nás oba. Po vysvobozující ráně ukazuje čas na mobilu minutu po půlnoci. Pro mě opravdu velké poučení. Celý propocený
a šťastný, posílám pozdrav všem mysliveckým patronům, co dnes za mnou při nápravě mých chyb stáli. Zároveň jim moc děkuji za
ušetřené, následné liščí trápení.
Je sobota a opět zasedám na břízu na kraji pole, kde se mi včera tak neslavně zadařilo. Leží dost umrzlého sněhu, viditelnost je vynikající.
Téměř bych se obešel bez dalekohledu. Před sedmou hodinou se po pravé straně na okraji biopásu objevuje známý podlouhlý stín. Jasně
rozeznávám sedící lišku, jistící mým směrem. Neklamná známka toho, nesahat na flintu a pokud možno nedýchat. Měsíc má totiž dnes
svíceno naplno. Po chvíli se liška otáčí a mizí zpět ve Střelnici. Pravá chvíle na výměnu dalekohledu za kulovnici. V plném zvětšení
puškohledu se zrzka po chvíli znovu vysunuje z krytu bodláků a si sedá o deset metrů dále. Zapírám lokty, vydechuji a lehce tlačím spoušť.
Hlasitá rána z remingtonu ji prudce nadzdvihuje a uvádí do pohybu. Malinký projektil je však dnes o mnoho přesnější a po dvaceti metrech
zanechává ležet zhaslou kmotřičku v poli.
Uf - po pátku tedy úleva, i když je to na tuto ráži a střelu nezvyklé značení. Sedím ještě dvě hodiny s přesvědčením, že jde o lišku. Za
místem kde vytáhla, jsou totiž nory. Už však vidím jen svého oblíbeného zajíce a poslouchám hudební doprovod, monotónně houkajícího
výra. V devět tedy balím, slézám a jdu si prohlédnout mladého poměrně těžkého lišáka, s nízkou komorovou ranou. Diano, za oba dva dny
mé obrovské díky a Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Za trnkovým keřem

Nadcházející slíbená obleva mě třikrát přiměla k intenzívní a krásné víkendové čekané. Po pátečním zasednutí do stěny lesa se po dvou
hodinách vydatného skolení, ozývajícího se snad ze všech stran, konečně objevila u vzdáleného rákosu liška. Přes otevřené pole se ji i
přes vydatnou podporu myškovačky nechce, a tak se po pětiminutovém sezení nakonec vydává podél rákosu až k trnkám, lemujícím
objezdovou trať. Pokračuje kolem nich do protějšího rohu pole, spolehlivě ode mne dodržujíc dvěstěmetrový distanc. Jen zašla, z rákosu
vytahují dva lončáci a sele. Ti se s naprostou jistotou na opěrce ležícího remingtonu, dávají do buchtování pole přede mnou. Nakonec
přecházejí do trnkových keřů k trati, odkud se následující půlhodinu ozývá spokojené křoupání.
V sobotu pak za hustého sněžení zasedám už z večera na opačné straně honitby u spádové cesty v lese. Tu jsem objevil při dopoledním
zakrmování doslova zdupanou od lišek. Bohužel se projevila blízkost města. Po prvních dvou osvětlených běžcích, kteří se objevili kolem
šesté hodiny, jsem se v osm nervově zhroutil v momentu, kdy mně z lesa nadobro vyprovodil snad šedesátiletý běžkař s čelovkou
stoupající kolem mého žebříku. Doma jsem tedy převlékl remington za kulobrok a mokrý spodky za suchý a v devět už jsem šoulal kolem
tratě k přenosnému posedu, který jsem dal kousek od trnkových keřů. Ihned po zasednutí se vedle mne začalo ozývat již známé křoupání.
Po půl hodině s kulobrokem v rameni se čuníci rozhodli, že mají dost a vydali se přes trať do přilehlých olší. A jak to tak bývá, zatím co oba
lončáci postávali a pózovali, sele kolem nich kroužilo jak satelit. Když se pak konečně v jednu vzácnou chvíli zastavilo, naprosto zoufale
jsem zjistil, že nejsem schopen odjistit. Pojistka se za neustálého mrznoucího sněhového deště obalila ledem a samozřejmě než jsem ji
vysvobodil pohybem páky závěru, v puškohledu mi už z olší vesele mávala jen tři mizející pírka.
Tak je tu neděle, do třetice všeho dobrého. Za převalující se mlhy zasedám v osm hodin na stejné místo. V devět se na kraji rákosu ve sto
padesáti metrech objevuje liška. Jelikož nemám remington, zkouším myškovat. Zrzka kupodivu reaguje a vydává se podél rákosu za mnou.
Je asi v polovině, když se z rákosu náhle ozve zaskolení. Do lišky jako když střelí a mizí za zvukem. Za půl hodiny se v olších za tratí ozývá
zapraskání a už tři prasátka jdou, v řadě za sebou, přímo k trnkám. Jako přes kopírák jdou lončáci klidným krokem se zastávkami, zatímco
sele neustále pobíhá kryto stařinou. Dalších čtyřicet minut se pak kousek ode mne krmí peckami. Dost času na to, rozpohybovat pojistku.
Konečně sele vybíhá z krytu, ale hned otáčí. Při pohybu zpět ho však s třeskem k zemi přibíjí sedmičkový projektil. S ozvěnou výstřelu
slyším už jen šustění rákosu mizejících lončáků a pod trnkovým keřem poslední údery spárků odkazujícího selete. V měsíčním světle
úplňku se náhle otáčí vítr. Odnáší mlhu a já s obalenou trnkovou větvičku vzdávám poslední poctu. Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

První na posledním sněhu

Přestože včera po celý den padal sníh, do večera se na oračkách stejně neudržel, tak jako já se nemohl udržet doma. Se snahou využít
toto poslední pocukrování vyrážím alespoň na zatravněné pole, na kterém přeci jen trochu bílo zůstalo. Minulý týden jsem tu dvakrát viděl
hned zvečera vytahovat lišku, od objezdové tratě doprostřed velikého zvlněného pole, kde náruživě myškovala. Problémem byl nedostatek
jakéhokoli krytu, proto jsem se rozhodl lovit ze země za pomoci stoličky, trojnožky a nového, tentokráte konečně zeleného lístkového
ohozu. Sedl jsem si ke stožáru na mírném kopečku zhruba uprostřed pole. Než jsem se uvelebil, liška byla venku. Samozřejmě si vybrala
kout vzdálený téměř tři sta metrů, kam už myškovačka ani turbomyškovačka i při nejlepší snaze proti větru nedosáhla. Když liška začala
vzdálenost prodlužovat až k rýze vedoucí na sousední pole, zkusil jsem zaječí vřeštidlo (omluva za PP, ale Dan Thompson PC2 je
opravdu jedna z nejlepších vábniček, která mi pootevřela dveře liščího světa). Po desetivteřinové procítěné sérii vracím vřeštidlo do
kapsy. Při pohledu zpět do puškohledu s hrůzou zjišťuji, že je při dvanáctinásobném zvětšení zcela vyplněn rychle se blížící liščí siluetou.
Takový fofr jsem opravdu nečekal. Rychle dávám napínáček, odjišťuji a dvakráte ze sebe vydám „he - hej!“ Třesk rány sráží lišku k zemi
dvacet metrů ode mne. Automaticky přebíjím a kontroluji nehybně ležící lišku. Ta však po chvíli znovu zvedá hlavu, a tak druhou ranou
ukončuji dnešní rychlý a úspěšný lov. Děkuji mysliveckým patronům za přízeň a vzdávám poctu mladšímu velkému a odvážnému lišákovi
se značně odřeným kožichem.
Byl to můj první úspěšný lov ze země za pomoci vřeštidla a potvrzuje, že lišky jsou v tomto období po kaňkování vyhládlé a velmi vnímavé
na zvuk kořisti. Jelikož je lovím jen do konce února a pak až zase koncem léta, mohu opravdu jen litovat krátké bílé zimy a doufat, že to
letos drobná moc neodnese.
************************************************************************************************************************

Stohovka

Jelikož jsme u nás definitivně beze sněhu, zkusil jsem tentokrát štěstí už z večera a to na místě, kam jsem letos ještě nezavítal. Jde o dvě
zoraná pole rozdělená rýhou obrostlou rákosem. Podél této rýhy je z loňského roku nechaný osmdesátimetrový stoh ze zbytku lněné
slámy, místo mé dnešní čekané. Zasedám uprostřed stohu po páté hodině. Po důkladném zamaskování zkouším na blind zaječí vřeštidlo,
bohužel tentokrát bez odezvy. Následující hodinu mi dělá společnost jen pasoucí se srnčí a tak po šesté, kdy rostoucí tma zkracuje
viditelnost už jen na pár metrů, zkouším naposledy myškovačku. Už se tak tak zvedám, když posledním pohledem před sebe zaregistruji v
deseti metrech před sebou na tmavém pozadí bílou skvrnu ve výšce třetiny stohu. Samozřejmě mi hned dochází, s kým mám tu čest.
Pomalu se současným odjišťováním zvedám remington do ramene. Naposledy si v hlavě ověřuji, že je dnes posledního února a nad
stohem zazní výstřel. Překvapený nezvykle velký samec kuny skalní, svým posledním skokem dosahuje okraje rákosu, kde zhasíná. Lovu
zdar!
*************************************************************************************************************************

Přelstěný

První březnový den stojím s upadlou čelistí a koutky zdviženými v bezděčném úsměvu u okna. Hlava mi šrotuje a skládá večerní plány,
zatím co oči marně hledají v sousedově bílé zahrádce včerejší kolečko sněženek. Nemohu se dočkat večera a překvapuje mne, jak rychle
si ospravedlním protažení letošní liščí sezony a porušení svých zásad. Sněhu je opravdu hodně a tak už brzy z večera zasedám s
vábničkami na krku na první post dnešní čekané, náhodně vybraném místě za zahrádkami na konci města. Po hodině bez odezvy na
vřeštidlo se pomalu zvedám a s využitím bílého přehozu pomalu šoulám na rozhraní lesa a přilehlých svažitých luk nad řepkovým polem.
Společnost mi dělá sedm zajíců a osmnáct kusů srnčího, než se dostanu ke smrkové oplocence vybíhající z lesa. Z její špičky vede
navlečená řádka čerstvých liščích stop k pásu trnek, lemujícím momentálně prázdné řepkové pole. V hlavě si ukládám čas, směr větru a
rozmístění sloupů vysokého napětí, vracím se k autu a přejíždím do druhé části honitby na mé oblíbené pole. Vybírám si vysoký posed v
lesní stěně, kde tolik nefučí a nesype a to i přesto, že jsem měl v plánu oblíbenou břízu na protější straně. Vydržím zde do jedenácti, než
mě vyžene chumelenice s větrem ohýbající větve až k zemi a samozřejmě cestou zpět k autu si jen smutně prohlížím řádku
zachumelených liščích stop v biopásu pod břízou.
Druhý březnový den odpoledne stojím s kouřící kávou znovu u okna a při pohledu k sousedům na rozlámané kolečko sněženek v téměř
černé zahradě, mi už tolik do smíchu není. Po šesté hodině se přesto uvelebuji u patky sloupu elektrického vedení uprostřed řepkového
pole bez sněhu, kontroluji vítr a oblékám zelené lístky. Začíná poprchávat a tak se snažím vše urychlit zaječím vřeštidlem a ono opravdu
funguje. Postupně ke mě dohopkají tři zvědaví zajíci a ze vzdáleného trnkového pásu vytahuje šest kusů srnčího. Po půlhodině napětí
vidím v dalekohledu střečkovitě poskakující a pobíhající nejslabší srnče s postupným prudkými výpady ostatních kusů, než mezi nimi
rozpoznám slídící lišku. Tu však útoky nikterak nevyvádí z míry a pomalu postupuje na pole před srnčí. Tečka i liška sedí ukázkově
přesně, bohužel v pozadí s hlídajícím srnčím. Nechci riskovat při ploché dráze lovu ze země a tak beru mezi rty, na krku visící
myškovačku.  Následuje to, co se dalo očekávat a co nemám nikterak v lásce. Na dvanáctku zvětšený puškohled se vyplňuje skoro letící
liščí siluetou se skloněnou hlavou. Nezpomaluje a tak v okamžiku, kdy už vidím zřetelně kolem ní odletující bláto, křiknu své nápadité a
vypilované, hej! Dvacet metrů před sloupem prudce brzdí a překvapeně zvedá hlavu, když ticho prořízne třesk remingtonu. Liška se láme v
ohni s prohnutým hřbetem bez dalšího odkazování. Vrácenou ozvěnu výstřelu doplňuje ruch vyprazdňujícího se pole. Když k ní pak
přicházím, mám opravdu stažený zadek, ale naštěstí je to mladý tak sedmikilový lišák, tedy s ukrutným aroma. A tak jak jsem slíbil doma
svému pětiletému Kubíkovi i sám sobě, do srnčí říje o mě lišky už neuslyší a to i kdyby byly závěje po okna.
************************************************************************************************************************

Čtrnáct dní v roce

Tak poměrně krátká, ale naprosto fatální chvíle pro většinu mysliveckých spolků začala i u nás. V úterý zaseli na polích kukuřici a tak jsme
druhý den všechny tyto lokality ošetřili Hukinolem. Večer pro jistotu přijíždím k trnkám, kde je největší rozhled po okolí a vítr mě zavádí
středem pole na malou otevřenou kazatelnu, téměř na konci u objezdové trati. Po cestě spokojeně zjišťuji, že nikde nevidím stopu ani
rýpnutí a tak se setměním zasedám a intenzívní odér na hraně únosnosti potvrzuje mou představu klidné a odpočinkové čekané
maximálně do půlnoci, abych byl zas ráno v pět třicet v kolbence čilí jak rybička. Čuníci ten večer však mají úplně jiné plány a tak již před
devátou vedu v puškohledu cca osmdesáti kilový samotný kus. Ten naštěstí pole rychle přesazuje a zastavuje až u rákosu před
navoněným kolíkem a poté rychle mizí v sousedním borku. Výjimka a klika, uklidňuji se. Před půlnocí se pomalu vracím k autu a jsem už
trochu offline, když mě ze zamyšlení vytrhne známé, fů! Zvedám baterku výš a na šedesát metrů si prohlížím vláček černé pomalu
zatahující do stěny lesa před kazatelnou. Vítr dobrý, rychle se tedy rozhoduji, na pětníku otáčím a vracím zpět. Následující hodinu je slyšet
z lesa lámání. Nakonec vytahují v místě, kde jsme se rozloučili. Při špatné viditelnosti se s nimi na sto metrů nesrovnávám, a tak když se
vydají směrem k mému autu, slézám a se světlem telefonu jdu pomalu za nimi. Těsně před silnicí je však vyleká pomalu projíždějící auto a
mizí v lese. Současně z druhé strany pole vyráží od silnice druhá parta. Rychle přesazují do světlejšího jílku a já rozeznávám čtyři stejně
velké lončáky. Kontroluji pole za nimi, ale vypadá to, že jsou sami. Vybírám nejbližšího do kříže, když se náhle všichni prudce otáčí a
sledují další projíždějící auto. „Tady je provoz jak na Václaváku, až projede, střílím“ uklidňuji se, ale auto přibrzďuje a couvá k mému vozu.
To už lončáci samozřejmě nevydrží a mizí ve stařině v rohu. Nervy mám na pochodu, když uvidím na střeše auta maják. Naštěstí kluci po
minutě zjišťují, že pomáhat a chránit ve tři ráno je potřeba někde úplně jinde a odjíždí. Těch přívlastků co drtím mezi zuby je opravdu
hodně, ale žádný co by snesl tento papír. Zpět mě navrací až nové zalámání a tak rychle popobíhám o padesát metrů blíže k cestě a
zaklekám současně s vytahujícími lončáky. Když se znovu zapíchnou do pole a začínají řádkovat, vybírám nejbližšího. V okamžiku kdy
zvedne hlavu, prořízne noční klid rána ze sedmičky. Prase se na šedesáti metrech láme v ohni a při odkazování vyrývá svou poslední
brázdu. Ostatní kusy probíhají kupodivu kolem mě a chvatně mizí s rachotem v lese. Po chvilce uklidňuji tep a přicházím k již zhaslému,
padesátikilovému kňourkovi. Ve čtvrt na čtyři ráno ho pak otáčím na pravý bok, do ryje a na vstřel vkládám úlomek a vzdávám poslední
poctu. Děkuji Dianě za projevenou přízeň a přemýšlím o náhodách, které řídí naše kroky a o tom, co víc podniknout abychom bez újmy
přežili následující dva týdny, než kukuřice vzejde. Tak Lovu zdar a držím palce všem, kdo to máte podobně.
************************************************************************************************************************

Kdo si počká, ten se dočká

Na stejném posedu jako minule s liškou, mi bylo štěstí nakloněno i podruhé. Tentokrát jsem vyrazil na obeznanou tlupu černé zvěře. Byla
složená ze tří bachyň a dvanácti selat a vytahovala z lesa přes pastviny na přilehlé strniště, oddělené zarostlou cestou. Tentokrát ji však
vodící bachyně vyvedla z lesa o kus dál, jako by něco tušila. Mě tak nezbývalo jen ve dvěstě metrech pozorovat, jak přerývají staré
kravince a hledají nějakou tu hmyzí havěť. Naštěstí si po pár minutách vzpomněli na obilné strniště a k němu vedoucí bezpečný ochoz,
který se jim posledních pár dnů tak osvědčil. Celá tlupa se dává do pohybu do míst, kde je očekávám. Natažený napínáček, červený bod
plně zvětšeného puškohledu, od města nasvícená pastvina a přesto je člověk bezmocný. Dvě přiměřeně dlouhé zastávky v pohybu tlupy
jsou vždy se stejným scénářem. Slibně rozjetý vláček se v okamžiku zastavení bachyně vždy scukne do jedné hromady s překrývajícími se
těly. Poslední rozběhnutí a velké kusy už mizí v krytu příkopu následovány selaty. Přesazuji z jednoho na druhé. Nechci na tu dálku střílet v
pohybu a pomalu se loučím s dnešní příležitostí. Dvě nejmenší selata se však přeci jen trochu opozdila a než dorazí k příkopu, využívám
poslední nápad a vydávám ze sebe hlasité, fů! Poslední sele těsně před příkopem reaguje, prudce brzdí a zvedá hlavu. Rychle vydechuji,
kříž doprostřed plece a se současným třeskem sedmičky se ozývá jasně slyšitelný úhoz kule. Následný zmatek v tlupě a hromadný úprk
zpět do lesa pozoruji už v dalekohledu. Sele ležet nevidím, a tak se jich marně snažím dopočítat. Při následujícím virtuálním
pětiminutovém cigárku rozjímám o dnešním lovu a pevně doufám ve šťastný konec bez dosledu. Dvacetikilová bachyňka leží ve sto
metrech na hraně příkopu, přesně tam, kde ji jedenáctigramový Vulkán prostřelil komoru. K dnešnímu rychlému úspěchu pokorně
pronáším Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Sklizeno

Tak jsme se konečně dočkali i u nás. Oproti slibovanému ponechání kukuřic na zrno, skončila minulý týden všechna v bioplýnce, no díky za
to a zdravému selskému rozumu a řádném zemědělství zdar! Vzniklá strniště zlákala krom zvěře i mě. Srnčí je ve většině přebarvené do
zimního šatu, jen starší kusy a srny s velkými srnčaty jsou ještě červené. Škoda jen, že to vytahuje až po setmění. Při odjezdu z večerní
čekané na srnčí, jsem si všiml čerstvě zrytého pruhu posekaného jílku uprostřed kukuřičného strniště a druhý den přenesl do těchto míst
posed. Večer se navzdory předpovědi zatáhlo a mírné poprchávání přešlo v hustý liják dřív, než jsem dojel k poli. Následující dvě hodiny
jsem se snažil v autě neusnout při poslechu vytrvalého bubnování deště o střechu a nakonec to v jedenáct vzdal a otočil k domovu. V
polovině cesty si to však tam nahoře rozmysleli a utáhly kohoutek a tak již po dvaceti minutách sedím na místě. Asi po hodině se na
vzdálené straně strniště vynořil z lesa velký podlouhlý stín samotného kusu černé. Pomalu se začal přibližovat, jako by tušil, že to má u
mne s touto velikostí suchu. Kochám se černým rytířem, když za zády zaslechnu lupnutí. Než se stačím otočit, vytahuje z trnek za mými
zády o poznání menší samotný lončák a dává se do sbírání zbylých šáchů. Pomalu, s dobrým větrem, ale pořád naostro se dostává až na
padesát metrů a zvedá hlavu. Prohlíží si podezřelou novostavbu nepatřičně vyrostlou uprostřed pole a s odfouknutím se dává na prudký
úprk zpět k trnkám. Tam však zapochybuje a ještě naposledy zaráží, aby zkontroloval tu podivnost. Na poslední životní pouť ho vyprovází
projektil od Normy, který mu hodinu po půlnoci prostřelil obě plece. Mě nezbývá než pronést Lovu zdar a díky Diano za dnešní polibek.
************************************************************************************************************************

Rychlovka

Všude je dnes namoklo z odpoledních přeháněk a tak odjezd do honitby odkládám až téměř na desátou a volím lehce a hlavně v suchu
dosažitelné pastviny pod lesem. Ty jsou permanentně nasvícené vlakovým překladištěm a před třemi týdny se mi zde zadařila liška a sele.
V duchu doufám, že bachyně vodící sem tlupu vždy před půlnocí, již znovu získala k místu důvěru. Kvůli větru volím vzdálenější nižší
posed v keři a po dvaceti minutách už slyším ve stěně lesa varování puštíka. Během deseti minut se na pastvině objevují dvě samostatná
selata a přerývají ji při okraji, zatím co za nimi už je slyšet přítomnost zbytku tlupy. I při relativně dobrém osvětlení se mi na vrklajícím
posedu se zapřenými lokty, na těch sto dvacet metrů nedaří udržet spolehlivě kříž na jistou ránu. Po chvíli selata zatahují do lesa a
podávají raport o bezpečnosti pastviny, zřejmě s dobrým hodnocením, neboť po chvíli vyvádí bachyně z lesa celou tlupu. Stejný scénář
pohybu a rytí, ne a ne se hnout od lesa. Během dalších pěti minut nám dává rozhřešení srnčí, které se krátce rozbeká z druhého směru.
To zkušené bachyni ke štěstí úplně stačí a poklusem odvádí selata zpět do lesa. Mezi zuby drtím dost neslušná slova o smůle a za zvuku
praskání v lese vypouštím s hlasitým cvaknutím napínáček. Ověřuji si čas na telefonu a naposledy před odchodem kontroluji celou
pastvinu. V dálce si všímám pomalu klusajícího podlouhlého stínu se svítivou špičkou oháňky. Viník dnešního neúspěchu má namířeno
přímo k lesu. Po ne příliš povedeném zamyškování, kontroluji v puškohledu první prudké zastavení. Liška po chvíli pokračuje
nezměněným směrem, ale to už mám přeladěno. Znovu brzdí, sedá si a upjatě pozoruje mou pozici. Už je řádně načatá. Pravou rukou tedy
opatrně přikrývám ústa, olizuji rty a do posledního zapištění vkládám správnou intonaci a něhu. To už nevydrží a tak rychle stahuji
puškohled před zvětšující se černou siluetou a čekám, až mi ukáže bok.Jsem si bohužel moc dobře vědom světla z města za zády a tak
mě ani moc nepřekvapuje, když třicet metrů před posedem prudce mění směr a přidává. Táhnu s ní, mířím na hlavu a krátce sykám. Její
poslední zastavení je doprovázeno suchým třeskem brokové rány. Po odeznění oslňujícího záblesku, už jen vidím poslední záškuby
zadních běhů a pomalé poklesnutí prohnuté oháňky zhasínající lišky.V duchu pronáším Lovu zdar a děkuji Hubertovi i Dianě. Jak daleko je
v tu chvíli tlupa černé netuším. Doufám však, že jsme se neviděli naposledy.
************************************************************************************************************************

Začarovaný

I když se vám to tvrzení bude zdát přehnané, u tohoto lišáka to beze zbytku platilo, však posuďte sami. Poprvé jsem ho potkal v září. Při
čekání na srnčí mi vyšel z kukuřice do pruhu jílku. Ve vyjeté koleji se pak v reakci na myškovačku otočil předpisově na široko a vyčkával.
Střílel jsem v klidu z posedu a opěrky na cíl vzdálený cca osmdesát metrů. Lišák po výstřelu nadskočil a se zdviženou oháňkou běžel
kolejí pryč. Poté znovu zastavil, jistil a pomalu se zívnutím zatáhl do kukuřice. I když jsem ho po celou dobu sledoval v puškohledu, další
ránu už jsem neriskoval. Druhý den samozřejmě následovala zkouška na terč. V ose a jeden centimetr pod středem, nu což, je to tedy
rukama. Stane se, je to furt ta lepší varianta.
Druhé naše setkání se odehrálo po měsíci. Čekal jsem na srnu s nepřebarvenými srnčaty, a jelikož si už zvykla kontrolovat posed na rýze,
byl jsem schován na zemi ve vysokých kopřivách. Před setměním z rákosu vychází velká liška a staví se na široko při čekání na myš.
Střílím z trojnožky na sto dvacet metrů. Byl jsem si jistý, nicméně liška po výstřelu otáčí a se zdviženou oháňkou zabíhá do rákosu. Druhý
den místo kontroluji se psem. V terči pak vystřelenou desítkou zírám do dáli a marně přemýšlím, kde že je ten zakopaný pes. Zpětně si
sice uvědomuji, že při této ráně byli nejspíš v cestě listy kopřiv, které při velkém přiblížení nebyli vidět, ale je to jen malá náplast mému
sebevědomí. Při hlášení rány hospodáři navíc s překvapením zjišťuji, že dva dny přede mnou se i jemu podařilo v těchto místech dvakrát
úspěšně minout stejně velkou a podobně zbarvenou lišku. Shodujeme se tudíž, že s tímto lišákem na rozdíl od nás není něco v pořádku.
Dnes jsem se zdržel při kontrole a doplňování krmelců a na poslední chvíli tak skočil na motorku a vyrazil k tomuto zatím nezoranému poli.
Přenosný posed u rákosu, kam jsem měl namířeno, byl však se špatným větrem a tak jdu oklikou z druhé strany k vysokému posedu na
rýze. Pole jsou úplně prázdná a v okamžiku kdy usedám, se již začíná pomalu šeřit. Sundávám z kulovnice řemen, a jelikož je dost chladno,
natahuji rukavice a věším batoh. Při otočení a pohledu pod sebe se mi na okamžik zastavuje srdce. Dvacet metrů pode mnou pruhem
posekaného jílku pomalu kluše veliká krásně vybarvená liška. V tu chvíli si člověk uvědomí, kolik zbytečností mu stojí v cestě. Stahuji
pravou rukavici, sundávám krytky, dávám napínáček a po odjištění už vedu lišku v kříži., Při strmém úhlu mě však od ní dělí vrcholky křoví
lemujícího rýhu. Naštěstí se rozhoduje pro otevřenou plochu. Zastavuji ji tichým syknutí a nad večerním polem zazní výstřel. Nevěřícně
sleduji poslední pohyby odkazující kmotry, kterou dnes opustilo štěstí, poskytující ji tak dlouhou tajemnou auru. Slézám za úplné tmy a
dlouho stojím a rozjímám nad podzimním, krásně vybarveným lišákem. Diano Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Úplňkové

Původně jsem se zařekl, že dnes nepůjdu, ale i přes zatažený žaluzky se ta supernova nakonec prodrala k nám do obýváku a mě do hlavy.
Před osmou z pánve vyndávám poslední várku křapáčů, jdu si sbalit teplý svršky a ženě nenápadně oznamuji, že se dnes trochu mění
plány. Kupodivu se nezlobí a naopak mě povzbuzuje. Když je takový úplněk prý jednou za padesát let, jak jsem ji nezapomněl zdůraznit.
Kolem deváté přijíždím před nasvícené kukuřičné strniště, a jelikož jsou na něm už rozesety jednotlivé kusy srnčího, opatrně usedám na
vysokou čtyřnožku hned u silnice. Po půlhodině padá rána, z lesa na druhé straně. V duchu říkám „Lovu zdar“ a hned začínám litovat, že mi
na opěrce leží kulobrok a ne remington. V tomto světle přeci prasata nepolezou na otevřenou plochu, ale budou sbírat v krytu lesa. To
však po následující půlhodině bere za své. Na vzdáleném konci pole se vynořuje první černý stín, spořádaně následovaný devíti menšími
a postupně se dávají do probírání strniště. Selata putují daleko do pole, bachyně však co dva kroky jistí a zvedá ryj do výšky. I s dobrým
větrem však nádhernou podívanou po chvíli ukončuje a s fouknutím odvádí celou tlupu zpět do lesa. „Máš holka recht“, říkám si a
přemýšlím, jak zítra zasednu doprostřed pole na malou kazatelnu u stožáru. Čekám ještě chvíli, a jelikož se tlupa již neobjevuje, slézám a
zkusmo svítím na všechny posedy. Překvapivě bez odpovědi. Nó, takže změna plánu. Obloukem obcházím pole s hlasitým doprovodem
naštvaného srnčího a s vrzáním usedám na kazatelnu. Díru odkud svítí měsíc, zadělávám dekturou a zalézám do vaku. Před jedenáctou
se mi podaří zafunět dalekohled zrovna ve chvíli, kdy se v lese ozve lámání. Vytahující tlupu tak pozoruji už jen přes puškohled. Mají velmi
naspěch a celý vláček v mžiku mizí z výhledu. Ve stísněných prostorách přehazuji flintu do bočního otvoru, což se samozřejmě neobejde
bez řádných ťukanců. Kupodivu to však pomáhá a celou tlupu zastavuje uprostřed pole, bohužel zdrclou dohromady. Patovou situaci
naštěstí rychle řeší netrpělivé sele, popocházející dopředu. Ustaluji rozsvícený bod těsně za plece, vydechuji a po ohnivém záblesku a
sudovém zvuku od stěn kazatelny, pozoruji nastalý zmatek. Tlupa se obrací zpět k lesu, zatím co já v napůl odmlženém dalekohledu sleduji
vybrané sele, prchající opačným směrem. Marně však čekám na první klopýtnutí či pád. Nezpomaluje a zabíhá do rákosu. „No nazdar!“
Poslední prudké zalámání a zlověstné ticho přerušované z druhé strany, dozvuky mizející tlupy. Po virtuálním cigárku balím věci a s
baterkou jdu na nástřel. Rozstříknuté krůpějky barvy na velké ploše odpovědi nedávají. Celou stopní dráhu dosledu jich však přibývá a
před rákosem už jde o souvislou čáru. Čtyřiadvacetikilovou bachyňku s oboustranným průstřelem plic vytahuji po pár metrech z rákosu.
Poklekám u ní a vzdávám myslivecké pocty. Znovu děkuji Dianě, protože dobře vím, že nic netrvá věčně.
************************************************************************************************************************

Na potřetí

Příběh tohoto lovu se začal psát přesně před týdnem, kdy jsem již brzy z večera zasedl na svůj oblíbený posed v lokalitě zvané Čuhelův
kout. Jde zhruba o trojúhelníkové pole lemované za dvou stran lesem, sousedící s keřovitou podrostlou pastvinou. Překvapením pro mne
bylo, že je pole zorané, i když zde byl letošní len podsetý kmínem na příští rok. K zasednutí mě nakonec zlákal pruh biopásu, který pole
lemuje. Po půl hodině se objevují dva ušáci a s chutí se pouštějí do pastvy. Během chvilky však oba nervózně prohopkají kolem posedu a
mizí ve stařině. Zprvu si tmavého stínu na kraji keřů ani nevšimnu a až v okamžiku, kdy prudce přebíhá biopás do pole, poznávám s kým
mám tu čest. Rychlá výměna optiky, Ale liška je rychlejší a zastavuje u mých stop. Jeví se mi malá a na tu dálku si netroufám na jistou ránu.
Reakce na stopy na sebe nenechá dlouho čekat a rychle se ztrácí přes tmavou část pole v protější stěně lesa. Pomalu se uklidňuji a
rozhoduji zůstat sedět alespoň další dvě hodiny. Po deseti minutách se však liška znovu objevuje na oračce. Třistametrovou vzdálenost
zkracuji myškovačkou. Liška si však zkušeně přichází pro vítr a dnešní hru na kočku a myš definitivně končí. „No nic však se nevidíme
naposled, ale pěkný večer to byl“, utišuji se cestou domů.Zpět na místo se dostávám až v sobotu. Doma oznamuji, že jsem do sedmi zpět
i s liškou, za hlasitého nadšení dětí a lehkého úsměvu své ženy. K posedu jdu prostředkem pole. Umrzlý biopás hlasitě křupe, dnes bych ji
mohl dříve slyšet než vidět. Šestá hodina však minula a nic. Ani zajíc, jen z dáli se monotónní houkání výra a z přilehlé silnice pravidelné
drncání kamiónů.V sedm se na okraji keřů úplně neslyšně objevuje kmotra a já pomalu zvedám kulovnici do ramene. Napínáček, pojistka a
v puškohledu už vidím její strnulou siluetu natočenou k silnici.Vydechuji a v tom okamžiku obraz v puškohledu zbělá, zalitý prudkým
světlem. Nevěřícně sleduj jak jeden z míjejících se kamiónů při manévru stáčí kabinu a osvětluje pole. Celé to trvá jen pár sekund, ale pole
zůstává pro tento večer již prázdné.
Při včerejším příjezdu zjišťuji, že je něco špatně. Viditelnost výborná, vítr však fouká opačným směrem. Obcházím proto pole po druhé
straně a vybírám vysoký stařičký posed v protější stěně. Dole radši vybíjím, a i když je vrzání špruslí naléhavé, nakonec bezpečně usedám
na skloněnou sedačku. Balím se do pytle a pod kolena roluji podsedák, abych neujížděl. Následující tři a půl hodiny neustále prohlížím
protější kout, ale nic. Je krásný večer a nechce se mi domů. Ranní kolbenka mě však před desátou nakonec přesvědčuje, začít balit.
Ještě před tím naposledy ladím na pusu myší písknutí. Nakonec až při rozepínání pytle, zaslechnu ze stěny za sebou, dvakráte hlasitější
lupnutí. Asi srnčí, přesto opatrně a velmi pomalu zakládám do ramene kulovnici. Předlouhých pár sekund ticha ukončuje pravidelné tiché
stakato našlapování pode mnou. Vím o koho jde. Ten zvuk znám a nejde si ho splést. Opatrně se nakláním dopředu a modlím, ať to
opěrka nevzdá. V okamžiku, kdy se na jediném černém fleku pode mnou objeví liščí silueta, promluví remington a zábleskem jí při k zemi.
Mám radost, mám velikou radost, i když to není ta liška, na kterou jsem dnes čekal, ale mladý téměř osmikilový lišák.
************************************************************************************************************************
Když se štěstí unaví

