Šestý
Fu, fuf. Dešťová kapka mi spadla přímo do nosu a já ji cítím až v puse. Přestože se mi už podařilo rozlepit i druhý oko, vidím stejný prd,
jako když jsem s tím začal. To rytmický šustění samozřejmě není vítr, ale zase leje. Protivný zvuk, který poznám i po slepu. Rozklepe mě
vlezlá mokrá zima a já znám jen jediný způsob jak to utnout. Pokrčím obě přední, zadní protáhnout až se v kloubech ozve lupnutí, prohnout
záda do luku a držet svaly zatnutý, dokud tělem neprojede to elektrizující zaklepání, končící až ve spáncích. Pak už jen rychle na všechny
čtyři. Při oklepávání vidím brášku i všechny čtyři ségry nacpaný pod vyvráceným smrčkem. Dle naší mámy, nejlepší a nejsušší bejvák
světa. Asi je to tím, že jsem ze všech nejmenší nebo sebou v noci tak melu, ale vždy se budím metr od toho spokojeného a vyhřátého
klubka. Do hodiny bude svítat. Za ty dva měsíce života to už poznám přesně, i když je takhle zataženo a není vidět jediná hvězda. Máma je
samozřejmě zase fuč. Poslední tejden to dělá pravidelně. Nad ránem najde bezpečný místo, dá nám napít a počká až usnem a potichu
se vytratí jak pára nad čumákem. Před rozedněním je zas zpátky a spokojeně chrupe, jako by se nechumelilo. Trochu se bojím, jestli nám
neshání toho tátu. Tuhle když ségry zase dělaly bordel, jenom zavrčela: „Počkejte, až přijde táta, ten vám natrhne slejšky“. No nicméně,
zatím jsme neměli tu čest.
Takže teď mám necelou hodinu na to abych vyrostl, dospěl a poznal svět. Moje chvíle slávy, od které mě dělí jediná maličkost. Poslední
nízký smrček týhle houštiny. Pak už jen padesátimetrová otevřená paseka, přeskočit cestu a jsem ve světě dospělých, kde se ti splní vše,
nač si pomyslíš. Tak nějak nevím, proč si tuto mantru opakuju již potřetí. Hlavu už mám stejně venku. Ta paseka je teď náhle obrovská
a bílá, jak měsíc za úplňku. Na můj vkus je toho sněhu fakt moc. V kombinaci s těma mýma proužkama, hitem tohoto roku a vrcholem
kamuflážní evoluce, fakt paráda! Jenže jednou to už přeci musím zkusit. Krok, dva a běžím. Přivírám oči a před cestou se prudce otáčím.
Za mnou je navlečená jak korálky šňůra stop. Z naší rodné houštiny zůstala jen černá neprostupná hradba. Mám strach. Mám hrozný strach,
ale ne jako ten, kdy se zas nedostanu k plnýmu cecíku. Tenhle jde zevnitř. Pomalu couvám, ale něco tam uvnitř mě přesvědčuje: „Běž,
utíkej, poznávej !“ A tak přeskakuju cestu a brzdím až na úpatí svahu pod ochranou vysokých stromů, kde už není po sněhu ani památky.
Kroky zde šustí a tak nádherně to tu voní v rozrytém vlhkém listí. Bořím čumák do té nádhery a bezmyšlenkovitě s ním jezdím sem a tam.
Když pak zvednu hlavu abych odfrkl tu tmavou a vlhkou zem, mezi zuby to párkrát křupne. Prvotní úlek okamžitě střídá široký úsměv a na
patře se rozlývá sladká oříšková chuť mých prvních bukvic. Znovu a znovu se nořím pod vrstvu listí a špičkou jazyka vytahuji lahodný
trojhránky. Tu však zpovzdálí k mým malým ouškám doléhá rytmický zvuk hlubokého a zesilujícího bafání. Vím, kdo ho vydává. Znám ty
protivné bezocasé lišky s vyceněnými zuby, co chňapají za paty a doprovází své dvounohé smraďochy s blesky, panáčkující jak kuny.
Jenže jak tohle všechno vlastně vím a proč tu nasládlou chuť v puse vystřídaly hořké zpěněné sliny?
Fu-fu-fuf. Další kapka přímo v nose a já prudce otvírám oči. Hned je zase hmouřím před ranními paprsky. Srdce mi buší jak zplašený.
