Šestý

Fu, fuf. Dešťová kapka mi spadla přímo do nosu a já ji cítím až v puse. Přestože se mi už podařilo
rozlepit i druhý oko, vidím stejný prd, jako když jsem s tím začal. To rytmický šustění samozřejmě není
vítr, ale zase leje. Protivný zvuk, který poznám i po slepu. Rozklepe mě vlezlá mokrá zima a já znám jen
jediný způsob jak to utnout. Pokrčím obě přední, zadní protáhnout až se v kloubech ozve lupnutí,
prohnout záda do luku a držet svaly zatnutý, dokud tělem neprojede to elektrizující zaklepání, končící
až ve spáncích. Pak už jen rychle na všechny čtyři. Při oklepávání vidím brášku i všechny čtyři ségry
nacpaný pod vyvráceným smrčkem. Dle naší mámy, nejlepší a nejsušší bejvák světa. Asi je to tím, že
jsem ze všech nejmenší nebo sebou v noci tak melu, ale vždy se budím metr od toho spokojeného a
vyhřátého klubka.
Do hodiny bude svítat. Za ty dva měsíce života to už poznám přesně, i když je takhle zataženo a není
vidět jediná hvězda. Máma je samozřejmě zase fuč. Poslední tejden to dělá pravidelně. Nad ránem
najde bezpečný místo, dá nám napít a počká až usnem. a pak se potichu vytratí jak pára nad čumákem.
Před rozedněním je zas zpátky a spokojeně chrupe, jako by se nechumelilo. Trochu se bojím, jestli
nám neshání toho tátu. Tuhle když ségry zase dělaly bordel, jenom zavrčela: „Počkejte, až přijde táta,
ten vám natrhne slejšky“. No nicméně, zatím jsme neměli tu čest.
Takže teď mám necelou hodinu na to abych vyrostl, dospěl a poznal svět. Moje chvíle slávy, od které
mě dělí jediná maličkost. Poslední nízký smrček týhle houštiny. Pak už jen padesátimetrová otevřená
paseka, přeskočit cestu a jsem ve světě dospělých, kde se ti splní vše, nač si pomyslíš. Tak nějak
nevím, proč si tuto mantru opakuju již potřetí. Hlavu už mám stejně venku. Ta paseka je teď náhle
obrovská a bílá, jak měsíc za úplňku. Na můj vkus je toho sněhu fakt moc. V kombinaci s těma mýma
proužkama, hitem tohoto roku a vrcholem kamuflážní evoluce, fakt paráda! Jenže jednou to už přeci
musím zkusit. Krok, dva a běžím. Přivírám oči a před cestou se prudce otáčím. Za mnou je navlečená
jak korálky šňůra stop. Z naší rodné houštiny zůstala jen černá neprostupná hradba. Mám strach. Mám
hrozný strach, ale ne jako ten, kdy se zas nedostanu k plnýmu cecíku. Tenhle jde zevnitř. Pomalu
couvám, ale něco tam uvnitř mě přesvědčuje: „Běž, utíkej, poznávej !“ A tak přeskakuju cestu a zastavuji
až na úpatí svahu pod ochranou vysokých stromů, kde už není po sněhu ani památky. Kroky zde šustí a
tak nádherně to tu voní v rozrytém vlhkém listí. Bořím čumák do té nádhery a bezmyšlenkovitě s ním
jezdím sem a tam. Když pak zvednu hlavu abych odfrkl tu tmavou a vlhkou zem, mezi zuby to párkrát
křupne. Prvotní úlek okamžitě střídá široký úsměv a na patře se rozlývá sladká oříšková chuť mých
prvních bukvic. Znovu a znovu se nořím pod vrstvu listí a špičkou jazyka vytahuji lahodný trojhránky. Tu
však zpovzdálí k mým malým ouškám doléhá rytmický zvuk hlubokého a zesilujícího bafání. Vím, kdo
ho vydává. Znám ty protivné bezocasé lišky s vyceněnými zuby, co chňapají za paty a vždy doprovází
své dvounohé smraďochy s blesky, panáčkující jak kuny. Jenže jak tohle všechno vlastně vím? A proč
tu nasládlou chuť v puse vystřídaly hořké zpěněné sliny?
Fu-fu-fuf. Další kapka přímo v nose a já prudce otvírám oči. Hned je zase hmouřím před ranními
paprsky. Srdce mi buší jak zplašený. Zase ten samý sen, co se mi poslední dobou vrací furt dokola.
Vlastně nejde tak úplně o sen. Takhle nějak se to tenkrát stalo. Аlespoň tak si matně pamatuji ráno před
pěti lety, kdy jsem se tak neslavně ztratil. Navíc ten zvuk se mi v uších stále zesiluje, a to je divný.