Sedne i na vola. V případě lovu této lišky to platí o mnoho víc, než napsat: Zaslouženě vychozená. Ale že s ní bylo trápení. Viděl jsem ji
mockrát, pravidelně dodržovala místo kde přesazovala pole, akorát neustále posunovala čas, kdy vytáhne. V neděli jsem ji dokonce
zamyškováním zastavil a následně výstřelem zase popohnal. Úplně hluchá si však dobře zapamatovala posed, z kterého nic dobrého
nekouká.  A tak v úterý, když znovu vyběhla z lesa, po dvaceti metrech zarazila. S upřeným pohledem zkontrolovala obrys posedu a
okamžitě vyrazila zpět. Nic mi nebylo platné dokonalé černo bílé maskování. Povzbudivé zůstalo jen to, že i přes všechny pokusy zatím
dodržuje své spády. Ve čtvrtek jsem pak bezúspěšně zkusil štěstí ještě na druhé straně honitby v lese. Včera už trochu frustrován jsem se
rozhodl na to jít jinak. Asi sedmdesát metrů od míst kde vycházela z lesa, byla u cesty zachumelená skládka dřeva. V její polovině pak
příhodně vyčuhoval slabší šestimetrový kmen. Rozložil jsem si sedačku a trojnožku přímo za hranou skládky tak, aby mě vyčuhující kmen
kryl a zároveň poskytnul opěru pro zbraň. Následovalo samozřejmě důkladné zamaskování do pasu bílou a vrch černou, neboť za skládkou
při nízkém horizontu byli tmavé stromy. Byla sedmá hodina a za zády dost čilí ruch projíždějících kamiónů, co chvíli osvětlujících můj
palpost. Kolem osmé registruji pohyb na kraji lesa, ale v puškohledu se objevuje jen první ušák. Po hodině ho následuje jeho kolega.
Poprchává a až do půl dvanácté je všude klid, občas narušený notováním výra. Pak se náhle jako duch na okraji lesa objevuje známá
podlouhlá silueta. Jelikož se vůbec neboří, rychle popobíhá třicet metrů do pole, kde zaráží s pohledem upřeným k obávanému posedu. V
plně zvětšeném puškohledu na ní rozeznávám každičký chlup, ale vím, že na kochání není čas a šance kdy zastavila, bude jen jedna.
Tiché štěknutí remigtonu spolknou zachumelené klády. Liška prudce vyráží do pole, po třech skocích však zůstává zabořená v závěji.
Vydechuji, přebíjím, kontroluji poslední údery oháňky a pomalu se začínám klepat. Z protějšího borku se na rozloučenou ozývá zaskolení.
Dojímá mě to, nicméně natáčím trojnožku tím směrem a znovu zakládám kulovnici do otlačeného ramene. Člověk by mněl vědět kdy má
dost, přesto to vydržím ještě půlhodinu. Pak už ale opírám flintu o klády a balím svršky. V okamžiku zvednutí ze sedačky, zkamením v
pohybu. Od rýhy vyráží větší tmavý flek. Opatrně sahám po zbrani a v puškohledu rozeznávám větší kus černé. Přibíhá k ležícímu lišákovi
a sklání hlavu. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vzrušení ze setkání s černým rytířem je převáženo zděšením, co bude následovat.
Samozřejmě nejhorší scénář představuje lončáka, mizejícího s mojí liškou. Celkem zbytečně mu držím červený bod na slechu, připraven
alespoň zařvat, jak je to nespravedlivý! Naštěstí se řád světa vrací do normálu a čuník spořádaně zvedá pírko a hřbet a s rachotem mizí v
lese. Na dalšího diváka už dnes rozhodně čekat nehodlám, a tak vyrážím vzdát poctu poraženému, z tohoto trpělivého a dlouhou dobu
vyrovnaného poměřování sil.
************************************************************************************************************************

Čarovné pondělí

Po sobotní pětihodinové čekané, během níž jsem neviděl ani chlup, mi dalo včera velikou práci se vůbec přemluvit, abych vyrazil. Nakonec
mě onen spolehlivý šestý smysl nacpal z večera do auta a mrtvá ručička palivoměru rozhodla, že dnešní čekaná bude blízko domovu.
Vybírám oblast zahrádek hned za městem a díky hlubokým promrzlým kolejím, odstavuji auto hned u hlavní silnice. Za hlasitého křupání
doprovázeného štěkáním psa z jedné ze zahrádek, se dostávám pod svah za posledními chatkami. Ten oddělen cestou, navazuje na
rozlehlé pole klesající k městu. Usedám do příkopu pod cestu, zády opřen o vysokou jívu. Před sebou mám výhled na pás trnek vybíhající
z lesa, místo na kterém jsem letos při obnovách několikrát obeznal liščí spád. Z příkopu mi kouká jen vrchní část těla a tak podkládám
stoličku, abych dostal hlaveň na hranu cesty. Jiný příhodný kryt v těchto místech prostě není. V takto našponované poloze to dnes na
dlouhé čekání nevypadá. Po chvíli se konečně psisko nade mnou unaví a tak vytahuji vřeštidlo. Nastalé půlhodinové ticho je náhle
přerušeno nezařaditelným zvukem, po kterém se mi zježí všechny chlupy na těle. Jde o rychlou sérii ječivých zvuků, dušených jakýmsi
chrčením. Takový odkazující zajíc říznutý kunou, sovou, či kánětem. Zprvu mě napadá nějaký kolega v zeleném neúspěšně ladící
vřeštidlo, ale zvuk se z levé strany rychle blíží. Natáčím se a malinko povytahuji. Skrz větve zahlédnu přes cestu přebíhající lišku, rychle se
zmenšující v protisvahu. Nestíhám jí v puškohledu a tak spouštím hlasitý ptačí trylek z vábničky, kterou mám celou dobu v puse. Současně
s tím však liška vydává svůj pronikavý křik, přehlušující ten můj. Je už skoro u trnek a tak naposledy prudce foukám do vábničky. Zaráží se
a já konečně ustaluji tečku puškohledu na plecích. Výstřel ji v osmdesáti metrech ukládá pod trnky a já konečně vydechuji a přebíjím.
Žádné odkazování. Příjemný pocit úlevy je však náhle přerušen zaskolením v lese nade mnou. Typické dvojštěky hledajícího lišáka se
chvílemi přibližují po hřebeni, pak však začínají slábnout. Vytahuji tedy vřeštidlo a vydávám kratší intenzivní sérii. Ani ne po minutě
zpozoruji nepatrný pohyb za chatkou vpravo. Pomalu sjíždím louku pod ní. Až při pohybu zpět si všimnu pod jabloní sedící nehybné bílé
siluety. Kříž umisťuji uprostřed hrudi a lehce tlačím spoušť. V záblesku se lišák kácí a pomalu popojíždí po zmrzlém svahu. Přebíjím
poslední patronu a s nastupujícím třesem lovecké horečky si v hlavě pomalu vychutnávám právě prožité okamžiky. V duchu děkuji všem
mysliveckým patronům, kteří při mně dnes stáli. Později přicházím nejprve k mladému lišákovi, u kterého jsem si vcelku jistý. Překvapení
mě však čeká u první zrzky, která se tak zvláštně ozývala. Jde o menší, pěkně zbarvenou lišku, pevně zakousnutou do zbytku zajíce, s
kterým se nehodlala rozloučit ani v poslední chvíli. Usedám tedy vedle těchto krásných šelem na louku, zasněně pozoruji ukousnutý žlutý
měsíc nad městem a s velkou pokorou dnes provolávám Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Líná zrzka

Jelikož jsme plánovaný rodinný výlet na Sněžku přeložili až na pátek, využil jsem volného večera a po delší době jsem vyrazil na čuníky. Z
borku do kukuřice přesazují přes jílkové strniště, kde v ponechaných řádcích slámy ryjí a prohání myši. Tentokráte se však trochu motal
vítr a tak je i po dvou a půl hodinách v borku zatím ticho, přerušované jen projíždějícími vlaky. Náhle se mi za zády ozve typické ťapavé
šustění. Otáčím se, přes rameno pomalu vysunuji kulobrok a očima propátrávám pole. Měsíc se už schoval a viditelnost je dost na hraně,
přesto zpozoruji tmavý stín pomalu se sunoucí světlým řádkem. V okamžiku zastavení, ho již mám v kříži. Stále však s určitostí nevím, o
jaké zvíře jde. Tmavá kruhová skvrna s bílým flekem pod bradou se nepohne po dobu následujících tří minut. Už mi začíná v nepřirozené
poloze tuhnout krk. Vyměňuji tedy opatrně puškohled za dalekohled a dumám, že jestli jde o lišku, leží stočená uprostřed pole do klubíčka
s oháňkou kolem těla? Mezi tím se v nedaleké obci spouští ohňostroj. Ani na to však zvíře nijak nereaguje a dál v klidu leží. Po dalších pěti
minutách se pomalu začínám klonit k názoru, že jde spíš o zajíce a má záda a krk už úpěnlivě žadoní o přesednutí. Náhle se v dalekohledu
tmavý flek najednou zvětší a bílý kvítek se přesouvá tam, kam patří. Liška se protahuje, oklepává a pomalu přechází napříč řádky k
nedaleké stěně lesa. Následuje rychlá výměna optik, hlavně nezavadit o opěrku. Silueta zrychluje a střídavě se ztrácí a vynořuje v tmavých
a světlých pruzích pole. V posledním světlém proužku ji cucnutím konečně zastavuji a broky opouští plastovou nábojnici mini magnumky.
Ve třiceti metrech odvádí svou práci spolehlivě a liška leží v ohni bez dalšího odkazování. Po chvíli se mi konečně daří vylovit z batohu
svítilnu. Krom dohasínajícího odrazu světel mladého lišáka, na mně jak lucerničky svítí ze stejného řádku, dva vděčné páry zaječích
bakadel.
************************************************************************************************************************
Pátek třináctého

Jelikož nejsem pověrčivý a zítra začíná víkend, volba dnešního večera je jasná. Na včerejší schůzi jsme se navíc dozvěděli, že kukuřičná
pole u nás letos neskončí dle původního předpokladu v bioplýnce, ale zůstanou na zrno. Bohužel jsme široko daleko jediní s takto
prostřeným stolem a tak čuníci nelení a pilně se připravují na nadcházející zimu. Kukuřice jsme dnes vyvoněli novým kokošanelem, tak si
vybírám představené pole s jílkem za kolejemi. Rodinné povinnosti mě uvolňují až po sedmé hodině. Špatný vítr navíc nutí jít tři čtvrtě
kilometru z opačné strany a zasednout na stožár v nejvzdálenějším koutě pole. Světla je dnes opravdu velmi málo, v porovnání s
posledními dvěma večery, kdy jsem hlídal pole za městem. Už po hodině mám roupy a lituji dnešního výběru. Nakonec mě na místě
udržuje jen ujitá vzdálenost. Před devátou se situace rychle mění. Po krátkém varování puštíka již slyším praskání a občasné kviknutí z
lesa přede mnou. Připravuji do ruky kulobrok. Lámáni je už skoro u kraje borku, Steiner však zatím nic neodhalil a lomoz rázem utichá.
Ticho před bouří trvá nekonečně dlouho, nakonec se tlupa dá do pohybu krytá hustými okrajovými větvemi. Velká bachyně ji zkušeně
vyvádí do pole pod větrem a stále jistí. V jílku po kolena vidím jakž takž bachyni a čtyři lončáky. Ze selat míhajících se pod nimi, však stěží
hřbety. I když to nemám rád, nakonec kvůli jistotě přeci jen lovím z kapsy baterku. Rozsvěcuji nad sebe a pomalu sjíždím dolů na pole.
Vodící bachyně je už skoro na větru a tak moc času nezbývá. Se světlem zrychluje i zbytek celé tlupy a pomalu mi mizí ze zorného úhlu. Z
lesa je narychlo doplňují další dva lončáci a obloukem klusají za nimi. Vybírám si ve světle prvního tmavšího a posílám za ním své hej.
Prudce se zasekává na ostro. Rychle tedy přejíždím na druhého, který stojí předpisově naširoko.Světlo baterky přejíždí po zježených
štětinách hřbetu a zastavuje na lopatce. Tichou nocí třeskne rána s ozvěnou nesoucí se polem. Všechny kusy mizí v lese, jen bachyně se
těsně před ním zastavuje a temně odfukuje. Nakonec i ona zabíhá a já kuželem světla a dalekohledem propátrávám pole. „Nikde nic.“
Pomalu si přehrávám předešlé okamžiky a ujišťuji se, že jako první do lesa zaběhl samotný lončák a až po chvíli zbytek tlupy. „Ten druhý
musí tedy ležet!“ Obvyklou čtvrt hodinu nedočkavě zkracuji na pět minut a už se soukám dolů. Oddechnu si teprve po sto metrech, když
nacházím ležet skrytou v řádku padesátikilovou lončačku. Na chvíli u ní poklekám s dubovým úlomkem a děkuji mysliveckým patronům, že
tak jako já nelpí na pověrách. Pomíjivé okamžiky štěstí pomalu vyprchávají a já si naplno začínám uvědomovat délku trasy, která mě dnes
s úlovkem čeká. Tak tedy Lovu zdar, noční poutníci s popruhy na zádech.
************************************************************************************************************************

Vykoupení

Sanitární odlov, tak měl znít původní popisek k tomuto lovu. Nakonec jsem se však rozhodl podělit se s vámi o podrobnosti tohoto
příběhu, který je pro mne velkým poučením a hlavně zadostiučiněním. Stále u nás stojí kukuřice a tak jsou čuníci dost aktivní. Lovecká
příležitost a hlavně potřeba uhlídat zbylé klasy mě před týdnem nasměrovali k přenesenému posedu u trati, kudy tlupa do kukuřice z lesa
přecházela. Než jsem se však dostal k poli, překvapili mne na lesní cestě prasata, tentokráte přicházející z druhé strany. Jelikož jsem se
dostal přímo mezi ně, rozsvítil jsem baterku, sundal kulobrok, ve světle vybral nejmenší kus natočený bokem a zmáčkl spoušť. Sele
zakvičelo, spadlo a odkazovalo na místě. Zbytek tlupy se dal všemi směry na ústup. „Paráda, dnes to tedy bylo rychlý“, říkám si při lovení
nového náboje z kapsy. Po zavření hlavní zvednu baterku a v němém úžasu s otevřenou pusou sleduji, jak se zhaslé sele najednou prudce
zvedá a rozbíhá do houští. Druhá hozená rána jen dělá třísky z hromady klestu za cestou. Na nástřelu se třemi kapkami barvy přemýšlím,
co se nepovedlo a pokračuji v tom i po další hodině marné snahy o najití zhaslého kusu či alespoň další barvy. Druhý den ráno následuje
deštivá dvouhodinovka se psem, při které se nám daří zvednout v houštině stokilového kňoura, takže jsem nakonec rád, že psa po pěti
minutách připínám zdravého a v celku na řemen. Odpoledne zkouším nastřelení a při tom zjišťuji, že je uvolněný ostřící člen okuláru
puškohledu. Jelikož jde o starší provedení s křížem v první rovině, pohybuje se i on. Posílám tedy optiku na opravu a přehazuji si
puškohled z druhé zbraně a znovu nastřeluji. O tomto úplňkovém víkendu se při hlídání kukuřic znovu potkávám s oním velkým kňourem a
dvakráte nestíhám tlupu při opouštění kukuřic. V pondělí se změnou větru měním stanoviště a zasedám na starý posed na vrbě,
zakončující rýhu před kukuřicí. Je vybráno a prudce se ochlazuje. Ještě dříve než klesající mlha úplně zalije okolí, vytahuje z kukuřičného
lánu menší samotné prasátko. Už v dalekohledu si všímám, že postupuje pomalu a se zvláštní mechanikou pohybu. Je stále na ostro a při
přesazování rýhy dlouze vybírá nejschůdnější místo. Poté však na louce překvapivě prudce zrychluje a začíná se vzdalovat. Na mé hlasité
„hej“ zareaguje a na okamžik přibrzdí. Zásah Vulkánu je dobře slyšitelný a nechává sele v ohni. Tentokrát přebíjím co nejrychleji, ale
odkazování trvá jen velmi krátce a divočák zhasíná. Po půl hodině se s ním přibíhá rozloučit z borku velký kňour, který u něho jen na chvíli
přibrzdí, než zmizí v kukuřici. Na nástřelu pak s hrůzou zjišťuji, že dvacetikilovému seleti chybí pod kloubem zadní běh a téměř celé pírko.
S hořkým pocitem na patře posílám poděkování Dianě, že mě dovolila napravit, co jsem tak neslavně začal a při vkládání posledního
úlomku přemýšlím, co všechno si za ten týden asi vytrpělo.
************************************************************************************************************************

Nadvakrát a se štěstím

Tak nevím, jestli se moderní zemědělství místo počasí neřídí výsledky voleb, nic méně oproti slibovanému ponechání kukuřic na zrno z
minulého týdne, se v pátek přiřítili kombajny a řádně se zakously. Nechali stát jen dvě pole, která prý určitě vydrží ještě měsíc. V pátek
kolem sedmé tedy přijíždím k nejvzdálenějšímu strništi. Cestou potkávám odjíždějícího kolegu, který hlídal dosekávání, ale už to vzdal.
Jeho rozhodnutí pochopím hned, jak vylezu z auta. Na strništi svítícím bělobou je přes povalující se mlhu vidět sotva na pár metrů. Po
chvíli přešlapování mě občasný závan větru rozhánějící mlhu, nakonec nasměruje podél pole na stařičký zarostlý posed ve stěně olší. Na
další hodinu se však rozlévá husté mléko. Když už to pomalu vzdávám a začínám balit, od kolejí zavane čerstvý vítr. Dalekohledem pomalu
projíždím odvanutá místa, když tu se mi v rohu na chvíli zjeví kulatá černá silueta, která se však s vynechávajícím větrem zase ztrácí v
nové porci mléka. Připravuji si kulobrok a k mému překvapení se po dalším závanu větru prase objevuje v šedesáti metrech přímo před
posedem. Je však stále v poklusu k místu, odkud jsem přišel. Krytky, bod, napínáček, pojistka a hlasité dvojité syknutí zastavují lončáka
naširoko. Třesk sedmičky je doplněn zvláštním praskavým zvukem. Nepřebíjím a v dalekohledu pozoruji, jak prase mizí rovně přes pole ke
kolejím. Nezpomaluje ani nepadá, dokud ho nepohltí mlha, pomalu se vkrádající i do mých myšlenek. Následná hodina a půl snahy o
marné najití alespoň kapky barvy, doplněná sobotní hodinovkou se psem, mi žádné odpovědi nedává.
Znovu na místo se dostávám až v neděli, poté, co jsem si kontrolním nástřelem ověřil, že vyměnit budou potřeba ruce. Je vybráno.
Výborná viditelnost mi po dosednutí na posed ukazuje ve směru střelby pravděpodobné viníky pátečního neúspěchu, přesahující vršky
mladých javorů bez listí. Takto uklidněn rozjímám až do doby, kdy se dá do pohybu srnčí v půlce pole. Za ním vytahuje od kolejí známá
černá silueta. Chvíli stojí na kraji, jako by se nemohl rozhodnout, pak si to ale namíří mezi mnou a autem k lesu. Kluše pomalu a daleko, tak
ho jen kontroluji puškohledem. Při přesazování mých stop nezrychluje a mizí v houštině. Občasné křupnutí se pomalu krajem přibližuje. Po
pár napjatých minutách se objevuje na kraji houštiny krytý větvemi, dlouze jistí a poté prudce vyráží přes mé stopy na strniště, kde přechází
do klusu. Koutkem oka naposledy kontroluji clonící větve a s tečkou na plecích ho v šedesáti metrech písknutím zastavuji. Výstřelu je
tentokráte doplněn tím správným zvukem úhozu kule a lončák se obrací a prudce odskakuje zpět do lesa. Hned na kraji je však slyšet
náraz do kmene a posléze několikráte silné odkazování úderů spárků. Po deseti minutách hrobového ticha tedy slézám a na nástřelu
objevuji oboustranně silně pobarvenou stopní dráhu. Jelikož jsem si dost jistý, již po cestě lámu úlomky a po deseti metrech nacházím v
podrostu kopřiv zhaslého padesátikilového černého rytíře s nepopsatelným aroma a kyrysem škáry obalené blátem. Trochu v nejistotě mě
nechává zapouzdřená rána na vnitřní straně kýty. Poděkování dnes patří Dianě a v neposlední řadě také mé drahé a trpělivé Soně za
následnou pomoc při transportu.
************************************************************************************************************************

Jdu na bizony

Tak jsem poslední tři dny doma začal hlásit své noční čekané. Začalo to přitom velmi náhodně. Minulý týden jsem obeznal samotného
lončáka, který dost pravidelně přecházel přes pole posekaného jílku do kukuřice. Ten den mě nakonec také přišel až pod posed, ale
jelikož jsem v borku za sebou slyšel tlupu, rozhodl jsem se nestřílet, i když jsem se jich nakonec nedočkal. Při zpáteční cestě domů mi pak
přes cestu přeběhla liška a bylo to jen o fous, že mě nevysadila z motorky. Šlo o okraj města a tak jsem zastavil za prvním barákem,
nakrmil kulobrok tři a půlky broky a šel ji vynadat. Na pšeničném strništi nasvíceném od VČE bylo vidět jak ve dne, ale kmotra nikde. Jen v
dáli jedenáct černých pomalu se pasoucích fleků, připomínajících na žlutém strništi ony bizony. Indiánským způsobem krytý zarostlou
rýhou, se mě k nim nakonec podařilo dostat až na dostřel. Výhoda osvětleného pole hned za městem je bohužel vykoupena obklopením
hustou zástavbou chatek a nízkým horizontem, prakticky bez možností bezpečné střelby ze země. Po dalších dvou hodinách tedy místo
opatrně opouštím a to i přes to, že se k zmíněné tlupě připojila další tříčlenná parta lončáků.
Následující den vyrážím na jedenáctou a využívám stožáru uprostřed pole. Tlupa vytahuje ještě dřív, než stačím usednout na podestu.
Bohužel si vybírají plot u elektrizace a pomalu se podél něho přemisťují k silnici, kde mám odstavené auto. Další hodinu bagrují pole
přímo pod lampami u cesty. Mezi tím se z přilehlé cihelny vynořují tři větší kusy a po chvíli jištění rychle přebíhají pole. V krátkém
zastavení mezi stožáry pak vidím v puškohledu, přejíždějícím po nejmenším lončákovi, kromě střapce, také svítící okénko nejbližší chatky
na horizontu. Zastavení trvá jen mžik a tříčlenné pendolíno mizí v dáli. Současně s ním se však dává do pohybu i tlupa od silnice a bez
zastavení následují lončáky.
No nic do třetice všeho dobrého pomyslím si, když včera po desáté usedám na místo. Po hodině pomalu vyklízí pole srnčí a na
vzdáleném konci se vynořuje mých jedenáct bizonů. Následující dvě hodiny se pasou mimo dostřel. Už to začínám vzdávat, když tu
najednou od plotu s rachotem vyráží po pole druhá desetičlenná tlupa. Jsou dost nervózní a neustále se drží pohromadě, nicméně se
nakonec přesunují do míst, kde se dá bezpečně střílet. Navíc se jedno zvědavé sele otáčí a odděluje. Jsem dobře zapřený, světla tolik,
že ani nerozsvěcím bod. Vydechuji, ustaluji kříž těsně za plecí a lehce přitahuji napínáček. Slabý déšť polyká zvuk výstřelu a po oranžovém
zášlehu plamene se ve sto dvaceti metrech sele láme v ohni a zůstává ležet. Obě dvě tlupy spěšně opouštějí pole, každá do jiného kouta.
Hodinu po půlnoci poklekám před dvacetikilovým kňourkem a vzdávám mu poctu. Rozjímám nad právě prožitým lovem, děkuji
mysliveckým patronům za přízeň a pronáším Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Adrenalin

Po propršeném víkendu jsem se včera konečně zase dostal ven. Odpoledne, mezi zájmovými kroužky mých dětí jsem stačil dovést ke
kukuřici nový přenosný posed. Do večera se však k mé nelibosti změnil vítr, tak si nakonec vybírám druhou stranu pole. Jde o poslední
stojící kukuřičný lán, ve kterém minulý týden zemědělci prosekali pásy. Cestou ještě stírám z předního skla posledních pár přeháňkových
kapek. O půl deváté se s prknem pod paží prodírám kukuřicí ke stožáru uprostřed pole, kolem kterého se táhne prosekaný pás. Že to
nebyl úplně dobrý nápad, zjišťuji padesát metrů od stožáru. Zpod nohou mi startuje větší kus černé zvěře, komentující svůj ústup
výhružným klektáním. Chvíli nehnutě stojím a urputně zadržuji svěrač. S nasáváním kňouřího odéru docházím k rozhodnutí, že zpět jdu
rozhodně po posekaném. Dovršení zklamání mě pak čeká po usednutí. Oproti za světla naplánované výhodné strategické poloze zjišťuji,
že nad horizontem kukuřice svítí vlakové překladiště. Na posekaném pruhu je tak z výšky totálně černo, ostře kontrastující s bílou
protilehlou stěnou kukuřice. Po hodině čekání se navíc začíná vítr točit všemi směry. Slézám s tím, že zkusím štěstí na podmítnutém
strništi za městem. Pomalu se s baterkou vracím k autu po kraji posekaného pruhu, když přes šustění kukuřice ve větru zaslechnu i pár
prasknutí zlomených klasů. Zhasínám a couvám do stěny. Praskot se přibližuje přesně na moji úroveň a já v pokleku sleduji první velký kus
vybíhající na průsek. Nezpomaluje a míří přímo ke mně. V puškohledu ho kontroluji až do posledních pár metrů, kdy na moje syknutí
konečně brzdí a s fouknutím prudce prchá. Také odfukuji, těch nových spodků dnes bude určitě třeba. Znovu však tajím dech. S lomozem
vybíhá z kukuřice další, o poznání menší kus. Deset metrů ode mne zastavuje, zvedá, ryj a jistí. Stojí dost zešikma a tak posunuji kříž před
plece. Třesk výstřelu polyká kukuřice. Prase se zlomí v ohni a zadními běhy naposledy rozhrabuje strniště. V rámci možností rychle měním
patronu, ze země zvedám baterku a se srdcem poskakujícím v krku, kontroluji jeho poslední pohyby. Moji pozornost náhle upoutá nový
zapraskání v kukuřici. Kužel světla mi ukazuje vybíhat nejmenšího, třetího do party. Sele s úlekem zastavuje, já si však už nehodlám kazit
dnešní zážitek. Vyprovázím ho pohledem a „bác“ dělám jen na pusu. Dnes nemusím čekat obvyklou kuřáckou čtvrthodinu a tak pomalu
přistupuji k šedesátikilovému černému rytíři, který dnes svůj poslední boj prohrál. Jako poslední hryz dostává vršek kukuřice, jež měl tak
rád a která se mu nakonec stala osudnou. Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Zimní sele

Celý týden jsem se s touto tlupou setkával, ale vodící bachyně a Diana ještě nebyli připraveny. Během sedmi dní se toto strniště stalo
posledním útočištěm, zatím co ostatní pole po zámrzu traktory s pluhy proměnili v nevlídnou měsíční krajinu. Poprvé mě sem nalákal snad
metrákový sekáč, který vždy z večera vytahoval spolu s dvaceti kusy srnčího. Zajímavé bylo, že srnčí tuto kouli mezi sebe přijalo a
vyhrabávali kukuřici nerušeně pár metrů od sebe. Z dálky vždy vypadají jako spořádaná tlupa. Z večera tu byl sám a občas se k němu
připojil osmdesátikilový kolega a bez rivality brali žír spolu. Čtyři bachyňky se sedmi selaty je vždy na chvíli doplnili, ale ty se na rozdíl od
kňourků chovali velmi obezřetně. Vždy v uctivé vzdálenosti a při jakékoliv zámince pole kvapem opouštěli. A tak jsem jejich zdvižená
mizející pírka pozoroval při projíždějícím vlaku, beknutí srnčího, zatroubení auta a dokonce i při prudkém vykouknutí měsíčku zpoza
mraků. Problémem tohoto strniště je navíc poměrně velká plocha bez možnosti jakéhokoliv krytu. Včera dopoledne jsem strniště obešel,
abych zjistil, kde od tratě vytáhly poslední noc. Podle větru vybírám příhodné místo, přibaluji liščí bílý ohoz a před šestou už sedím u patky
stožáru, alespoň z části obklopen trsem bodláků. Maskování funguje výtečně a občas musím dokonce promlouvat na srnčí pasoucí se pár
metrů ode mě, aby si nepřišlo na vítr. Po půl hodině je venku Čenda. Tak jsem pojmenoval sekáče, který mě už tolik večerů dělá
společnost. Drží si dostatečný distanc a nerušeně a hlasitě chřoupe klásky další hodinu. Náhle se po travině sousedního pole dává do
pohybu srnčí. Mizí přes strniště v trati, sledováni vláčkem jedenácti kusů černé. Natáčím trojnožku a napjatě čekám, s čím se vedoucí
bachyňka vytasí tentokrát. Kupodivu jdou dnes pomalu a na chvíli zalézají do zarostlé rýhy. Nedočkavá selata to však dlouho nevydrží.
Vybíhají na strniště, následovány zbytkem tlupy a sbírají za pochodu asi šedesát metrů ode mne. V puškohledu postupně kontroluji pohyb
všech kusů. Všechny vypadají v pořádku, a tak se zaměřuji na nejmenší sele, zdržující se na konci. Trvá to asi tři minuty, než se natočí
naširoko a zastaví. Zvuk výstřelu je poměrně tichý, bez slyšitelného náraz kule. Tlupa je evidentně zaskočena a tak obíhá sloup z druhé
strany a v osmdesáti metrech znovu zastavuje. Mám přebito a jelikož sele leží, prohlížím ostatní kusy. Jsou však semknutý po hromadě,
navíc zrychlený pohyb srdce se mi až moc promítá do rukou. Pokládám tedy kulobrok na kolena a dalekohledem pozoruji, jak překvapivě
pomalu mizí doprostřed strniště. Po virtuálním cigárku nakonec poklekám u hřbetu možná až moc malého, sedmnáctikilového kňourka.
Vzdávám mu myslivecké pocty, přemítám nad uplynulým týdnem a děkuji Dianě za přízeň.
************************************************************************************************************************