Zase ten samý sen, co se mi poslední dobou vrací furt dokola. Vlastně nejde tak úplně o sen. Takhle nějak se to tenkrát stalo. Аlespoň tak
si matně pamatuji ráno před pěti lety, kdy jsem se tak neslavně ztratil. Navíc ten zvuk se mi v uších stále zesiluje, a to je divný. Oklepávám
sníh z hlavy a zvedám se z pod smrčku. Bílá peřina co jsem si trochu zchrupl, se pěkně zvedla a tak zvedám hlavu i já a natahuju nos. Ne,
fakt nespím! Zdálky se nesoucí pronikavý ňafavý zvuk je doprovázen štiplavým pachem. Štěstí že jsem před zalehnutím, i když utahaný,
nevynechal svý kolečko vrácený a natočený proti větru. Do blížících se zvuků se přimíchává klepání a nesrozumitelné skřeky. Prudké
zalámání přede mnou mě donutí couvnout pod záclonu smrčku a samovolně mi zježí štětiny na zádech. Patovou chvíli ticha nakonec
přeruší další prasklá větev. Ze závěje přede mnou vyskočí srna. Ještě ve vzduchu mně registruje a s prudkou nadávkou odskakuje, obíhá
smrček a mizí na ochozu směrem k potoku. Víc než ta nadávka mně však znepokojuje její úzkostný výraz doširoka otevřených očí.
Rozumím ji a vzpomínkami se vracím do minulé zimy, kdy se mi při podobné akci daleko odsud, zakousl do paty smraďochův blesk. Bylo
to tenkrát o štětiny, ale nakonec jsem utekl jim, i těm jejich zaprodaným liškám. Jako talisman jsem si bohužel odnesl zkrácenou zadní nohu
pod kotníkem. Malá daň za život se hojila až do jara, ale kupodivu se s tím žít a jak takž i běhat dá. Zesilující hluk před mnou mne otáčí
a instinktivně nutí běžet k potoku, kudy před chvílí zmizela srna. Krytý zamrzlým korytem se dostávám na velký chodník, vedoucí kolem
staré rozpadlé oplocenky. Za ní pak prudce odbočuji do hustých břízek a stoupám osvědčenou cestou do svahu. Poslední úzká mlazina
a za ní cesta, oddělující mně od bezpečí Zádoleckého hřebenu, podrostlého boučím hustým tak, že se do něj nikdo z těch za mnou,
neodváží. „Chrrr !“ Prudce zarážím. Ten zvuk byl krátký, ale naprosto jasný. Sem rozhodně nepatří a přišel z okraje mlaziny. Pomalu
obcházím velký vývrat a snažím se rozeznat nějaký pohyb u cesty. Slunko je už vysoko a přechod cesty do bukáče se třpytivě leskne.
Nikde nic. Vyměřuju tedy nejkratší cestu, abych zůstal alespoň částečně krytý. Zrak není mojí silnou stránkou, přesto však na kratičký
okamžik postřehnu rudý zážeh a pomalu stoupající dým, za velkým bukem nad cestou. Zmocní se mě panika. Nutkání běžet těch
posledních pár metrů ke svobodě mi znovu připomnělo, jak jsem před pěti lety stál v pruhovaném pyžamu před stejným pokušením
a jak špatně to tenkrát dopadlo. „Nejseš malej, tak přemejšlej !“ Hluk za mými zády je sice protivný a strašidelný, ale nikdy mi neublížil.
Naproti tomu, to hrobové ticho schované u cesty, vždy nečekaně vypustí hromy a blesky, který vše sežerou.
V té souvislosti se mi v hlavě okamžitě promítá vzpomínka, kterou se snažím, celá ta léta marně zapudit. Totiž poté co jsem se ztratil své
mámě, se mně nakonec ujala teta, která to mé kvičení zřejmě už nemohla dál vydržet. Tak jsem se stal třináctým členem její polní party.
Furt nejmenší a odstrkovaný, ale šťastný, živý a hlavně ne sám. Zůstali jsme tenkrát z podzimu až do rozednění v kukuřicích, kde jsme se
zdrželi celou noc. S plnými žaludky jsme se sotva vlekli. Jenže z jedné strany se najednou zvedl veliký hluk, lomoz a štěkot. Teta zavelela,
"pryč od toho rámusu". Při přebíhání traviny k lesu se však zpustilo hotové peklo. Tolik hromů jako v tom osvětleném ránu, jsem už nikdy
víc nezažil. Parta se v nastalém zmatku úplně rozpadla. Každý běžel na jinou stranu. Všude se ozývalo bolestivé kvičení přerušované
výkřiky a lámáním kukuřičných klasů. Byl cítit jen spálený vzduch a krev. Když jsem se konečně zorientoval a vyběhl z kukuřice, vrazil
a zakopl jsem o ležícího nehybného Flíčka, z kterého jsme si vždy pro jeho výstřední ohoz utahovali. Udělal jsem přemet a v tu chvíli mi
těsně nad hlavou prosvištěl blesk. Nevím, jestli mně tenkrát zachránilo to, že jsem byl furt nejmenší prďola ze všech, nešikovnost, či jen
prostá náhoda. Nicméně, když jsme se po půlhodině v lese přepočítali, nebyla nás tam ani polovina.