Oklepávám sníh z hlavy a zvedám se z pod smrčku. Bílá peřina co jsem si trochu zchrupl, se pěkně
zvedla a tak zvedám hlavu i já a natahuju nos. Ne, fakt nespím! Zdálky se nesoucí pronikavý ňafavý zvuk
je doprovázen štiplavým pachem. Štěstí že jsem před zalehnutím, i když utahaný, nevynechal svý
kolečko vrácený a natočený proti větru. Do blížících se zvuků se přimíchává klepání a nesrozumitelné
skřeky. Prudké zalámání přede mnou mě donutí couvnout pod záclonu smrčku a samovolně zježí
štětiny na zádech. Patovou chvíli ticha nakonec přeruší další prasklá větev. Ze závěje přede mnou
vyskočí srna. Ještě ve vzduchu mně registruje a s prudkou nadávkou odskakuje, obíhá smrček a mizí
na ochozu směrem k potoku. Víc než ta nadávka mně však znepokojuje její úzkostný výraz doširoka
otevřených očí. Rozumím ji a vzpomínkami se vracím do minulé zimy, kdy se mi při podobné akci
daleko odsud, zakousl do paty smraďochův blesk. Bylo to tenkrát o štětiny, ale nakonec jsem utekl jim, i
těm jejich zaprodaným liškám. Jako talisman jsem si bohužel odnesl zkrácenou zadní nohu pod
kotníkem. Malá daň za život se hojila až do jara, ale kupodivu se s tím žít a jak takž i běhat dá.
Zesilující hluk před mnou mne otáčí a instinktivně nutí běžet k potoku, kudy před chvílí zmizela srna.
Krytý zamrzlým korytem se dostávám na velký chodník, vedoucí kolem staré rozpadlé oplocenky. Za ní
pak prudce odbočuji do hustých břízek a stoupám osvědčenou cestou do svahu. Poslední úzká mlazina
a za ní cesta, oddělující mně od bezpečí Zádoleckého hřebenu, podrostlého boučím tak hustým, že se
do něj nikdo z těch co jsou za mnou, neodváží.
„Chrrr !“ Prudce zarážím. Ten zvuk byl krátký, ale naprosto jasný. Sem rozhodně nepatří a přišel z okraje
mlaziny. Pomalu obcházím velký vývrat a snažím se rozeznat nějaký pohyb u cesty. Slunko je už vysoko
a přechod cesty do bukáče se třpytivě leskne. Nikde nic. Vyměřuju tedy nejkratší cestu, abych zůstal
alespoň částečně krytý. Zrak není mojí silnou stránkou, přesto však na kratičký okamžik postřehnu rudý
zážeh a pomalu stoupající dým, za velkým bukem nad cestou. Zmocní se mě panika. Nutkání
rozběhnout se těch posledních pár metrů ke svobodě mi znovu připomnělo, jak jsem před pěti lety stál
v pruhovaném pyžamu před stejným pokušením a jak špatně to tenkrát dopadlo. „Nejseš malej, tak
přemejšlej !“ Hluk za mými zády je sice protivný a strašidelný, ale nikdy mi neublížil. Naproti tomu, to
hrobové ticho schované u cesty, vždy nečekaně vypustí hromy a blesky, který vše sežerou.
V té souvislosti se mi v hlavě okamžitě promítá vzpomínka, kterou se snažím, celá ta léta marně
zapudit. Totiž poté co jsem se ztratil své mámě, se mně nakonec ujala teta, která to mé kvičení zřejmě
už nemohla dál vydržet. Tak jsem se stal třináctým členem její polní party. Furt nejmenší a odstrkovaný,
ale šťastný, živý a hlavně ne sám. Zůstali jsme tenkrát z podzimu až do rozednění v kukuřicích, kde jsme
se zdrželi celou noc. S plnými žaludky jsme se sotva vlekli. Jenže z jedné strany se najednou zvedl
veliký hluk, lomoz a štěkot. Teta zavelela, "pryč od toho rámusu". Při přebíhání traviny k lesu se však
zpustilo hotové peklo. Tolik hromů jako v tom osvětleném ránu, jsem už nikdy víc nezažil. Parta se v
nastalém zmatku úplně rozpadla. Každý  běžel na jinou stranu. Všude se ozývalo bolestivé kvičení
přerušované výkřiky a lámáním kukuřičných klasů. Byl cítit jen spálený vzduch a krev. Když jsem se
konečně zorientoval a vyběhl z kukuřice, vrazil a zakopl jsem o ležícího nehybného Flíčka, z kterého
jsme si vždy pro jeho výstřední ohoz utahovali. Udělal jsem přemet a v tu chvíli mi těsně nad hlavou
prosvištěl blesk. Nevím, jestli mně tenkrát zachránilo to, že jsem byl furt nejmenší prďola ze všech,
nešikovnost, či jen prostá náhoda. Nicméně, když jsme se po půlhodině v lese přepočítali, nebyla nás
tam ani polovina.


