Nové kukátko

Po nedělní čekané jsem se už nemohl dočkat večera. Obeznal jsem na svém oblíbeném liščím poli dva lišáky, kteří nereagovali na vábení
a jednu menší stopu vytištěnou už po šesté hodině kolem posídku, který jsem si tam převezl. Navíc mi přišla zapózovat pěti členná tlupa
černé. Trochu rozmlsán si tedy balím do auta krom remingtona i kulobrok. Sněhu připadlo, ale bohužel než dojedu k posledním barákům,
viditelnost se rapidně zkracuje. Při příjezdu k poli už jen vidím na pár metrů. Čtvrt hodiny čekám, zdali to vítr nerozfouká, ale nakonec to
přeci jen s brbláním otáčím a jedu dom. Objíždím to oklikou, tak nějak se dnes nechci vzdát bez boje. Po dvou kilometrech za městem se
objevuje údolí bez mlhy. Odstavuji tedy auto, navlékám se do bílého a pomalu postupuji kolem ohradníku k posedu na vybíhající rýze s
výhledem do údolí na přilehlé pastviny. Cestou mi salutují tři ušáci. Než usednu, obeznávám ještě na protější louce pod lesem
desetičlennou tlupu černé. Dobrý začátek a tak po půl hodině zkouším postupně myškovačku i vřeštidlo. Dva zajíci přibíhají přímo pod
posed a nedobrovolně mi tak dělají dokonalé mojo. Další dvě hodiny se však nic neděje, jen divočáci střídavě přerývají louky a mizí v lese.
Když po třetí zatáhnou ve stejné lesní stěně, měním taktiku, slézám a přesouvám se blíže k lesu a svoji hamižnost pociťuji na ramenech
řádnou vahou dvou zbraní. Cesta je lemována překvapivým množstvím liščích stopních drah. Nakonec se tedy zavrtávám k patce stožáru
pod lesem, s remingtonem v rameni a kulobrok opírám o stožár. Postupně z lesa vytahuje osm zajíců a dobrá polovina si hraje na Rokyho
Balbou a stará se mi další hodinu o rozptýlení. Jsem natočen po větru s výhledem na vyjetou cestu nad mezí, lemovanou jívami. Zkouším
myškovačku, neboť kvůli blízkosti krytu bez možnosti rychlého pohybu, si vřeštit netroufám. Po pěti minutách se na konci cesty asi ve dvě
stě metrech objevuje podlouhlá silueta. Nový Steiner mi při šestnáctinásobném zvětšení a zkorigování paralaxy detailně ukazuje lišku, která
se v klusu zaráží a začíná myškovat. Pravděpodobně našla celé hnízdo, neboť je zaměstnaná na nekonečně dlouhou dobu. Vím, že je teď
zbytečné vábit a tak když se konečně po deseti minutách dá do pohybu, lehkým připísknutím ji dvakrát vracím z louky do kolejí cesty. Na
poslední myší písknutí se v šedesáti metrech naostro naposledy zastavuje a zvedá hlavu. Bod posazuji doprostřed bílé hrudi a nočním
tichem se štěkne remington. Náraz kule smýkne liškou do sněhu, kde naposledy zatřepe oháňkou. Zvědavě jí přibíhá zkontrolovat zaječí
osazenstvo. Přebíjím a čekám další půl hodinu, neboť cestou při značení minimálně dvakrát přičupla. Postupně přibývá mlhy a tak nakonec
k svému překvapení vzdávám pocty mladému, vykrmenému lišákovi. Vychutnávám a zapisuji si na ten svůj holý disk pod kloboukem
dnešní zážitek a vzpomínku na tento lov.
************************************************************************************************************************

Nové sedátko

Po nedělním obeznání jsem věděl, že na tuto lišku je třeba vyrazit hned po setmění. Kopírovala kraj pole hned vedle silnice, a tak jsem
přenesl do těchto míst posed a opřel ho do keře, dvacet metrů za vjezdový mostek. Trochu jsem dnes tušil rychlovku, ale i tak mě
zaskočilo, když se mi hned při vylézání z auta, do uší zařízlo: „Vav, vav, vauu“. Sahám po dalekohledu a rychle propátrávám pole. Lišák se
ozve ještě dvakrát na kraji laťáku, ven se mu zatím nechce. Rychle tedy dooblékám bílé a vracím se po silnici zpět, prošlapanou cestičku
mezi břízami přímo ke keři. Sezení ve výšce půldruhého metru nad zemí se tentokrát osvědčilo. Obrysem nad keř nevyčnívám v bílé
kamufláži, dokonale splývám s okolím. Následující čtvrt hodinu s kulovnicí v rameni hlídám levý kraj pole, který je mírně do oblouku a
viditelný jen z části. Konečně se za mostkem objevuje tmavá silueta a míří si to rovnou ke mně. „Ták je dobře“, chválím ji v duchu, odjišťuji
a pomalu se krčím k puškohledu. Liška v rychlém poklusu však náhle mění směr do pole. Velmi opatrně se jí snažím dohnat flintou, ale
ona si mého pohybu všímá a prudce ve třiceti metrech zaráží. Zastavuji dech i tep, dojíždím jí za plece a přitahuji napínáček. Současně
vidím jak se s otočenou hlavou nahrbuje k odskoku. Se zvukem výstřelu ji nepatrná kulička Saka sráží ve vzduchu a přetáčí do sněhu. „Uf
tak to bylo o fous“, říkám si současně se zasunutím nového náboje do komory. Když se mi znovu rozběhne srdce, s úlevou už jen
kontroluji nehybnou ležící kmotru. Okamžitě ji z pod keřů přibíhá zkontrolovat zajíc, obrázek, který poslední dobou pozoruji dost často. Na
místě vydržím ještě následující tři hodiny, než se v protějším koutě mezi srnčím objeví další liška. Přijde mi o poznání menší, se zvláštní
pohybem těsně kopírujícím terén. Vlastně to vypadá, jako by někdo po poli tahal liščí kožešinu. Chvíli se motá u lesa a pak ji srnčí zahání
přes celé pole. U Střelnice to však otáčí a krajem přesazuje zpět do míst, odkud vyšla. Jsem jí tak zaujat, že si ani nevzpomenu na
vábničku. „Nu což, není všem dnům konec, určitě se tu ještě potkáme.“ Mezi tím začíná znovu sněžit a tak za silnicí z nejbližšího smrku
beru úlomky na připomínku dnešního lovu a nad velkým lišákem pronáším Lovu zdar!
Někdy se prostě sejde čas, příprava i Dianina přízeň na jednom místě a to mám rád. Při lovech lišek si jinak nemůžete být ničím jistí.
Spolehlivě nabídnou spousty hodin marného čekání, ale i pár improvizačních chvilek, které vykouzlí úsměv na tváři i po letech. 
************************************************************************************************************************

Vánoční kapr

V pátek jsem opět po delší době zasedl do Čuheláku. Lišku jsem tu měl obeznánu, měsíček krásně osvětloval ojíněné pole a v kapse
nová vábnička od Nordiku, co víc si ke štěstí přát. Dvě hodiny mě dělá společnost dvanáct kusů srnčího, když se ve stěně přede mnou
ozve tiché zaskolení. Lišák vytahuje ve sto padesáti metrech podél lesa a má namířeno k silnici. Po chvilce váhání však mizí v laťáku a
znovu se objevuje až po pěti minutách na druhém vzdáleném konci pole. Poměrně rychle přesazuje do poloviny a začíná se vzdalovat.
Zkouším tedy třikráte tiše zavrčet do vábničky. Zvuk se krásně nese a lišák okamžitě reaguje. Mezi námi v tu chvíli však stojí osm kusů
srnčího. Pobíhá od jednoho k druhému, čímž mezi nimi způsobuje paniku a uvádí je do pohybu. Na chvíli ho v nastalém zmatku ztrácím.
On si bohužel vybírá kusy po mé pravé ruce a zabíhá za nimi do krytu kolem posedu na bříze a mizí z dohledu. Po necelé minutě začne
znovu skolit a jeho hlas se vzdaluje za zády přes silnici. Příští hodinku už je ticho, jen rohem pole přebíhá tlupa černé. V deset tedy balím,
a i když je jen -5°C, na otevřeném posedu mi už začíná zalézat za nehty. Cestu si ještě prodlužuji a před posed na bříze pokládám zbytky z
ovařené hlavy ze štědrovečerního kapra. S dobrým pocitem, že je vše připraveno, se už nemůžu dočkat zítřka.
V sobotu však přichází změna počasí a z večera začíná padat tolik očekávaný sníh. Navíc se otočil vítr a tak v dost husté vodorovné
chumelenici po sedmé hodině opatrně usedám na stařičký posed na bříze. Než se uvelebím a sundám řemen, z protější stěny vytahuje
samotný větší kus černé a pomalu postupuje ke mně. Dvakrát sice odbíhá zpět po sadách předsilvestrovských petard v nedaleké obci, ale
nakonec přeci jen dojde až k zachumeleným zbytkům ryb. Tam se prudce otáčí a s hlasitým odfouknutím kluše zpět k lesu. Jsem rád,
nejsou rozhodně určeny jemu. V duchu mu však zlořečím do nevděčníků. „Co víc by sis přál? Letošní polívka i štědrovečerní ryba se mé
ženě obzvláště vyvedli!“ Vím, ryba uprostřed pole není zrovna originální. I tak by to ale prasata s inteligencí, nemuseli zas tolik přehánět.
Po hodině přestává sypat a v lese padá kulová rána. Přesto se objevuje srnčí a pět zajíců. Ve čtvrt na deset konečně v dalekohledu
zpozoruji očekávanou podlouhlou siluetu. Postupně bez zájmu míjí všechny panáčkující ušáky. Jelikož se přibližuje s dobrým větrem,
nechávám dnes vábničky v kapsách. S prstem na napínáčku sleduji v puškohledu, jak neomylně slídí za pachem rybiny. Nakonec zastavuje
u vývrhu a začíná z něho odhrabávat sníh. Neustále při tom mění polohu těla. Na bílém sněhu ani nezapínám bod a jen lehce ostřím
paralaxu. V okamžiku, kdy z lesa houkne výr, zvedne hlavu a scénu přeruší rána z remingtonu. Zvuk je tentokráte dost silný, mrkám a na
chvíli ji ztrácím z dohledu. Rychle přebíjím, ale ležet ji na místě nevidím a tak propátrávám pole. Ani dalekohled mi krom překvapeného
srnčího a zajíců, moc odpovědí nedává. Po dalších deseti minutách nepřicházím na nic, proč by neměla ležet a tak balím věci a jdu
zkontrolovat nástřel. Na holém bílém poli však trochu míjím směr i vzdálenost a až při druhém rozšířeném kolečku nacházím stopu
divočáka, vedoucí k újedi. Cestou se k ní připojuje čára malých stop, zakončená u vyhrabané díry sprškou tmavé barvy s ležící liškou. I
když je hodně malá a rozhodně ne ta, na kterou jsem dnes vyrazil, mám z ní velkou radost.
Na tváři mi vytane úsměv při vzpomínce, jak jsme se synem před týdnem pána u kádě před Kauflandem přemlouvali, ať znovu zaloví a
Kuba mu povídá: „Potřebujeme většího, co kdyby přišel někdo další na večeři.“
************************************************************************************************************************

Novoroční

Nevím, jestli to máte podobně, ale když se mně nechce extra ven, rozhoduje minutovka před barákem. A to byl i včerejší případ.
Znechucen, jak to volno rychle uteklo a že jako jediný z rodiny musím na zítra nařizovat budíka, postávám přede dveřmi a hledám důvod,
proč dnes ne. Je jen mírný větřík a měsíc téměř v úplňku. Najednou koukám, že mám na krku dalekohled, na rameni kulobrok a do
zavírajících dveří volám: „Lovu zdar, za chvíli jsem doma i s prasátkem.“ Jedu k zatravněnému poli, kde se mi před silvestrem zadařilo s
liškou a kde jsem čuníky po každé viděl. Z posekaného podzimního jivetu zde zůstala ležet spousta slámy. Množství rozhrabaných děr
jasně naznačovalo, že tu po nocích nebývá nuda. Vítr fouká špatně, tak volím nízkou čtyřnožku v nejvzdálenějším rohu, ke které jdu
středem pole. Světla je fakt příliš a už po dosednutí váhám, jestli se jim v tom vůbec bude chtít ven. Ve stěně za mnou párkrát zaskolí
lišák, kterému po chvíli přizvukuje výr. Když jsem vyjížděl, byli dva nad nulou, ale po hodině už je znát, že měsíc má dnes řádnou sílu.
Ukřupnul travinu tak, že i vytahující srnčí je ve sto metrech dřív slyšet, než vidět. Nový zvuk v laťáku za mnou je však hlasitější. Přibližuje se
po mé pravé, mrtvé straně a tak se opatrně vytáčím a připravuji. První se z lesa vychází šedesátikilový lončák. Stojí deset metrů ode mne
a tak ani nedýchám. Hledám omladinu, neboť šustění ve stěně naznačuje přítomnost celé tlupy. Pomalu začíná rýt ve stínu krajových
smrků a dál se mu zaplaťpánbůh nechce. K mým stopám to má jen pár metrů. Zpod větví se k němu přidává druhý světlejší a téměř o
polovinu menší kus. Po dlouhé době mám na puškohledu trojku. Stojí hodně šikmo. V okamžiku, kdy prudce zvedne hlavu a zježí hřbet,
posazuji bod před plece a tlačím do napínáčku. Rána ze sedmičky se podél stěny lesa silně nese a hned je střídána hlasitým řičením, při
kterém tuhne v žilách krev. Vulkán přibil předek selete k zemi, zatímco zadními prudce hrabe. Přebíjení notně komplikuje hluboký hrozící
hlas vodícího kusu za mými zády. Konečně vkládám nový náboj a rykot selete utichá. Bachyně však neustále výhružně funí a nechce se
hnout. Dnes jsem tedy opravdu rád, že nelovím ze země. Po pěti minutách je už zbytek tlupy pryč. V lese za mnou stále přešlapuje a jistí
velký kus, udržující mě na místě ještě hodinku. Nakonec si dodávám odvahy a slézám. S připravenou zbraní v ruce odděluji z nejbližšího
smrku úlomky, děkuji Dianě za novoroční přízeň a vzdávám pocty třicetikilové bachyňce. Odtahuji kus na druhou stranu pole, v dohledu
posedu na bříze a po celou dobu vyvrhování mi k tomu znovu notuje lišák.
Jak jsem slíbil, doma jsem brzy a jdu dát dobrou noc dětem v postýlce. Můj syn opět nezklame. S úzkostným výrazem ve tváři mi sděluje,
že mě lituje, když teď musím každý den jezdit do lesa, střílet a vozit prasátka.
************************************************************************************************************************

Obeznaný

Konečně u nás po předlouhých osmnácti dnech zase začalo znovu chumelit. Bylo to dlouhé čekání, ale rozhodně stálo za to. V úterý už po
páté hodině celý nedočkavý křupu krajem oblíbeného liščího pole, větrem nasměrován na posed na bříze. Svit baterky nikterak nevzrušil
jedenáct kusů srnčího, pasoucího se v protějším rohu a i povrzávající špruslata to nevzdala a moji přítomnost ustála. Po hodině se pět
přitisklých zajíců začíná zvedat a hopkat doprostřed pole. Neklamná známka chopit se optiky. Po chvíli se na pravém okraji objevuje menší
podlouhlá silueta. Sedá si ve sto padesáti metrech směrem ode mě. Je krytá bočními větvemi břízy a já v puškohledu dumám, zda přeci
jen nejde o velkou lesačku. Nakonec začíná čárovat po kraji směrem k protější stěně lesa. Vytahuji tedy myškovačku, na kterou poměrně
dobře reaguje. Otáčí se a vydává ve svých stopách zpět. „Jsi dobrej“, chlácholím se. Dnes to bude rychlý, ještě dvacet metrů a je zpod
větví venku. Náhle se však prudce zaráží s hlavou otočenou do pole. Než se vzpamatuju, třemi skoky mizí v krytině. Při prohlížení černé
koule stojící v boční stěně, syčím mezi zuby. Dobře metrákový sekáč se nejdříve vydává k tlupě srnčího, kterou se mu daří úspěšně
rozehnat, ale po zjištění svého omylu šněruje zpět do míst, kde zmizela zrzka. Další dvě hodiny je klid a z letargie mě vytrhne až hlasité
zaskolení v protějším laťáku. Lišák se ozve ještě dvakrát. Ven se mu nechce a začíná se vzdalovat. Zkouším tedy nového Nordika Fox
Heat a lišák konečně vytahuje ven. Je dost daleko a pole přesazuje poměrně rychle napříč. Vedu ho v puškohledu. Nereaguje však ani na
cucnutí a zastavuje až u keře, nad mými stopami. Je to jen chvilka, na výstřel dost, ale kvůli vzdálenosti ne na bezpečný výstřel. Sundávám
tedy prst z napínáčku, lišák mizí a po chvíli ho už slyším skolit v houštině za silnicí. Dávám si ještě půl hodiny a před odchodem přenáším
malý posed z rohu pole k silnici do keře.
Včerejší čekaná však dostává nečekané ohrožení v podobě prasklé brzdové hadice naší Mařenky. Výměna se protahuje až do tmy a
následné odvzdušnění za pomoci své ženy, dokončuji již v dost extrémní chumelenici. Nakonec se počasí přeci jen umoudřuje a po šesté
hodině už zasedám v keři. Pomalu přestává sypat, ale zvedá se silný vítr. Po třech a půl hodinách a třech kusech srnčího uvažuji, že je
dnes to na zrzky není. Zvěř v tomhle ven evidentně nechce a něco asi bude na pořekadle: „Když loví vítr, myslivec má být doma.“ Navíc
jsem promrzlý na kost a začíná mě bolet v pravém uchu. Pomalu zvažuji ústup, když si všimnu v protější stěně černého stínu. Lišák chvíli
postává na místě, jako by si dodával odvahy a dával mi čas na přípravu. S povděkem tedy přijímám. Opatrně sundávám krytky, seřizuji
puškohled a natahuji napínáček. V tom větru by žádnou vábničku stejně neslyšel, takže volba směru kterým se vydá, je jen na něm.
Naštěstí kopíruje včerejšek a míří přes pole ke keři. „Tak teď už to snad nic nepokazí“, říkám si. V tom však uslyším přibližující se auto za
zády, osvětlující část pole i s lišákem. Ten zastavuje a zvedá hlavu. Podle toho, jak je našponovaný tuším, že počítá poslední sekundy,
než to otočí. Stojí zešikma naostro a tak posouvám kříž před plece na okraj hrudi, vydechuji a mačkám. Na úder kuličky Saka reaguje
poklesnutím, otočkou a prudkým úprkem. Po třiceti metrech však padá, přetáčí oháňku a zhasíná právě v okamžiku, kdy zmizí světla auta a
pole ztmavne. Teprve teď mě řádně rozklepe zima kombinovaná s loveckou horečkou. Při balení věcí si proto ještě dávám pár rychlých
dřepů a vydávám se k úlovku. Lišák s odřenými pesíky na zádech, širokou lebkou a extrémně dlouhými špičáky. Při vzdávání poct se
znovu utvrzuji, že obeznání je polovina úspěchu. Za tu druhou zbývá poděkovat Dianě, tak Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Obnova

Lov této lišky vlastně započal již předevčírem. Vyrazil jsem za sněžení do části honitby, která slouží jako komora zaječí zvěře. V bílém
přehozu zasedám k patce stožáru a následující tři hodiny s občasným profouknutím vábniček, pasu „pouze“ osm ušáků. Sníh a silný vítr
mě nakonec zvedají a s využitím čerstvé obnovy pomalu šoulám, tři kiláky pod lesem, od města k vesnici. Chci se přesvědčit, jak to tady
se zrzkami skutečně vypadá. Jednu čerstvou stopu nacházím hned za zahrádkami. Druhá je tři sta metrů od místa, kde jsem seděl. „Stop
akorát“, říkám si, když zamířím přes poslední pole k autu. To tvoří bubínek s volným půlkilometrovým rozhledem na všechny strany. V
nejvyšším bodě se tyčí stožár VN a pod ním narážím na křižovatku liščích stopní drah. Schází se zde tři čerstvé, různě velké stopy a pole
je rozváleno a rozhrabáno jak od divočáků. O zítřejším místu čekané je tedy rozhodnuto.
Sobotní odpolední obchůzka krmelců se protahuje až do tmy a tak na místo přijíždím až v sedm. Počáteční mírný vítr postupně přechází
do prudkého, nárazového. Na takto otevřeném a vyvýšeném palpostě mi při dvou stupních pod nulou, začíná zima brzy zalézat pod kůži. I
když mi kouká jen nos a oči vím, že do plánované půlnoci to dnes rozhodně nedotáhnu. O půl desáté v lese nade mnou padá kulová rána.
Po chvíli ji doprovází kužel světla, propátrávající les. Po další čtvrthodině už s drkotajícími zuby smutně a závistivě přihlížím, jak zadní
koncová světla teréňáku opouští les. Pomalu ale vytrvale, se mi při každém mrknutí vybaví hrnek horkého čaje s rumem. Na místě mě
udržuje jen rozválené pole plné stop pode mnou. Jako strop si stanovuji maximálně další půlhodinu. Přestože kontroluji otevřený prostor s
obrovským výhledem, najednou s úlekem registruji lišku ve sto metrech po pravé ruce. Pohybuje se poměrně rychle a přibrzdí až při
podlézání ohradníku. Lovecká horečka spolu se zimou po stažení rukavice, mi třesou tělem tak, že kříž lítá po celé lišce. Ta už je už skoro
na větru a tak se zapírám o zvednuté koleno a hlasitě sykám. Ve sto dvaceti metrech na to reaguje prudkým zaseknutím a otočením hlavy.
Nestojí zrovna ideálně. V okamžiku výstřelu už vím, že to není dobrý. Liška značí podlomením a točí se na místě. Rychle přebíjím, ona je
však rychlejší. Vlnivým pohybem nabírá z kopce rychlost. Znovu pálím a marně se jí snažím navléct do druhého Saka. Těžce, s několika
pády dobíhá až do smrkového náletu na rýze a zatahuje do stařiny. Rychle opouštím stožár a s těžko prezentovatelnýmy výrazy mířím k
autu. Po dvaceti minutách jsem zpět s překvapeným Cidem a brokovou jednuškou. Jdeme na nástřel, abych mladého psa navedl na
pobarvenou stopu a u náletu ho vypouštím. Mizí po potoku a já ve světle baterky po chvíli zahlédnu v ostružiní dvě svítící tečky. V
okamžiku, kdy pes obíhá ostružiní, střílím za zvedající se liškou. Pes se vrhá doprostřed houští, já na volné prostranství. Přebíjím a s
velkou úlevou pozoruji jak se Cid prodírá ven s liškou v mordě a jde se pochlubit. Nadšení je však okamžitě vystřídáno zařváním „fuj, pusť!
“ Pes je naštěstí mou reakcí natolik zaskočen, že ji opravdu pouští a překvapeně kouká co blbnu. Rychle ho uvazuji, nasazuji chirurgické
rukavice a zvedám zhaslou lišku s holou polovinou oháňky, napadenou prašivinou.
Tento příběh moc k chlubení zrovna není. Ale kdo z vás můžete házet kamenem? Pro mě je to navíc velká zkušenost a ponaučením pro
příště. Půlhodinové trápení lišky mě samozřejmě hodně mrzí. Přesto si troufám dnes poděkovat Dianě že se mnou byla až do konce.
Provolávám Lovu zdar! a pevně věřím, že z tohoto dobrodružství nezůstane nějaký trvalý suvenýr i tomu našemu hnědému kudrnatému
chlupáčovi.
************************************************************************************************************************

Tma pod svícnem

Ne že bych už byl takový kmet, ale paměť mi přeci jen občas zdařile vynechá. V pondělí v trezoru zjišťuji, že sobotní dva výstřely Saka byli
posledními náboji z poslední krabičky. Špatný výrobce, špatná ráže, zaznělo od všech tří dobře zásobených obchodů se zbraněmi v mém
dosahu a tak nezbývalo než objednat a čekat. Čtrnáct dnů na přelomu ledna a února se zatím držící sněhovou pokrývkou? Ať se na mě
nikdo nezlobí, ale to je rouhání. Hned po setmění tedy oprašuji kulobrok, a jelikož není doma vůz, stoupám pěšky za barákem k lesu. Asi
kilometr ve stráni nad cestou se nachází malá přírodní nora. Jde o kamenný čtyřmetrový kopeček s jedním vsukem, navršený v řidším
laťáku. Přes léto je téměř nepoužívaná. O víkendu jsem však při zpáteční cestě z přikrmování, pozoroval v jejím okolí značné množství
liščích stop. Vítr vybírá levou stranu a já stopám vysoko nad noru. Balím se do bílého a velmi opatrně scházím a usedám na ležící kmen,
dvacet metrů od vsuku nory. Odkládám dalekohled, opírám se bokem o strom a čistím pod nohama. Jsem přesvědčený, že je někdo
doma a tak držím kulobrok v rameni s loktem opřeným o kolena. Po hodině už velmi lituji v autě zapomenutou trojnožku a přestávám cítit
předloktí. Začínám si ulevovat a dávám zbraň z ramene. Pode mnou krátce zabeká srnčí, což upoutá moji pozornost. Při pohledu zpět se
mi zaráží tep. Na hraně kopečku sedí liška a kouká dolů. Velmi opatrně zvedám flintu a krčím se k puškohledu. Než však dotáhnu na tělo,
otřepávající se liška seskakuje za hranu a krytá stromy mizí dolů. Hlídám ještě půl hodiny a potichu zkouším vábničku, ale bez odezvy.
Nakonec už nemůžu s bolavým předloktím vydržet a dnešní čekání končím. Na cestě domů si pak ještě ověřuji, že liška přišla k noře
odspodu jen na kontrolu a čárováním odešla nezrazena. Co naplat, u nor to já prostě neumím.
Včera jsem při venčení psa vzal sebou zachlazenou bažantí slípku a trénovali jsme na louce za barákem aporty. Louka je svažitá, ostatně
jako všechno u nás a porostlá pár keři trnek, břízek a třemi smrčky. Pod ní vede cesta v pozadí se sadem lemovaným zahrádkami. Při
aportech si všímám na spodku louky množství vyčárovaných přímek. Večer proto přicházím k louce z druhé strany a usedám pod
nejhustší smrček. Krom sedačky jsem dnes naštěstí nezapomněl také na trojnožku. Po dvou hodinách zaslechnu zvláštní štěknutí z cesty
pod zahrádkami. V protisvahu mezi jabloněmi zahlédnu zrzku, jak postupuje směrem ode mě. Natáčím trojnožku a z kapsy vytahuji
vřeštidlo. Zvuk směřuji pod sebe a tlumím ho rukou. Lišku nevidím, jen slyším zrychlující se šustění tlapek. Zahlédnu ji, jak sprintem obíhá
břízku. Ukazuje mi bok a tak krátce syknu. Stojí ve dvaceti metrech naostro. Tečku držím mezi slechy, svírám pevně předpažbí a tlačím do
ramene. Tři a půlky broky s třeskem opouští svůj plastový úkryt s tygrem. Liška otáčí a dlouhými skoky mizí z kopce dolů do křoví u cesty.
„Sakra, nikdy nestřílej po lišce brokem naostro“, nadávám si. Moje chyba. Ale v tomto případě asi nebylo moc na vybranou. Přebíjím tedy
menší broky, balím věci a jdu zkontrolovat nástřel. Je tam barva a pokračuje i ve stopách. „To by mohlo být dobré“, uklidňuji se. Pobarvená
stopa nakonec mizí pod smrčkem v ostružiní. Obcházím to kolem a do nosu mě praští liščí odér. Stopy dál nevedou a tak shazuji bagáž a
prodírám se ostružiním. Po nadzvednutí zasněžených smrkových větví, nacházím zhaslého lišáka. Po předešlé zkušenosti hned nasazuji
gumové rukavice a vynáším ho na volné prostranství. Ze smrku, který ho přikryl, odlamuji větévky. Klekám si vedle něho, děkuji Dianě a
pronáším Lovu zdar! V dohledu střechy našeho domu si prohlížím lišákův odřený kožich i opotřebovaný chrup. Přemýšlím o jeho
vytrvalosti a přehrávám si dnešní vydařený lov se vším, co mu předcházelo.
************************************************************************************************************************

Dvojitá čekaná

Zase se nám po delší době objevila v honitbě bílá peřina a tak jsem si včera na pravidelnou měsíční schůzi spolku, přibalil též kulovnici a
vábničky. Vášnivá debata se naštěstí neprotahuje a tak v sedm už zasedám za vesnicí na kopečku u stožáru, který se tyčí uprostřed polí.
Původně jsem měl sice v plánu jiné místo, kde jsem lišku v poslední době viděl, ale vítr byl jiného názoru. Je pod mrakem a krásně vidět.
Už po půl hodině se v lese nad pastvinou ozývá skolení. Dobrý začátek, říkám si při vytahování vřeštidla, než ticho prořízne úzkostlivý
nářek. Všech osm zajíců v dohledu nervózně panáčkuje a ti nejbližší přibíhají kamaráda resuscitovat. Ani ne po deseti minutách se na rýze
po pravé straně objevuje liška. Je menší a na těch sto padesát metrů, i když zastavuje na široko, si prostě na jistou ránu netroufám.
Zkouším myškovat ale nic. Měním za turbomyškovačku. Liška mi ale věnuje jen znuděný pohled a pomalu pokračuje po rýze kolem potoka.
Zkouším tedy krátce druhé vřeštidlo, které ji sice na chvíli obrací, ale pak zatahuje do stařiny. Po pár minutách se znovu objevuje na louce.
I na tu dálku vidím, že něco většího drží v mordě a pospíchá s tím směrem k silnici. V lese nad pastvinou znovu zaskolí lišák a tak věnuji
pozornost druhé straně. Krom ušáků je však všude klid. Otáčím se a rozsvěcuji mobil, abych zkontroloval čas, kdy liška prošla. Jakmile
display zhasne, zastavuje se mi tep. Ani ne patnáct metrů za sebou uvidím lišku, která se vrátila od silnice a nevěřícně očichává mou
stopu. Jediný co mi dovolí je opatrně šáhnout na flintu a poté rychle mizí dlouhými skoky přes pole k vesnici. Vyprovázím ji peprnými
výrazy, patřícím spíše mně a místo opouštím. Cestou k autu ještě vybírám v keřích u silnice příhodný palpost na zítra. Jelikož je teprve půl
desáté rozhoduji se zkusit druhé místo čekání, objevené při včerejším venčení psa. Mám to de facto za barákem. Jde o otevřené údolí u
zahrádek, zakončené malým smrkový borkem. Auto nechávám u hřbitova a pod dohledem tří ušáků, pomalu stoupám loukou k zahrádkám.
V bílém přehozu usedám u plotu k nízkému zachumelenému smrčku a trojnožku natáčím do údolí. Ještě jsem zde neseděl, ale množství
liščích stop, které jsme tu se psem odpoledne objevili, vypadá dost slibně. Po deseti minutách zkouším nejprve myškovačku pro
případnou chatovou kunu. Než však zvuk dozní, vybíhá z borku naproti liška. Naštěstí neběží přímo, ale stáčí se napříč. Na chvilku se
ztrácí za terénní vlnou, pak však na písknutí v osmdesáti metrech předpisově zapózuje. Malá kulička Saka jí sráží do sněhu, kde
naposledy zatřepe oháňkou a údolím ji vyprovází ozvěna výstřelu. Někdy se vyplatí nelpět na starém a zkusit něco nového. Lov lišek na
sněhu je pro mne tím nejlepším dobrodružstvím. I přes všechnu přípravu totiž hraje největší roli vždy štěstí.
************************************************************************************************************************