Cvak, rozhodnuto tedy! Otáčím se a s využitím sníženého starého úvozu se opatrně vracím k břízkám, vstříc blížícímu se rachotu. Jdu
pomalu. Kus proti větru od ochozu, kterým jsem sem přišel a co chvíli zastavuji a naslouchám, odkud se křik a klepání nese nejhlasitěji.
Za chvilku jsou tady a tak zkouším zadní stranu oplocenky. V jednom místě se plaňky opravdu rozestoupí a já se tlačím dovnitř. Couvám
pod nejhustší smrček, upřeně hledím na otvor v plotu a naslouchám. Už dlouho nezazněl žádný štěkot. Ty historky o bezocasých liškách, s
čichem kterému nic neunikne, budou asi přece jen trochu nafouklý. Ostatně, vypráví je hlavněi ušáci a jak všichni víme, ti se bojí
i vlastních stínů. Náhle se však za plotem jak splašená, prožene jedna z nich. Je mrňavá, celá bílá s monoklem přes oko a s protivnou
vysokou neutichající fistulí, bezhlavě se ženoucí po ochozu. "Tak pokud jsou všechny takový, je to v suchu." Postupuju krytý oplocenkou
a mezi smrčky se dostávám až k protější straně. Podél plotu pak hledám, kde nechal tesař díru. Ne, že bych si s těma tyčkama neporadil,
jen to chci provést co nejtišeji. V jednom místě opravdu nacházím chybějící plaňky. Dnes mně tam nahoře mají asi rádi. „Vaf-vaf-vaf !“
ozve se mi náhle za zadkem. Málem spadnu leknutím na bok, jak se při otočce plnou vahou opřu na zchromlou nohu. Kousek za mnou
stojí o poznání větší smraďošský slouha. Černej jak noc. Každým bafnutí se mu podél hlavy zhoupnou dlouhá ušiska. „Kde se tu kruci
vzal, vůbec jsem ho neslyšel". Oni snad vylézají ze země jak dešťovky. Dělám první krátký zastrašující výpad, ale on jen maličko couvne
a zopakuje to svý vaf-vaf ! Nemám moc času a vím, že takto brzo přivolá někoho, komu výhrůžky stačit nebudou. Na to já tedy rozhodně
čekat nehodlám. Proskakuju dírou a hned za ní prudce zasekávám. Ten trouba samozřejmě vyráží vítězně za mnou. Po proskočení
nestačí zareagovat a vráží do mé zadnice. Nevím, jestli se cítí zostuzen, jelikož však nemůže zpět, dělá přesně to v co jsem doufal.
Zakusuje se mi do ní. Bolí to jak čert, rozhodně víc než jsem čekal. Navíc mele hlavou na všechny strany a nepouští. V tuto chvíli žehnám
svému pahýlu a prudce plnou vahou dosedám na tu vzteklinu pod sebou. Překvapeně kvikne a ozve se tlumené křupnutí. Tlačím ho
zadkem do plotu, a když cítím, že je na zádech, zvedám se a v prudké otočce mu čelistí jedu po břichu, dokud zuby nenarazí na žebra.
Pak ho trhnutím hlavy odhazuju do břízek, kde se za ním zavře sněhová peřina. Otáčím se, nechci to vidět. Slyším jen tiché chrčení
a ve zpěněné puse mám sladký, neodbytný pach krve.
Zvuky se zatím stočily k oplocence a přibyl k nim i pískot. „Jsou fakt blízko“ uvažuji, když opouštím březové houští za oplocenkou a mířím
do její špičky. Tady to neznám. Iinstinktivně běžím bukovým náletem na jehož konci zastavuju za hromadou klád. Oddechuju. Na volné
prostranství do bukáče mě dnes už nikdo nedostane a tak se stáčím do smrkové mlaziny vpravo. Odtud se však jak duchové současně
vynořují dva malý, bílý, zakrslý stíny a spouští svoji vysokou vyřídilku. Spolupracují, a tak mají v husté mlazině za chvíli navrch. Chňapají
za zadek, takhle s nimi tady nepořídím. Couvám na kraj mlaziny k velkému vývratu, kde budu mít krytý záda. Zopakuji předešlé a vysvětlím
jim, jak se věci mají. Náhle mi však ohlušující prásknutí podlomí nohy. V uších mi píská. Klečím a nádechy jsou těžší a těžší. Snažím se
zvednout, ale další plesknutí za ucho mi zvrátí hlavu. Padám na bok a kolem tančící bílé přízraky už nevnímám. Zavírám víčka, bílá
peřina přede mnou pomalu černá a já v pruhovaném pyžamu bořím hlavu do země a na patře se mi znovu rozlévá sladká oříšková chuť.....