Cvak, rozhodnuto tedy! Otáčím se a s využitím sníženého starého úvozu se opatrně vracím k břízkám,
vstříc blížícímu se rachotu. Jdu pomalu. Kus proti větru od ochozu, kterým jsem sem přišel a co chvíli
zastavuji a naslouchám, odkud se křik a klepání nese nejhlasitěji. Za chvilku jsou tady a tak zkouším
zadní stranu oplocenky. V jednom místě se plaňky opravdu rozestoupí a já se tlačím dovnitř. Couvám
pod nejhustší smrček, upřeně hledím na otvor v plotu a naslouchám. Už dlouho nezazněl žádný štěkot.
Ty historky o bezocasých liškách, s čichem kterému nic neunikne, budou asi přece jen trochu nafouklý.
Ostatně, vypráví je hlavněi ušáci a jak všichni víme, ti se bojí i vlastních stínů. Náhle se však za plotem
jak splašená, prožene jedna z nich. Je mrňavá, celá bílá s  monoklem přes oko a s protivnou vysokou
neutichající fistulí, bezhlavě se ženoucí po ochozu. "Tak pokud jsou všechny takový, je to v suchu."
Postupuju oplocenkou a krytý smrčky se dostávám až k protější straně. Podél plotu pak hledám, kde
nechal tesař díru. Ne, že bych si s těma tyčkama neporadil, jen to chci provést co nejtišeji. V jednom
místě opravdu nacházím chybějící plaňky. Dnes mně tam nahoře mají asi rádi. „Vaf-vaf-vaf !“ ozve se
mi náhle za zadkem. Málem spadnu leknutím na bok, jak se při otočce plnou vahou opřu na zchromlou
nohu. Kousek za mnou stojí o poznání větší smraďošský slouha. Černej jak noc. Každým bafnutí se mu
podél hlavy zhoupnou dlouhá ušiska. „Kde se tu kruci vzal, vůbec jsem ho neslyšel". Oni snad vylézají
ze země jak dešťovky. Dělám první krátký zastrašující výpad, ale on jen maličko couvne a zopakuje to
svý vaf-vaf ! Nemám moc času a vím, že takto brzo přivolá někoho, komu výhrůžky stačit nebudou. Na to
já tedy rozhodně čekat nehodlám. Proskakuju dírou a hned za ní prudce zasekávám. Ten trouba
samozřejmě vyráží vítězně za mnou. Po proskočení nestačí zareagovat a vráží do mé zadnice. Nevím,
jestli se cítí zostuzen, jelikož však nemůže zpět, dělá přesně to v co jsem doufal. Zakusuje se mi do ní.
Bolí to jak čert, rozhodně víc než jsem čekal. Navíc mele hlavou na všechny strany a nepouští. V tuto
chvíli žehnám svému pahýlu a prudce plnou vahou dosedám na tu vzteklinu pod sebou. Překvapeně
kvikne a ozve se tlumené křupnutí. Tlačím ho zadkem do plotu, a když cítím, že je na zádech, zvedám
se a v prudké otočce mu čelistí jedu po břichu, dokud zuby nenarazí na žebra. Pak ho trhnutím hlavy
odhazuju do břízek, kde se za ním zavře sněhová peřina. Otáčím se, nechci to vidět, slyším jen chrčení
a ve zpěněné puse mám sladký, neodbytný pach krve.
Zvuky se zatím stočily k oplocence a přibyl k nim i pískot. „Jsou fakt blízko“ uvažuji, když opouštím
březové houští za oplocenkou a mířím do její špičky. Tady to neznám. Iinstinktivně běžím bukovým
náletem na jehož konci zastavuju za hromadou klád. Oddechuju. Na volné prostranství do bukáče mě
dnes už nikdo nedostane a tak se stáčím do smrkové mlaziny vpravo. Odtud se však jak duchové
současně vynořují dva malý, bílý, zakrslý stíny a spouští svoji vysokou vyřídilku. Spolupracují, a tak mají
v husté mlazině za chvíli navrch. Chňapají na zadek, takhle s nimi tady nepořídím. Couvám na kraj
mlaziny k velkému vývratu, kde budu mít krytý záda. Zopakuji předešlé a vysvětlím jim, jak se věci mají.
Náhle mi však ohlušující prásknutí podlomí nohy. V uších mi píská. Klečím a nádechy jsou těžší a těžší.
Snažím se zvednout, ale další plesknutí za ucho mi zvrátí hlavu. Padám na bok a kolem tančící bílé
přízraky už nevnímám. Zavírám víčka, bílá peřina přede mnou pomalu černá a já v pruhovaném pyžamu
bořím hlavu do země a na patře se mi znovu rozlévá sladká oříšková chuť.....

© 2017 by Petr Hruška  ·  E-Mail: 4.hrusky@seznam.cz
Petr Hruška
šestý