Únor bílý, zrzky sílí

V pátek jsem si v práci vyškemral dovolenou a celé dopoledne se bavil chozením po polích a hledáním liščích spádů. Vytipoval jsem tři s
tím, že večer se rozhodnu podle větru. Nakonec vyhrál můj oblíbený Čuhelův kout, nevelké první pole pod rozsáhlým lesním komplexem,
lemované silnicí, bývalou vojenskou střelnicí a ze dvou stran smrkovým lesem. V sedm zasedám do keře u silnice na nízký přenosný
posed. Pasoucí se srnčí ani zajíci mě vůbec neregistrují. Po hodině začne atmosféru dotvářet temné houkání výra. K němu jako by se
nechtěl nechat zahanbit, se z protější stěny lesa přidává lišák. Skolí fest, ale ven se mu nechce.  Další hodina a v rohu Střelnice se
rozprskne všech pět ušáků do pěti světových stran a na kraji stojí liška. Pomalu si razí cestu mezi panáčkujícími zajíci a uprostřed pole se
věnuje myším. Zkouším myškovačku i ptáčka, je to však daleko a vítr jde ke mně. Než vylovím vřeštidlo, liška se otáčí a běží zpět ke
střelnici. Nechápavě ji pozoruji a až těsně u kraje si všimnu druhé, právě vytahující tmavé siluety. Zrzky se očichávají a společně se vrací
do pole. To už je moc i na zajíce a tak vyklízejí plac. Větší z lišek se odděluje a míří mezi tlupu srnčího. Krajní kus reaguje. Dělá na lišku
prudký výpad a ta otáčí a tryskem mizí v rohu. Hledám druhou, ale ta už také stihla přeběhnout celé pole a zatahuje do protější stěny. Jsem
celým divadlem tak fascinován, že si nakonec na vřeštidlo ani nevzpomenu. V jedenáct to balím a cestou domů přemýšlím, jak s tímto
zážitkem zítra naložit.
V sobotu přijíždím k poli už v šest a krajem střelnice přecházím ke starému posedu na bříze, který je o dost blíž včerejšímu divadlu.
Sundávám z flinty řemen a přivazuji s ním viklající se opěrku. Dnes je ticho, výr zaspal a srnčí se také ještě neobjevilo. Zajíců dnes s
velkým potěšením napočítávám devět. Po osmé se konečně v protější stěně objevuje kmotra a míří do pole. Cestou několikrát zkouší
ulovit myš. Nakonec si ve dvě stě metrech sedá. Zamyškuji, liška se zvedá, dlouze protahuje, ale míří ode mě pryč. Tlačím silněji do
vábničky, ale ona se jen ohlídne a odchází. Zrazená není, neboť po cestě vysokým výskokem konečně chytá myš, pak ale zmizí ve stěně.
Začínám trochu litovat, že jsem ji pustil. Je krásný večer s dobrou viditelností a včerejší zkušenost mě nabádá vydržet. O půl desáté se
znovu rozhopkají zajíci a na poli se objevuje další zrzka. Rychle čáruje rohem pole a zabíhá do Střelnice k norám, odkud po chvíli třikrát
zaskolí. Další půlhodinu s napětím hlídám, zda se vrátí. V deset pak na Zádoleckém hřebenu padá kulová rána a z protějšího rohu
překvapivě vybíhá do pole osmdesátikilový lončák. Pomalu, s občasným rýpnutím se blíží ke Střelnici. Když je padesát metrů od ní, vybíhá
proti němu liška. Oba se prudce zaráží a v dalekohledu vidím, jak čuník zvedá pírko a ježí hřbet. Patová situace trvá jen chvilku a moudrý
lišák čáruje podél kraje pryč. „Sakra“, drtím mezi zuby a v poslední naději vytahuji vřeštidlo. Kmotra je už skoro u lesa, když ticho prořízne
úzkostlivý zaječí nářek. Vylekaný lončák zvedá ryj ze země a tryskem peláší přes celé pole pryč. Co nejrychleji zvedám k očím dalekohled.
Mezi panáčkujícími ušáky vidím letět zrzavý projektil se sklopenými slechy. Rychle stahuji puškohled a snažím se ho zastavit syknutím.
Lišák je však tak zabraný, že nebrzdí a až hlasitě vykřiknutí ho v dvaceti metrech se zvednutou hlavou zaráží. Ve stejném okamžiku s
křížem uprostřed bílé náprsenky vydechuji a stlačím spoušť. Šlehnutí remingtonu smýkne kmotrou do sněhu, kde naposledy párkrát
hrábne zadními běhy a zhasíná. Přebíjím a chatrná opěrka spolu se mnou, se začíná zběsile třást. Ve čtvrt na jedenáct slézám a skláním
se s úlomky nad urostlým mladým lišákem. Dianina přízeň je něco, co nikde nekoupíte. Přichází a odchází, jak se jí zachce. Zaplaťpánbůh
za tyto prchavé okamžiky štěstí. Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Vlečka s pernatou

Nedávno si mi kamarád postěžoval, že se mu nedaří sejít se liškou v jeden čas na stejném místě. Radil jsem mu ať vyzkouší natáhnout
dlouhou vlečku se šproty v síťce. Ta myšlenka se mi nakonec uhnízdila v hlavě na tolik, že už jsem ji ven nedostal. Navštívil jsem proto
Lidl, abych zjistil, že nejenže nemají šproty ve slevě, ale že je nemají vůbec. No a s uzenou makrelou za osmdesát, taženou po poli bych si
tedy připadal jako blbec. Včera odpoledne mě při shánění vodítka osvítila myšlenka. Vzpomněl jsem si na uleželou bažantí slípku
zapomenutou nad boudou, s kterou jsme cvičili aporty. Notně voní a tak ji balím do igelitu, prolévám lososovým olejem který dáváme psům
na srst a do baťohu přihazuji klubko. Všude leží centimetr nového sněhu. Stoupám údolím za zahrádkami a při pozorné prohlídce v
prašanu vidím liščí stopy, ke kterým se pod lesem přidávají další. Při zpáteční cestě mířím nahoru k lesu, přivazuji slípku na provaz a
táhnu jí za sebou dolů. Na louce udělám několik zalomení, jak se na správnou vlečku sluší a dole ji uvazuji v metru na hložinku u cesty. V
protějším svahu sadu si u plotu upravuji večerní palpost. Nedá mi, abych neupozornil všechny, kdo si takovou vlečku chtějí zkusit. Za
žádných okolností si sebou neberte psa! Ten náš se mohl zbláznit, když ho na špagátu po zmrzlém sněhu z kopce pronásledovala podivná
smradlavá hromádka peří, s kterou si to nesměl vyřídit. Polovinu cesty tak procouval a druhou jsem ho vlekl s hlavou otočenou dozadu.
Korunu tomu nasadili lidi venčící háravou fenu, což by z hlediska případného lišáka nebylo vůbec na škodu, nicméně Cid byl jiného názoru.
Začíná silně chumelit a než dorazíme domů, jsme bílí jak sněhuláci. Sype další dvě hodiny a moc se mi v tom zpátky ven nechce. Leží
nové tři centimetry a nevím, zda pod tím ta vlečka bude vůbec cítit. Nakonec v sedm přestává. Vyrážím tedy po cestě k zahrádkám, kde je
už natištěná veliká čerstvá stopa lišky. „Ach jo“, nadávám na lenost, i když tato by si mi určitě přišla prohlédnout ze zad. Třeba ji však chytnu
při návratu. Původně jsem jít chtěl sedět v tmavém, ale napadlo tolik sněhu, že plot a keře za mnou jsou bílé, tak se do bílého balím i já.
Chvíli ještě sněží, nakonec se však vybírá a noční klid už jen ruší nedaleká rolba, leštící za kopcem městskou sjezdovku. Dlouho se nic
neděje. Ve tři čtvrtě na deset v dalekohledu oblevuji lišku, vytahující na pole pod lesem. Chvíli se drží ve směru vlečky, pak mi však mizí v
boční houštině. Není velká a tak s vřeštidlem váhám. Nakonec neodolám a přeci jen ho zkouším. Jediným efektem jsou však štěkající psi
v nedalekých domcích. Teprve po čtvrthodině si na hraně všimnu lišky, pomalu postupující loukou. Jde velmi opatrně a ne přímo, i když
určitě moc dobře ví, odkud zvuk přišel. Nakonec slézá na cestu, na kterou já přes horizont nevidím. Na nekonečně dlouhou chvíli se tam
zasekává. Nakonec přeci jen vybíhá do sadu. Je stále v pohybu a tak ji musím tichým cucnutím přibrzdit. Stojí naostro a velmi blízko.
Zásah na spodek plecí jí zvedá do vzduchu a po dvou skocích ukládá do sněhu pod starou jabloní. Konečně vydechuji, přebíjím a v duchu
posílám pozdrav Dianě. Balím věci, ze smrku za zády ulamuji dvě snítky a po dvaceti metrech přicházím k menší lišce s velmi světlou
srstí. Dnes ji opustilo štěstí. Místo zajíce ji nasytilo tři a půl gramové olůvko zalité v tombaku. Lovu zdar všem, kdo vyrážíte do posledních
bílých čtrnácti dnů.
************************************************************************************************************************

Zakončení sezóny

Během minulých čtrnácti dní a několika velmi promrzlých čekání v různých částech honitby, se mi štěstí dost vyhýbalo. Lišku jsem sice
párkrát viděl, ale na dálku a zpravidla hluchou. V jednom případě mě přiběhla omrknout na pár kroků, ale ze zad. Byl jsem rozhodnutý, že
naposledy zkusím štěstí o víkendu a flintu do srnců pověsím definitivně na hřebík. Včera jsem však při venčení psa znovu zavítal do údolí
zahrádek za barákem, kde se mi zadařilo naposledy s vlečkou. I z velmi promrzlého sněhu bylo patrno, že stop od lišek v dolní části notně
přibylo. Slunce vykonalo své a přivrácený svah je téměř bez sněhu. Protější stráň a spodek údolí kolem cesty však září bělobou. V sedm
hodin tedy zasedám k chatě na vrcholu sadu, krytý stínem tří smrků. Rozkládám stoličku s trojnožku a poučen z víkendu zalézám do
sedacího vaku. Měsíc svítí naplno a protáhlé stíny pomalu proměňují okolí. Po půl hodině na vrchu zahrádek vrzne branka a sílící křupavé
kroky mi do zorného úhlu přivádí zapomenutého zahrádkáře. Na cestě pode mnou zastavuje. Je čtrnáct stupňů pod nulou, tak se nevenčí,
jen zapaluje cigaretu a mizí dole ve městě. Do půl desáté je klid a jen občas zavrní nedaleká rolba. Začíná mi zalézat za nehty a tak
vytahuju vřeštidlo. Do nočního ticha vypouštím srdceryvný nářek. Reakce je okamžitá. Z přilehlé zahrádky pode mnou slyším cinknutí
pletiva a šustění tlapek. Stahuji puškohled a sleduji rychle se přibližující siluetu na tmavém pozadí sadu. Vydechnu, až když se zastaví pod
jabloní a začne panáčkovat. Záchranář postupně prohopká celou louku, než definitivně zmizí dole na cestě. Štípavá zima mi znovu
rozklepe celé tělo. Po deseti minutách zaslechnu v místech, kde zmizel zajíc, nové, rychlejší, blížící se ťapání. Na louce se objevuje liška.
Při natáčení trojnožky se mi daří škrtnout o zmrzlou hroudu. V puškohledu vidím, jak zrzka prudce brzdí a upřeně sleduje mou pozici. Ve
stínu měsíčního svitu s krytými zády, mě určitě nemůže vidět a tak beru do pusy myškovačku a zkouším ji pobídnout. Dvakrát popoběhne
s hlavou natočenou ke mně, ale celou cestu nás dělí pletivo plotu dolní zahrádky. Na konci plotu pak prudce zabírá a mizí do louky. Sahám
po hlasitějším ptačím trylku a v půlce ji znovu zastavuji. Tentokrát pro změnu stojí krytá jabloní. Znovu vyluzuji pár trylků a liška si a začíná
štěkat. Není to klasické skolení, ale jednoslabičný hlas. Opakuje ho do zblbnutí, snad třicetkrát. Neustále se ji snažím vábničkou zvednout,
ona však sedí jak přibitá a s každým štěknutím zaklání a trhá hlavou. Nevím, co si myslí. Každopádně když přejdu do strakapoudího
drnčení, zvedá se a kluše ve svých stopách zpět. Poslední zoufalé vyprsknutí ji zastavuje naširoko těsně před krytem. Výdech, rána a
poloplášťový projektil řeže vzduch těsně nad drátěným plotem. Svou práci odvádí bezchybně a liška zůstává v ohni. Ihned se dostavuje
drkotání zubů v kombinaci lovecké horečky a zimy a jen s velkými obtížemi nakonec balím všechny svršky. Po sto metrech se skláním nad
mladou liškou a rozjímám nad úspěšnou uplynulou loveckou sezónou.  Lovu a Myslivosti zdar!
************************************************************************************************************************

Zaseto

S čuníky se teď na jaře potkávám docela často. I když ta setkání nepostrádají adrenalin, jsou většinou radostná. Člověk je kvituje a přeje
těm drobkům v pyžamu hodně zdaru do života a lov mu ani nepřijde na mysl. Nicméně o svých činech nerozhodujeme úplně sami, a tak
minulý týden zemědělci hospodařící na pronajatých polích naší honitby, zaseli kukuřici. Bohužel do stejných míst, kde byla vloni na podzim
zaorána. Samozřejmě nás o tom jako obvykle zapomněli informovat, na rozdíl od prasat, která začala největší z polí navštěvovat. Naštěstí
se zatím věnují loňským klasům a ryjí více napříč než po řádkách. Po nedělním zjištění stavu, zasedám večer na rýze odkud je očekávám.
Do půlnoci je však klid. Až cestou k autu uprostřed pole spatřuji sedm větších kusů, dvě bachyně s neurčitým počtem markazínů. Pole
tvoří podlouhlý bubínek hned za vesnicí. Z mé pozice se bezpečně lovit nedá a tak se je snažím s baterkou obejít. Na tu sic nereagují, ale
nakonec mě zrazuje vítr a tlupa hodinu po půlnoci mizí v lese a já uháním do postele.
Pondělní čarodějnice s hudbou a petardami vynechávám a na pole zasedám až včera po setmění. Vybírám si patku stožáru VN uprostřed
pole, s výhledem na všechny strany. Měsíc se oproti neděli ztrácí v mracích a tak bych si bez nového Nighthuntra moc nepokoukal. Raní
kolbenka nepočká a tak si stanovuji půlnoc jako strop. A samozřejmě. Pár minut před půlnocí začíná v borku lámat černá. Sedm větších
kusů se selaty vytahuje na sousední pole za kolejemi, kde dvacet minut přerývají travinu. Poté se rychle přesunují na vzdálenější konec
kukuřice za vesnici. Než se rozmyslím, zda jim jít naproti, otáčí se vítr. I na těch dvě stě metrů slyším, jak vodící bachyně odfukuje a
odvádí tlupu dál do řepky. „No nic, obejdu a zapachuji pole a rychle domů“, říkám si při balení proviantu. Poslední pohled na druhou stranu
mě však donucuje přehodnotit strategii a se spánkem ještě krapet počkat.
Na opačné straně pole hodují tři stejně velicí divočáci. Dělí nás dva betonové stožáry vysokého napětí s patkami zarostlými bezy.
Srovnávám se tedy do přímky a pomalu s mobilem svítícím pod nohy zkracuji vzdálenost. Než se dostanu k bližšímu sloupu, všichni tři
pomalu odklusávají pod násep kolejiště. Mrzí mě to o to víc, že poslední z nich jde pomalu, houpavým těžkým pohybem po třech. Vítr
mám stále dobrý.  Zhasínám mobil a zaklekám pod bezem s tím, že ještě chvíli počkám jak se situace vyvine. Vyplácí se. Po pěti minutách
postupně všechna tři znovu vytahují z kolejí do pole. Čekám na posledního, který si dává načas, než pomalu dohopká na světlé pozadí.
Přední běh buď nemá vůbec, nebo ho drží zvednutý u těla. Zvětšuji přiblížení puškohledu, abych zároveň udržel světelnost. Červená tečka
je už na lopatce, když s hrůzou zarážím ukazováček. Zpod prasete se vynořují čtyři malinkatí markazíni a motají se mu pod běhy. Odkláním
zbraň, nahazuji tep a rychle kontroluji zbylé dva čuníky. Pod nimi je čisto, u bližšího dokonce patrný střapec. Zaměřuji se tedy výhradně na
něj. Pomalu prodlužuje vzdálenost, než se konečně správně natočí a začne dolovat loňský klas. Rozsvícený bod posouvám doprostřed
plece a čekám, až zvedne hlavu. Rudý zážeh plamene doprovází jasně slyšitelný náraz kule. Prase kvikne, zůstává v ohni a na místě
odkazuje. Zbylí dva divočáci mizí delší stranou pole. Překvapuje mě rychlost hendikepované bachyně, na které to při běhu není vůbec
znát. Dokonce předhání i druhý kus. Selata už na tu dálku nevidím. Přebíjím, z bezu odlamuji tři snítky a pomalu jdu vzdát poslední poctu
padesátikilovému černému rytíři. Než dokončím všechnu červenou práci je půl třetí ráno a tak posouvám budík na šestou a ještě než v
posteli zaberu, dumám o štěstí co nás řídí a zdali vše co děláme je, či není správné.
************************************************************************************************************************

Fenek

Depka posledního prázdninového dne, na mě na rozdíl do mých dětí dolehla plnou silou. Zbývá tedy to jediné spolehlivé, jít to vysedět. Po
třech týdnech úrazu ramene jsem se také konečně odvážil s kulobrokem. Minulý týden skončila většina kukuřice pod kusadly kombajnů a
tak mé rozhodnutí padá na zvlněné pole za vesnicí, zvané Hrby. Malý přenosný posed na bezu pod stožárem, tam na mne už nedočkavě
čekal od jarního setí. Zatažená večerní obloha hrozící deštěm, výborně odráží světlo nedalekého vlakového překladiště. Ještě před
setměním se mi přišel ukázat starý nepravidelný šesterák se svým letošním tvrdě vybojovaným harémem, čtyřmi srny se třemi srnčaty. Ve
čtvrt na devět pak od kolejí v protilehlém koutě, vytahuje na strniště liška. Opatrně tedy měním optiku. I když jsem dnes vyrazil původně na
čuníky, vzhledem k její velikosti a pokročilé době olizuji rty a večerem se ozývá první série myšího vypísknutí. I přes silný předbouřkový
vítr vanoucí od ní, se liška ve sto metrech otáčí a upjatě pozoruje bez. Znovu tady myškuji, ale tišeji a pod sebe. To už nevydrží a stvoly
kukuřice čáruje mým směrem. Na poslední zamyškování liška ve třiceti metrech zkamení. Rychlý otazník nad zvláštní siluetou její hlavy,
vymaže krátké suché prásknutí dvanáctkové hlavně. Tři a půl milimetrové broky opouštějí hlaveň, zvedají lišku do výšky a vyprovázejí ji na
posledních třech životních skocích. Při přebíjení vidím, jak naposledy přetáčí oháňku a zhasíná. Po chvíli již smekám klobouk nad
letošním lišákem a děkuji Dianě za dnešní rychlý lov. Zároveň se ve světle baterky podivuji na jeho nepoměrně velkými a dlouhými slechy,
připomínajících onoho fenka. Sloužily mu jistě během krátkého života výborně ku prospěchu. Dnes se však karta obrátila a nezkušenost
mládí se mu stala osudnou. Lovu zdar!
************************************************************************************************************************
Třídenní rychlovka

S přibývajícím měsícem a posledním teplým večerem jsem se v pátek vypravil na jílkové strniště za železniční tratí. Obeznání již za světla
prozradilo, že je pole od myší děravé jak cedník a celoplošně poryté od divočáků. Zasedám tedy u patky stožáru uprostřed pole a s
ubývajícím světlem kontroluji pasoucí se srnčí. Třetina srn a téměř všechny srnčata už jsou v zimním a v ideální velikosti. Z pozorování mě
vytrhne varování puštíka v borku, následované blížícím se lupáním a kvikáním. Tlupa pomalu míjí můj palpost krytá okrajem lesa a vytahuje
ve sto dvaceti metrech na strniště. Překvapivě se objevuje „pouze“ čtrnáct samotných selat ve dvou velikostech. Ty nerušeně ryjí a pomalu
postupují doprostřed pole. Snažím se s nimi přes puškohled srovnat. V ose však mám právě vycházející nízký měsíc, beroucí kontrast.
Všechna selata jsou navíc v neustálém pohybu. Jak elektrické myšky jezdící od díry k díře, tvoří velmi nejisté cíle. Odkládám tedy zbraň,
kochám se a zároveň snažím určit, které že to sele této zvláštní partě šéfuje. Po pěti minutách zalupe v borku podruhé a na pole vyráží pět
lončáků. Rychle se přidávají k selatům a odvádí je do ohybu tratě. Zde chvilku hodují pod malou jablůňkou, než zmizí přes trať.
V sobotu tedy vyrážím mnohem dřív a cestou přivážím nízký posed. Umisťuji ho za koleje pod jabloň. Přišla však rapidní změna počasí a
krom toho, že mi mrznou ruce, se také dost nepředvídatelně točí vítr. Nakonec se ve stanovenou dobu znovu ozývá puštík, následovaný
lámáním po mé pravé ruce. Ven se však tentokráte nikomu moc nechce, tak jen poslouchám hlasitý pohyb tlupy na jednom místě pod
duby, podbarvený vzdáleným zvukem končícího Českotřebovského vinobraní. Z rozjímání mě vytrhne zprava dost hlasitý rachot kamení
železničního náspu. Natáčím se a připravuji kulobrok. Z traviny se vynořuje veliká stříbrná silueta tak osmdesátikilového kňoura. V
puškohledu detailně vidím každičkou štětinu i chybějící zbraně. Stojí nehybně, z ryje mu stoupá pára a pozoruje kvikající laťák. Skoro
nedýchám. Nakonec tlupa přeci jen vybíhá do pole. Kňour však otáčí a s rachotem mizí přes koleje. To samozřejmě bachyně se
zvednutými hlavami registrují, řadí tlupu do vláčku a pole rohem opouští. Zase se otáčí vítr a tak mi na zpáteční cestu k autu, Činaski
výsměšně z města přejí pohodu, klídek a tabáček.
Včera se celý den střídá déšť s ještě větším deštěm, doprovázený silným větrem. Prostě ideální podmínky na to, zůstat večer s lahvinkou
u televize. Nicméně to jdu o půl osmé ještě rychle před barák zkontrolovat. A co nevidím, protrhanými cáry mraků vykukuje měsíc a silný
vítr jde jedním směrem. „Dobrá, půjdu, ale varuji vás“, kynu tam nahoru. Během pěti minut už sedím v autě a očima oživuji mrtvou ručičku
palivoměru. Rychlá zastávka u pumpy a o půl deváté už slézám k železničnímu náspu. Namočený travnatý břeh si však vybírá svou daň,
podráží mi nohy a já dosedám na flintu. Za hlasitého klení profukuji hlavně a vyklepávám trávu z optiky. Přelézám koleje a zdolávám
všechna tři špruslata do vrcholu posedu. Jakmile dosednu a otočím se, uvidím padesát metrů vlevo od jabloně, dvacet černých kopečků.
Krytka, napínáček, pojistka, zvětšení na čtyřku a vybírám nejmenší sele. Periferně zahlédnu, jak vodící bachyně zvedá hlavu a tlupa se řadí
do vláčku. Do zvednutí návěstí jim chybí poslední sekundy. Ustaluji tečku na pleci menšího ze dvojice opozdilců, který má hlavu stále
zabořenou ve strništi a mačkám spoušť. Vítr polyká zvuk výstřelu jedenáctigramového Vulkánu. Náraz sráží sele do strniště a tam po chvíli
odkazování, za zvuků prchající tlupy zhasíná. Po vyklizení pole slézám a z jablůňky odlamuji snítky s posledními listy. Osmnáctikilové
bachyňce pak vkládám poslední hryz a na pravou stranu klobouku zasunuji úlomek, na památku úspěšného zakončení tohoto třídenního
příběhu.
************************************************************************************************************************

Říjnový lišák

Tak jsem si konečně vyšetřil trochu času a hned po práci vyrazil na holou. Zavítal jsem tentokrát do míst, kde jsem letos zatím nebyl. Ještě
za slunečního svitu vytáhla z olšin na pole nepřebarvená srna s poměrně malým a taktéž nepřebarveným srnčetem. Doprovod jim dělal
pěkným roční srnec, již v zimním šatu. Bohužel se drží ve špici pole, kde je vidím jen skrz větve a s projíždějícím vlakem zatahují zpět.
Rychle tedy slézám. Při přesouvání do bližšího krytu bříz, vybíhá na pole onen roček. Stojíme kousek od sebe, tak mi řádně vynadá a
samozřejmě tím zrazuje i oba kusy holé. Do setmění moc času nezbývá. Narychlo měním plány a přesouvám se přes koleje na malou
otevřenou kazatelnu na protějším strništi. Jelikož se nachází uprostřed, jsem nucen cestou pozdravit další čtyři kusy srnčího. Ty jsou však
v dobré kondici a tak na mé nápadné chování již z dálky reagují a bez bekání mizí v rákosí. Do tmy chybí sotva půlhodina, když se na okraji
rákosu objevuje známá bílá náprsenka. S touto kmotrou jsem si totiž již dal rande před třemi týdny. Podařilo se mi ji ze tři sta metrů
vřeštěním přivábit a na třicet pak v běhu úspěšně minout. Dnes si však dávám záležet. Je hodně opatrná a přesouvá se velmi rychle. Při
jednom krátkém zastavení naširoko, však dělá chybu. Zapírám se oběma lokty. S šestnáctinásobným zvětšením, doostřenou paralaxou a
tečku na plecích, opouští tři a půl gramové Sako hlaveň kulovnice. Ve sto dvaceti metrech zůstává liška v ohni.  Rychle přebíjím, ale žádné
odkazování. Pomalu zklidňuji tep, rozjímám nad dnešním neplánovaným lovem a vychutnávám nadcházející soumrak.
Za tmy ukládám na pravý bok pěkně přebarveného mladého lišáka a vzdávám mu poslední poctu. Pronáším Lovu zdar a k Dianě s díky za
dnešní přízeň, posílám přání aby mé oko, ruka a hlava byli příště pozornější hned napoprvé.
************************************************************************************************************************

První sněženka

Bylo to poměrně dlouhé a smutné čekání, pro mne však nakonec se šťastným koncem. Každý máme daný svůj osud, který se usilovně,
leč většinou marně snažíme nějak korigovat. Ten můj měl před měsícem podobu auta s řidičkou, snažící se za každou cenu přetnout
hlavní silnici. Zaražení mé motorky do jejích dveří znamenalo, že jsem si následující měsíc vychutnal pod sedativy, s ortézou, berlemi a
hlavně bez lesa. Nesnesitelným se to stalo zvláště pak, když se provokativně přidali letošní první sněhové přeháňky. Včera, už bylo sněhu
tolik, že se udržel i na polích. Tak jsem to nakonec nevydržel a vyrazil na toliko očekávanou, zrzavo bílou čekanou. Jedu sice na blint s tím,
že to mé ohnuté koleno do dvou hodin vzdá, ale naplno kmitající stěrače mě ujišťují o dobré rozhodnutí. „Mám přeci uloveno dost
kmotřiček při chumelení, kdy jsou hodně v pohybu a moc nezvedají hlavu“ říkám si, když zastavuji u svého oblíbeného pole. Je sice, jako
většina polností u nás zorané, vítr jde navíc špatným směrem k plánovanému sezení na bříze. V protější stěně však vidím, že se kolegové
minulý měsíc činili. Stojí zde vysoký, na můj vkus sic trochu vystrčený, nový posed. Přívaly vloček jsou natolik silné, že se nakonec pomalu
belhám přes oračku, právě k této nabídnuté šanci. Cestou narážím na čerstvé liščí čárování, mířící podél lesa k posedu. Dobré poučení
pro příště. Následující hodinu a půl je krom jednoho ušáka všude klid. I srnčí dnes radši přečkává nečas v krytu houštin, i když sněžení již
téměř ustalo. Z rozjímání nad bílou noční krajinou a cukajícím kolenem mě náhle vytrhne podlouhlý stín plující po oračce vlevo. Je vidět
natolik, že ani nesahám po dalekohledu a pomalu se přikrčuji k připravené pět set dvacet sedmičce. Liška je stále v pohybu, tak zkouším
cucnout na pusu. Zastavuje směrem ode mě a otáčí hlavu. „Malý cíl - nejistý zásah, vydrž“, říkám si a otáčím Steinera na plné zvětšení.
Teď zrzka kluše ideálně naširoko a tak znovu zkouším písknout přes rty. Nervozita a zmrzlá pusa dělají své. Liška reaguje kratičkým
zastavením a zvednutím hlavy. Než však dotáhnu komoru, prudce vyráží ode mne. Dnes už toho zřejmě slyšela dost. Rychle sahám do
kapsy pro vábničku, přesedám a zapírám oba lokty. Mladá liška udělá svoji životní chybu a ve sto metrech naširoko, naposledy uslyší
zaječí zavřeštění. Nevím, jestli současně registruje i zvuk výstřelu, ale průstřel plecí ji ukládá do sněhové peřiny a nechává naposledy
narovnat prohnutou oháňku. Odkládám kulovnici a očima přejíždím černé vrcholky smrků, ostře kontrastujícími s bílým polem. Zde, jak
čestná stráž, napjatě panáčkují tři zajíci, přilákaní zvukem ohroženého kamaráda. Děkuji Dianě za dnešní polibek a jistou ruku a tentokráte
hlavně Štěstěně, že byla před měsícem v pravý čas na správném místě.
************************************************************************************************************************

Trpělivost růže přináší

Včera se konala naše pravidelná měsíční myslivecká sešlost. Jelikož to mám na chatu poměrně daleko, balím si do auta remington a
sedací pytel. Schůze se protahuje, navíc ještě odvážím kamaráda. Oproti původnímu plánu, zasednout na obeznanou, brzo chodící lišku v
Zádolkách, tak volím jinou část revíru. Táhne mě tam tak trochu povinnost. Jde totiž o komoru zaječí zvěře a letos jsem se zde zrzkám
zatím moc nevěnoval. S ohledem na své koleno volím nedaleký posed na bříze, zakončující stromořadí vybíhající do pole. Jde o dno
údolí, tvořeného pastvinou, loukou a polem, s velmi dobrým přehledem. Křupavou cestou kvituji, že mi ji postupně umetají čtyři zajíci. Na
protějším poli zvedám tlupu srnčího, která svoje vyrušení nezapomíná patřičně okomentovat. Je šest pod nulou, a i když sedím zabalený
ve vaku, zkouším čekání po hodině urychlit vřeštidlem. Údolím se zvuk krásně nese. Rozhled na všechny strany je sice fajn, ne však když
se ho snažíte mít pod střeleckou kontrolou. Stahuji tedy puškohled na nejmenší zvětšení a natáčím se na neoblíbenou pravou stranu.
Odtud očekávám zástupy příchozích, kryté vodotečí. Další půl hodinu je však klid, jen všichni čtyři ušáci postupně hledají svého druha pod
posedem a za zády znovu vytahuje srnčí. Náhle mě však upoutá rychlý, pravidelný zvuk. Otáčím hlavu a blížící se lišku na ostro zpozoruji,
až když podlézá ohradník. Za ním dělá dlouhé tři skoky, zvedá oháňku a zkamení s pohledem upřeným na posed. Dobře vím o otevřeného
horizontu za mnou a tak přikrčení provádím co nejpomaleji. Odtikávají mi poslední sekundy. Už sjíždím křížem na hruď, když její trpělivost
vezme za své a prudce vyráží do krytu. Stačím s ní táhnout, ale nezastavuje a korunu tomu nasazuji svým, hej! Zrazená liška reaguje
přeřazením vyšší rychlosti a posledním co z ní uvidím, je zamávání oháňky z trnek. Sedím jak opařený, než přejdu do tichého titulování
lišky a sebe. Vydržím ještě čtvrt hodiny, ale rozmrzelost neustupuje. Nasazuji řemen a pomalu rozepínám pytel. S drkotáním zubů beru
dalekohled a naposled před odchodem počítám zajíce. Chci se jim v duchu za dnešek omluvit. Rozklepaný obraz se však prudce
zastavuje na tmavé siluetě vysunující se z trnek nad pastvinou. Znovu zapínám pytel a beru do pusy myškovačku. Liška se však
předpisově stáčí dolů a kopíruje ohradník. Na osmdesáti metrech tiše naposledy písknu. Remington přeruší noční ticho a smýkne liškou
do sněhu. Mám velikou radost a adrenalin mi rozdrkotá zuby nahlas. Dokončuji balení a po chvíli smekám beranici nad patřičně voňavým,
podle obroušených zubů hodně starým lišákem. Pro mě zase poučení. Celou dobu co jsem ho sledoval, minimálně dvakráte značkoval
přičupnutím a ne zvednutím běhu.
************************************************************************************************************************

Prašivka

Třetí sněhová čekaná se opět vydařila. Tentokráte řádně připravená, tak jak to mám rád. Po sobotní naháňce u kamarádů mé koleno
hodně protestovalo, přesto jsem mu v neděli dopoledne dopřál pomalou obchůzku tři polí. Namísto obvyklé hodiny se to protáhlo do
oběda. K mému překvapení jsem v deset dokonce narazil na ohromnou lišku, nerušeně klusající prostředkem pole. Nejvíc stop bylo
nakonec před vysokou čtyřnožkou u silnice. Když jsem večer po příjezdu k poli zjistil, že je vítr stále příznivý, bylo o místě dnešního čekání
rozhodnuto. Po půlhodině projíždí kolem kamarád ze spolku a míří ke krmelišti do lesa za mými zády. Před šestou se pak objevuje první
kmotra, přesně v místě, kde ji čekám. Zastavuje ve sto metrech na mostku na zarostlé rýze, dělící obě pole. Celou dobu, co ji sleduji v
puškohledu, však stojí za nízkou košatou olší a po chvíli váhání se otáčí a mizí. Ani moje nejvymazlenější pištění ji nedokáže vrátit zpět.
„Chtělo to dopoledne pár granulí do pole u mostku“, vyčítám si až do osmé, kdy se v protější stěně lesa zjevuje další zrzka. Postupuje
oračkou a nerušeně loví myši. Zatím nevábím. Čekám, jaký si vybere směr. Uprostřed pole si sedá a otáčí směrem k lesu. Odtud po
chvilce vybíhá další, o něco větší liška. Rychle se přibližují a po krátké honičce to obě zalamují zpět do lesa. To už je má trpělivost u konce
a po projetí auta za mými zády za nimi vysílám pronikavý zaječí nářek. Obě se postupně objevují znovu na poli, jen o dalších padesát
metrů dál. Zatím co jedna usedá u myší díry, druhá kluše přes celé pole k rýze. Zkouším znovu vřeštidlo, ale bez jakékoli reakce. „Jasně
odstřelový hluchý kusy“, říkám si. U kolejí pak zahlédnu velikou tmavou siluetu sekáče, přesazujícího pole do rákosu. Dalších dvacet minut
hlídám rýhu vedoucí k posedu, zatím co druhá liška v bezpečné vzdálenosti zkouší lovit myši. Připomínám se jí pravidelně myškováním.
Jelikož se ji se skutečnými hlodavci moc nedaří, tak pomalu začíná mít zájem i o ty imaginární. Po posledním zapištění už jde ve sto
metrech přímo k posedu. Čekám, jak sedne nebo ukáže bok a zastaví. Po tak dlouhé době soustředění jsem úplně ztuhlý a tak v
okamžiku, kdy za mými zády práskne ohlušující rána, mám co dělat, aby mi kulovnice nevyskočila z ruky. Rychle se znovu krčím a hledám
lišku v puškohledu. Ta na chvíli zkamení, než však ustálím tečku, prudce vyráží směrem k rýze. Táhnu s ní a marně se snažím na zmrzlou
pusu vyloudit nějaký zvuk. Ten se nakonec ozve, až když opouští oračku a od krytu ji dělí posledních pár metrů. Naštěstí se zasekne
naširoko a upřeně hledí na posed. Přes nezvykle krátkou oháňku dojíždím plece. Liška prudce otáčí hlavu. Automatickou reakci
ukazováčku, však už není nikdo schopen zastavit. Rána na zadní komoru ji zvedá do výšky. Překvapivě otáčí dlouhými skoky do pole. Po
padesáti metrech zpomaluje a padá na bok. Přebíjím, ale liška jen dvakrát hrábne zadními běhy a zůstává nehybně ležet. Dávám si ještě
čtvrthodinku a čekám na případný telefonát od kolegy. Vypadá to, že byl úspěšný a mé pomoci není třeba. Balím tak věci a po chvíli stojím
nad zhaslým mladým lišákem s prašivou polovinou oháňky. Není to dobrá zpráva, ale jsem nakonec rád, že se mi ho podařilo ulovit před
kaňkováním. Zatím se letos u nás tento parazit nevyskytl. Druhé moje dnešní zjištění je, že zališkováno máme bohužel dobře, ale bohudík,
ne každá ještě zná zaječí nářek.
************************************************************************************************************************

Za hrst granulí

Je nahlášeno oteplení a déšť a tak mi ani nedalo moc přemlouvání, vyrazit na ještě bílé pole za obeznanou zrzkou. Po nedělní zkušenosti
kdy do pole jen nakoukla krytá olšemi, jsem se to rozhodl trochu posychrovat. Dopoledne jsem odebral našemu psu k jeho značné
nelibosti pár hrstí granulí a pocukroval s nimi kraj oračky před mostkem vodoteče. Zasedám brzy zvečera. O šesté, kdy se posledně
zjevila, vytáhl do pole pouze kus srnčího. Ten ho celé přešel a ztratil se na rýze. Po další čtvrthodině začal znenadání a poměrně dlouho
bekat. Myslel jsem, že narazil na čuníky, ale chyba lávky. Mezi olšemi se jako přízrak objevuje pravý důvod jeho vyrušení. Liška stejně jako
v neděli, poměrně dlouho váhá.  Nakonec ji však neodolatelná vůně granulek přesvědčuje. Zvláštním pomalým pohybem vystupuje ze
stínu olší a začíná sbírat voňavé kulaté poklady. Je naostro a tak čekám, kdy se zastaví v pohybu. Blížící se zvuk přijíždějícího auta rychle
mění situaci. Liška se otáčí a zvedá hlavu, připravena šlápnout do pedálu. V okamžiku kdy auto nasvítí pole, vydechuji a pohnu
ukazovákem. Velkou výhodou ráže 222. Remington je, že hned vidíte výsledek bez zpětného rázu či nutnosti odlícení. I já teď s
uspokojením pozoruji, jak malé rychlé Sako prochází liškou a ta zůstává nehybně ležet v závěji. Je poměrně teplo, asi to trefili a sníh
dlouho nevydrží. Slézám tedy až po další hodině, kdy se zvedá nepříjemně vítr. Ze smrku na rýze odlamuji dvě snítky. Jednu za klobouk,
druhou na vstřel velkému, parádně zbarvenému lišákovi. Dobrá kondice je u něho zvláštní hlavně proto, že má neohebný zadní levý běh,
téměř bez svalu. I když to dnes byl jeden ze snadnějších lovů, nezapomínám poděkovat Dianě, za její zatím neutuchající a vytrvalou
přízeň.
************************************************************************************************************************

Pajda

Tak včera všechno jinak. Místo oteplení a deště se u nás večer zatažená obloha roztrhla a sněhová peřina sype a sype. Už jsem nechtěl
do Vánoc vyrazit, spíš si orazit. Takovéto počasí si o to ale prostě řeklo. Z domu vyjíždím později, s úmyslem zasednout na další
obeznanou lišku, která mě posledně vyškolila na posedu na bříze. Vynahradil jsem si to poté starým lišákem, dorazivším nedlouho po ní.
Jde ale o místo s největším výskytem zaječí zvěře u nás a tak mi nedává spát. Je jasné, že onen vysoký posed je pro tento lov ztracen, ale
přeci jen. Znám čas a místo odkud minule přišla. Vzhledem k tomu jak ostatní lišky zatím dodržují ochozy a stávaniště, jsem na to zkusil jít
jinak. Měním taktiku a poprvé po úrazu zasedám na zem. Vybírám si místo pod nízkými smrčky, které zakončují špici traviny. Výhodné
místo s dobrým výhledem do stráně louky odkud jsem ji čekal, navíc s tmavým krytem za zády. Beru si stoličku, trojnožku a zelený
lístečkový přehoz. Napáskuji poslední tři náboje z krabičky a před sedmou za velmi hustého sněžení usedám pod smrčky. Ideální počasí
na lišky, říkám si první dvě hodiny. Pak sněžení na deset minut přestává a já napjatě poslouchám blížící se kroky na sněhu ze zad. Po
chvíli přichází shozený srnec následovaný srnou a popásají se s dobrým větrem necelých pět metrů ode mne. Obávám se vynadání,
zachumelená kamufláž však funguje bezvadně. Nakonec potichu odbíhají, až když si přivoní k ulámaným stvolům kopřiv, které jsem si
upravil pod ohradníkem. Znovu se rozsype a už mi to počasí zas tak ideální nepřipadá. Zima mi zalézá za nehty a pomalu začínám
uvažovat o odchodu. I přes husté sněžení je viditelnost výborná a ani nepotřebuji dalekohled, když na horizontu pod stožárem zahlédnu
tmavou siluetu. Opatrně zvedám krytku puškohledu, odjišťuji a lišku vedu po horizontu. Jde pomalu a já si všímám, že výrazně napadá na
přední běh. Zkouším na pusu opatrně myškovat, ale liška pokračuje dál jen s otočenou hlavou ke mně do údolí. Nakonec přeci jen pomalu
klesá pod horizont a začíná zrychlovat. To už jsme já i trojnožka maximálně vytočený a krom šílené křeče v pravém stehně se v
puškohledu objevují první smrkové větve. Vydechuji a v mezeře mezi větvemi s křížem na liščích plecích mačkám spoušť. Noční ticho
prořízne vyštěknutí remingtonu. V puškohledu vidím přes třepotající se jehličí, jak liška značí zásah poklesnutím zadku. Rychle se však
zvedá a rozbíhá z kopce. Přebíjím, stoupám si a v běhu za ní posílám druhé Sako. Dělá kotrmelec a zůstává ležet. Do komory vjíždí
poslední patrona, a jelikož znovu zvedá hlavu, posledním výstřelem na krk ukončuji její trápení. Ze smrku za zády lámu dvě snítky,
oklepávám sníh, balím si věci a pomalu přicházím k hodně vyhublému lišákovi. Jsem za něho Diano rád, ale myslím, že by si určitě
zasloužil nějaký důstojnější konec. Tak Lovu zdar! I když tentokrát se ta obvyklá radost nějak nedostavuje. A to ani, když mi cestu domů
mezi přilehlými poli salutuje jedenáct zajíců.
************************************************************************************************************************

Za vesnicí a ještě dál

Tak za světla na lišky jsem vyrazil poprvé. Donutily mě k tomu okolnosti a včasný budíček jedné obecní lišky. Začalo to vlastně na Štěpána,
na naší jediné vycházce loňského roku. Měl jsem pozvaného kamaráda. Ten hned po první leči, kdy viděl jak je trnkový pás s pastvinou
hned za vesnicí rozšlapaný od lišek, povídá: „Proč vlastně naháníš zrzky po lesích, když si stačí sednout k plotu za vesnici“. Nějak se mi to
rozleželo v hlavě a před koncem roku usedám u cesty za kravínem pod jabloň. Je bez sněhu, jen vzdálené vlakové překladiště osvětluje
polovinu pastviny pode mnou. Hned po páté hodině zkouším vřeštidlem vytáhnout lišku z protilehlých trnek. Po půl hodině, kdy už opadá
soustředění, se ze stínu vynořuje liška a peláší přes pastvinu. Nestíhám ji, a když zamyškuji, prudce to otáčí a mizí v objektu kravína.
Nevadí, mám místo a čas. Trpělivě tak čekám až do druhého ledna na nový poprašek. V pět odstavuji auto u kravína, ale liška už je v
polovině pastviny a míří do trnek. Sedím pak ještě hodinu, ukrutný fukéř mě však nakonec vyhání domů.
Včera měním taktiku a přijíždím už v čtyři z druhé strany. Je deset čísel nového sněhu a -3°C, s mírným a příznivým větrem. Sedací vak
nechávám v autě a strojím se do bílého maskování a beru jen stoličku a trojnožku. Dole v údolí je pastvina rozdělena vybíhající zarostlou
vodotečí, do jejíž špice mám namířeno. O půl páté mě však zrzka nachytává na švestkách, kdy přichází ze zad od kravína a ne z trnek,
kam jsem natočen. Kluše přes celou pastvinu pod silnicí, udržujíc si bezpečný distanc. Zkouším myškovat, ale zaráží se až u ohradníku,
kde na kůlek se zvednutým během píše svůj podpis a zároveň mi jasně naznačuje, co si o celé situaci myslí. Jakmile zatáhne do trnek,
zkouším krátce zavřeštět. Vítr mám dobrý a odmítám uvěřit, že mě v tom bílém přehozu poznala. Po dvaceti minutách zpozoruji pohyb po
pastvině vpravo. Zrzka kopíruje okraj trnek, a když dosáhne nejbližší špice, zastavuji ji písknutím. Zvuk výstřelu polyká údolí a nezkušený
mladý lišák zůstává s prostřeleným srdíčkem nehybně ležet v ohni. Dovolím si ho označit, za ne úplně náhodného, než se rozklepu
mrazem, adrenalinem a štěstím.
Tady bych své vyprávění normálně skončil a dal vám pokoj. Jelikož však sedíme s lišákem v autě, je teprve šest a venku nádherně,
rozhoduji se využít dočasné sněhové pokrývky a vyrážím jen tak na blint, dál na odlehlé pole za město. Vítr vybírá vysoký posed na konci
vodoteče, rozdělující dvě pole. Jdu po prostředku toho druhého, aby pás vodoteče zůstal nedotčen. Cestou narážím na podivnou
čerstvou stopní dráhu. Otisk liščí, ale v hustém dvouřadu, tak jak chodí selata. Uvažuji o psíkovi, když zalézám do pytle a usedám nad
zurčícím potůčkem. Dlouho je klid a po dvou hodinách se zatahuje a začíná sypat. O půl deváté vytahuje naproti lončák a ryje biopás. Od
silnice se ozve srnčí a čuník mizí v lese. Sněžení ustává a na levé straně druhého pole zpozoruji lišku. Má namířeno k vodoteči, tak se
natáčím, ale zatím nevábím. Po deseti minutách opouští kryt a pomalu kluše k mým stopám. Zkouším myškovat, abych upravil její trasu.
Ona sama však po cestě několikrát plavnými skoky předvádí, že o hladu dnes rozhodně nebude. Od mých stop ji dělí pouhých padesát
metrů. I když, je to o něco dál než k té dnešní první, opírám oba lokty, rukavicí podkládám předpažbí a vypínám červený bod. V okamžiku,
kdy si liška sedá, prořízne noční ticho výstřel z remingtonu. Kulička si bezchybně razí cestu sněhovými vločkami a nachází cíl. Liška leží,
ale zdá se mi, že ze závěje trčí zvednuté oba slechy. Přebíjím tedy, kříž posazuji na záda mezi lopatky a naposledy dnes ruším klid. Jako
bych tím zároveň roztrhl oblohu, začíná se sypat nová sněhová nadílka. Balím věci a po sto padesáti krocích přicházím k mladému hodně
těžkému lišákovi. Těch tři sta metrů k autu se dnes řádně pronese. Diano tak za dnešek veliké Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Na hrázi

Lov lišek je i přes sebelepší přípravu, vždy otázkou především velkého štěstí. Dobré vybavení, zkušenosti ani trpělivost, vám ještě úspěch
nezaručí, o čemž jsem se přesvědčil na páteční Dianin svátek. Množství sněhu je nad limit našeho stařičkého Fiatu a tak volím zahrádky za
barákem, dosažitelné pěšky. Sedám v bílém na zem pod jabloň na konci sadu. Husté sněžení, výhled do údolí, záda krytá ploty zahrádek a
množství čerstvých liščích stop, otištěných v protilehlých houštinách mi dodává naději. Je to také jedno z mála míst, kde se dá použít
vřeštidlo na slepo. Vydržím tam téměř čtyři hodiny, zrzky však mají trpělivosti více a zřejmě i jiné plány.
Včera se však mění počasí a přichází oteplení. Dopoledne s dětmi v hlubokém sněhu pracně doplňujeme krmelce, a jelikož jsou už silnice
zprovozněny, vyrážím před pátou zkusit štěstí k polím. Neustále mi totiž v hlavě vrtá zvláštní stopní dráha, kterou jsem našel při minulém
lovu. Víc než na stopu psíka, to přeci jen vypadá na hendikepovanou lišku. Minule byla už před sedmou hodinou vytištěna od rýhy přes
pole k rybníčku. A tak v pět už kráčím krajem pole, na vysoký posed na hrázi. Cestou na řepce zvedám šest kusů srnčího, kteří v klidu a
naštěstí bez řečí, pole opouští. Po hodině se zatahuje a začíná mrholit. Za srnčím přehrabujícím zmulčovanou část vodoteče se objevuje
podlouhlá tmavá silueta. Nevím, odkud se přesně vynořila, ale míří k rýze a po chvíli se ztrácí v rákosovém krytu. Hlasitě myškuji, abych ji
navedl správným směrem. Po pár minutách vytahuje z rákosu a za mého neustálého povzbuzování, postupuje ke mně. Po cestě zastavuje
u stožáru, kde se zvednutým během podepisuje a určuje tak svoji genderovou příslušnost. Poslední zamyškování a lišák se pomalu,
jakoby těžkým krokem dává znovu do pohybu. Zastavuje naostro v osmdesáti metrech, až když jeho pozornost upoutá auto projíždějící po
nedaleké silnici. Ve stejný okamžik mu do hrudi narazí tři a půl gramový projektil a nechá ho bez hnutí ležet ve sněhu. Uf, rozklepu se. Tak
Lovu zdar a opožděně vše nejlepší k svátku Diano. S rostoucím mrholením uvažuji co dál, nakonec přeci jen vítězí déšť nad trpělivostí a já
balím věci. Na hrázi odlamuji dvě snítky a jdu k úlovku. Ve světle baterky se však zastavuji třicet metrů od velikého starého lišáka. Nejen
kvůli pohledu na jeho od prašiviny holou polovinu těla, ale především kvůli řádce stop, jak navlečených korálků za ním. To rozhodně není
liška, na kterou jsem dnes čekal. Rychle se tedy otáčím a stejnými stopami vracím k posedu. Pytel nechávám dole a s nadějí znovu
usedám. Po hodině přestává mrholit a v dálce na druhém poli se opravdu objevuje druhá liška. Několikrát zachází a znovu se objevuje na
stejném místě pole, kde zkouší lovit myši. Před osmou, když se znovu ztrácí v lese, vyndávám vřeštidlo a vypouštím za ní úzkostný zaječí
nářek. I když ho musí moc dobře slyšet, jde o typický druh lišky, kterou buď velikost, hendikep či zkušenost nabádá, nikam nepospíchat.
Teprve po dalších dvaceti minutách se objevuje na druhé straně pole a velmi pomalu se přibližuje k rýze. Prakticky následuje stopy
předchozího lišáka, jen u stožáru přičupne aby přeznačkovala cizí pach. Je dost rychlá, a když uvidí ležícího druha, mění směr, přidává a
míří k lesu. Rychle ji pobízím myškováním a ona se skutečně chytá a před lesem stáčí zpět do pole. Na šedesáti metrech dělá poslední
chybu, zaváhá a na chvilku zastavuje. Remington dnes promlouvá naposledy a mladou lišku zanechává ležet kousek od jejího kolegy.
Trpělivost, ale především neskutečné štěstí nakonec rozhodují o dnešním večeru. Mě nezbývá než znovu pokorně pronést, Lovu zdar! Na
původce zvláštních stop, které mě sem dnes zavedli, si budu muset ještě chvíli počkat.
*************************************************************************************************************************

Lišky od hřbitova

Na počtvrté a de fakto za barákem. Jde totiž o příměstskou lokalitu v opačné části honitby, než jsem zatím lovil. Pod svícnem bývá největší
tma a nebýt sněhové kalamity, která utnula mé pravidelné výjezdy do vzdálených částí honitby, ani bych o nich nevěděl. Začalo to minulou
středu, kdy jsem pouze došel k zahrádkám nad nedalekým hřbitovem. Zasedl jsem v bílém s trojnožkou u plotu jedné z nich. Výhled na
louku v údolí pod sebou a asi sto metrů vzdálený smrkový remíz. Dobrý vítr a krytá záda, po půl hodině tedy zkouším vřeštidlo. Další
hodinu je však klid, tak pomalu přemýšlím o odchodu a sumíruji další případná místa dosažitelná pěšky. Náhle se jako blesk za smrčiny
vyřítí liška, na poli dělá kolečko a mizí zpět v krytu. Marně dumám co ji zradilo, když odklápím krytky a natahuji napínáček. Trvá to asi
minutu, znovu se vynořuje pod smrky a doslova letí po horizontu, těsně následovaná druhou kmotrou. Nestíhám je, tak si alespoň stoupám,
abych viděl kam tak letí, ale mizí mi za vrcholem pole. Dělám tedy s trojnožkou pár kroků na stráň k hřbitovu, když spatřím hlavu vracející
se lišky. Pouštím dalekohled a pokládám kulovnici do vidličky. Liška prudce zaráží. Než se s ní však srovnám, rozhoduje, že bílá kupa u
plotu je nejvýš podezřelá a pádí zpět do remízu. Vedu ji v puškohledu, ránu v běhu však nechci riskovat. Oklepávám sníh, balím věci a s
těžkou hlavou mířím domů. Na konci plotu ještě naposled zkontroluji louku pod sebou. K mému úžasu tam sedí liška a doluje myš. Opírám
kulovnici o kůlek a na sto metrů ji posazuji kříž na plece. Bohužel, krom zrzky vidím v pozadí též obydlenou část města. Bez rány nakonec
sleduji, jak pomalu zatáhne do smrkové stěny nad cestou.
Ve čtvrtek už je sjízdně, máme však přípravu mysliveckého plesu. K zahrádkám tedy přijíždím dost pozdě. Sedám si tentokrát v tmavém
pod smrky, hned nad cestu. Smrčina je však upadlá dost pod loukou a tak mám zkrácený výhled. Liška se skutečně po hodině objevuje na
nízkém horizontu. Všímám si ji až na padesáti metrech, jak rychle kluše ke krytu. Táhnu s ní, myškuji, ona mne však bez zastavení míjí a
mizí ve stěně. Naštěstí o mě s dobrým větrem vůbec neví, ale krom dvou ušáků je ten večer již klid.
V neděli měním taktiku, ale ne místo. Dopoledne přivážím malý skládací posed a louku před smrky lehce cukruji granulkami. Zasedám
brzo, za hustého mokrého sněžení. Po hodině ze zahrádek přihopká kuna a luxuje na louce granule. Je dost velká, rozhodně větší než
svrbění mého pravého ukazováku a tak ji dnes s jistotou pouštím. Čemu však při lovu lišek říkat tutovka, marně a bezvýsledně přemítám
téměř do půlnoci.
Pondělí, mění se počasí a po krátké chumelenici se vybírá a prudce ochlazuje. Pomalu stoupám od hřbitova po cestě, hustě překřížené
několika liščími stopami. „Co se to tu zas děje, proč alespoň jednou nedodrží stanovený harmonogram?“, marně přemýšlím a s hlasitým
křupání dosedám na posed. Měsíc za zády sice zhoršuje viditelnost, ostrý stín zato dobře pohlcuje nohy posedu i mé, trčící ze stěny. Po
čtvrt hodině zpozoruji pohyb pod smrky vlevo. Na sedmdesáti metrech pomalu vyjde do louky liška. Zastavuje na osvětlené ploše, s hlavou
natočenou ke mě. Ustaluji bod na plecích a na nic nečekám. Mrazivý vzduch a stěna smrků zesilují zvuk výstřelu tak, že přivírám oko a na
chvíli ztratím přehled. Liška ale předpisově daunuje a  leží na místě. Přebíjím, schovávám prázdnou patronu a pomalu, dnes jaksi
zpožděně mi začíná divoce tlouct srdce. Píši ženě SMS: „Podařilo se, ale není to ta pravá a tak se ještě zdržím.“ Pobaví mě její odpověď,
že ránu slyšeli, ale že už s dětmi usínají, tak ať se trochu ztiším. Po dvaceti minutách se objevuje první zajda a probíhá kousek od ležící
lišky. Druhý se pak vyřítí z opačné strany kolem plotu a peláší na zařazený nejvyšší stupeň. Zpozorním. Vítr ode mne ani od lišky nemá.
Po chvíli už ho následuje klusající Bystrouška. „Tak přeci, ty budeš ta pravá.“ Problém je, že má dost naspěch a míří přímo ležící kolegyni.
V plném zvětšení ztrácím přehled, jak daleko od ní je. V okamžiku kdy přibrzdí a zvedá hlavu, trochu zbrkle mačkám spoušť. Trefuji přesně
okamžik jejího pohybu. Přikrčená, mizí dlouhými skoky pod smrky. „Tak tohle si za klobouk určitě nedám“, říkám si, slézám a pomalu
postupuji po čerstvých stopách houštinou. Žádná barva a dole už čáruje po korytě potoka. Cestou zpět nacházím mostek pod cestou,
odkud má vytaženo ta první. Při návratu na louku beru úlomky a konečně přicházím k mladé, vykrmené lišce. Koukám na hvězdy a měsíc,
přemýšlím, co vše dnešnímu lovu předcházelo a co příště udělat, aby to bylo ještě o fous lepší.
************************************************************************************************************************
Kuní repete

Tentokrát jsem se měl vyhnout popisu tohoto neslavného lovu, ale znáte mě, jazyk za zuby udržím jedině ve spaní, nebo v lese. Ať je tedy
toto vyprávění případným poučením pro ostatní.
Oproti úterý se utišil vítr a konečně přestalo pršet. Nějaký ten sníh se taky ještě udržel a tak doma přijímají s úsměvem mé obvyklé
hlášení: „Dnes jdu naposledy, než to sleze.“ Dalo mi dost práce přenést posed na místo předchozího lovu nad hřbitovem, při čemž se mi
dokonce podařilo zapadnout  autem a tak ho chci naposledy využít, než ho přemístím. Navíc zde mám u jedné lišky malý dluh a tak
zvečera zasedám do stěny smrčiny nad cestu. Vybírá se a na louce je klid. Jen dole ve městě se ozývá zoufalé volání jakési čivavy, které
zabouchli dveře před nosem. Po půlhodině, kdy její neúnavná fistulka začíná vyčerpáním slábnout, konečně někdo otvírá a pouští ji
dovnitř. Po dvou hodinách čekání se na konci smrčiny ze stínu vynořuje malá podlouhlá silueta a hopká k plotu zahrádek. Deset minut
pobíhá na louce a snaží se najít a vydolovat zapadlé granulky z minulého týdne. Je o dost menší, než ta z pondělka. Lišku však čekám až
za hodinu a tak lehce myškuji. Kuna zabírá a pomalu hopká ve stínu podél smrkové stěny, mým směrem. Upravuji optiku a snažím se s
malým a velmi nervózním cílem srovnat. Jde však o téměř nadlidský úkol. Co bych dal dnes za brokovnici. Když zastaví, jde vždy jen o
vteřinu a tak ji na padesáti metrech posledním myším pisknutím jen přibržďuji a na nahrbenou kunu se zvednutou hlavou v rychlosti
odpaluji. Ta po výstřelu vyskakuje a zůstává nehybně ležet. V okamžiku přebíjení se však zvedá a v divokém tanci snaží zatáhnout do krytu.
Znovu rychle pálím, ale míjím. Do komory tedy zasunuji třetí Sako a v okamžiku, kdy se přikrčí k dalšímu skoku, konečně ukončuji její
trápení. „No nazdar“, bušící srdce a studený pot, tak takhle rozhodně už nikdy. Přebíjím poslední náboj a přemýšlím, že pokud se ta liška
objeví, budu muset být rozhodně přesnější. Po další půl hodině zpozoruji pohyb za plotem zahrádek, kde se zvedá svah s ovocnými
stromky. Jde o další kunu, dobře tak o třetinu větší. Pod stromy zřejmě nachází zapadlé ovoce a na deset minut se tam zasekává.
Přemýšlím jak dál. Čas, kdy posledně liška dorazila, se kvapem blíží. V duchu doufám, že se kuňák ztratí někde v zahrádkách a nepoleze
do louky. Jako by mě slyšel, na just přeskakuje plot a už hledá zbylé granulky po své kolegyni. Drží se dlouho kolem plotu, když si za ním
všimnu větší tmavé siluety. Jde o lišku, na kterou čekám. Ta si však po přiblížení k rohu zahrádek sedá u plotu a sleduje kunu, která o ní
evidentně neví. Na těch dvě stě metrů na ní úplně vidím, jak váhá. Přeci jen to nejsou ani dva dny, kdy ji v těchto místech s ohlušujícím
třeskem kolem hlavy prosvištěl projektil. I přes mé povzbuzování u ní nakonec zvítězí opatrnost a tak to otáčí a mizí kolem plotu, pryč z
osudného místa. Kuna se mezi tím přiblížila a zpozorovala podivný ležící černý flek. Opatrně a zvědavě přiskakuje po větru blíž. Pohybuje
se pomalu, a když ve třiceti metrech kousek od zhaslé kuny zapanáčkuje, rozhoduji se hlavně kvůli její velikosti, to dnes ještě jednou zkusit.
S tečkou uprostřed náprsenky tlačím do napínáčku. „Cvak!“ Ozve se jen dutý zvuk uvolněné spouště. Kuna po dvou rychlých skocích dělá
surikatu a zkamení. Sakra, hlava, neodjistit před výstřelem se mi tedy už dlouho nepovedlo. Pomalu sunu palec k pojistce, ale asi moc
pomalu. Kuna se rozbíhá a nabírá rychlost po louce dolů ke hřbitovu. Tak tam další čtvrthodinu konsternovaně sedím a peskuji se, když u
plotu zahrádek objevuje na sněhu další tmavá čára. Nejdřív se zaraduji, že se vrátila liška, ale na tu je to přeci jen moc malý. Vidím v
puškohledu další kuní kopii a s podezřením, že je tam někdo pouští z pytle, dávám napínáček a několikrát zkusmo odjišťuji. Kuna prakticky
pohybem kopíruje tu první a po chvíli v blízkosti své kolegyně s křížem na hrudi zapanáčkuje. Poslední Sako konečně opouští hlaveň a
sráží skalačku do sněhu. S prázdným zásobníkem a obavami pozoruji, zda neuvidím nějaký pohyb. Naštěstí zůstává ležet zhaslá v ohni, uf!
Tímto chci tedy pronést Lovu zdar a poděkovat Dianě, že nade mnou stále drží svoji laskavou ruku, i když mé ruce tak jisté nejsou. Sobě
pak slibuji, že na kuny s kulovnicí už nejdu!
***********************************************************************************************************************

Hlásky liščí lásky

V neděli po obnově jsem si obešel oblíbená liščí pole a podíval se i tam, kde jsem letos ještě neseděl. Výsledek byl všude dost podobný.
Minimálně po dvou stopách různé velikosti a délky kroku, jen jedno pole bez lišek. Na místě zvaném „U tří dubů“, se však objevila stopa,
vybočující velikostí z místního průměru. To samozřejmě vzbudilo a upoutalo moji pozornost.
Nadcházející týden však byl tento kout, při vyšší a mokré sněhové pokrývce, osobákem nedostupný. Přidávají se rodinné povinnosti a tak
se sem dostávám až v sobotu. Jelikož je kaňkování v plném proudu, vyjíždím již před šestou. Vybraný posed se nachází u objezdové trati
na staré vrbě, zakončující vodoteč mezi dvěma rozlehlými poli. Posed je vysoký, vrba opadaná a nejsou zde
krytá záda. Nemám to rád a také se mi zde s liškami nikdy moc nedařilo. Je hodně přimrzlo a tak jdu s hlasitým křupáním prostředkem
druhého polem po větru, aby okolí rýhy s potůčkem zůstalo netknuté. Již po deseti minutách přihopká první ušák. Po chvíli ho následuje
jeho šest kamarádů. Všichni si dávají spicha na nezoraném pruhu trávy přímo před posedem. Jejich boxerské souboje udržují mou
pozornost po následující dvouhodinovku. Zároveň vím, že na případnou zrzku by mě určitě nezapomněli včas upozornit. Popravdě, s
měsícem za zády, Steinerem na krku a viditelností XXXL, bych ji přehlédl snad jedině ve spánku. Najednou se však ušáci překvapivě jako
po výstřelu, rozprchnou na všechny strany. Ve stoje na zadních upjatě pozorují rýhu pode mnou. Netrvá dlouho a na travině se objevuje
jakási přerostlá kuna s olysalou oháňkou a začíná očichávat zaječí lože. Nakonec přihopsá až k žebříku a já si s pusou dokořán prohlížím
pod nohama pravého nefalšovaného Chaloupkovic Vydrýska. Ten se po očichání mých stop snaží ponořit zpět do potůčku, o málo širšího
jak on. Místy je zamrzlý a tak se střídavě brodí a hopsá po ledu směrem k vesnici. Zajíci ho zřejmě viděli také poprvé v životě a tak jim
notnou chvíli trvá, než se znovu vrátí na pozice. Po další hodině se konečně naproti pod elektrovodem ozývá toužebně očekávané
zaskolení. Je takové duté, neurčité a tak mu nejprve odpovídám na vábničku jako fena a až po pár minutách zkouším psa. Bohužel skolení
se vzdaluje a utichá. Nevrle ukládám vábničku na dno kapsy vaku. V klidu uplynula další hodina a i zajíci to s drkotáním zubů zabalili.
Přidávám se a pomalu smiřuji s tím, že tentokráte můj tip nebyl správný a toto místo zůstane zapovězeno. Ticho však náhle prořízne liščí
trojštěk. Zvuk jde ze stejného místa, kde se ztratil před hodinou a jelikož se začíná blížit, tělo mi zalévá napětí a adrenalin. Rychle lovím
zapadlého Nordika. Jelikož už není pochyb, že přede mnou skolí lišák, ozývám se mu tichým liščím vrněním. Po chvíli už ho vidím. Ve dvě
stě metrech kopíruje les a vesele si u toho notuje. Znovu se mu připomínám a on se stáčí a pomalu postupuje mým směrem. Nakonec
zastaví ideálně naširoko, bohužel krytý větvemi sklánějícími se vrby. Remington je na toto hodně háklivý a tak čekám, až vyjde z jejich
stínu. Dává se do pohybu, ale odvrací se a nabírá rychlost. Krátce zamyškuji a lišák zaráží s hlavou upřenou vzhůru. Poslední čeho si před
zmáčknutím spouště všímám, je jeho podivně krátká a zužující se oháňka. Otevřený prostor a mrazivý vzduch notně násobí decibely
výstřelu. Střela lišákovi podráží běhy a zanechává ho v ohni. Lovu zdar! Diano, pronáším s naplno drkotajícími zuby. S širokým úsměvem
pak na displeji telefonu čtu 22:47, -9°C. Už nemám sílu na další čekání. Vyhrabávám se z vaku, balím svršky a po sedmdesáti metrech
vzdávám hold velikému starému lišákovi, který má spodek zadních běhů i konec oháňky napaden prašivinou. I tak to byl pro mě moc hezký 
a úspěšný večer, korunovaný cestou domů, napočítanými třiceti zajíci na přilehlých polích. Tak přátelé v zeleném, Lovu a Myslivosti zdar!
************************************************************************************************************************

Zaječí nářky

Letošní zima je pro všechny lovce lišek doslova učiněný ráj. Alespoň u nás leží sníh souvisle už hodně dlouho. Pokud to vydrží i
následující týden, kdy po kaňkování do konce února přichází to nejlepší období, nebude to mít jedinou chybičku. Samozřejmě bude jako
obvykle, potřebná i notná dávka Dianiny pomoci, alespoň tak jako včera.
Po pátečním ne moc šťastném večeru, kdy jsem si dal celou osmihodinovou směnu a po třech propásnutých liškách to korunoval úspěšně
minutou prašivkou, jsem se vrátil do míst zaječí komory, kde se mi dvakrát zadařilo před koncem roku. V duchu předpokládám, že tam
moc lišek nezůstalo. Jelikož se teď ozývají téměř všude, malou naději si přeci jen uchovávám. Bohužel je sedm pod nulou a vybráno, takže
viditelnost i přes sněhovou pokrývku nic-moc. Zde v dosahu města a vlakového překladiště je přeci jen vidět o poznání lépe. V půl sedmé
tedy s vrzáním dosedám na vysoký posed na bříze v údolí, na konci vodoteče. Posed je na ráně bez krytých zad, ale vítr rozhoduje, že jde
o lepší variantu, než ten původně vybraný pod lesem. Další hodinu je všude klid ani zajícům se zatím moc ven nechce. Náhle však po
pravé straně zaregistruji pohyb. Podlouhlá silueta vybíhá do pole, na šedesáti metrech zaráží s pohledem upřeným mým směrem.
Nedýchám. Následujících pár vteřin bude zlomových, hlavně se nepohnout. Nakonec se dává do pohybu, a i když zrychluje, vypadá to, že
zrazená není. Opatrně tedy přesouvám kulovnici, a odjišťuji. Liška rychle mizí šikmo ode mne a ani na cucnutí nereaguje. Po minulém
neúspěchu se neodvažuji střílet v pohybu a promeškávám tak nejlepší možnost. Nakonec podlézá ohradník. Rychle lovím vábničku s
hlasem feny, že se ji zkusím připomenout. Než však stačím fouknout, vidím jak se po cestě snaží zpod sněhu vydolovat myš. Tohle
rozhodně není hledající liška. Měním vábničky a čekám, až se mi ztratí za horizontem. Krátce pod sebe vydávám šest rychlejších
zavřísknutí a už ji vidím, jak tryskem pádí z kopce, přímo na mě.Stahuji puškohled a vydechuji. V okamžiku, kdy na padesáti metrech
naostro zabrzdí a zvedne hlavu k posedu, ustaluji bod uprostřed náprsenky. Remington je dnes překvapivě tichý a liška jen poklesne do
sněhu. Přebíjím. Žádný pohyb však nevidím a tak pomalu nechávám loveckou horečku, řádně protřepat mé zmrzlé tělo. Nakonec sedím
ještě hodinu s dilema, zda jde o tichého odkaňkovaného lišáka, nebo odvážnou lišku. Před devátou přeci jen odlamuji ze smrku na rýze
dvě snítky a přistupuji k  staršímu pěkně zbarvenému lišákovi. Pokládám ho na pravý bok a všímám si krom silného aroma i chybějícího
dolního špičáku a tmavě rudé stružky barvy uprostřed bílé hrudi. Lovu zdar přeji vám všem, kdo jste víc do zrzava než černa.
************************************************************************************************************************

Lišky, kam se podíváš

Znáte to. Jsou dny, kdy v lese prosedíte celou věčnost a nejen že nemáte štěstí na lov, ale třeba ani nic nevidíte. Pak ale přijde den, kdy
naopak nevíte kam šlápnout, abyste do něčeho nevrazili. To byla přesně má pátečně sobotní čekaná.
Ve čtvrtek po obnově jsem si na běžkách projel všechna oblíbená pole, abych si udělal přehled o zbylé liščí populaci. K mému překvapení
však stop, oproti začátku zimy ještě přibylo. Vytipoval jsem tedy pár nejfrekventovanějších míst a včera večer si konečně udělal čas. Při
dopolední návštěvě krmelců, se jako dobré místo ukázala, i řádně zdupaná hřebenová cesta v lese. Před šestou tak zasedám na jejím
konci pod smrček a doufám, že se neobjeví nějaký opozdilý běžkař. S dobrým větrem se po hodině místo běžkaře, objevují ve stopě dva
čuníci. Jdou pomalu, a přes puškohled je šacuji na čtyřicetikilové lončáky. 222. Remington naštěstí nepřipouští žádné divočákování a tak
po chvíli mizí v houštině. Před devátou zkouším ještě vřeštidlo. Tuším, že by bylo velkou náhodou, aby na něj v lese přišla liška přímo po
cestě. Po dvaceti minutách mě v tom utvrzuje rychlé ťapání ve smrčině za mými zády, které si jde neomylně pro vítr.
Před desátou přejíždím na druhý konec honitby. Vybírám lokalitu zvanou Čuhelův kout, první pole pod velkým komplexem lesa. Zasedám
na vysoký posed ve stěně a i když to nedělám moc často, zkouším taktiku s větrem ze zad do pole před sebe. K posedu jdu prostředkem
pole. Je trochu mlžno, přesto ve světle baterky jasně rozpoznávám velikou skalačku, hopsající stejným směrem po kraji laťáku. Je
zajímavé, že jí nevadí světlo ani křupající sníh pod mýma nohama a vyprovází mě až k žebříku. Tam zapanáčkuje. Zaklekám tedy a na
šedesát metrů si ji přes puškohled prohlížím. Připadá mi, jako by věděla, že dnes nestojí ve frontě. Mám tu totiž obeznanou prašivou lišku
a tak kuna nakonec nevzrušeně mizí v lese a já v koruně žebříku. Než se sundám řemen a uvelebím se, slyším po levé straně za sebou
rychlé šustění tlapek. Domnívám se, že se vrací na kontrolu kuna. Pravidelnost kroků mě nakonec nutí připravit se a odjistit. Kousek od
posedu vytahuje na pole liška. Snažím se nedýchat a pohnu se, až když vybíhá do pole. V dvaceti metrech ji tichým písknutím zastavuji a
výstřelem přibíjí do sněhu. „Uf, tak to bylo rychlý“, uvažuji při přebíjení. Po prohlídce její kompletní kabátku vím, že musím sedět dál.
Netrvá čtvrthodinu a v protější straně pole se objevuje další zrzka. Jde šikmo, na myškování nereaguje a ve sto padesáti metrech naráží na
mé stopy. Prudce otáčí a mizí zpět do krytu. Další půlhodina. V místech kde zatáhla, se začíná ozývat skolení hledajícího lišáka. Ten se
po chvíli také ukazuje na poli. S neustálým skolením se přibližuje a já za zády v houštině slyším další zvěř. Rovnám se s ním, ale on pádí a
neslyší ani myškování, ani ostré, „hej!“ Nakonec propásnu šanci, kdy zarazí u mých stop, protože ve stejnou chvíli kontroluji pod posedem
vyrážejícího zajíce. Lišák běží pryč, zblblý ušák ho však prudce následuje. Ve sto metrech se oba zaráží a přemýšlí, kdo má vlastně babu.
Tuto šanci už nepouštím a nočním tichem dnes podruhé promlouvá remington a lišák zůstává v ohni. Zajda dobíhá až k němu a fakt to na
tu dálku vypadá, že se usmívá. Znovu si prohlížím lišákovo osrstěné tělo. No nic, čekám tedy dál. Ve dvě nad ránem se mi ještě ukazuje
velký sekáč, přesazující celé pole. Jelikož se vybralo viditelnost klesla. Mráz se zvětšil a průzory mezi víčky zmenšily, a tak slézám, beru
úlomky a jdu k úlovkům. Před posedem leží mladý lišák s odřenými pesíky a o sto metrů dál, podle zubů starý lišák se zhojeným zraněním
boku. Dávám jim myslivecké pocty a děkuji Dianě za dnešní přízeň.
Cestou domů se na poli za vesnicí potkávám další velkou lišku. Nebýt to komora zajíců, kde jsem jich posledně napočítal přes třicet,
vyprdl bych se na ni. Takto však u překladiště otáčím auto a jedu zpět k vesnici. Tam ho u prvních baráků odstavuji a jdu po větru cestou
nad druhým polem zhruba doprostřed. Zde však chybí příhodný kryt a tak popocházím do pole ke stožáru. Zkouším nové vřeštidlo a ono
opravdu funguje. Nejbližší čtyři zajíci běží zachraňovat až ke mně a zbytek nervózně panáčkuje. Liška však ani po čtvrthodině nikde. Když
už to pomalu vzdávám, otočím se a po silnici vidím klusat lišku. Je k mým stopám, ale krytá ostružiním. Stahuji tedy puškohled a myškuji.
Liška prudce vyráží ke mně. Ve třiceti metrech sykám a ona zvedá hlavu. Sako ji nárazem do hrudi podráží běhy a nechává v ohni. „Jak mě
mohla nevidět a ignorovat“, nechápavě dumám nad velikou a k pokročilé dobu nádherně vybarvenou liškou. Než ji donesu k autu a udělám
fotky, vyprovází mě nové hlasité skolení za vesnicí. Diano, jsem moc šťastný a vděčný, velké Lovu zdar, ale budou čtyři ráno, mám
poslední náboj, tak pro dnešek už radši dost.
************************************************************************************************************************

Poslední

Byl jsem přesvědčený, že mám letos štěstí vybráno do dna a na zrzky už nepůjdu. Co nakonec změnilo můj názor, nebyla jen nová
vábnička, ale hlavně to, že na další lov lišek si budu muset zase tři čtvrtě roku počkat. Tak naposledy využívám sněhu a jdu zkontrolovat
zbylou liščí populaci. Je pátek a já mířím na velké pole za vlakovým překladištěm, kde jsem letos zatím neseděl. Po příjezdu však zjišťuji,
že je beze sněhu a tak pokračuji dál k Zádolkám. Nakonec se jako jedno z mála bílých, ukazuje můj oblíbený Čuhelák, první pole pod
velkým komplexem lesa. Je to velmi zajímavé místo, přirozený liščí magnet, které se na první pohled od ostatních ničím neliší. Jelikož je
ale mé dosavadní skóre odsud více jak třicet kmotřiček, něco na něm asi bude.
Vzhledem k větru zasedám na posed na bříze. Jdu k němu kus od okraje, pro případnou návštěvu ze zad. Na sedačce se uvelebuji těsně
po šesté. Po necelé hodině opravdu zaslechnu za zády rychlé stakato kroků. Odjišťuji a natáčím se vpravo. Po chvíli dvacet metrů od
posedu vyráží do pole menší liška. Táhnu s ní, sykám, ale ona nezpomaluje, dokud nenarazí na mé stopy. Tam bez zastavení výskokem
otáčí a maže zpět do krytu. Po celou dobu jí vedu v kříži. Nechci ale střílet dokud je v pohybu, a tak se nakonec rozcházíme stejně rychle,
jak jsme se potkali. Netrvá ani čtvrthodinu a na druhém konci od silnice se objevuje druhá kmotra. Je o poznání větší a po zmrzlých
zbytcích sněhu běží velmi rychle doprostřed pole. Už mám v puse vřeštidlo a seřizuji puškohled, když se po silnici pomalu blíží auto.
Zpomaluje a zabočuje na pole. Při nasvícení vidím, jak liška rychle obrací a mizí v houštině. Tereňák vjíždí před keře a stojí. Vystupuje z
něho kolega v zeleném. Svítím na něj, abych upozornil na svou polohu a příchozí SMS mě sděluje, že jde sedět do protilehlé stěny.
Nejdříve brblám, ale nakonec to kvituji a balím s tím, že na zítřek už  na ně něco lepšího vymyslím. Sobota je jako obvykle o pravidelném
doplnění krmelců. Než však u chaty naberu oves, odvážím do keřů k cestě malý přenosný posed. K velkému údivu mého psa, v dosahu
lehce trousím jeho večerní příděl granulí. „Někdy jsem fakt rád, že zvířata nemluví.“ Večer k poli přijíždím už před šestou hodinou. Beru na
sebe zelené lístečky a zasedám v keři, metr a půl nad zemí. Měsíc svítí naplno a už po hodině se vlivem prudkého ochlazení začíná po
poli převalovat mlha. Jsem natočen k posedu na bříze, ve směru včerejší liščí návštěvy. Míjí však stanovená doba, osmá i devátá, ale
všude klid. Chystám se pomalu k odchodu, neboť jsem to dnes pojal jako rychlovku bez vaku. Představa, že jsem na sněhu asi opravdu
naposledy, mě nakonec na místě ještě chvíli udržuje. A vyplácí se. Po půlhodině se vpravo ve sto metrech objevuje tmavá čára, která
rychle přebíhá celé pole, zatím co já se marně snažím odmlžit puškohled. Stoupající opar udělal bohužel své a liška mezi tím mizí v
protilehlé stěně. Konečně vylovuji mikrovlákno, společně s novou vábničkou. Hned jak se v puškohledu rozsvítí, zazní polem vřískot
mladého zajíce. Tišší, ale o to úzkostlivější. Beru dalekohled, nevím, jak daleko do lesa liška zašla a kde se případně znovu objeví.
Nakonec po předlouhých pěti minutách vytahuje ze stěny lesa přímo proti posedu a po umrzlém sněhu se kvapem blíží. Mám v puse stále
vábničku a tak na šedesáti metrech do ní naposledy lehce foukám. Zvuk je bez krytí hlasitý a lišku zastavuje naostro. Červený bod kříže
uprostřed bílé hrudi, se s hlasitým výstřelem proměňuje ve stružku vytékající barvy, na sněhu pod zhaslou zrzkou. Celý obraz se pomalu
začíná třást v reakci na mé bušící srdce. Koukám na hvězdy nad sebou a posílám tam nahoru Lovu zdar a velké díky, za tento
předpokládám poslední bonus letošní sezóny.
************************************************************************************************************************

Štěstí

Nakonzervoval a uložil jsem zbraně, stáhl kožešiny a vnitřně se rozloučil s mou nejlepší zimou. Shodou okolností jsem však včera projížděl
honitbou využívaje slunného dne, abych odvezl do opravy enduro. Po cestě zastavuji s otevřenou pusou u Čuheláku. Jediné pole s
posledním sněhu, v podobě pruhu lemujícího les. Tak to by mě při panujících teplotách opravdu nenapadlo. O půl sedmé zastavuji u pole
a křupu podél lesní stěny k čtyřnožce na její konci. Vidět je pouze na tom třicetimetrovém pruhu a na malém plácku v protějším rohu. Po
půlhodině zkouším vřeštidlo. Poslední čekaná, nemám co zkazit. Než však vrátím vábničku do kapsy, už slyším zleva rychlé ťapkání.
Natáčím flintu, tmavý stín v běhu míjí rychle posed a zastavuje u mých stop. S oddechnutím v puškohledu poznávám dlouhá slecha zajdy,
mizejícího v černé oračce. "Být to liška, nestihl bych jí." Jediná možnost úspěchu dnes tkví v tom, že se nejprve ukáže na malém bílém
místě v protějším rohu, přijde zleva světlým pruhem a zastaví před posedem. Šance jedna ku stu, co tu vlastně dělám? Uplyne dalších
dvacet minut a na plácku v protilehlém rohu registruji hroudu, která tam zatím nebyla. V dalekohledu opravdu vidím sedící lišku a začínám
mít zvláštní šimrání za uchem. Znovu sahám do kapsy pro vřeštidlo a proti větru posílám kratší hlasitý nářek. Zrzka se zvedá a pomalu
směrem ke mě, ztrácí v černé oračce. „Tak, dnes to bude chytání stínů“, konstatuji když stahuji puškohled na čtyřku. Za okamžik se
opravdu vlevo na bílém pruhu objevuje klusající kmotřička. Dle instrukcí míří přímo před posed, kde na moje „sss“, zastavuje naširoko.
Všímám si ještě krátké široké hlavy, než se ozve má poslední rána této sezóny. Třicet metrů od posedu leží v ohni mladý lišák. Je to až
neskutečné, kde se ty feriny tady furt berou. Myslím však, že takový Čuhelák má v honitbě každý, stačí ho jen najít.
Diano věřím, že toho máš se mnou už taky dost a konečně si oba zasloužíme trochu odpočinku. Díky za přízeň a nejen za dnešek.
************************************************************************************************************************

Stále více kukuřice

Tak je to tu po roce zase zpět. Každoroční kukuřičné martýrium začalo minulý pátek a samozřejmě oproti loňsku se rozšířilo o dalších pár
polí. Instalace pachových a zvukových ohradníků zabrala dva dny a jejich účinnost vydržela dvě noci, než jsme přešli na staré dobré olovo.
Je zajímavé pozorovat jak tlupy, které se zprvu objevovaly až po půlnoci, změnily denní zálehy a vyráží už za světla. To byl i včerejší
případ. Poslední tři dny jsem působil většinou jako statista, kdy jsme hlídky zdvojovali a následně pak pomáhal kolegům s transporty.
Včera mě rodinné povinnosti uvolnili poměrně pozdě a tak jsem to jel víceméně jen omrknout, aby nezůstalo některé z polí bez dozoru. U
posledního dvoupole u kolejí nevidím žádný vůz a tak zajíždím oklikou ke hrázi a mám namířeno na vysoký posed na konci vodoteče. Ta
rozděluje obě kukuřičná pole a její kryt čuníci rádi využívají. Před devátou pomalu přicházím k žebříku a obhlížím ostatní posedy, když si
pod ním všimnu dvou divočáků, jak přerývají zasetý jílek. Zaklekám, současně s napínáčkem však spouští za mými zády naštvané srnčí.
Než se stihnu zorientovat, čuníci zatahují pod olše do rákosu. Usedám tedy na posed. Pod elektrovodem obeznávám teréňák a na
prostřední kazatelně se domlouvám baterkou s kolegou. Srnčí s nadávkami vydrží ještě čtvrt hodiny, lupání z rákosu mě však udržuje v
pohotovosti. Přesto, že se dost točí vítr, po hodině prasata vytahují na stejném místě, kde zašli. Je vybráno a viditelnost nic moc. Steiner
přesto dobře ukazuje tři stejně velké kusy, které se rychle přesouvají před žebřík. Jedno se zdá přeci jen menší či světlejší a tak si ho beru
do kříže. Ve stejnou chvíli však divočák nejvíce vpředu odfukuje a všichni se dávají do pohybu. Stoupám si a táhnu s vybraným kusem.
Ten však zabíhá k vodě pod žebřík. Sikám a na velmi blízko střílím. Moc dobře si uvědomuji, že stojím zkroucený a kulobrok nemám řádně
v rameni, přesto mě prudká facka puškohledu překvapeně posadí. Všechna tři prasata zabíhají do krytu a já se s mžitky před očima držím
za nos a ruce mi začínají vlhnout a lepkat. Po deseti minutách zmizeli mžitky a na nástřelu a ve stopě nacházím většinu jater. Silně
pobarvená stopa ovšem vede houštinou přes dvě kaliště a v nejhustším křoví slyším ještě pohyb. Jelikož si vůbec nejsem jist velikostí,
opatrně vycouvávám a volám kolegovi s prosbou o asistenci. Po čtvrt hodině tedy nebojácně vyrážíme po stopě rovnoměrně pobarvené
ode mne i od selete s tím, že přeci jen na počtu záleží. Po padesáti metrech od místa kam jsem dorazil já, nacházíme ležet ani ne
dvacetikilovou bachyňku, nad níž se oba neudržíme a současně vyprskneme smíchy. Potěšilo mě, že po hodně dlouhé době mohu od
někoho přijmout úlomky a Lovu zdar. Sele, kterému Norma Vulkán v ráži 7x65R na zadní komoře částečně provedla vývrh, už vytahuji sám.
Loučím se tedy s kolegou a dokončuji všechnu červenou práci. Naposledy značkuji pole a uháním k domovu. Doufejme, že se vlhké
počasí ještě chvíli udrží a kukuřice v příštím týdnu konečně vyhodí první lístky. Diano, děkuji ti za tento polibek se šťastným koncem a ano
vím a chvíli si teď budu při pohledu do zrcadla připomínat, flintu do ramene!
***********************************************************************************************************************

Paličkáč

To pravé do začátku, nebo spíše zanedbání podzimního odlovu srnčat? Pro mě spíše rest toho druhého. Každopádně to jako obvykle
začalo dost nečekaně. Původně vybraného srnce, jsem na žádost své ženy, která chtěla být u toho, dnes pustil a jel jsem do honitby na
blind. Hned za městem mě uchvacuje odrostlá pampelišková louka. Usedám tedy na vysoký posed na bříze na konci rýhy, oddělující louku
od řepkového pole. Lituji toho však už po půl hodině, kdy se druhým koncem řepky několikrát prožene škodovka bez výfuku plná romských
rallye závodníků. Balím se tedy a cestou ještě potkávám vystrašenou přebarvenou srnu bez potomka. Je už dost pozdě a tak sedám na
motorku a přejíždím do míst zaručeně bez lidí a mířím na posed na hranici dvou polí, obilí a zasetého jílku. Cestou si však všímám na
vzdáleném poli od tratě vytahujícího nepřebarveného kusu. I na dvě stě metrů rozeznávám střapec a malé paličky v lýčí. Stojím na
otevřeném prostranství a tak se krčím a pomalu plížím do pásu nízkých olší, dělící obě pole. Těch padesát metrů plížení kopřivami mě
nakonec přivádí až ke krajním větvím, kde opírám kulovnici a čekám, zda se srneček rozhodne pro zkrácení vzdálenosti. Trvá to téměř tři
čtvrtě hodiny, ale nakonec vyslyší mé přání a přesazuje pole jílku směrem k rýze, kde čekám. Zrychluje, a tak ho nakonec musím na
osmdesáti metrech výkřikem zastavit. Výstřel remingtonu vůbec neznačí a zůstává stát na místě. Teprve po chvíli se zvrátí nazad a klesne.
Po pár pohybech spárků zůstává zhaslý v ohni. Nová zkušenost se Sakem a čistým průstřelem středu plic. Zcela nepřebarvený osmikilový
srneček, kterému doma z nosní dutiny a svíráku vytahuji neuvěřitelných 34 larev střečků různého stádia. Diano k této téměř sanitárce velké
díky a Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

V tandemu

Tohoto srnce jsem měl obeznaného již před odstřelem. Dnes mě na jeho lovu doprovodila má drahá Soňa a věřím, že si to užila stejně tak
jako já. Šli jsme vcelku na jistotu, i když víte, co tohle rčení při lovu srnců znamená. Srnec napadal na zadní běh a tak se pohyboval na
dosti omezeném prostoru. Při příchodu jsme si ho zvedli zalehlého v louce. Pomalu zatáhl do přilehlé smrčiny, zřejmě zvyklý na podobné
vyrušování od běžců a pejskařů. Zasedli jsme tedy s trojnožkou na zem za malý hlohový keř v protějším svahu. Dobrý vítr, jen po půl
hodině přicházejí nad houštinu se srncem dvě dámy s berňákem na volno. Stoupám si tedy a oni psa přivazují a na chvíli zasedají v louce
naproti nám. Po chvíli však zjišťují, že to není nejlepší nápad a že se nemáme k odchodu, dostávají rozum a vrací se stejnou cestou zpět.
Pro nás dobře, alespoň víme, že srnec neopustí houštinu druhou stranou. Po další čtvrt hodině sebou trhneme, když nás ze zad překvapí
reflexní běžkyně, která posléze obloukem zkopíruje celou louku. Začínám být trochu nervózní, ale srnec je na toto zřejmě opravdu
dostatečně navyklý. Po deseti minutách je z pod smrků venku a po krátkém jištění se pomalým krokem vydává do louky. Ve sto metrech
zastavuje ideálně na široko a zvedá hlavu. V osm dvacet se údolím rozlehne štěknutí remingtonu, srnec značí zásah na plíce a těžce
odbíhá do svahu. Po třiceti metrech se v krytu ostružiní naposledy láme a loučí s rodným údolím. Po chvíli už přicházíme k zhaslému srnci,
který celou stopu s průstřelem vrchu plic, nepustil ani kapku barvy až do místa kde zhasnul. Nová zkušenost s 3,56 gramovým polo
plášťovým Sakem v ráži 222. Rem. Zadní běh je opravdu zlomený v kloubu a přerostlé spárky odpovídají loňské nehodě. Má zde však
dobrého mladého nástupce a za předběžně sedm prožitých let, se určitě nemusí stydět, zanechal zde úspěšné potomstvo s dobrými
geny. Diano a Soňo, díky vám oběma a Lovu zdar!
************************************************************************************************************************

Nechtěný rytíř

Poslední týden byl pro mne dost hektický. Vyfasoval jsem totiž v našem mysliveckém spolku novou funkci. Oproti ujištění, že půjde jen o
občasné lehké papírování, beru celý týden telefony a odepisuji na rozhořčené emaily. Na konci města je totiž osamělé panelové sídliště s
přilehlými bývalými kasárnami, ke kterému vede z České Třebové jediná příjezdová komunikace s chodníkem. Ten je bohužel lemován
mladými, přesto už plně plodícími duby. Za nimi se pak nachází rozlehlé řepkové pole zakončené zahrádkářskou kolonií. Ideálně prostřený
stůl pro divočáky, kteří také začali této nabídky hojně využívat. Noční rytí pod duby i přes poměrně velký počet chodců neustávalo, a tak se
chodník zahrnutý hlínou a telefonické stížnosti začali množit. Zpočátku volali vystrašené paní vracející se z noční, pro které museli jezdit
autem manželé, pak však přibyl městský odbor životního prostředí a místostarosta. Lokalitu bezúspěšně krom nás hlídala i městská
policie, ale to místo prostě neumožňuje bezpečný lov i přes to, že jsme domluvili vysekání příkopů až k řepce. Včera odpoledne nám
navrch zemědělci ohlásili zítřejší sekání rozlehlých ploch luk a tak se navečer scházíme se psy a do půl deváté procházíme co největší
plochu. Po příjezdu domů a rychlé sprše beru flintu a prkýnko, když už jsem to těm úředníkům slíbil s tím, že to dnes zkusím uprostřed
řepky a bezpečně z výšky. Asi hodinu po usednutí zpozoruji v kolejáku pohyb. Lokalita je dostatečně nasvícena městem a tak obeznávám
samotný kus se hřbetem ve výšce řepky. Krmí se už nalitými lusky a postupně dochází na nižší kolečko padesát metrů ode mě. Je však
neustále natočený zadkem a moc mu nevidím znaky. Podle podlouhlé hlavy a šířky boků spíš tipuji bachyni, jen mi k ní nějak chybí ta
selata. Čekám další čtvrthodinu, zda se otočí, či ukáže spodek. Náhle se však otáčí vítr a divočák zvedá ryj, píkro, i hřeben. Mám ho
preventivně v kříži, když natočí hlavu a já si všimnu svítících zbraní. Odjišťuji, prase se však dává do pohybu a mizí v řepce. Sleduji vlnící
se čáru, která končí vysunutou hlavou ve vyjeté koleji. Zvětšuji přiblížení, vydechuji a posazuji bod pod slecho. Jde o tak velkou hlavu, že si
to nezadá se srnčí komorou. Navíc mám z minulého týdne ze střelnice seřízeno a tak lehce tlačím napínáček. Výstřel v městském ruchu
poměrně rychle zaniká a tak mohu slyšet krátké odkazování z nástřelu. I když ho nevidím, uf. Samozřejmě mi ihned začne docházet, co mě
čeká a už pomalu začínám litovat, že jsem se nechal dotlačit proti svým zásadám. Nikdy jsem totiž nestřílel dospělý kus černé, natož pak v
červnu a na hlavu. Po virtuálním cigárku slézám a s naplno rozsvícenou baterkou, kulí a brenekem a staženou řití pomalu postupuji kolejí.
Po šedesáti metrech nacházím metrákového rytíře v ohni, přesně na místě, kde ho dostihla Norma Vulkán ráže 7x65R. Poklekám, dávám
poslední pocty a při pohledu na jeho zbraně děkuji Dianě, že mi ho položila tam, kde je. Zkouším s ním pohnout, ale jediné co jsem rozvlnil
je pírko. Telefonem tedy budím nadšeného hospodáře, který mi následující hodinu a půl pomáhá s transportem z půlky pole a nakonec,
jelikož se nám nevejde do mrazáku, i se stažením a porcováním. Po jedné hodině ranní tedy konečně mířím k domovu. Pepo ještě jednou
velké díky a Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************
Úplňková

Tak se nám zase srpen proměnil v boj o přežití. Namísto vychutnávání si končící srnčí říje, trávíme až přespříliš času hlídáním kukuřic, s
kterými stejně nakonec někdo někde zatopí. Všechno ostatní je u nás už sklizené. Mezi čuníky se to samozřejmě rychle rozkřiklo. Ve
velkém nakoupený a roznesený Hukinol funguje spíše jako vábnička a tak jsme přešli na jediné osvědčené, olověný repelent. Kolegům se
s ním v týdnu docela dařilo a tak jsem si na pátek vyfasoval dovču a pokusil se také zatočit kolem štěstí. Ve čtvrtek těsně před odjezdem
se však doma zjevuje nečekaná návštěva, protahující se až do noci. V jedenáct tedy konečně nakládám do auta výbavu a po telefonu
zjišťuji, zda zůstalo něco nehlídané. Kukuřice jsou obsazeny a tak s ohledem na pokročilou hodinu vybírám řepkové strniště hned za
městem. Kulatý měsíc nahlížející zpoza mraků se marně snaží přebít světlo města, které má však v těchto místech notně navrch. Auto
odstavuji za posledními domy a hned v dalekohledu rozeznávám přibližně třicet černých teček všech velikostí. Pole je v mírném svahu
rozděleno rýhou, bohužel ze dvou stran obklopeno městskou zástavbou. Třetí stranu doplňuje vzdálená chatová oblast a možnosti výstřelu
se tak zde počítají na prstech jedné ruky. S trojnožkou tedy pomalu postupuji na dolní konec rýhy, kde se však po tři sta metrech srážím s
vodícím kusem. I když mám světlo za zády, metráková bachyně s hlasitým odfouknutím uvádí tlupu k ústupu a po cestě sebou strhává vše
ostatní. Překvapivě však pole nevyklízí, jen se přesouvají dál na holé, kde chybí jakýkoli kryt. Vracím se tedy zpět k cestě a při pozorování
tlupy pasoucí se na zeleném podrostu řepky, marně přemýšlím, jak na ně. Další hodinu se pomalu přesouvám od paneláků doprostřed
pole za tlupou. Hlídám si největší kus, který mě nakonec pouští až na šedesát metrů. Poté však zvedá ryj a jde kolejákem přímo ke mně.
Smíšené pocity mě nutí přesunout červený bod ze selat, za kterými se v dálce stejně rýsují siluety zahradních chatek, na zvětšující se
obrys bachyně. Na osvětlené ploše na ni rozeznávám každičkou zježenou štětinu a instinktivně hledám bezpečí za třemi tenkými tyčkami
opěrky a pro jistotu cvaknu napínáček a odjišťuji. Bachyně zastavuje deset metrů ode mě a s vysoko zvednutým ryjem temně chruje. To
jsou přesně ty adrenalinové chvíle, co odlišují lov divočáků od ostatní spárkaté. Naštěstí jí rupnou nervy dříve než mě a s dlouhým
odfouknutím dává celou tlupu na ústup. Úlevu střídá zklamání a tak ze sebe v naštvanosti za odbíhajícími kusy řadícími se do vláčku,
vydávám několikráte hlasité hrdelní zachrochtání. K mému překvapení všechny kusy zkamení, jen selata dobíhají do zákrytu bachyní.
Přejíždím křížem a hledám nějaký samotný kus na boku, jediné místo kam by šlo vystřelit. Úplně na kraji stojí menší světlý lončák.
Kontroluji místo pod ním a za ním a v okamžiku, kdy mu dojedu okraj plecí, ohýbám ukazováček. Zvuk výstřelu na chvíli přeruší začínající
bubnování deště. V puškohledu vidím přes nastalý zmatek a probíhající těla, prudký pohyb běhů mířících k nebi. Oddechuji a přebíjím,
zatímco tlupa opouští rozlehlé strniště a odkazující kus se loučí s rodnou honitbou a zhasíná. Nečekám dlouho a před jednou hodinou
ranní přicházím po šedesáti metrech k pětačtyřiceti kilové lončačce. Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************

Popcorn

Včera konečně dopadlo to hlídání kukuřic, tak jak bylo naplánováno. K poli přijíždím po osmé hodině večerní a domlouvám se přes SMS s
kolegou sedícím na protější rýze. Mířím na druhý konec pole před rákos, odkud čuníci zvečera pravidelně vytahují. Mezi rákosem a
kukuřicí je posekaný pruh světlého jílku a tak jsem zde umístil do bezu menší přenosný posed. V devět opravdu v rákosí lupne a potom
křupne a objeví se Rákosníček, totiž první velký rytíř. Přestože je jílek dost porytý, prase rychle přebíhá a mizí v kukuřici. Celá situace se
po chvíli opakuje s dalšími dvěma většími kusy následovanými šesti selaty. V té rychlosti na osmdesát metrů se s nimi nestíhám srovnat a
po chvíli se začínají z kukuřice ozývat ty nepříjemné kombajnové zvuky. Objasňuji situaci kolegovi s tím, že se přesunu na posekaný jílkový
pruh uprostřed kukuřičného pole, kam jak předpokládám, mají čuníci namířeno. Po cestě beru nízký přenosný posídek a stavím ho do
poloviny pole. Již se vyhoupl měsíc a tak si vybírám stinnou stranu okraje. Nebudu se moc z bezpečnostních důvodů rozepisovat o tom co
se děje následující hodinu a půl s šáchy a čemuž s kolegou bezmocně nasloucháme. Nakonec před jedenáctou přeci jen vybíhá v
sedmdesáti metrech ze stěny přede mnou středně velký lončák. Vedu ho v puškohledu a periferně sleduji, zda ho nenásledují selata. Až
před protější stěnou kukuřice zpozoruji střapec a rychle tak ustaluji tečku na plecích lončáka dosahujícího prvních stvolů. Umístění zásahu
v časové tísni není ideální. Prase tak se zvukem výstřelu mizí v zelené džungli. Je ticho, úplný ticho což nevěstí nic dobrého. Po minutě
však k mému údivu zbytek tlupy padesát metrů za mnou načíná nové popcornové kolo. Po půl hodině utichají i oni a tak slézám a marně
prohledávám všechny kapsy vesty, ve snaze najít baterku. Ta je samozřejmě po včerejším lovu na nabíječce v kuchyni. Rozsvěcím tedy
světlo na mobilu a jdu na místo nástřelu. Po chvíli volá kolega a po vysvětlení situace mi přichází s baterkou na pomoc. Nikde žádná barva
a tak zacházíme do kukuřice a snažíme se v rozšiřujících kruzích narazit na nějakou povzbudivou stopu. Pomalu přemýšlím, že se otočím
pro psa a velkou baterku, když na mě Mirek volá, ať si vezmu provaz a jdu za ním. Ten jsem samozřejmě taky zapomněl a tak padesáti
kilového zhaslého lončáka kňourka, který uběhl sedmdesát metrů s velmi šikmým průstřelem bez jediné kapky barvy, vytahuji na
vypůjčeném. Děkuji, loučím se s kolegou a vracím mu věci. Zatím co on pokračuje k druhému poli, já s opatrností dojíždím po strništi
autem k lončákovi a ve světle lamp dodělávám všechnu červenou práci. Druhý den na brigádě se dozvídám, že i on byl nad ránem
úspěšný a ulovil šedesáti kilového kňourka. Tak Lovu zdar vám všem, pro které je snaha o udržení apetitu černých rytířů na uzdě, přímo
existenční.
**********************************************************************************************************************

Kukuřice podruhé

Včera jsem to jel spíše jen obhlídnout, jestli někdo hlídá kukuřice. Ve čtvrt na devět přijíždím k polím na Zádolce a nikde žádné auto.
Jelikož se rychle šeří a jde o dosti ohroženou lokalitu, kvapem vyrážím do zadní části k rákosu, odkud v minulých dnech černá brzo
zvečera přebíhala do kukuřice. Cestou nasvěcuji všechny posedy, ale fakt tu jsem dnes sám. Už po zasednutí se v rákosu ozývá lámání.
Podle zvuku jde ale o samostatný kus, který ošlapuje na kraji a ven se mu nechce. Mezi tím se otočí blbě vítr a zvuky utichají. Dávám mu
ještě hodinu, ale od silnice se ozývá puštík a po chvíli mohutně troubí projíždějící náklaďák. Balím si tedy věci a proti větru se s baterkou
přesunuji prostředním posekaným pruhem jílku, blíže k silnici. Po cestě nabírám malý přenosný posed a modlím se, ať mi takto
obvěšenému nevběhnou do cesty. Než se stihnu přemístit, na konci pole už vidím v dalekohledu bachyni se šesti selaty, jak mizí v
kukuřičných klasech. Hlídám asi dvě hodiny, jestli přeci jen nedostanou chuť na žížalomyší sousto a nepůjdou zkusit strniště. Vypadá to ale
podle zvuků, že jim dnes kukuřice stačí. Navíc do stejného lánu se chystá vstoupit z druhé strany nová tlupa, což dostatečně s předstihem
avizují lámáním v lese. Znovu tedy rozsvěcím baterku a obcházím po větru špici pole a zasedám na nový vysoký posed, který jsme zde o
víkendu instalovali. Začíná drobně pršet a zvuky se ztrácí. Další hodina pryč a vypadá to, že v tomto dílu je klid. Nové dlouhé zatroubení
projíždějícího osobáku mě vrací do reality. Po chvíli se bohužel začíná ozývat lámání z druhého pole. To tvoří nevelký trojúhelník oddělený
ode mne zarostlou rýhou a přímo navazující na silnici. Je půl druhé ráno, déšť pomalu utichá a já se dnes naposled s baterkou přesouvám
za původci nepříjemných zvuků. Cestou pro jistotu značkuji právě opouštěný lán a vymýšlím jak na ně. U silnice je čtyřnožka, ale tam dnes
nemám kvůli větru šanci. Volím tedy rychlejší a adrenalinovější způsob. Svítím si jen pod nohy a opatrně překonávám zarostlou rýhu a
vstupuji přímo do kukuřice. Cestou pro jistotu měním broky za Brenek a vyšlapanými cestičkami se pomalu dostávám až na dvacet metrů
od hýbajících se klasů. Uprostřed jsou zde dvě nevelká kolečka nevzrostlé plodiny. Vidím už i na prázdnou čtyřnožku a tak zhasínám
baterku neb měsíc ukázal svojí světlou tvář, když tu náhle dojde u nejbližších kusů k drsné potyčce. Rozbíhají se na všechny strany a
zvuky utichají. Asi deset metrů ode mne stojí na holém bližším kolečku veliký snad metrákový kus a dalších deset metrů za ním je zhruba
poloviční lončák. Vím, že mi z této téměř ideální situace odtikávají poslední vteřiny a tak rychle přesouvám červený bod na plec lončáka.
Ta je však k mé smůle krytá překříženými klasy a tak jsem zásah nucen posunout trochu zpět. Zvuk Normy v ráži 7x65R uprostřed porostu
je poměrně tichý, přesto neslyším náraz kule, jen ztrhnuté peklo kolem sebe. Dva kusy mizející těsně kolem mě mi málem podráží nohy a
než stačím rozsvítit baterku, vše mizí v krytu zarostlé rýhy. Tam zvuky utichají a já rychle přebíjím, neboť výhružný zvuk velkého kusu se s
přešlapováním otáčí mým směrem. Žádné zvuky odkazování však nepřichází a tak radši zhasínám, ať neví o mé pozici. Zajímavé jak
potichu dokáže cca šest velkých kusů opustit takovou neprostupnou džungli. Vydržím asi deset minut, než se mi vrátí sevření svěrače do
normálu a vyrážím zkontrolovat nástřel. Tmavší játrová kaše se zbytky kukuřice, tak o moc horší to už asi být nemohlo. Otěry jsou sice dost
vysoko a dají se dobře sledovat, ale radši tomu ještě dávám pět minut fóra. Stopa vede do neprůchodné směsi kopřiv a olší a jív. Nebudu
vás dál napínat, čtyřiceti kilovou lončačku se světlými spárky nacházím asi po šedesáti metrech zhaslou. Ne moc dobrý zásah hrany
bránice, ale Vulkán je na toto dobrá střela a kus zhasl velmi rychle. Vývrh a transport s tohoto Bohem zapomenutého místa a pověšení do
chlaďáku a hnedle půl čtvrté. Budík do práce posouvám na šestou, snad mě nevykopnou. Zlatý zimní zrzky, tak Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************

Podzimní sele

Tak na tento úplněk u nás černá nebude vzpomínat v dobrém. Kukuřičná strniště a blížící se zima zlákala snad všechny tlupy v okolí k
pravidelným nočním nájezdům, ale těch šest jasných nocí kolem úplňku se jich deset už zpět do lesa nevrátilo. Já osobně jsem odolával
pokušení a věnoval se spíše průběru srnčího a když jsem přeci jen v sobotu zkusil večer přijet k poli na škodnou, nebylo prakticky kam
sednout a cestu dom mi ještě ozvučili dvě kulové rány. Tak pánové Lovu a ty Hruško vydrž, on ten zájem nakonec opadne. Po víkendu
jsem se pak od kolegy dozvěděl, že střílel na plechového psíka, který nejen že na ránu nereagoval, ale v klidu se dál věnoval luxování
strniště. Je to u nás nová zvěř a teprve před měsícem byli uloveny první dva kusy. Naštěstí máme prozřetelně sehnanou výjimku pro
všechny majitele LL a tak jsem včera vyrazil, něco se o tomto přistěhovalci přiučit. Za hlasitého doprovodu nespokojeného srnčího jdu
proti větru okrajem tratě a zasedám uprostřed pole na starý dub. Po dopoledním dešti je strniště tmavé, ale už po deváté hodině ho
nasvěcuje měsíc na nízké orbitě. O půl hodiny později ze tři sta metrů vzdáleného elektrovodu vytahuje na pole menší stín neurčitých tvarů
a opravdu jak kolega popisoval, připomíná vzezřením a pohybem přerostlého ježka a oháňku nese pod sebou. Pomalu přesazuje celé
pole až k trati a přes mé stopy do ní zatahuje. Následující hodinu hlídám biopás kolem ní, kde se však krom čtyř kusů srnčího nic jiného
neobjevuje. V deset slézám a pomalu střádám plány, kam si přenesu na zítřek posídek vzhledem k větru, svitu měsíce a možnosti
výstřelu. Obcházím dub a než zapnu baterku, naposledy kontroluji pole. K mému úžasu se jeho prostředkem valí další tmavý přerostlý
ježek. Takto na zemi se svým stínem tvořím dost nápadný prvek a tak rychle otáčím a vylézám zpět do koruny dubu. Mezi tím ho však
ztrácím z dohledu. Náhle za sebou v trati zaslechnu zalámání. „Vy taky víte kdy se zjevit“ hudruju a marně projíždím celé pole. Mezitím mi
už za zády vytahují první kusy. Definitivně měním ježky za čuníky, stoupám si v rozdvojené koruně a na sedmdesát metrů prohlížím
sestavu tlupy. Mám dobrý vítr a dost času, pokud nepůjdou přímo pod dub. Jelikož tu však letos není jediný žalud, věnují se správně
zbytkům kukuřičných klasů. Těch však nezůstalo moc a tak je všech cirka patnáct kusů v neustálém pohybu. Rozhoduji se pro lov a marně
zkouším najít nějaké samostatné sele v klidu. Rychle se přesouvají do pole mezi mě a měsíc, což mé snaze také zrovna nepřidává.
Přestávám rejdit křížem z kusu na kus, jedno si definitivně vybírám a čekám, až se natočí a poodejdou jeho sourozenci. Ve čtvrt na
jedenáct ve vzdálené ozvěně projíždějícího vlaku houkne polem sedmička a Vulkán srazí sele v ohni. Přebíjím a kontroluji jeho poslední
pohyby, zatímco periferně sleduji zbytek tlupy. Ta evidentně neví, co se přesně stalo a ve sto metrech zastavuje zdrclá dohromady. Obě
bachyně míří ryji jak satelity k nebi a selata namačkaná k jejich bokům je napjatě pozorují. Neví, odkud rána přišla a tak otáčí a celá tlupa
běží kolem mě zpět do míst, odkud vytáhla. Když míjejí zhaslé sele bachyně na chvíli zpomalí a temně odfoukne. Dost silný zážitek a
rozpačitost, asi už jsem starej a nějak měknu. Když posléze poklekám nad 25. kilovým kňourkem, trvá mi nezvykle dlouho, než čepicí s
úlomkem zakryji zpět své náměstíčko. Tak Diano díky a Lovu zdar vám všem, kdo trávíte čas po nocích pod hvězdami.
*********************************************************************************************************************

Zrzka

Tak jsem byl včera tak natěšen, že mám vše nachystáno a řádně políčeno, až jsem nakonec vlastně trochu zklamán. Při převozu posídku
jsem s hrůzou pozoroval džona s dýrem a pluhem, jak mění prostřený kukuřičný stůl v měsíční krajinu a pomalu se s ukrajováním polí blíží
k mnou vyhlídlému místu. Naštěstí ho zastavil soumrak a senáže v jiných končinách, jak mi na mé naléhání sdělil s tím, že dává zvěři i nám
ještě týden k dobru. Také včerejší vývrh ze selete měl posloužit jako konečná stopka šedému banditovi s maskou. Jenže na co se lze vždy
bezpečně spolehnout je to, že čím víc jste si něčím jistí, tím pravděpodobnost že to nedopadne, proměníte na jistotu. Zasedám tedy se
setměním, ani srnčí ještě nevytáhlo. Po hodině si všimnu tmavého fleku u vývrhu a s bušícím srdcem pomalu zvedám dalekohled. Je však
ještě tma jak v pytli a až po chvíli na tmavém fleku rozeznávám delší oháňku. Chtěl jsem s liškami začít až v listopadu, ale zlákán
představou zrzavo-šedého večera a s vědomím, že na protějším poli mám obeznané další dvě kmotry, mě přeci jen nutí založit remington
do ramene. Navíc je poměrně brzy, tak se pokusím nepohrdnout touto Dianinou přízní. To co ukázali dvě Steinerovy oči, však v jednom
oku stejného výrobce nejsem schopen bezpečně rozeznat. Liška pomalu začíná prodlužovat vzdálenost a až na sto metrech se dostává
ze strniště na světlejší proužek traviny. Zde bezpečně posazuji kříž za její lopatku a hlasitým „hej“ ji na okamžik zastavuji. 222. tiše štěkne a
liška zmizí, jako by jí spolkla zem. Jsou jen dvě možnosti. Buď zadaunovala a leží, nebo se po liškovsku vytratila a zkopírovala při tom
terén. Přebíjím a trochu s obavami si uvědomuji, že při střelbě třígramovou kuličkou z výšky jednoho a půl metru na tuto dálku, by mohly
kukuřičné stvoly být podstatným důvodem. Po půlhodině konečně vylézá měsíc a srnčí. Marně však čekám do čtvrt na dvanáct na další
příchozí. Nakonec na vzdáleném poli padá kolegova rána a po ní sele, a tak se vydávám hledat to své štěstí. Mladý nevelký lišák na
pokročilou dobu v dost špatné srsti, leží ztuhlý tam kde má, s krůpějemi barvy za lopatkou. Diano díky a Lovu zdar a snad si ještě dáme
vědět v té věci, o kterou jsem tě tak prosil..
**********************************************************************************************************************

„00“

Tentokrát by se pan Lavička trefil. Ano, jednalo se o mouku dvounulku a tento příběh je bohužel pramálo myslivecký, spíše jen lovecký.
Vlastně jen zoufalý pokus o poslední záchrannou brzdu.
Abych vás však uvedl do děje je potřeba zmínit, že město Česká Třebová je totiž takové unikum. Svým občanům aniž by o to jakkoli stáli,
nutkavě přetváří veškeré krásné přírodní okolní lokality na sportoviště. Krom běžkařských a běžeckých tratí, máme v necelých pětiset
metrech nad mořem také městskou lyžařskou sjezdovku, doplněnou lesními sjezdovými cyklotrasami. A nyní v době, kdy jsem byl nucen
koupit si čtyřkolku, protože cesty okrajových částí města včetně té k mému domu připomínají tankodrom, město začalo s novou výstavbu
patnácti kilometrů singletrackových tratí.
Tratě se klikatí v podstatě veškerými houštinami velkého lesního komplexu „Jelenice“, kde samozřejmě žádní jeleni nikdy nežili, ale pod
kterým bydlím a kde mám zásobník a krmelec. Od září
v tomto zásobníku přikrmuji ječmenem srnčí zvěř a k mé radosti fotopast už po týdnu zaznamenává pravidelné noční návštěvy deseti kusů
i přesto, že se jedná o takto rušenou lokalitu. Již v říjnu, kdy bagry vstoupily do nejhustších porostů, se však zde začala objevovat tlupa
černé. Ojedinělé zastávky se změnili v pravidelné nájezdy. Nejdříve jsem zvedl koryto, čímž jsem selata naučil obstojně panáčkovat. Poté
jsem před koryto předsadil latě jeslí. Tlupu však občas doprovází kňourek a ten spolu s bachyní rychle zjistil, že zbraně nejsou jen na
vzájemné umravňování. Vyměňoval, přitloukal
a šrouboval jsem tedy znovu a znovu ohryzané latěl, zatímco čuníci se bavili jejich každodenním rozebíráním.
Dlouho se mi do toho nechtělo, ale když se poslední týden na fotopasti krom černé nic jiného neobjevilo a zásoba v sudech se ztenčila,
přistoupil jsem na radikálnější řešení. Zásobník má plochou střechu zhruba ve čtyřech metrech. Včera večer tedy přivazuji na zahrádku
žebřík a po cestě v Lídlu přikupuji pytlík hladké mouky. Jelikož používám výhradně klasickou optiku a místo je uprostřed vysokého hustého
lesa, pomoučuji plácek za zásobníkem a navrch posypávám zrním. Vylézám na střechu a než ulehnu na batoh, vytahuji žebřík. Vím, jak
jsou škodolibý, shodili by ho jako první.
V sedm přichází opatrně z boku srnčí a očichává moji přístupovou cestu. Z druhé strany se už ozývá zalámání a šustění. Modlím se jen,
aby na mých stopách srnčí nezanadávalo. Tlupa je velmi rychlá
a už brzdí na druhé straně krytá pod střechou. Utichají a bachyně vydává zvláštní hluboké zamručení, po kterém se srnčí dává bez hlesu
na úprk. Selata to nevydrží a vbíhají na moučné minové pole. Jsou na kupě a místo začíná rychle tmavnout. Ani na těch deset metrů si
nemůžu kloudně vybrat samostatný kus. Navíc mezi ně vbíhá lončák a rozestřelí je. Bachyně ho však vyprovází do míst, kam odběhlo
srnčí. Přebíhají mé stopy a oba utichají, právě mi tím odtikávají poslední vteřiny. Temné odfouknutí a selata se dávají do pohybu. Jedno
však zůstává zapomenuté zabořené v zemi před bílými obrysy pomoučených kmenů. Současně s druhým odfouknutím sele zvedá hlavu a
sedmičkový Vulkán ho nárazem na nízký předek plece sráží k zemi. Krátce zakvičí a odkazuje na místě, zatímco pode mnou šustí rychlý
pohyb odbíhající tlupy. Posledních pár hrábnutí spárky a sele zhasíná. Ležím na střeše, dívám se do korun, pronáším Lovu zdar a děkuji
Dianě. Zároveň však přemýšlím, jestli jsem před těmi třiceti lety, i když bez jakýchkoliv znalostí či zkušeností, nebýval přeci jen lepším
myslivcem.
********************************************************************************************************************** 

Na pastvách zelených

Při cestě domů ze sobotní spolkové brigády objíždím louky a pastviny, abych si udělal přehled, jak jsou připomínky zemědělců oprávněné.
Hned za vesnicí nacházím notně přeryté údolí. „Tak pověst nelhala, jsou tam a čekají“ a zřejmě večer vyjedou z hory jako černí Blaničtí
rytíři. Celý dolík tedy procházím až nahoru k pastvinám, kde sice momentálně krávy nejsou, ale jejich pozůstatky jsou obráceny k
nepoznání. Hledám až k lesu místo odkud vytahují, ale při přelézání ohradníku bolestivě zjišťuji, že i když je zde dobrý přehled a bohaté
večerní osvětlení od dráhy, místo mé večerní čekané to rozhodně nebude. Spokojuji se tedy s posedem na bříze v údolí, před kterým je v
louce kaliště a kde večer po osmé hodině zasedám. O půl desáté se z pásů trnek pod lesem vynořuje bachyně, následována devíti selaty
a dvěma lončáky. Čtvrt hodiny ryjí na osvětleném place ale v uctivé vzdálenosti. Pak však i při dobrém větru bachyně tlupu odvádí za
horizont k vesnici. V neděli tedy přijíždím až v devět a usedám v pásu trnek, tak abych měl ochoz po větru a v dobrém dostřelu. Sedím jen
na baťohu s trojnožkou, v naději rychlé a úspěšné čekané. Vítr je sice dobrý, ale celý den zesilující a teď večer už musím mít čepici hodně
naraženou, aby mi neodkryl náměstíčko. Míjí půl desátá i jedenáctá a tak poměrně vychladlý, začínám balit a vracím se s baterkou stínem
údolí k autu. Jdu prostředkem louky a skoro až u silnice zaslechnu tiché chrochtnutí. Zhasínám, couvám k ohradníku, zaklekám a
rozkládám trojnožku. Trvá téměř pět minut, než se na osvětleném horizontu objeví první hřbet. Louka je zde ohradníkem oddělena od
řepkového pole. Hřbetů postupně napočítávám devatenáct. Proti osvětlenému horizontu jsou krásně k rozpoznání všechny věkové
kategorie. Vzdálenost není velká, ale tvrdošíjně se drží horizontu, a tak nezbývá než čekat. Po pěti minutách dochází mezi většími kusy k
hlasité šarvátce a jedna z bachyní se rozbíhá do údolí přímo na mě. Přidává se k ní šest selat. Naštěstí v padesáti metrech znovu boří ryje
do země a tak mám dost času. Zároveň se jak na objednávku dnes poprvé protrhávají mraky a údolí nasvítí měsíc. Vybírám jedno ze selat
a v okamžiku, kdy se otočí směrem k silnici a pevně zaryje, mu posazuji bod za plec, vydechuji a údolím třeskne sedmička. Všechny kusy
k mému překvapení běží do svahu a až těsně pod horizontem jeden prudce mění směr, láme se a začíná odkazovat. Přebíjím, ale sele již
leží bez hnutí a z mizející tlupy slyším už jen stakato tlukotu spárků o asfalt. Pětadvacetikilový kňourek leží téměř 70m od nástřelu i přes to,
že komorový vstřel Vulkánu vyšel středem plece. Tak Diano, mnohokrát děkuji za dnešní zážitek a Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************

Zrzavý šerpa

Minulý týden se konečně ukázal jako řádný zimní. Sněhulák před domem nakonec sice poklekl, ale iglú na zahradě zatím drží a to i přes
nápor značek našeho psa. V neděli jsem tedy po všech psychických a technických peripetií předchozích dnů, vyrazil s Kubíkem na
kontrolu oblíbených zrzavých polí. Soňa navíc přivezla z honu párek bažantů na polívku a tak nás na obhlídku krom psa u boku, doprovodil
v baťohu i párek stažených bažantů. Travina v Čuheláku krom spousty myších děr však moc liščích stezek neukázala, na rozdíl od
sousedního pole s oračkou po kukuřici. Zde to opravdu připomíná liščí Římské orgie, kterým občas soudcuje i černá. Díky točícímu se
větru tedy postupně zbavujeme všechny okolní posedy přimrzlého sněhu a bažanty nakonec vysazujeme v dosahu vysoké čtyrnožky u
silnice, což se samozřejmě neobejde bez hlasitých protestů Cida. Večer tedy zasedám v sedm na místě a hned se za mými zády spustí
liščí skolení. Je po větru, přesto se z jednoho místa naštvaně ozývá snad patnáct minut. Současně se v protějším rohu pole na oračce
objevuje malá liška, která proplouvá načechranou hlínou po divočácích. Evidentně je hladová a kaňkování ji moc nebere, i když se ten
frajer za mnou snaží sebevíc. Kvůli němu navíc nemohu využít vábniček, a tak se jen kochám. Lišky postupně utichají a vyklízí pole a
začíná přibývat srnčí a ušáci. V jedenáct se na poli ve stopách lišky objevuje větší dlouhý skolící stín a tak zkouším Foxheadku. Vzdaluje
se však a tak nasazuji vřeštidlo. Na to konečně reaguje a rozbíhá se správným směrem. Současně však za mými zády za silnicí začínají
hlasitě praskat větve. Liška brzdí naostro ve sto padesáti metrech a poslouchá lomoz a škrtání spárků o asfalt. Při plném zvětšení ji sice
držím tečku na hrudi, ale na tu dálku se mi do toho nechce. Periferně vidím po levé straně tři velké fleky vytahující na oračku, což je na
zrzku už moc a pomalu odčárovává z bojiště pryč. Lončáci zatím zachytávají bažantí odér a neomylně mění směr. U kupky dělají valnou
hromadu a trochu se u toho dohadují. Rozsoudí je až projíždějící auto, které je dává do pohybu přes celé pole a na místě po nich místo
opeřence zůstává jen černý zrytý flek. Ani dnes nenadávám na smůlu. Po dlouhé době totiž čekaná dle mého gusta, jen dnes zrzky měli
více štěstí. Když však znáš místo a čas, půl cesty máš za sebou.
Zpět na místo se znovu dostávám až v úterý. Fouká jinak, tak měním posed u silnice za nízkou čtyrnožku v protější stěně trnek. Na
protějším poli za rýhou se pase dvanáct kusů srnčího, které na mě naštěstí nereagují. Po půl hodině se ozve praskot za rybníkem a mezi
srnčí vytahuje samotný korpulentní kus černé. Kluše až k tlupě srnčího, kterou po zjištění svého omylu alespoň vyprovází z nejlepších míst
a chvíli po nich přerývá řepku. Vracím se bystrým Steinerovým okem zpět na oračku a k svému překvapení zjišťuji, že jedna z vyoraných
děr má slecha a hýbe se. Na těch sto metrů však nejsem schopen říct, o jakou šelmu jde, ani kde se tam tak náhle vzala. Velikostí se to
blíží kuně, ale trojúhelníková slecha mi dávají důvod k opatrné výměně optiky. Z díry ji kouká jen hlava a hřbet a něco tam cupuje. Říkám si
vydrž, když náhle vyskočí z díry a ukáže oháňku. Stojí však zády ke mně a napjatě sleduje roh k silnici, a jelikož je fakt malinká, trpělivě
čekám, až mi nastaví bok. Má však jiné úmysly a dává se do bezhlavého úprku na druhou stranu. Nestíhám s ní při velkém zvětšení táhnout
a tak měním polohu a hlasitě sykám. Vůbec nereaguje a dobíhá až k protější rýze, kde se ztrácí. Vítr mám dobrý a tak dalekohledem
projíždím celé pole. Od silnice si to štráduje další o poznání větší liška s jakousi velkou hlavou. Moc se tím nezabývám, jelikož má dost
naspěch a tak se natáčím, zatím co liška postupně doráží k díře, kde před chvílí ukrývala její kolegyně. Nepřibrzďuje ani tam a všímám si,
že ta její hlava je nejen veliká, ale i řádně rozcuchaná. Kluše souběžně s posedem a tak hlasitě sykám. Konečně prudce zaráží, současně
se štěknutím 222. Remingtonu, které je dnes překvapivě tiché. Kulička ukoulená před lety kdesi na severu v Lapui, dnes ve sto metrech
převaluje lišku do sněhu a nechává ji ležet bez pohybu. Po deseti minutách ještě zkouším vytáhnout PC pětkou kunolišku z protějšího
borku. Trvá to sice další hodinu, ale nakonec z protější rýhy vybíhá na oračku další podlouhlá silueta. Je tedy o poznání větší a míří přímo
k ležící kolegyni. Doráží téměř až k ní a prudce zasekává. Nemám na vybranou, a i když nestojí ideálně vydechuji a zkouším to dnes
podruhé. Liška odskakuje a zůstává překvapeně stát. Ne však tak překvapeně jako já a tak závod v mém tichém přebíjení a jejích bystrých
reakcí jednoznačně vyhrává. Sleduji ji přes celé pole. Cestou ještě několikrát zastavuje a vyčítavě otáčí hlavu, vypadá však úspěšně minutá
a řádně naštvaná. Balím věci a slézám a při vybíjení si teprve všimnu, že mám v zásobníku náboj Saka a v kapse dvě prázdné nábojnice
Lapua a Sako. Ta hlava ach jo. Další překvapení mě pak čeká u střeleného mladého ale poměrně velkého lišáka. Vedle jeho hlavy leží
zbytek kohouta, kterého si nesl od posedu u silnice. Diano děkuji. Slibuji, pokud nade mnou i nadále podržíš ochrannou ruku, že se vyhnu
dalším experimentům, nastřelím trvale na Saka a příště se snad polepším. Lovu zdar.
**********************************************************************************************************************   

Banditi na osmé hodině

Poslední tři týdny vedeme sisyfovský boj s černou zvěří v kukuřicích, a i přes to že do našeho spolku už dorazili zázraky moderní techniky,
pomalu se mi zdá, že prohráváme. Divočáci naštěstí v kukuřici neleží, ale dochází z okolních krytů. Od prostřeného stolu je vždy dělí jen
úzký pruh posekaného biopásu. Na tom jediném se však ozývají rány a i sem tam nějaký ten chybějící kamarád, už vytrénoval tlupy v
rychlosti a neustálé změně míst. Nic nedbají na měnící se repelenty a blikající krabičky, které se co půlhodinu mění v štěkajícího psa,
řvoucí motorku či rysa. Prostě jsme jediné stojící vyhlášené pohostinství, široko daleko.
Včera tedy s ohledem na vítr zasedám na přenosný posídek k trati, zatím co kamarád hlídá druhou stranu pole za ohybem. Před sebou
mám posekaný pruh oddělující kukuřici od rákosiny, na kterém se po chvilce objevuje letošní srneček. Je už plně v zimním a na hlavě hrdě
nese první paličky. Oproti včerejšku, kdy se už před osmou ozývalo z těchto míst lámání, je dnes všude klid. Jen ty věčně hladové komáry
nedokáže rychle padající chlad soumraku, ani repelent, pořádně zahnat. Těsně před osmou, se v rákosu ozve zapraskání a rychlé blížící
se šustění mi usazuje pět set dvacet sedmu v rameni. Napínáček a ještě stíhám nažhavit červenou tečku, když na volné prostranství vbíhá
šedočerný válec s bílými líčky. „Jezevec“ bleskne mi hlavou a pomalu zajišťuji a odlicuji. Kus míří rychle ke kukuřici, když se z rákosu ozve
nové prasknutí. Oba stáčíme hlavy za zvukem a na kraji rákosu se objevuje druhý šedý kus, hledící přímo na mě. Černá páska přes světla,
už vím přesně, s kým mám tu čest. Opatrně odjišťuji a přesouvám tečku na plece většího psíka stojícího už mezi prvními klasy. Náraz
osmi gramového Saka v ráži 7,62x39 ho uklízí do podrostu traviny. Zatím co odkazuje, přebíjím a hledám druhý cíl. Ten je ale rychlejší a
mizí v rákosu. Po minutě se však začíná ozývat a volá druha… bez odpovědi. Opatrně tedy vysunuje předek z krytu rákosu. Ránu trochu
uspěchávám a jde nízko. Fena nadskakuje a těžce vyráží do kukuřice. Sedím ještě deset minut, než doráží kolega. Je na něm patrné
zklamání. Vidí, že s tímto pomoc táhnout dnes asi potřebovat nebudu. Nakonec nás ale silně pobarvená stopa po padesáti metrech
přivádí k druhému zhaslému psíku mývalovitému. Diano, děkuji ti za tento nevšední zážitek a provolávám, Lovu zdar!      
Jde o moje vůbec první úlovky této zvěře, zavlečené do naší krajiny z dálného východu. Pro mne zajímavostí jsou srostlá přední bříška
polštářků na všech bězích. Nikde jsem to uvedené v literatuře nečetl, ale je to určitě dobrý znak na odlišení od stop menší lišky. V naší
honitbě vloni úplně první ulovené dva a letos už tři. Doufejme, že jim zde nakonec moc pšenka nepokvete a nevytlačí naše původní lišky a
jezevce.
*********************************************************************************************************************

© 2017 by Petr Hruška  email: 4.hrusky@seznam.cz
Baheňská

Začátek tohoto týdne přinesl významné ochlazení, a tak po několika bezúspěšných přeháňkových čekaných v pšenicích, dnes vyrážím
počítat ovečky na druhou stranu honitby do lesa. Znáte to, jak se někde víckrát nezadaří, chce to prostě změnu, a to nejen lokality, ale i
těch rezavých srnčích hřbetů, které mě za posledních 14 dnů straší pomalu i ve spánku.
Příhodně jsem dnes domů dovezl opravenou Sůzu s novou spojkou a jelikož Soňa nejde, tak nabíjím velkou 527 a už o půl sedmé
odstavuji auto na kraji lesa. K vybranému posedu to mám asi půl kiláku, do lokality zvané Bahna. Jde o dlouhý vlnící se úsek kolem potoka
krytého hustým lesem smrků, jedlí a buků střídajícím se s malými houštinami. Je zde celoroční vlhkost a stín a čuníci i přes blízkost
propojovací Přívratské cesty a frekventované silnice, houštinky trvale obývají. Při dobré konstelaci není problémem je zde potkat i za
světla.
Poslední úsek zdolávám naznačenou přibližovací linkou vysokého lesa. Kousek pod posedem se paství můj dobrý známý, nerovný
osmerák, v doprovodu drobné srny s ještě drobnějším srnčetem. Je evidentní, že srnčí říje je u konce a tak jim v krytu smrku dávám
dostatek času na trochu té siesty a klidné zatáhnutí. Ostatně posed s jeho okolím mám na dohled a hlavně na doslech a nic z toho
společně s klidem srnčího, blízkou přítomnost divočáků nenaznačuje. Posed je ukotven popruhem na veliké jedli a sezení ze dvou stran
kryto jejími větvemi. Výstup po navlhlých špruslích jde dnes naprosto bezhlučně, což se později ukáže jako veliká výhra. Další hodinu a půl
jen poslouchám v dáli projíždějící vozy a až před setměním postřehnu na konci paseky v ostružinách, vlnící se liščí oháňku. Ze zvědavosti
hlasitě myškuji na rty, ale kmotřička si dnes odřít kožich, kvůli tak malému soustu, rozhodně nehodlá. Překvapivě se však za mými zády v
houštině ozve hlasité zalámání těžšího kusu. Po chvíli ticha jej doprovodí hrubé odfouknutí s dlouhým natahováním a jištěním. Přeci jen
nedaleko paseky vedly mé kroky. Je to ale dobré, prase pomalu postupuje za zády mým směrem. Jsem přesvědčený, že přetáhne v
bukovém očku před mnou a krytem projde rovnou do paseky. Stejnou situaci mi tu rytíři od jara předvedli již několikrát. Napjatě tedy s
kulovnicí v rameni, hlídám těch pár volných míst mezi bukovými větvemi. Člověk míní, prase mění. V tomto případě bohužel směr a
objevuje se na druhé straně za mými zády, ve vysokém. Vytočenou hlavou sleduji jeho světlé tělo, zatím poměrně zakryté ostružinami na
kraji oplocenky. K mým příchozím stopám to má však jen kousek. „ Takhle to nepůjde“, říkám si v duchu, zajišťuji a opatrně spouštím nohu
o šprusli níž abych se mohl otočit. Divočák jistí a zvedá ryj tak patnáct metrů ode mne. Jakýkoliv nepatřičný zvuk z výšky, teď může tuto
chvilkovou příležitost ukončit. Opřený o holeně však přepadávám a nemohu zalícit, a tak opatrně jednou nohou klekám na sedátko a
kulovnici bezpečně zapírám o kmen. Prase popoběhne dva metry na volnější prostor a naposledy nervózně zvedá hlavu. Je samo, a i když
v puškohledu nevidím střapec ani ráže, přejíždím tečkou přes kraťounké pírko až těsně za plece. Vydechuji a „bác“. Přes mé předsevzetí
mě záblesk a třesk výstřelu donutí přeci jen mrknout. Náraz kule neslyším, zato přikrčené prase s lomozem pádící dopředu vidím až moc
dobře. Zrychluje, ale po třiceti metrech za velikým kmenem klesá a padá na bok. Rychle přebíjím, ale z většiny ho mám kryté stromem a
vidím jen odkazování zadních běhů. To naštěstí po chvíli ustává. V houštině za zády se nečekaně ozve další temné odfouknutí. Jsou tam
ještě alespoň dva kusy, které se nechtějí hnout a jen temně a výhrůžně vrčí. Úplně se setmělo, a tak opatrně slézám a s baterkou naplno
drženou pod kulovnicí projíždím houštinu. Zlověstné ticho, i auta snad přestala jezdit. Zacouvávám tedy k úlovku a po cestě ulamuji tři
jedlové snítky. Lončačka o váze 35-40 kilo leží zhaslá s dobrou, oboustranně prostřelenou komorovou ranou. Tak Diano díky. Poklekám,
vzdávám myslivecké pocty a konečně po delší době pronáším "Lovu zdar" k úlovku divočáka. Jelikož odchod zbytku tlupy neslyším,
následný vývrh provádím tak, abych měl opřenou kulovnici v dosahu na metr od sebe. Fakt už asi stárnu. Při návratu k autu pro lornu již za
úplné tmy, se nakonec ve světle baterky se zbytkem tlupy přeci jen setkám, když mi přes cestu přesadí další tři stejně velcí lončáci..
*******************************************************************************************************************

Sanitární večer

Ten začal vlastně už pátečním budíkem ve 3:30. Vzal jsem si „loveckou“ dovču a poprvé letos se vykopal ještě za tmy do lesa, abych
nebyl s pondělním lončákem z lesa špatným příkladem, když nám ještě stojí ta kukuřice. Je letos bohužel šikovně obseta na výšku
dvoumetrovými biopásy, sahajícími až k lesu. Jediná možnost redukce černé zvěře je tak na sousedních obilných, či již sklizených polích.
Zasedl jsem tedy na předchozího dne přenesený posed, doprostřed ještě stojící, ale od černé již značně pocuchané pšenky.
A samozřejmě - ani chlup.
Se spánkovým deficitem se tedy navečer vypravuji na druhou stranu, do pšenky za vesnicí. Z příjezdové cesty mě v dalekohledu trkne
hnědošedá hrouda ležící uprostřed pastviny, z které se po příchodu vyklube cca desetikilové sele bez hlavy, již v notném stádiu rozkladu.
Žádné stopy průstřelu a od silnice dobrých 300 metrů, některé věci prostě nevysvětlíš.  Při uklízení kadáveru mám co dělat abych v sobě
udržel dnešní Áni výborný smažák. Než pak dojdu na vysoký kovový posed uprostřed pšenky, obeznávám mladšího šesteráka a tři srny s
potomky.  Stop po divoších je zde dostatek, ale než stačí dorazit, slibně rozjetý žlutý kotouč měsíce se ztrácí v mracích a začíná pršet.
Izolátory posedu temně vrčí, a tak radši balím svršky a slézám. Cestou k autu mám furt hubu dokořán, a tak jsem vlastně vděčný za blížící
se vidinu postele. Než však přijedu na kraj Třebové, déšť ustává a mezi mraky opět problikne stříbrná lampa.  Vzpíná se ve mně poslední
lovecký záchvěv a odbočuji k čerstvému strništi po trikitálu v Borku. „Jen taková rychlá kontrola od silnice“, ujišťuji se, když Steinerem
propátrávám městem nasvícenou plochu.
Diano, Diano, ach jo. Na konci pole pod olšemi, je světlá plocha strniště přerušena černým, na obou koncích zvýšeným páskem. No nic,
když už jsem tu, tak je zkusím alespoň spočítat. Vybírám vítr a šoulám podél travnatého pásu uprostřed pole. Všude v dohledu je městská
zástavba a chatky, musím dnes znovu využít linky kovových posedů, pro případnou a bezpečnou střelbu pod sebe. Vítr dobrý, cestou však
narážím na šestičlennou skupinku srnčího. Tichým promlouváním, je nakonec dávám do pohybu. Zřejmě jsou zde na lidi navyklí, a tak se
to naštěstí obejde bez bekání. Běží však kolem divočáků a strhávají je do krytu. O 100 metrů dál však vytahuje jiný, ještě delší vláček. Jdu
tedy až na konec rýhy a usedám na nejbližší možné pozorovatelně.  Ve sto padesáti metrech jsou při svitu města a měsíce nezvykle žlutá
a splývají se strništěm. Nejvíce patrné jsou tak jen jejich stíny. Postupně zpět také vytahuje tlupa, která mě sem přivedla a do půl hodiny je
venku i třetí parta. Čtyřicet divočáků na jednou poli jsem už dlouho neviděl. Přesto, že jsou na poměrně malé ploše, drží si od sebe
dostatečné rozestupy. Při překročení určité hranice, největší bachyně od deseti selat prohání selata a hlavně lončáky sousední tlupy. Při
tom jak je postupně uvádí do pohybu, si všimnu, že jedno z prasat výrazně kulhá na přední běh. Tento hendikep při normálním pohybu
vidět není. Trochu mi to připomnělo sondování vlků při vyhledávání slabého článku. Zaměřuji se tak jako oni již výhradně na tento kus, a i
když během následující hodiny by šlo vystřelit i na některé z bližších selat, trpělivě vyčkávám. Nakonec se spolu s dalšími dvěma z tlupy
odděluje a přichází na 70 metrů. Jelikož je uprostřed velké přehledné plochy, posazuji červený bod za plece a ve 23 hodin nocí štěkne pět
set dvacet sedma. Sako v ráži 7,62x39 se na tuto vzdálenost ukazuje, jako úplně akorát. Prase s kviknutím padne, zůstává v ohni a
odkazuje, zatím co jeho dvě kamarádky běží pode mnou a výhružně nadávají.  Zbytek tlup mizí na opačné straně do krytu a ve vzdálené
chatce se rozsvěcí. Čtyřicetikilová lončačka má srostlý a nepohyblivý loketní kloub levého předního běhu. Oboustranný průstřel plicního
laloku je tak pro ni, i když by se mnou určitě nesouhlasila, vysvobozením. Strniště je naštěstí suché a nevysoké a tak po vzdání
mysliveckých poct, fotu a následném vývrhu, se vracím pro Sůzu a transportuji úlovek ke spolkovému chlaďáku. Věším ji vedle
hospodářova kňourka z předchozího dne a znovu děkuji Dianě za ten dnešní, i když veskrze sanitární den. Lovu zdar.
*******************************************************************************************************************

Lékaři lesa?

Většinou bych se pod toto tvrzení bez problémů podepsal, v případě tohoto lovu, však s tím mám víc rozporuplných pocitů, než by bylo
zdrávo. Ale znáte to: „Hoď kamenem, kdo jsi bez viny“
Příběh tohoto srnce se začal psát už v polovině května. Tehdy jsme ho se Soňou obeznali a již při prvním setkání určili jako dvouletého
adepta nehodícího se k chovu. Srnec se však tento podvečer prozřetelně pohyboval přesně uprostřed, mezi posedem kde seděla má
žena a nízkou kazatelnou, mým postem uprostřed pole. Stihl jsem ho jen natočit na kameru pro bližší určení, ale na bezpečnou střelbu
nebylo ani pomyšlení. Následně střídavě jsme pak zde zasedli ještě několikrát, hlavně však kvůli paličkáči vytahujícímu na druhé straně.
Ani s jedním se nám však nedařilo, navíc jsme zde začali potkávat kolegu ze spolku, který si onoho špičáka nezávisle na nás také obeznal
a vybral jako svého prvního srnce. Vyklidili jsme mu proto pole, popřáli Lovu zdar a věnovali se srnčímu v jiných místech. Mezi tím travina
na poli rychle povyrostla a kolegovi se sice podařilo na srnce vystřelit, ale minout. K jeho dobru nutno uvést, že dle mysliveckých zásad se
pokusil s našimi pejskaři o prověření stopy a následný dosled. Bohužel však bezúspěšně. Srnec se vytratil, což se také přisuzovalo
těžařským pracem v okolí a opravdu enormní výšce zde přítomných biopásů. Neobjevil se ani při následné srnčí říji, což se s ohledem na
jeho věk dalo očekávat.
Poslední měsíc se věnujeme více méně jen černé zvěři v okolí kukuřic a tak na srnčí nezbývalo moc času. Minulý týden však konečně
posekali travinu v dané lokalitě a tak jsme se včera společně se Soňou vykopali obhlédnout stav a kvalitu srnčí zvěře holé. Jako obvykle až
u lesa dle větru, si rozdělujeme posedy a flinty. Soňa míří s remingtonem na přehledné strniště pšenky u rybníka, zatím co se já se 7,62
kou ubírám po posekaných řádkách trávy na kazatelničku uprostřed pole, před rákos. Je zde vidět až před koleje, za nimiž už stojí kukuřice.
Trochu povědomě se tak připravuji i na případný výskyt černé, která měla v ještě stojících travinách těchto míst vyježděných opravdu
hodně zablácených ochozů. Po půlhoďce na okraji rákosu vystupuje srna se srnčetem. Oba v červeném, ale v dobré kondici. Postupně je
doplňují i dva zvědaví zajoši. O půl osmé na druhé straně pod keři jívy z lesa přes biopás vytahuje další srna. Ta už začíná přebarvovat, ale
také jí není co vytknout.  Vystupuje mezi řádky do pole a za ní na okraji biopásu se zjevuje další světle červená silueta.
Bílá skvrna nad větrníkem a dvě tenké, nestejnoměrné špičky. „Tak tady tě máme“, vítám starého známého v dalekohledu. Stojí však
dlouho nehnutě na místě s podivně přizvednutým předním během. Až po chvíli, kdy se dá do pohybu mezi řádky, zjišťuji příčinu jeho
těžkostí. Na kloubu předního běhu má znatelnou bouli a obtížně se pohybuje po třech. Okamžitě si to dávám do souvislosti a s dobrým
větrem ještě v rychlosti pořizuji dokumentační video. Měním kameru za kulovnici a s večerním třesknutím Sako podetne nahrbeného
nešťastníka. Vysoký zásah komory škrtá zespodu o páteř a srnec tak zhasíná bez odkazování.  Vydechuji a jako obvykle vyklepávám srdce
z krku. Zatímco se kvapem stmívá, zavolám ženě a balím. Po osmdesáti metrech přicházím dle předpokladu k dvouletému srnci, kterému
původní střela lehce škrtla o kloub levého běhu. Zranění je sice zhojené, přestřelené vazy však neumožňovali jeho použití a tak postupně
atrofovalo i veškeré svalstvo plecka. Vzdávám mu myslivecké pocty a omlouvám se za nás všechny v zeleném.
Lovu zdar, Diano. Buď nám myslivcům i nadále nakloněna, ale drž nám při tom prosím, co nejvíce pevnou ruku, ať se podobných případů
stává v budoucnu co možná nejméně!
*******************************************************************************************************************

Světluška

„Tak jdeme do finále, za všechno vážně dík a možná přijde i kouzelník“. Tak přesně tenhle popěvek z TV mého mládí, mi v hlavě bzučí už
celý týden. Nějakého kouzelníka na posledních čtrnáct dní do sklizně kukuřic, bychom skutečně nutně potřebovali a uvítali.
Už během posledního měsíce se náš myslivecký život totiž zúžil v podstatě jen na pravidelné parfémování kukuřic Hukošanelem s
každodenním půlnočním „klimbáním“, doplněné dělobuchovými rozháněcími přejezdy. Dva úlovky z minulého týdne pro nás sice byli
povzbuzením, ale čuníkům jakoby vlily do žil novou barvu a ti se také rozhodli většinu polí pěkně zmalovat.
Že nepolevíme, i když jedeme na záložní zdroje, jsem se ujišťoval i během nedělního dopoledne, když jsem se s výměnou baterek v
plašičích a dolitím vypršených nádobek, snažil vymotat předloktí ze sevření strečky a marně vyvětrat auto. Prostě ideální neděle, kterou
bych snad měnil i s katolíky. Stará pravda: „Vše zlé, je k něčemu dobré“, se však včera promítla do nalezení nového, do té doby dobře
ukrytého přístupového ochozu. Jedná se o ostrou špici kukuřičného pole, i když kukuřičným se dá nazývat jen s notnou dávkou fantazie,
sevřeným z obou stran vysokými pešunky železniční tratě. Na obvyklý problém, jak na ně, se zde nabídlo řešení v podobě mladého
doubku u tratě. Volám tedy kamarádovi Petrovi, který má na druhém konci pole zamknutý vysoký přenosný posed. Jelikož si po neděli
odjíždí zkoušet zatroubit na Slovensko, během odpoledne posed přemisťujeme a s prořezáním clonících trnek, připravujeme na večer.
Doma ani po třetím drhnutí rukou nikomu moc extra nevoním, a tak balím a vyjíždím už před sedmou. První problém vyvstane už při
zdolávání vysokého náspu tratě s oboustranným vodním příkopem. Nejdříve s hrabáním na několik pokusů po čtyřech nahoru a pak
nekontrolovaný sjezd rákosím dolů. Z původně myšleného nenápadného příchodu se tak stává hlasitá atrakce komentovaná srnčím, než
se konečně s brbláním a mokrýma botami uvelebím v koruně. Snad sem prasata chodí až po tmě, dumám a trochu se mračím při
myšlence na případný úspěch a dosti podceněný následný transport úlovku. Rychle se šeří a za mraky pokukuje už řádně dorostlé
měsíční oko. Mraků je ale dost, a tak si s prvním zašustěním kukuřice připravuji do ruky také baterku a stahují její kužel do úzka. Do
pováleného biopásu pomalu vytahuje samotné srnče. Po dlouhé době jsem si dnes zapomněl vzít na krk Steinera a tak kus zkusmo
zasvěcuji a čtu jako srnečka, v ne zrovna ideální velikosti. Potěšující je ale to, že je zdejší zvěř na světlo zvyklá od projíždějících vlaků, což
se následně ukáže jako stěžejní. V devět hodin za kolejemi krátce bekne srnčí. „Už jdou“. Kupodivu vůbec neslyším štěrkování v kolejišti,
ale přes trnky jim to potichu nejde. Měsíc je za mraky a tak k předpažbí zespodu tisknu baterku, a zatímco levý palec hlídá její
namačkávací spoušť, pravý sklápí pojistku. V puškohledu vidím jen dost nezřetelné obrysy, a tak zvedám flintu nad kukuřici, rozsvěcím a
pomalu sjíždím na vybraný menší kus v průseku. Sele stojí trochu zešikma a než najedu na plec, otáčí za světlem hlavu a zakrývá komoru.
Nekonečné vteřiny, kdy se čas zastaví, vše ztichne a se zadrženým dechem vnímám jen pulz ve spáncích. Tik..tik..tik..tik..bác. Zpětný ráz
výstřelu posílá baterku pod řebřík do kopřiv a sele do kukuřice. Zbytek tlupy otáčí a v úprku mizí v trnkách a s již zřetelným rachotem
štěrkového náspu přes koleje. V kukuřici je ticho a tak tomu dávám ještě pět minut. S velkou dosledovou baterkou pak nejprve pod
řebříkem nalézám její kolegyni a následně nástřel. Je ale bez barvy a tak nejprve prověřuji zpáteční ochoz. Zde však až ke kolejím nic, tak
se vydávám do kukuřice, do míst kde jsem naposledy zaslechl lámání. Po cestě ani kapička barvy. Až po padesáti metrech dva stříkance
na povalených klasech a za nimi leží zhaslá dvacetikilová bachyňka. Má šikmý průstřel přes předek plece s výstřelem přes játra na hraně
bránice. „Uf“, na chvíli zhasínám světlo, dřepím nad ní a skrze roztrhané rychle letící mraky pozoruji měsíc. Při vzdání mysliveckých poct
děkuji Dianě za dnešní lov, i když nebyl zrovna moc myslivecký, natož pak podle mého gusta. Snad to tuto tlupu přesune jinam a alespoň
na chvíli zmírní nárůst zdejších škod. Tak lovu zdar a já jdu tahat.
*******************************************************************************************************************

Mezi klasy

Tak po dni volna, na mě zase zbyla kukuřičná směna. I když je nemáme „Na befel“, při odpolední výměně baterek v plašičích objevuji
novou partyzánskou akci místních čuníků, a tak mi to prostě nedá. Jde o dlouhé zvlněné pole nazývané „Na hrbech“, které je uprostřed
rozděleno pruhem již sklizené traviny. Z čela na dolním konci blíže vesnici, je uzavřeno rýhou zarostlou olšemi, na nich se tyčí vysoký
posed, místo mého dnešního odpočinku. Domlouvám se ještě s kolegou, který sedí na druhém poli, abych se prý nelekl, že nejkritičtější
místa cestou domů objede s petardami. Já k poli přijíždím z druhé strany, abych při zpáteční cestě mohl zkontrolovat a případně zarazit
veškerou černotu. Cestou již za tmy se zdravím se třemi kusy srnčího, než konečně po tři čtvrtě kilometru zasednu v koruně s
předsevzetím, že dnes nejdéle do jedenácti, aby se mě zítra v kolbence nelekli. Výhled na ochozy v rohu pole je dobrý, ale měsíc za
mraky a Metranzu stíní stromy. Za sebou mám velké holé řepkové pole, uprostřed s malým borkem stromů. Zde se již před devátou
objevují první nájezdníci. Jde o předlouhý vláček devatenácti kusů různých velikostí. Přibíhají překvapivě od vzdálené silnice po holém a
na chvíli mizí v ostrůvku stromů. Zde si to vyříkají se srnčím, ale hlavní šéfová je nakonec nesměruje přeze mě do kukuřice, nýbrž míří do
rohu k trati. Zde je příhodně posed na bříze, dnes však zející prázdnotou, a navíc s větrem ode mne přímo k němu. Tlupa tak na chvíli
před ním zapózuje, ale jelikož jde zřejmě o zkušenou bachyni, otáčí a mizí po svých stopách zpět. Celé divadlo mám na dvě stě metrů a
na holém poli krásně vidím, jak se jim práší od spárků. Tak „Uf“  mise částečně splněna. Zítra však budu tyto bizony pádící prérií očekávat
již na bříze. V rohu kukuřice se začíná ozývat loupání samotného kusu. Párkrát se přiblíží až k posledním řádkům před posed, ale ven se
mu, taky díky podpoře dvou plašičů moc nechce. V jedenáct slézám a pomalu obcházím pole na středový pás. Dost tu fouká a kukuřice
rámusí, přesto v ní v dolíku u prvního stožáru zaslechnu povídání tlupy, chystající se ven. Zaklekám u patky stožáru, a jelikož je zde
kontrastní stín, chystám si do ruky baterku. Pět kusů nakonec vytahuje do traviny až v osmdesáti metrech a nemohu se s nimi v Meostáru
srovnat. Rozsvěcím tedy do nebe a pomalu sjíždím na nejbližšího světlého lončáka. Prase stojí jen do chvíle, než ho olíznou první
paprsky. Vypadá to na tlupu se zkušenostmi, která se dává okamžitě na útěk. „Sakra“, měl jsem se raději podél stinné stěny k nim zkusit
přiblížit. Neujdu však ani padesát metrů, když zaláme kukuřice na druhé straně průseku. Je zde na jejím okraji košatá lípa, jediný zdejší
strom v poli. Jdu po druhé straně až na její úroveň a baterku dnes definitivně schovávám. Je slyšet opět celá tlupa a už vidím pohybující se
klasy prvního řádku. Napjatě klečím asi pět minut a dvakrát pod lípou registruji světlý obrys. Vždy než vyměním Steinera za Meoptu, zmizí v
řádku. Nyní už však ustaluji červenou tečku na hlavě hledící z kukuřice, když se náhle zableskne a celé pole je na chvíli osvíceno. Hlava se
zasunuje a z dáli se ozývá šílená detonace. Málem mě při tom vyskočí kulovnice z ruky, než si uvědomím, o co jde. „Tak jestli tohle Pepa
odpálil uprostřed kukuřice, nebude již co sklízet“, uvažuji, zatím co se praskání kukuřice vzdaluje pryč. Ani ne po dalších pěti minutách však
čuníci překonávají ostych a znovu se loupání blíží k průseku. Je to ale o dost dál zpátky, odkud jsem vyšel. Couvám tedy až ke stožáru
lezu na kovový přenosný posed. Trvá jim to však další hodinu, než se konečně dojdou představit. Padesát metrů ode mne nejprve vytahuje
bachyně s dobře viditelnými struky. Dlouze jistí, než krátkým fuknutím pustí ven omladinu. Mají nasměrováno přes průsek k mým stopám a
tak nejde dlouze vybírat. Pět selat je stejně velkých, dělí se jen na světlé a tmavé. Na již měsícem nasvícené ploše se lépe srovnávám s
tmavším nejbližším kusem a posazuji mu bod za plece. Patnáct minut po půlnoci narazí Sako o průměru 7.62 mm do štětináče a smýkne s
ním o zem. Sele třikrát zakvičí a ostatní prchající v kukuřici mu odpovídají. Zní to, jak kdybych prostřelil všech pět kusů naráz. Posledních
pár záškubů běhy a konečně zhasíná. Jen vzdálené šustění kukuřičných listů napovídá, co se zde odehrálo.
Diano díky za dnešní úlovek. Vím, že za to nemohou, ale dej, ať zas chvíli přejdou na živočišnou stravu a zkusí v lese dolovat nějaký
ploskohřbetky nebo žížaly. Po vzdání mysliveckých poct, následuje rychlý vývrh, a jelikož mám sebou příhodně popruh a sedmnácti kilové
sele je tak akorát, táhnu ho těch 600 metrů až k autu. Po pověšení na chatě ve spolkovém chlaďáku k jeho dvěma kolegům z předchozího
dne, se konečně dostávám ve dvě hodiny ranní do postele a zapínám budík na pátou. Lovu zdar všem, co sloužíte druhé směny v
zeleném.
*******************************************************************************************************************

Před půlnocí

Prasečí týden. Tak bych asi shrnul svoji činnost v uplynulých dnech. Ne že by se mi tak dařilo lovecky, ale spíše zážitkově a o to přeci jde
především.
Střídavě jsem navštěvoval kukuřičná strniště a posekaný lněný Čuhelák. Prasata se ale objevovaly většinou na dálku a nebo je rozháněly
výstřely šťastnějších kolegů. V posledních dnech jim zase nevoněl ten obrovský zlatý kotouč nad horizontem.
V pondělí mi o půl desáté proběhli před kazatelnou dva kulatí lončáci, kteří byli z toho světla tak vyjančení, že jsem nestihl ani zvednout
ukazovák.
V úterý byl však měsíc příhodně schován za mraky a tak o půl deváté kráčím okrajem pováleného biopásu ke kazatelně. Cestou si svítím
potichu pod nohy a kontroluji všech zdejších osm kusů srnčího. Ti na mne naštěstí nereagují. Třicet metrů před kazatelnou zhasínám a
docházím po paměti s hlavou skloněnou k zemi, abych nešlápl nahlas. Z balancu na jedné noze mě málem posadí na prdel hlasité
odfouknutí. Přímo pod žebříkem kazatelny stojí dvě černé zježené siluety. S dobrým větrem sahám po kulovnici, ale jsem ve špatnou
dobu na špatném místě. Následuje druhé odfouknutí a oba lončáci se rozbíhají přes pole. Jejich zavalitá těla s krátkými zdviženými pírky
sleduji v puškohledu, dokud nezmizí v protější stěně.
Ve středu si ordinuji celodenní brigádu na stavbu posedu a z večerní čekané nakonec nic není, neb vytuhnu již před zprávami.
Po celodenním včerejším fukéři se navečer vítr konečně zklidní, a jelikož měsíc zase svítí jak o život, tak již o půl sedmé kráčím ke
kazatelně v Čuhelově koutě. „Mám tu totiž s někým nevyřízené účty“.  I když je den po úplňku, světla je fakt moc a tak částečně zakrývám
boční okýnko. Venku je všech osm srnek a do půl deváté se mi krom kočky a sovy, také v rohu u hnoje přijde představit liška. Pak se
konečně ve vzdáleném koutě biopásu objevují dva velké černé body. Je to cca 300 metrů, ale Steiner mi zřetelně vyvrací, co chci vidět.
Jde o dva kusy vysoké. Žádné paroží a jeden kus je menší druhého. Nezabývají se ovsem biopásu, ale paství se dalších 40 minut na
nízkém podrostu lnu. Výskyt vysoké je u nás vysoce nepravděpodobný, a tak i srnčí zatahuje do lesa. Odsud se po chvíli také ozývá rykot
a řev hašteřících se prasat. Na otevřenou plochu se jim dnes ale nechce. Čekám až do jedenácti, kdy se začíná znovu zvedat vítr, ale nic.
Balím tedy a cestou se ještě rozhoduji obhlídnout sousední dvě pole U cedule. Nechávám vše v autě a jdu po silnici jen s flintou a
dalekohledem. Na prvním poli je v travině šest kusů srnčího. Vzdálenější pšeničné strniště je od něho odděleno rýhou a za ní si všimnu
pomalu vytahujícího černého vláčku. Jeden větší kus a asi osm malých. Vítr jde ode mne k nim a tak se otáčím a spěchám zpět k autu.
Odsud vytahuji teleskopickou trojnožku a jdu zezadu na prostředek rýhy, kde se nachází vysoký posed. Jdu pomalu s baterkou svítící pod
nohy a neustále kontroluji srnčí, aby ho hlasitě nezradil. Vítr jde po rýze k prasatům, jedná šance, že už vytáhli dále do pole. Potichu
procházím vyšším biopásem a přelézám potůček pod posed. U dolních špruslí zjišťuji, že už to nahoru nestihnu. Tlupa je asi sedmdesát
metrů před mnou. Rozkládám trojnožku a ramenem se opírám o žebřík. Jedno ze selat je větší, ale neustále v pohybu, jak ostatní
odstrkuje. Postupují k horizontu, moc času na bezpečnou střelbu takto ze země už nemám. Měsíc se náhle schovává za mrak a jedno ze
selat zůstává trochu opožděno. Pár minut před půlnocí, kdy mi nastaví bok a zaryje se, práskne tmou Sako o průměru 7,62 mm. Slyším
náraz a krátký rykot. Vidím, jak sele odkazuje, zatímco zmatená tlupa běží přímo na rýhu, čili na mě. Zastavují asi na dvaceti metrech a já
se snažím co nejtišeji nahnat nový náboj do komory. Potichu to tedy nejde a bachyně uhýbá do boku a běží se selaty k silnici. Před ní ještě
jednou zastavují, ale tep ani poloha mi nedovolují bezpečný výstřel. Pak už slyším jen spárky na asfaltu a tak věnuji zpět pozornost
nástřelu. Posledních pár pohybů a sele zhasíná, „Uf“. Z olší lámu tři úlomky a jdu pomalu za ním. Jde o malého, patnáctikilového kňourka s
vyšší prostřelenou komorou. Měsíc znovu nastavuje tvář, a tak mu vzdávám poslední pocty a děkuji Dianě za dnešní půlnoc. Pak už se jen
pouštím do červené práce a sele následně s přestávkami odnáším v jedné ruce až k silnici. Když ho pak v chlaďáku věším vedle ranního
kolegova metrákového kňoura, neubráním se pousmání. Vypadají přesně jak obr s Goliášem. Tak Lovu zdar.
*******************************************************************************************************************

Stříbrňák

Tak včera zase na čuníky a kam jinam, než zase do Čuheláku. Dokonce se odehrál i podobný scénář jako minule. K poli to stíhám až o půl
osmé. I když cestou ještě prší, těsně nad vzdáleným horizontem už vyplouvá trochu ukousnutý ale stále velice intenzivní, žlutý kotouč.
Zadní část pole je už po příjezdu nasvícena, a tak postupuji okrajem biopásu. Sto metrů od auta mě však zastavuje hlasité odfouknutí.
Prase je někde v travině za biopásem a zřejmě mě slyšelo, neboť vítr mám dobrý. Chvíli postávám a poslouchám, zda není úplně zrazené.
Žádný lomoz ani prasknutí, a tak s projíždějícím autem na silnici za travinou couvám zpět k vozu. S hlukem dalšího auta vyzvedávám
trojnožku a pomalinku postupuji zpět na místo činu. Zakleknutý tu čekám asi pět minut, když se na třiceti metrech pod keři jívy vynoří hlava
samotného lončáka. Stojí naostro a nedůvěřivě si prohlíží můj tmavý obrys na holém strništi. V tu chvíli však od Zádolky přijíždí vůz a
zastavuje vedle mého. Divočák s tečkou mezi slechy zacouvává do krytu a já pochoduji zpět k autu a v hlavě skládám tu nejvýstižnější
nadávku. Z auta se však vymotávají tři kusy omladiny a za hluku dunících dveřních repráků se u stromů venčí. Z povzdáli kontroluji
bezpečnost svého vozu a jakmile odgumují, jdu šikmo přes pole osvětlenou částí přímo ke kazatelně. Zasedám, částečně zakrývám díru v
nasvětlené straně a balím se do vaku.
Po půl hoďce se v zakrytém okýnku vynořuje onen lončák a míří na otevřenou plochu před kazatelnu. Měním optiku a vedu ho s tečkou na
pleci. Zježený hřbet naznačuje, že není úplně v klidu. „Tak přeci zastav“, sykám. Prase však ve stejném okamžiku dostává můj vítr a
startuje jak sprinter z bloku. „Některý dny to prostě nezlomíš“. Noc je však mladá a tak zklidňuji tep, chuchlám se do vaku, a připravuji na
dlouhou stříbrnou sobotní noc. Během té se postupně objevuje osm kusů srnčího a z protější stěny je na hodinu doplňuje laň s
kolouchem. Už to pomalu začíná vypadat, že nám tu zůstanou jak noví osadníci. Po jedenácté hodině se v rohu u hnoje ozve hlasitější
zalámání a na plac vstupuje opravdu veliká černá koule. Odhadem dvojnásobek toho lončáka. Sebejistě a pomalu se paství na holé ploše
po lnu skoro čtvrt hodiny, než se mi ztratí za hnojem. Srdce se mi ještě nevrátilo do normálu a z druhé strany za mnou slyším v travině
typické blížící se stakato. Rovnou pomalu sahám po flintě, a když vidím zrzku proklusat biopásem přes boční okénko sklápím ji rovnou do
dveří. Kmotřička zastavuje na deseti metrech a sklání hlavu k mým příchozím stopám. To už má ale na svých stříbrných bedrech
pověšenu červenou značku a nocí zahřmí výstřel. Na tuto vzdálenost a velikost cíle je Sako tohoto průměru samozřejmě moc, a tak to
liškou smýkne a přetočí ji na záda. S částečným vývrhem překlápí oháňku a ihned zhasíná. Diano díky a Lovu zdar. Mám z ní velkou
radost, i když původně jsem chtěl s nimi začít úřadovat až od listopadu.
******************************************************************************************************************
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat